Ahoj,
často se nemůžu zbavit dojmu, že v mém životě všechno plyne sice víceméně tak, jak bych chtěla, ale nevede to k ničemu hlubšímu. Nedělám si iluze o tom, že by kdy ze mě byl nějaký zachránce světa a pravděpodobně bych to ani nechtěla, ale zvlášť v poslední době se mi zdá, že když mi na něčem záleží a opravdu to chci a třeba se na to i těším, tak to (a teď nevím, jestli je to jen mojí nedočkavostí a urputností) nedopadne.
A pak začnou takové ty vnitřní myšlenky: Vždyť ty víš, že bez tebe by svět byl pořád stejný a že na tobě vůbec nezáleží. Všechno je to ještě posilováno mým dojmem, že svět je vlastně ne až tak dobré místo, tím, že bude válka a že je všechno jen zmar. Prostě jsem v poslední době upadla do těžkého nihilismu, kdy s lehkým úsměvem na tváři vtipkuji o smrti a na jednu stranu mi je všechno jedno, ale na druhou mi na některých věcech možná záleží až příliš.
A ano, vyznávám doktrínu, že některé věci je prostě nejlepší pustit a nelpět na nich, ale na druhou stranu se nerada vzdávám věcí, na které jsem si zvykla. A budoucnost je pro mě až příliš pustá a prázdná. Nic tam na mě nečeká. Nikdo tam na mě nečeká.
(Přísahám, že tohle nemá nic společného s tím, že v úterý budu mít poslední a pravděpodobně nejtěžší zkoušku tohoto semestru.)
Čím dál tím víc si uvědomuji, že tady jenom přebýváme, že čekáme na smrt. A dokud si to čekání můžu ukrátit ještě aspoň studiem a prací, tak je to docela v pohodě, ale co potom? Upřímně říkám (ve svých skoro 22 letech), že bych se nechtěla dožít nějakých sedmdesáti let. Nikdy jsem sice nebyla vyznavačkou hesla "Die young", ale v určitém ohledu to dává docela smysl.
A vlastně netuším, co jsem tím vším chtěla říct (a někteří by si řekli, že řeším strašné kraviny a že bych si měla zkusit mít starosti ostatních lidí, že by mě takové nápady opustily), ale právě teď se cítím strašně opuštěná a smutná a nijaká.
Mějte se krásně!♥
Žádné komentáře:
Okomentovat