Můj svět je prázdný

Ahoj,

často se nemůžu zbavit dojmu, že v mém životě všechno plyne sice víceméně tak, jak bych chtěla, ale nevede to k ničemu hlubšímu. Nedělám si iluze o tom, že by kdy ze mě byl nějaký zachránce světa a pravděpodobně bych to ani nechtěla, ale zvlášť v poslední době se mi zdá, že když mi na něčem záleží a opravdu to chci a třeba se na to i těším, tak to (a teď nevím, jestli je to jen mojí nedočkavostí a urputností) nedopadne.

A pak začnou takové ty vnitřní myšlenky: Vždyť ty víš, že bez tebe by svět byl pořád stejný a že na tobě vůbec nezáleží. Všechno je to ještě posilováno mým dojmem, že svět je vlastně ne až tak dobré místo, tím, že bude válka a že je všechno jen zmar. Prostě jsem v poslední době upadla do těžkého nihilismu, kdy s lehkým úsměvem na tváři vtipkuji o smrti a na jednu stranu mi je všechno jedno, ale na druhou mi na některých věcech možná záleží až příliš.

A ano, vyznávám doktrínu, že některé věci je prostě nejlepší pustit a nelpět na nich, ale na druhou stranu se nerada vzdávám věcí, na které jsem si zvykla. A budoucnost je pro mě až příliš pustá a prázdná. Nic tam na mě nečeká. Nikdo tam na mě nečeká.

(Přísahám, že tohle nemá nic společného s tím, že v úterý budu mít poslední a pravděpodobně nejtěžší zkoušku tohoto semestru.)

Čím dál tím víc si uvědomuji, že tady jenom přebýváme, že čekáme na smrt. A dokud si to čekání můžu ukrátit ještě aspoň studiem a prací, tak je to docela v pohodě, ale co potom? Upřímně říkám (ve svých skoro 22 letech), že bych se nechtěla dožít nějakých sedmdesáti let. Nikdy jsem sice nebyla vyznavačkou hesla "Die young", ale v určitém ohledu to dává docela smysl.

A vlastně netuším, co jsem tím vším chtěla říct (a někteří by si řekli, že řeším strašné kraviny a že bych si měla zkusit mít starosti ostatních lidí, že by mě takové nápady opustily), ale právě teď se cítím strašně opuštěná a smutná a nijaká.

Mějte se krásně!♥

I žena chce svět lepší a jinačí, a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí ...

Ahoj,

dnes začínáme citátem Jiřího Wolkera (mého oblíbeného básníka) z mé oblíbené básně (Balada o nenarozeném dítěti). Dnes to bude smutné, o životě, o zmaru, filosofické.

Nečekaně mě tato nálada postihla právě v pátek. Ne, že bych neměla pátky ráda, ale od té doby, co pracuji, to jsou rozporuplné dny. Není to o tom, že by mě právničina nebavila (je to tedy jen úředničina, ale to je v pořádku), ale spíš mi vadí praktiky naší kanceláře. O nichž se nemohu rozšiřovat, takže nepochopíte, co tím chci říct. Ale zřejmě chápete, jak to v advokátkách chodí. Pokud jste viděli aspoň nějaký díl Kravaťáků, tak si buďte jistí tím, že tam budete jako Mike do večera a budete dělat první poslední. Tak to je.

Takže ano, mám deprese z mé práce, ale vím, že bych na to neměla myslet. Ale je mi zatěžko nemyslet na to, z čeho pochází moje výplata. Jestli se snažím mermomocí vymanit ze škatulky "millenials", tak tohle je zrovna věc, která mi na srdci leží. A když budeme všichni neteční, nepřispíváme tak k tomu, že se svět řítí do záhuby?

Nedivím se lidem, kteří raději na spoustu věcí rezignovali. Kteří řeší svoje problémy alkoholem nebo jinou drogou. Protože když člověk má skutečně mnoho povinností a všechno na něj padá, nic moc nepomáhá.

Ale popravdě, pak se člověk podívá na takový film "Bastardi" a uvědomí si, že jeho starosti jsou malicherné. A když už jsem do advokátky nastupovala, tak jsem si předsevzala, že se z toho nezhroutím. Že si to nebudu brát vážně. Že já bych vlastně ani pracovat nemusela, protože já ty peníze vydělávat nemusím. A že mám skvělé rodiče, a ti mě vždy podrží. Což je super poznatek.

A taky mi začíná být jasné, že v advokacii prostě nechci být. Tedy, já jsem si to myslela vždycky, ale nyní si začínám uvědomovat, že přes svůj názor o nutnosti peněz bych radši byla někde mimo Prahu na úřadě. Někde, kde je klídeček. Samozřejmě nejraději v Liberci, ale nejsem zas tak optimistická.

Jak jsem si předsevzala, že květen si maximálně užiju, že to je nejkrásnější měsíc a všechno bude OK, tak se taky stalo. Bohužel mi taky bylo jasné, že červen a červenec budou (napriek vysokým teplotám) hrozné měsíce. Ještě mě čekají dvě velké zkoušky, do toho si v práci vzpomněli, že mě teď budou hodně potřebovat, musím jet pracovně do Teplic a k tomu mě ještě bude čekat vyšetření a pravděpodobně ještě v červenci (což by na druhou stranu bylo super, měla bych to rychle za sebou) operace očí. Takže se upínám k dovolené, kterou jsem si naplánovala se svými zlatíčky kamarády. Je to jedna z položek na mém bucket listu (neměla by tam být i ta operace? ne, na bucket listu jsou jenom příjemné věci) a aspoň je tady něco, na co se budu těšit jako na odměnu za celé ty dva hrůzné měsíce, které mě čekají.

Takže je tu velké dilema: řešit věci nebo radši ne? Neměla bych to dělat tak, že se prostě pokusím všechno zaspat? Jenomže před problémy neutečeš. A neříká se, že co tě nezabije, to tě posílí? Jak dlouho tě může něco zabíjet (a posilovat tě), než tě to skutečně zabije?

Mějte se krásně!♥