Ahoj,
Jak je možné, že už
je květen? Já jsem tedy za květen strašně ráda, ale už menší
radost mám z pohledu na statistiku příspěvků. Ale co, ten
čas už odešel a nemá smysl se s tím trápit. Každopádně
teď jsem tu a chci zase napsat něco o svém životě.
V březnu jsem měla
připravený článek, jehož znění si můžete přečíst níže:
Ahoj,
Vítám vás u mého
dalšího článku. Je to opět nějakou dobu, co jsem psala ten
poslední článek a nemůžu ani uvěřit tomu, jak strašně
rychle to letí. Vždyť už je březen, brzy už bude dokonce
oficiálně jaro! Ono tedy tady v Praze už je jaro podle mě
docela dlouho (to jenom já pořád chodím v zimním kabátu a
botách), ale ta oficialita už přece jenom znamená určitý
přelom. Uplynul už taky měsíc studia v dalším semestru,
uvědomila jsem si to, když jsme se bavili o tom, že už vlastně
máme čtvrtou přednášku – tj. ze dvanácti. A tento semestr to
ještě bude napínavé, protože nám toho docela dost odpadne –
hlavně Evropské právo, ze kterého je přednáška vždy v pondělí
a kvůli svátkům (Velikonoční pondělí, 1. a 8. května) se toho
tedy z EP moc nenaučíme. Jak ale já říkám – ani to
potřebovat nebudeme, protože dávám EU tak deset let.
Jinak co se týče školy,
tak se mi opravdu zdá, že jsem si toho nabrala docela dost. On mi
totiž zbyl ještě jeden volitelný předmět z minulého
semestru (Vybrané kapitoly z dějin ekonomického myšlení),
do toho jsem si dala další volitelňáky (Regulace finančních
trhů, Právnickou ruštinu II., Právní psaní a Úloha kodifikace
v právních dějinách) a když si to člověk sečte ještě
s povinnými předměty (Evropské právo, Mezinárodní právo
veřejné, Občanské právo hmotné II., Občanské právo procesní
I., Obchodní právo a Pracovní právo), tak to už je docela slušná
kupa. Takže jsem si na tento semestr dala heslo: „Buďto si
to z té spousty práce hodím, nebo si to nehodím právě
z toho důvodu, že budu mít tolik práce.“ (Ale ne, vidím
to optimisticky, nějak to zvládnu.) Super věc na letním semestru
je totiž ta, že kromě zkouškového v druhé polovině května
a v červnu máte ještě celé září. A to se vyplatí!
Jinak stále pokračuji
v práci, kde jsem teďka už vlastně 5 měsíců (a to je,
mezi námi, v naší firmě docela úspěch, naše HR asistentky
odcházejí po měsíci) a jsem, dá se říct, docela spokojená.
Peníze jsou super a já aspoň nemám pocit, že mrhám svým časem.
Ano, je to občas docela dost náročné, skloubit práci a školu a
já sama bych si myslela, že budu unavená, ale zatím je to OK.
(No, zkouškové ukáže.)
V poslední
době mám super náladu. Opravdu se snažím nebrat život tak vážně
(odvážné tvrzení od právníka) a taky si ho trochu
„užívat“, vystoupit, jak se říká, „ze své komfortní
zóny“ a nedělat si těžkou hlavu s věcmi, které se
mě buďto ani nedotknou, nebo už se staly a stejně nejdou změnit.
Určitě to taky souvisí s tím, že jsem si udělala odstup od
lidí, kteří pro mě nejsou „zdraví“ (i když, dalo by se to
napsat i bez uvozovek) a seznámila jsem se s lidmi, kteří
toho sice se mnou nemusí mít tolik společného, ale jsou milejší
a tolerantnější. Taky mě psychicky netlačí do něčeho, na co
se necítím.
Prostě mám teď docela
dobré období, ale štve mě, že z hlediska osudu to vypadá,
že na úkor druhých. Stala se totiž moc smutná věc, totiž že
moji prarodiče museli nechat utratit svého pejska. Chudáček
ochrnul na zadní nožičky, dědovi a babičce řekli, že by
operace stála 30.000,- Kč a měla nejistý výsledek, a tak se
prarodiče rozhodli, že ho nechají odejít ještě relativně
v klidu. Já nesnáším, když trpí zvířata, navíc Rexíček
byl ještě docela mladý pes (v květnu by mu bylo 10 let). Na
druhou stranu, kdybych já si měla vybrat, jak zemřu, tak radši
taky nějak v poklidu a smrtící injekce by byla ještě ta
lepší varianta. Ano, narážím samozřejmě na otázku eutanazie,
která je v našem prostředí nepřípustná. Tedy, je
přípustná pasivní eutanazie (podepíšete papír, že nechcete
jít např. na nějakou operaci a doktoři vás nechají umřít).
Pokud však trpíte bolestmi a chcete si zařídit svoje záležitosti
a pak si dojít do nemocnice pro injekci, musíte se obrátit na jiné
státy.
OK, pryč od tématu
smrti. Když jsem v práci a nudím se (jako třeba při psaní
tohoto článku) a musím dělat, jako že pracuji, projíždím
často internet a hledám si různé informace. Dneska jsem
se například zajímala o to, jak lidé hodnotí bydlení na
kolejích.
Já jsem nikdy
neuvažovala (v době před příchodem na vysokou školu), že bych
bydlela na privátu. Vždycky jsem věděla, že raději „přetrpím“
kolejní život za cenu toho, že to moje rodiče nebude stát tolik
peněz, protože jsem do Prahy šla s tou ideou, že se po
studiu vrátím do Liberce. Takže v mém případě šlo už
čistě jen o to, na kterou kolej si dám žádost. Původně jsem
uvažovala o Jednotě, hlavně kvůli tomu, že je blízko školy,
ale pak jsem se náhodou podívala na ty ceny a nechtělo se mi
platit 4.000,- Kč za dvojlůžák bez sociálního zařízení, tak
jsem se porozhlédla jinde. Našla jsem si, že druhé
nejlevnější je to na Hvězdě, kde za dvojlůžák se sociálním
zařízením (buňku) platím asi 2.900,- Kč (připlácí se 100,-
Kč za připojení k internetu). To už mi vyhovovalo a říkala
jsem si, že tím rodiče zase až tolik nezatížím. Samozřejmě
jsem se brouzdáním na internetu dostala i k článkům
o znásilňování a přepadání na Hvězdě. Taky k článkům
o štěnicích a dalším nechutnostem. Ale já razím zásadu, že
jako nesmím hodnotit člověka předtím, než ho poznám, tak
nebudu hodnotit ani kolej předtím, než ji poznám. A tak jsem
vyrazila.
První dojmy z Hvězdy
byly dost tristní. Ne, že by to bylo tak hrozné, ale jako správné
rozmazlené dítě mám v našem domě svůj vlastní pokoj a
pokojíček na Hvězdě byl oproti tomu dost stísněný (ale
částečně za to mohla i tehdejší spolubydlící, která tam měla
strašně moc věcí). Přiznávám, že v prvních
chvílích se mi chtělo brečet, ale to nejenom z toho pokoje,
ale celkově jsem byla psychicky nepřipravená na nový život,
který jsem si původně na střední strašně idealizovala. První
rok na Hvězdě byl pro mě docela strašný. Ale zdá se mi, že to
byl i první rok ve škole jako takový, nejenom z pohledu
ubytování. (Já jsem totiž ten typ člověka, kterému dlouho
trvá, než si na něco zvykne. A když si zvyknu, tak samozřejmě
nechci žádnou další změnu.)
Tenhle rok to ale vidím
úplně jinak. Jsme na buňce super čtveřice holek, shodneme se,
nepřekážíme si, sice tady není vždycky stoprocentně uklizeno,
protože máme každá milion povinností, ale vždycky někdo koupí
toaletní papír (Verča) nebo odmrazí ledničku (Mája) nebo
důkladně umyje kachličky ve sprše (Anička) nebo vymění
žárovku a vyčistí ucpaný dřez (já). Je skvělé, že se
všechny v pohodě bavíme a Mája dokonce říká, že bude na
koleji bydlet až do konce života :-). Ale určitě nejlepší je,
že se mi nikdy nic neztratilo (hlavně jídlo, že ano) a že –
pravděpodobně kvůli tomu, že jsme čistotné – jsem nikdy
nemusela řešit nějaké nechutnosti na vařiči nebo v koupelně.
Protože to se často stává lidem, kteří bydlí na pokojích bez
sociálek, že ve společných prostorách jsou lidi, kteří
nechávají u záchodů vložky (viděla jsem z fotek, co
putovaly po kolejní skupině) nebo po nich zůstane tuk rozlitý na
třech ze čtyř plotýnek sporáku.
Jediný menší problém
je pak to, že se nám tento rok rozmohli takoví malí mravenci a
tak je občas člověk najde na pečivu nebo i jinde. Ale nemáme
s nimi větší problém.
Co vidím jako další
mega benefit našeho bydlení je fakt, že máme balkonek. Je sice
uzoučký a v současné době neuklizený (za to si
samozřejmě můžeme samy), ale dá se tam pověsit oblečení, když
se třeba vrátíte z hospody a načuchne vám. Když si ho
nepřikolíčkujete, tak vám sice může spadnout skoro na balkon
lidí pod vámi, ale to je jiná věc.
Takže já jsem maximálně
spokojená. Z toho, co jsem slyšela, je dobrá kolej Kajetánka
(taky je asi o 1.000,- Kč dražší), naopak hrozná je dle mé
spolubydlící Aničky Švehlovka. Je to na Žižkově a prý tam byl
docela dost velký nepořádek. Dívala jsem se na ni na obrázcích
a popravdě se mi líbí její architektura.
Častokrát čtu, že
nejdůležitější je, aby si člověk se spolubydlícími sednul a
to se mi podařilo. Sice spolubydlící chodí často pařit, a tak
se vrací třeba ve čtyři ráno nebo se jde učit do studovny a
přijde v obdobnou dobu, jinak ale je to v pohodě. Někdy,
jako třeba dneska, přijde dokonce v 6:45 a to je mi už úplně
jedno, protože stejně musím brzo vstávat.
No, už z výše
přečteného si můžete udělat obrázek o tom, jak jsem se v té
době cítila. Teď se mi snaží mnoho okolností zkazit krásný
květen, ale to se nestane. Nenechám si nejkrásnější měsíc
v roce kazit ani zkouškami (mými ani maturitou bratra), ani
nepříznivou politicko-společenskou situací, ani vztahovými
problémy. Docela nemá ani smysl popisovat, co se mi všechno během
těch dvou měsíců (březen – květen) přihodilo, protože a) je
toho strašně moc, b) nechci na to myslet, c) zkoušky.
Zkoušky se přiblížily
rychleji, než bych čekala, ale zatím jsem v té „těšící
se“ fázi. To já mám vždycky před zkouškami. Hlavně se těším,
jak se bude plnit index a informační systém (samozřejmě doufám
v úspěšné pokusy).
Každopádně si nenechám
květen zkazit ani těmito problémy. Trošku mi to sice narušuje
plány, protože bych teď jen nejraději chodila po Praze a otrhala
všechny šeříky na všech náměstíčkách, která znám, ale to
neznamená, že necítím neustálou přítomnost nejhezčího měsíce
v roce.
Květen pro mě znamená
hlavně měsíc jara a osvobození. Jo, jsem tak trochu nezdravě
zamilovaná do představy konce války a jak to všechno muselo být
skvělé. A hlavně v souvislosti s posledními světovými
i domácími událostmi se začínám více obracet k ideálu
Spojenců a jejich úspěšné snahy zabránit šíření
nenávistných ideologií. Což je přesně to, co by nyní měly
státy ve světě udělat – spojit se proti terorismu a
militantnímu islamismu.
Já vždycky vztahuju
spoustu věcí k místu svého bydliště a původu. Protože
bydlím v Liberci (oficiálně) a pocházím z Jablonce nad
Nisou, ráda odkazuji na Sudety jako místo zvláštní a svébytné.
Jsem vlastně docela pyšná na to, že tam bydlím. Praha je určitě
krásné město, ale já jsem tam šla s vědomím, že se do
Liberce vrátím. (Samozřejmě hlavně s představou, že budu
pracovat na místním Okresním soudě v Liberci, pobočce
Krajského soudu v Ústí nad Labem.) A u nás na severu je
prostě zima dlouhá. Třeba šeříky tam ještě nekvetou. A i
proto je pro mě jaro strašně důležité, protože – jak já
říkám – u nás je zima asi tak 6 měsíců v roce, a ten
zbytek roku se musí podělit o jaro, léto a podzim.
Mám ale i několik
pozitivních zpráv. Třeba moje kamarádka, na kterou často
odkazuji – Rubie, se přestěhovala do Prahy a bydlí vlastně jen
několik desítek metrů ode mě. Což si vždycky večer uvědomím,
když na Hvězdě šrotím MPV (Mezinárodní právo veřejné) a
říkám si, že bych si pro ni na ten Větrník snad i sama došla.
A jak je to divné, že kolikrát jsou vaši známí jen pár metrů
(nebo kilometrů) od vás a stejně se nevidíte. Každopádně to
nic nemění na tom, že se určitě o prázdninách budeme více
vídat a že s ní snad uskutečním některé akce, které jsem
si napsala do svého bucket list.
Ačkoli tady mluvím o
krásách Prahy, předevčírem – 4. 5. 2017 – jsem byla v Lidlu na
Albertově a poté jela tramvají č. 18 do Nuslí, kde pracuji. A
uvědomila jsem si, že ve skutečnosti to ne všude v Praze je
krásné. Zrovna Nusle jsou ne moc hezká čtvrť (kolem Pražského
povstání a na Pankráci). Na rozdíl třeba od Dejvic nebo
Břevnova, nebo i Vinohradů. Ale celkově si v poslední době
začínám všímat krásy Prahy a už ji nevnímám jenom jako
„hlavní město a tam, kde studuji“.
To je zřejmě všechno ohledně začátku roku 2017. Teď se pravděpodobně zase na dlouhou dobu odmlčím, protože mě čekají dva měsíce zkoušek - a možná i září. :-)
Mějte se krásně!♥
