když jsem psala minule, byla jsem v extrémně depresivní náladě, která mě sice ani tak moc neopustila, ale pokouším se změnit nastavení svojí palice tak, aby se to změnilo. Je to o hlavě, jako všechno. Asi si budu muset dát nová předsevzetí, tentokrát na druhou polovinu roku a na změněné podmínky. :-D
Takže to musíme vzít pěkně zgruntu. Vzhledem k tomu, že jsem měla skoro dva měsíce zkouškové, jsem tak trochu zmatená (i když to jsem asi celý život), takže budu muset najet zpět do poklidných vod své mysli a užívat si trochu život. Bohužel mi to kalí myšlenky na operaci očí, na kterou pravděpodobně v brzké době půjdu. Ne, že by nebylo příjemné zbavit se brýlí (a konečně si moct koupit nějaké krásné sluneční) a navíc předejít riziku vzniku šedého zákalu, přesto se na operaci netěším, protože jsem na oči mimořádně citlivá. Jenom doufám, že kvůli mě nebudou muset zastavovat lasery.
Zkouškové jsem prožila celkem v poklidu. Jako vždy jsem se odměňovala prakticky za všechno dobrým jídlem, jak můžete vidět níže:
Jinak i při studiu jiných předmětů dojde na zajímavé okamžiky:
Poté, co jsem zvládla všechny zkoušky (více či méně úspěšně) a skončila s prostým průměrem 1,56 (ale vážený mi vyšel 1,407, takže z toho ještě stipendium být může ;-) jsem se ještě dozvěděla, že jsem neudělala druhou státnici (zvládla jsem jenom tu ze zpracování textu na počítači, byla jsem ještě na státní zkoušce ze psaní na klávesnici základní rychlostí, kde mi to nezkazila rychlost, ale tabulka, sakra!) a prázdniny mohly začít.
Hned prvního července jsem byla jako vždy v Hejnicích na pouti. Občas tam jezdím i kvůli hudbě a i tentokrát to vypadalo docela nadupaně, ale šly jsme tam s babičkou spíš kvůli stánkům, suvenýrům a jídlu. (Jídlo je můj život a moje láska, což lze jednoduše poznat.) Tentokrát ale byla otevřena i hrobka Clam-Gallasů v místním chrámu, takže jsme se byly podívat i tam dole, na rakvičky.
V hrobce to fakt dost hnusně smrdělo (namlouvala jsem si, že to je z těch rozkládajících se těl - nebo už spíše rozložených těl, ale babička tvrdila, že to je jen zatuchlý vzduch), ale zase je to přímo naturalistický zážitek - a co si budeme povídat, Zola vykonal své. Takže se snažím ty nepříjemné zážitky z mého života vidět jinou optikou - že aspoň člověk objeví všechna zákoutí života. (Achjo, kdybych tak přistupovala i k operaci očí.)
No, po přeměření rakví a konstatování, že lidé tehdy prostě byli menší - i než já, což je velké překvapení, protože se svými 163 cm jsem prostě mrňavá, jsme zase radši vyšly ven. Tentokrát už s myšlenkami jenom na jídlo. Vždycky si v Hejnicích dávám rožněnou kýtu, nejlépe i s Kofolou a přemýšlela jsem, že bych si i koupila sejkory, ale to jsem nakonec zavrhla. Byl by to sice super dárek pro dědu, kterému by určitě udělaly větší radost než perníček, neboť je rodilý Krkonošan, ale asi by převoz v tom vedru v sáčku nepřežily.
"dubnové stromy, silnice bílá a přec smutného něco tu je,
jdu navštívit babičku chorou a dědečka, který ji ošetřuje."
(J. Wolker - Svatý Kopeček)
(třeba s Lotus krémem a hroznovým vínem)
(nebo se sýrem a zeleninou).
Ale hlavně, jejich kočce se narodila čtyři roztomilá koťátka! Miluju koťátka, takže jsem se s nimi samozřejmě mazlila asi tak každých pět minut!
(tohle černé se zrzavou pusinkou se mi hnedka zalíbilo, připomíná mi naši Micinku, která je také derou jedné z dědových koček)
(Taky bych jednou mainskou mývalí chtěla, je to mazel a ještě k tomu je úžasně chlupatá a vypadá jako lvíček.)
Ale abych taky dostála názvu tohoto blogu, objevila jsem v poslední době článek a znovuobjevila básničku o Češích a obojí mě naplňuje radostí, proto to sem přidávám:
(Tento článek je z časopisu Týden a je použit pouze pro potřebu demonstrace mého vztahu k České republice.)
Tak, to je z dnešního obsáhlého článku zřejmě všechno. Doufám, že příště už se ozvu, až budu mít za sebou úspěšně operaci očí.
Mějte se krásně!♥
