Co si pamatuju, tak jsem vždycky věděla, co budu v životě dělat a znala jsem svůj směr. Už od základní školy jsem věděla, že chci jít na práva a že chci být soudkyně. To se nezměnilo, tento cíl je pořád pevně vytyčený a vidím ho v dálce. Co jsem ale taky "plánovala" (a ano, trochu si za to můžu sama) byl život plný přátel a partnera, plný uspokojení nejenom z práce, ale i z trávení volného času. A u tohoto bodu si nejsem zas až tak úplně jistá, zda směřuji správně.
Zřejmě jsem nenašla ten správný styl, jakým se s lidmi seznamovat, každopádně vypadám (a vím o tom) vždycky strašně nepřístupně. Nevím, jestli je to maska, kterou jsem se naučila si nasazovat, protože a) nemám ráda změny, b) očekávám, že mě každý nový člověk zraní. Jenomže jak se člověk má seznamovat, když pořád nosí masku nepřístupné a chladné osobnosti?
Mým dalším úskalím pravděpodobně bude i nechuť chodit mezi lidi. Nebudu se odvolávat na dnešní mainstreamovou sociální fobii, ačkoli to tak u mě asi vypadá. Ale nějak jsem se nenaučila chodit mezi lidi a už vůbec ne sama! Nedovedu si představit, že půjdu na nějakou "akci", aniž bych tam někoho znala. Protože vím, že sama to pravděpodobně nezvládnu, že zůstanu stát v koutě a nebudu hvězdou večera. Na druhou stranu, znamená to pro mě také to, že bych se měla trochu "pochlapit" a nebát se jednat sama za sebe a ŽÍT SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT!
Protože dalším mým problémem je neustálé poměřování s ostatními (ačkoli mě to tak trochu pomáhá dosahovat lepších výsledků) a snaha žít "lepší" život, mít lepší vzdělání, více certifikátů a diplomů atd. A ráda bych se změnila, ráda bych přestala přemýšlet o věcech, které chci udělat jenom v té rovině, že je udělám S NĚKÝM. Strašně ráda bych prostě byla tak sebevědomá, že bych sama nakráčela někam, kam strašně chci jít (např. na horolezeckou stěnu) a prostě tam byla sama za sebe.
Ale práce na mém sebevědomí bude pravděpodobně ještě dlouhá. Ale zpět k širší otázce tohoto příspěvku: Kam směřuje můj život?
Jak to vypadá teď, tak směřuje do advokátní kanceláře, kde budu po nějakou dobu pracovat a k tomu v Praze studovat. Takže v Praze budu trávit sakra hodně času. Což mě netěší, na druhou stranu jsou i chvíle, kdy strašně chci něco dělat, nechci být pořád doma a závislá na rodičích. Tak uvidíme, jaké to bude. Nepřijde mi strašidelné, utopit svoje dny v práci a studiu, akorát z toho po čase člověku začíná hrabat, to je pravda. Ale já se jako vždy budu snažit být ta "rozumná" a žít svůj "asketický" život.
Stejně, jaký smysl má život? A jaký smysl má můj život? Jsem zvědavá, jestli někdy budu znát odpovědi.
Mějte se krásně!♥
