přicházím s dalším prokrastinačním článkem. Měla bych se totiž asi učit (no dobře, když napíšu tohle, zním jako největší šprt pod sluncem, protože semestr mi začíná od pondělka), ale rozhodla jsem se napsat článek na téma, které v poslední době hodně řeším.
Jako vždy, týká se školy. Mám za sebou první zkouškové období a přestože to jistě nebyla žádná legrace, na druhou stranu se mi nezdálo zas až tak strašné. Já tedy takhle mluvím vždycky, protože mám takovou skvělou (nebo strašnou?) vlastnost, že zapomenu snad úplně všechno. Tahle vlastnost mi na jednu stranu pomáhá, protože nic není horší, než trápit se minulostí, na druhou stranu se okrádám o vzpomínky (přísahám, já zapomínám i to krásné) a taky o zkušenosti, takže určitě jsou věci, které dělám pořád dokola. Ale snad se přece jenom lepším.
Prostě, zkouškové bylo tak nějak v mezích toho, co jsem čekala. Já jsem si byla jistá, že jakožto absolventka obchodní akademie budu za studenty z gymnázia zaostávat. A kolikrát to tak i na seminářích vypadalo, když někteří věděli o římském právu snad už právě z toho gymplu a já jsem jen nevěřícně koukala, jaké znalosti mají. Ale řekla bych, že časem se to docela upravilo a i přesto, že se pořád cítím jako hlupák, objevují se i střípky mého sebevědomí.
Jak jistě víte, hlavně ze začátku semestru jsem si procházela krizí, protože jsem věřila, že se sejdu s jedním Řekem, kterého jsem potkala na dovolené. Byla jsem (a to přísahám) tři měsíce ve stavu, kdy jsem si říkala, že pokud by to byl ten pravý, opustila bych školu. Ano, tak hloupá jsem byla. A není zrovna lehké to přiznat. Ani mně samé. Ale sen se rozplynul a já jsem se musela od prosince smířit s tím, že opravdu na škole budu a konečně se trochu soustředit na školu.
Já jsem strašný šprt a hlavně jsem masochistka. Mně dělá dobře, mučit se velkými plány, nakládat si hodně na záda a pak pod tou tíhou padat. (I když, pořád to jsou jenom práva. Netvrdím, že jsem zas až tak pilná, to bych šla na medicínu.) A jelikož mi od začátku, kdy jsem přemýšlela o právech, bylo jasné, že budu muset dřít opravdu hodně, že to prostě za mě nikdo neudělá a že z obchodky asi nebudu mít tak dobrou výchozí pozici jako z gymnázia, přijala jsem to jako svůj kříž.
Na střední škole jsem pracovala tak nějak sama od sebe, měla jsem před sebou jasný cíl. V některých předchozích článcích jsem možná psala o ztrátě motivace a o tom, že cíl je daleko přede mnou. Nyní jsem však v pozici, že ten cíl před sebou opět vidím. A řeknu Vám, nic pro mě není větší úlevou.
Jde o to (ano, teď se k tomu dostáváme), že mi zkouškové přišlo dost lehké. To mi přišlo podezřelé a překvapivé. A ještě víc mě překvapilo, kolik lidí, hlavně tedy i těch z gymplu, má se zkouškami problém. Nevyvozuji z toho, že bych byla nějak inteligentní, to jsem si ostatně o sobě nemyslela nikdy. Na druhou stranu mi přijde, že se na práva docela hodím. Nemám sice takovou tu brilantní mysl, jakou vídáme většinou u advokátů, kteří přijdou se spásným řešením naprosto ztraceného případu, ale na právech se mi vlastně docela líbí. Člověku samozřejmě trvá, než se najde, na druhou stranu, když jsem již od první třídy tvrdila doktorce, že půjdu na práva (na což bych si samozřejmě sama nevzpomněla, ale maminka mi to připomněla), tak by byla velká škoda si nechat tenhle cíl ujít.
Sakra, jsem na právech v Praze a jsem na sebe pyšná! A nehodlám si nechat vzít svoji cestu ani svůj cíl, nehodlám se na to vykašlat! Hodlám se postavit výzvě, která dělá můj život zajímavější, výzvě, kterou zřejmě beru jinak, než spolužáci.
Dobře, přiznám se, že k tomuto článku mě inspirovali jak někteří kolegové z gymnázií, tak i blog kolegyně studentky prvního ročníku (tedy mého), který naleznete zde.
Mně totiž kolegové z gymnázií připadají strašně nepraktičtí. A nevyčítám jim to, že neměli praktické předměty na gymnáziích, ale že z nich gymnázia udělala lidi, kterým sice vtloukali elitářství do hlavy, ale kteří se nepostaví před praktické situace. Popíšu:
Šla jsem s kamarádkou gymplačkou po Praze a zastavila nás skupina Francouzek, které se chtěly dostat na Náměstí Republiky. (Ano, vím, co znamená Place de la République, a to jsem neměla ani hodinu francouzštiny.) Obrátila jsem se na kamarádku, která měla francouzštinu na gymnáziu asi čtyři roky a byla i na měsíc ve Francii. Ale ona nebyla schopná ze sebe nic vymáčknout. Tak jsem jim musela říct (anglicky), že jim to neumím popsat francouzsky, ale ukázala jsem jim na ulici, kterou se mají na Náměstí Republiky dostat. Jasně, posunková řeč, ale tak co, jsme lidi a já jsem jim chtěla účinně pomoci. Moje kamarádka jenom stála vedle a nebyla schopná jim ani trochu pomoci.
Další příklad. Byla jsem na zkoušce z Obecných právních dějin (Dějiny práva a státu evropských zemí a USA) a byla tam se mnou kolegyně, o které jsem se dozvěděla, že chodila na španělské gymnázium. Prostě měli předměty (chemii, biologii, matematiku) ve španělštině. (Tahle cizojazyčná gymnázia jsou podle mě tedy úplně zbytečná, nebylo by lepší naučit se pořádně ten předmět ve svém mateřském jazyce, zvlášť, když ti lidé často poté zůstanou v České republice?) Poté jsme šly na zkoušku a kolegyně se tak moc zasekla u druhé otázky, že nebyla schopná říct ani slovo. Vytáhla si tedy dějiny Francie v letech 1814-1870. Jasně, pro mě to třeba je lehké, pro ni ne, to chápu. Ale já jsem šla vyloženě na zkoušku s tím, že ze sebe vymáčknu všechno. Já kdybych si přesně nevzpomněla na nějaké názvy nebo letopočty, tak prostě začnu mluvit dál. Zrovna u právních dějin a zrovna u Šouši je to tak, že prostě musíte mluvit a v dějinách se vždy najde něco, o čem mluvit. Nikdo po vás přece nebude chtít do slova a do písmene skutkové podstaty nebo podobné věci.
Neměla bych podle těchto nepřímých důkazů soudit celé osazenstvo právnické fakulty gymnazijního původu, ale člověka vždycky ovlivňuje jeho zkušenost. A tak se mi prostě zdá, že místo elitářství a přesvědčení o vlastní dokonalosti by se měli lidé na gymnáziích naučit trochu víc z praktického života. (Já vím, gymnázium právě není o praxi, ale to je strašná škoda. Jsou tam často velmi chytří lidé, ale učitelé je nevedou k praktičtějšímu životu. Je to taková malá vysoká škola. Na druhou stranu, z gymnazijních studentů jsou pak skvělí vědci.)
Ne, tohle není souboj gymnázium vs. obchodní akademie. A i když jsem opět nudnou formou popsala svoje myšlenky, výstup, který by měl z této eseje vyplynout je ten, že jsem strašně ráda, že jsem studovala na obchodní akademii. Já jsem původně taky měla jít na gymnázium, ale tatínkovi se to nelíbilo. Tvrdil přesně to, co se mi teď potvrdilo - studenti gymnázií jsou nepraktičtí a střední odborná škola tě aspoň v něčem připraví na život.
Ale neberte to tak vážně, já jsem na spoustu věcí také nepraktická :-). (Mimo jiné taky záleží na tom, jaké dispozice má ten který člověk.)
Abychom zakončili článek na jemnější, méně depresivní strunu, tak sem přidám mé už snad poslední nákupy oblečení (ano, jsem strašná, už abych byla v Praze, měla bych se zahrabat do fakultní knihovny a studovat a nenakupovat hadry).
A taky z minisukýnky, je to Zara knit kolekce (já ji mám samozřejmě ze second-handu) a je to přesně styl, co mám ráda - v pase na gumu a s výrazným vzorem. No a svetýrek se nikdy neztratí, že ano.
A ještě jsem si koupila:
Tyhle nádherné samolepky, které si možná dám na sešity. Já mám tyhle plastické samolepky strašně ráda a ještě ke všemu jsou s kočičkami!
Jako poslední bod sem uvádím svoji momentální hymnu, píseň o samotě, ale taky motivaci: G-Eazy x Bebe Rexha - Me, Myself & I (zde).
Tak,to je všechno, ale teďka se opravdu vrhnu na Dějiny správy v českých zemích. Tenhle semestr bude hodně o českých právních dějinách - minimálně proto,že jsem si přidala volitelný předmět Vývoj československého práva v letech 1948-1989. A proto se musím připravit.
Mějte se krásně!♥
