V lednu jsem skončila školu. Obhajoba byla skvělým zakončením pětiletého studia. Studium pro mě obtížné nebylo, docela jsem si to i užívala (až na výjimky – např. veřejná státnice).
V té době jsem byla na
pomezí mezi advokátní kanceláří, z níž jsem odcházela, a státní správou,
pro kterou jsem se nakonec rozhodla. Proč jsem to udělala? Byl to docela
proces, řekla bych. Rozhodně se nestává, že člověk jde na práva, a nakonec
zakotví v tom, co si od počátku myslel, že bude jeho cíl. Za prvé může
člověk zjistit, že ho právo vůbec nebaví a odejít. Nebo zjistí, že ho baví
jenom určitá oblast nebo odvětví práva. Navíc v průběhu studia se člověk
seznámí s různými lidmi, naváže kontakty, získá pracovní zkušenosti,
účastní se různých stáží atd., a to ho může z jeho původní cesty odklonit.
Já jsem šla na práva s myšlenkou
soudkyně. Myslím si, že by mě bavilo rozhodovat o osudech jiných, přestože to
zní krutě. Je sice pravda, že člověk pracuje jako advokát a má „lajnu“ od
klienta, jak by ten spor měl dopadnout, tak je to určitým způsobem
osvobozující, ale já jsem popravdě o advokacii nikdy předtím, než jsem šla na
práva, neuvažovala.
V průběhu studia jsem byla
zaměstnána v advokátní kanceláři, absolvovala jsem stáž na soudě a pak
jsem byla krátce i ve státní správě. Následně jsem se 3 měsíce pokoušela vrátit
se do advokacie a přijmout ji za svou, ale z různých důvodů to nedopadlo.
Nemyslím si, že by to byla vyloženě vina té advokátní kanceláře nebo jenom moje
chyba – spíš kompilace obojího.
Já jsem docela citlivý člověk, to
si musím přiznat. V advokacii se s vámi nikdo nemaže. Sice jako
koncipienti máte tzv. školitele, tedy advokáta, pod nímž jste zapsáni na
Komoře, ale to neznamená, že by vás vodil za ruku a odpustil vám chyby. Advokátní
řemeslo je bezpochyby velmi obtížné, a to nejen svojí šířkou, ale i tlakem jak
ze strany klientů, tak ze strany soudů/správních orgánů, a i ze strany šéfů.
Já jsem si uvědomila, že po pěti
letech na škole, kde to občas bylo taky docela drsné, nejsem už zvědavá na to,
aby mě někdo drtil. Nemyslím si, že bych neuměla pracovat nebo se nesnažila
nebo byla až zase tak hloupá, ale myslím si, že člověk, který jde do státní
správy, chce mít hlavně svůj klid. Svůj klid a normální peníze už po škole. I
když samozřejmě obojí je hodně relativní.
Co se týče klidu, tak se mi nikdy
ve státní správě nestalo, aby po mně někdo šlapal, aby mi někdo dýchal na krk a
nutil mě pracovat od nevidím do nevidím. Ne, že bych na druhou stranu neviděla
i negativa tohoto přístupu – vlastně ve státní správě většinou nikdo nikam
nespěchá. Což je občas dost na nervy. Co se týče peněz, tak a) jsem měla štěstí
na platovou třídu a že mi byla uznána předchozí praxe pro postoupení do vyšších
stupňů, b) člověk si musí uvědomit, kolik vlastně bere za hodinu/vynaložené
úsilí. Ano, ve státní správě nejsou závratné částky, kterých lze dosáhnout v soukromém
sektoru, ale záleží na pozici a pak také na tom, zda člověk dostane osobní
ohodnocení nebo případné odměny. Většinou to bývá tak, že v Praze člověk
dostane (téměř) vždy osobní ohodnocení. Takže to, co je napsáno ve nařízení vlády
o platových poměrech, většinou nebude konečná částka.
Níže uvedené rozbory jsou čistě
můj subjektivní dojem a nevycházejí z jakýchkoli relevantních informací. Vyjadřují
pouze můj názor a nikdo by je neměl brát za bernou minci. Je to pouze moje
představa o těchto dvou profesích a budu velmi ráda, když moje názory budou
konfrontovány s názory jiných osob.
Takže je asi na každém, aby si
rozvážil, zda mu stojí za to brát 40.000,- Kč hrubého, ale za předpokladu
nutnosti vybillovat (vykázat) každý měsíc například 140 hodin, a nejenom
vybillovat, ale také aby to byly uznatelné hodiny, tj. hodiny, které klient
skutečně zaplatí. To skutečně neznamená pracovat 8 – 9 hodin denně, ale často
10 – 12 hodin denně. A pak vám ty hodiny beztak někdo seškrtá, nedosáhnete na
target (cílový počet vybillovaných hodin) a máte pouze nějaký základ (třeba jen
35.000,- Kč hrubého). Toto vše jsou pouze příklady, nesouvisející s ničím,
co by se jakkoli dotýkalo mých předchozích pracovních zkušeností. A samozřejmě
je logické, že vykazovat musíte – musíte prokázat, co jste dělali, aby to věděl
a) váš školitel, b) aby klient věděl, za co a kolik platí.
Takže pokud víte, že dostanete
40.000,- Kč hrubého, což dělá nějakých 35.000,- Kč čistého za 140 vykázaných
hodin měsíčně, znamená to, že hodina vaší práce (a to pouze té čisté – žádné úpravy,
briefování studenta, aby vám k tomu udělal rešerši nebo asistentky, jak
přesně a kam to má poslat) má cenu 285,- Kč. Reálně jste ale strávili v práci
nikoli těch 140 hodin, ale například 200 hodin. A těch zbývajících 60 hodin, cokoli
jste v nich dělali, vám už nikdo nezaplatí. Takže reálně jste si za hodinu
práce vydělali při čisté mzdě 35.000,- Kč za 200 hodin práce 175,- Kč.
Ve státní správě jde hlavně o to,
být na pracovišti 40 hodin za týden. Víceméně. Samozřejmě existují i ve státní
správě přesčasy a víkendy strávené nad prací, ale také záleží „úřad od úřadu“.
Řekněme, že ve státní správě dostanete tabulkově například 12. platovou třídu a
máte štěstí a rovnou vám uznají nějakou studentskou praxi a dostanete se do
druhého stupně. Takže máte tzv. v základu
26.010,- Kč. To vypadá dost hrozně, že ano? Navíc to je hrubého, takže odečtěte
aspoň 5.000,- Kč na daň, sociální a zdravotní pojištění. Na druhou stranu, máte
šanci získat osobní ohodnocení (osobní příplatek), pokud dobře pracujete. To
může být v rozmezí 50 – 100 % platového tarifu. Nevím, jak to v praxi
chodí, judikaturu jsem si nenastudovala, ale z toho, co prolétlo kolem mých
uší může být osobní příplatek v rozmezí 2.000,- Kč – 10.000,- Kč. Řekněme,
že tedy dostanete jenom 5.000,- Kč jako osobní příplatek. Což vám vykompenzuje „daně“,
které státu dáte. Takže čistého už jste na 26.000,- Kč (jako byl tarifní
základ). Můžete mít samozřejmě příplatek za vedení, ten dostanou i zástupci tzv.
představených, jinými slovy i zástupce vedoucího oddělení atp. Plus další
příplatky vyjmenované v zákoníku práce. Přiznejme si, tyto příplatky si
myslím má jenom málo lidí v soukromém či veřejném sektoru. Zajímavostí je,
že jsou tyto příplatky ve státní správě vyšší než v soukromé sféře. Ale
jak říkám, pokud budete na klasické kancelářské pozici, pravděpodobně je stejně
neuvidíte. Občas můžete dostat také odměny, to hodně závisí na tom, jestli „služební
úřad“ vyšetřil nějaké peníze plus jestli máte uznalého představeného.
Samozřejmě odměny být nemusí, v některých úřadech naopak jsou s železnou
pravidelností vypláceny jednou či dvakrát ročně. Mohou být až ve výši jednoho
celého dalšího platu nebo pouze v řádu několika tisíc.
Takže máte 26.000,- Kč, možná
dostanete odměnu 6.000,- Kč za půl roku, tím pádem máte měsíčně 27.000,- Kč
čistého. Pracujete 160 hodin. Za hodinu práce tedy máte 168,- Kč. To je
samozřejmě o dost méně, než v advokátní kanceláři. Na druhou stranu jste
se nestresovali (toto je tedy můj osobní pohled, neříkám, že stres nemůže být i
ve státní správě), nebo jste se aspoň nestresovali tolik, většinou nemusíte
vykazovat odvedenou práci, většinou vás nikdo nenutí být v práci přesčas
nebo pracovat o víkendu. Neřve na váš klient (jenom účastníci správního řízení,
které je ale naštěstí spíše písemné), záleží pak hodně i na kolektivu.
Za tu dobu, co pracuji, jsem
zjistila, že kolektiv a hlavně nadřízený je mimořádně důležitým prvkem jakékoli
práce. Nezdá se to a člověk si říká, že vydrží kdekoli, i kdyby na něm dříví
štípali, ale já takovou zkušenost nemám. Myslím si, že i když člověk udělá
chybu (a ty chyby dělat MUSÍTE, protože jak jinak se to máte naučit? A nikdo z nás
nevylezl ze školy, kor z práv v Praze, a uměl všechno, ba naopak, VŠECHNO
SE UČÍME ZA POCHODU), mělo by se to vyřešit v klidu a rozumně. Ano, v soukromé
sféře člověka více motivuje to, že za to dostane méně peněz, ve státní správě
se většinou z chyb nedělá takové pozdvižení (opět můj názor, asi záleží,
co uděláte – když vydáte rozhodnutí, kterým povolíte štěpení jádra v zařízení,
které k tomu není uzpůsobené a způsobíte státu škodu v řádech milionů,
tak se to samozřejmě také řešit bude) a je pravda, že kolektiv (zase záleží na
kolektivu) vás většinou více podrží. Samozřejmě cenou za to je také podržet ten
kolektiv. Ale to je všude.
Jak říkám – já jsem dostala
nabídku, která se neodmítá. Práci jsem už znala, kolektiv také, peníze slušné. Samozřejmě
existují aspekty, které bych změnila, ale to asi souvisí i s mojí povahou –
vždycky si najdu nějakou chybku.
Dalším aspektem je, že jsem
zjistila, že jsem byla z advokacie docela vyhořelá. Nebo nevím, jak jinak
to popsat – ale nechci se nutit do něčeho, co mě vlastně ani nebaví a co mě ani
trochu nenaplňuje. A ano, i práce na úřadu vás může naplňovat, i když jasně,
asi to spíš bude naplňovat lidi, co mají rádi správní právo.
To ale neznamená, že si nevážím
lidí, co jdou dělat koncipienty. Právě naopak – i s tím vším, co Komora
předvádí obdivuju lidi, co do toho molochu vstoupí. A samozřejmě jim závidím,
když složí advokátní zkoušky a mohou být advokáty. I když to je další aspekt,
který v mém případě mluví proti advokacii. Já bych sice strašně ráda byla
podnikatelkou, ale nemám na to buňky. Nejsem člověk, co se hned s každým zapovídá,
neumím na lidi působit, nejsem odolná proti různým rizikovým a náročným, jak by
táta řekl „na hraně“ situacím. Proto je pro mě i pozice zaměstnance lepší.
Dlouhou dobu (a pořád o tom mám
trochu pochybnosti) jsem si myslela, že se prostě donutím, že to nějak zvládnu,
že je to zajímavá práce a hodně se tam naučím. A to všechno je pravda. Ale
člověk musí taky trochu zvážit svoje osobní schopnosti a možnosti. Když vím, že
nejsem podnikavá, že neumím na lidi působit, že mi stresové prostředí spíš dělá
špatně, když mě odpuzuje i jednání Komora, k dodržování jejíchž předpisů
bych se zápisem do seznamu advokátních koncipientů zavázala, tak je jasné, že
prostě nemá smysl to lámat přes koleno. Ale jak říkám, měla jsem velké štěstí –
na kolektiv, že mě ta práce aspoň trochu baví, že tam nechodím zhnusená, na
peníze, které jsou slušné.
Mějte se krásně!©
