Opět o mojí náladě (já vím, už je to trapné)

Ahoj,

tenhle blog by se měl přejmenovat na Ráj depresivních myšlenek, ale já to neudělám. Stejně to nikdo nečte a tak mi může být jedno, že se to tu jmenuje Vlastenka (což já tedy jsem, ale články tomu moc neodpovídají).

Můj život je skvělý. (My life is brilliant, my life is pure …). No dobře, to byla odbočka. Můj život je skvělý, ale já nejsem. Dneska jsem se chovala příšerně, protože v sobě dusím tolik věcí, že se z toho asi zblázním. No a dneska ty věci tak trochu vyšly ven.

Musela jsem své rodině říct, ať se raději smíří s tím, že si nikdy nikoho nenajdu. Já si myslím, že když o mě 20 let nikdo ani okem nezavadil, že se to asi nezmění. Ne snad, že bych nechtěla, ale tohle je a) prokletí našich rodin – z obou stran, b) moje soukromé prokletí.

Ad a) moje neprovdaná prateta a moje teta, co se vdala a měla děti až po čtyřicítce. Mimochodem, asi se jí podobám čím dál tím víc, taky je tak trochu psycho.

Ad b) mám všechno, co v životě chci. Když má člověk všechno, skvělou rodinu, kamarády, studuje školu, kterou vždy studovat chtěl, je zdravý a materiálně zajištěný, tak prostě musí být věc, která mu nikdy nevyjde. No a v mém případě to je partnerství. Nenamítejte, že jsem mladá a že mě to všechno ještě čeká a že když budu mít takovéhle myšlenky, že si to přivolávám. Tohle je realita.

V souvislosti s tímto bych si měla gratulovat k výběru školy. Na právech, zvlášť, když musíte už tak nějak od třetího ročníku konstantně (= i celý školní rok) pracovat v nějaké advokátní kanceláři, tak vážně nemáte čas na partnerský život. Nemohla jsem si vybrat lépe, nejdřív se na celých pět let (žádný bakalářský mezistupeň) zahrabu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, poté nastoupím do nějaké advokátní kanceláře, kde budu pracovat za pár korun šestnáct hodin denně, když budu mít štěstí, tak si najdu nějaké ne moc dobře placené, ale stálé místo, odkud mě nevyhodí po tříměsíční zkušební době.

No, v té době mi bude už asi tak čtyřicet, na rodinu už bude pozdě a já se zahrabu v práci a doma na mě bude čekat šest koček, které mě ani milovat nebudou, protože kočky jsou sice krásné, ale tak trošku mrchy a potvory a mají rády jen samy sebe. S rodinou se raději ani stýkat nebudu, protože bych viděla ty jejich soucitné pohledy a pořád by se přetřásalo, jak to, že jsem si nikoho nenašla. Budu pokračovatelkou mojí prapratety z Krkonoš, která se nevdala prý proto, že čekala na prince na bílém koni. O mě se bude říkat to samé.

Když budu mít štěstí, tak umřu až budu pát let pobírat důchod. Mezitím budu snášet posměšky obyčejných lidí (vlastní zkušenost – pokladní v Bille na Petřinách nahlas před jinou zákaznicí nadávala na starší paní, která si mezitím ukládala nákup, že není dostatečně rychlá a proč si nenakoupila v jiné době, když tam není tolik lidí, aby nezdržovala). Když štěstí mít nebudu, tak umřu přímo u nějakého nádherného případu, se kterým se budu mořit tak dlouho a nakonec dostanu infarkt když zjistím, že nějaká mladá kolegyně ho vyřešila za mě za mnohem kratší dobu a mě vyrazí pro neschopnost a stáří.

Vidíte, jaké krásné představy mám o svém životě. Totiž, nadhodila jsem před babičkou – a pyšně jsem jí ukázala letáky z Athénské univerzity – že bych tam chtěla jet na Erasmus a podle babičky můžu cestovat, až si najdu manžela. A když jsem se jí zeptala, co když si ho nenajdu, tak její odpověď – ta automatická, soucitná a nechápající – byla, že si určitě někoho najdu.

Vánoce mě taky strašně deptají. Perníčky se nepovedly podle mých představ, dárky ještě nemám nakoupené, šílím z toho, že budu muset udělat úklid (jsem perfekcionistka) a do toho ještě zkoušky. Jo, řekněte, že uklízet a péct nemusím, ale to já prostě nedokážu, jsem šílenec, sebevrah a masochista.

Strašně se za tenhle článek omlouvám, chtěla jsem původně psát o vlastenectví a přidat nějaké fotky, ale nic jsem tento víkend nestihla a ještě jsem byla strašně podrážděná. Ale pokud je někdo masochista, tak si tenhle článek užije.

Mějte se krásně!♥

Můj 17. listopad

Ahoj všichni,

tentokrát Vám hodlám předat spíš pozitivní vlny, a to tím, že Vám povím něco o mém 17. listopadu.

Na 17. listopadu nemám ráda tu demonstrační pohotovost. Každý jde někam do ulic a stává se to už folklorem. Ve škole se dokonce jeden učitel ptal: "Byli jste někde demonstrovat?" jako kdyby ten, kdo nešel byl absolutně mimo slušnou společnost a jak si taky někdo mohl dovolit snad zůstat doma a mít nohy nahoru, když měl jít demonstrovat?

Já a moje mamka jsme tento svátek pojaly trochu více prozaicky a šly jsme na balet. V našem Domě kultury v Liberci totiž vystupoval nějaký Petrohradský baletní soubor a uváděl Labutí jezero. Je to samozřejmě naprostá baletní klasika, kterou jsem - přiznávám - předtím neviděla. Jak je to možné, když jsem taková fanynka Taneční akademie? No, to sama nevím, každopádně 17. listopadu jsem se rozhodla to změnit.

Zajímavé je, že náš dům kultury nemá zas až tak velké pódium. Navíc to není zas až tak reprezentativní prostor pro hostování takové události. My s mamkou bychom tento baletní soubor spíše uvedli do Divadla F. X. Šaldy, ale zde to také bylo pěkné. Akorát se nám kolikrát zdálo, jako by ti baleťáci a baletky skoro z pódia spadli, kdyby udělali jen o trošku delší skok.

A moje dojmy? No, řeknu Vám, že ty kostýmy baleťáků vypadají fakt strašně vtipně, tím chci hlavně říci od pasu dolů a trošku jsem je litovala, že takhle chodí "s kůží na trh", i když oni jsou na to zvyklí. Hlavní baleťák byl takový typický hezounek a asi si toho byl i vědom, ale myslím si, že to představení spíše přidalo.

Hlavní baletka byla neuvěřitelně hubená, ba přímo vychrtlá, ve výstřihu jí byla vidět jenom žebra, ale tancovala nádherně, zvládla všechny otočky, piruety i zvedačky.

Seděly jsme v první řadě, takže jsme na všechno skvěle viděly a také byl slyšet opravdu každý krok a každý skok následovalo hlasité klapnutí prken jeviště.

No, co Vám budu říkat, zážitek to byl skvělý a rozhodně si takovýhle svátek užiju více na baletu, než na nějaké demonstraci venku, kde mi bude zima a kde tou demonstrací stejně nic nedokážu.

Na fotkách níže vidíte moje narcistické "no face" fotky, které jsem pořídila v šatně domu kultury. Nevím ani, jestli jsem se na balet správně oblékla,ale prostě jsem doma nic slavnostnějšího neměla.

A teď už vážně musím něco dělat, uvědomujete si, že zbývá měsíc do zkouškového? Možná mi nebudete věřit, ale já opravdu nic neumím, přes Vánoce budu muset tvrdě zabrat. A dneska ještě musí zapracovat na seminární práci,tak mi držte palce, ať se mi podaří ji napsat a obhájit.

Mějte se krásně!♥

Jak se mám?

Ahoj,

píšu z koleje, protože se prostě potřebuju někomu svěřit a zrovna poblíž není nikdo konkrétní, komu bych se vyplakala na rameni. Píšu vyplakala, ale já nejsem slz schopná. Jsem vnitřně prázdná a zvnějšku ubitá a unavená.

Jsem asi na nějaké životní křižovatce, protože jinak nechápu, proč se cítím tak špatně. (Samozřejmě to asi souvisí s tím, že jsem si dělala naděje ohledně 25. listopadu a ano, může se to ještě změnit, ale já jsem pesimista a nevěřím v to.)

Já jsem totiž asi ztratila víru. Ztratila jsem víru v sebe sama a ztratila jsem víru v život. A nejhorší je, že jsem ztratila víru v lásku. Vždycky jsem byla jako Taylor Swift a věřila na opravdovou lásku, na kterou se vyplatí počkat. Ale teď už v ni nevěřím.

Nevěřím ani v sebe, nevěřím si ohledně školy a nevím, kam mám svůj život směřovat. Vím, že bych se měla radovat, že jsem na právech a že konečně studuji to, co doopravdy chci (ehm, opravdu?), ale nedokážu to.

Nedokážu si vážit věcí které mám, svojí rodiny, se kterou se sice štěkáme, ale vlastně se máme rádi, nevážím si toho, že nemám materiální starosti, nevážím si svého zdraví, nevážím si svých kamarádek a mám pocit, že všechno je jen zmar a smutek a deprese a nic nikam nevede.

A navíc jsem tak zbabělá, že si myslím, že můj život nemá smysl, že nechápu, proč tady vlastně jsem, že by - a to si nechci připouštět - možná bylo lepší, abych nebyla. (A na druhou stranu jsem tak zbabělá, že se trápím a ani skoncovat bych sama se sebou nedokázala.)

Ráda bych našla nějakou vnitřní motivaci, něco, co by mě hnalo kupředu, ale nedokážu se ani rozhýbat k tomu, abych si to našla.

Já nevím, možná bych vážně měla jít k psychiatrovi. Ale u nás v rodině když se řekne psychiatr, tak to znamená to nejhorší z nejhoršího. A já se vážně snažím sama sebe přesvědčit, abych byla silná, abych s tím bojovala.

A na závěr se Vám strašně omlouvám za svoje depresivní články, kterými Vás nechci zatěžovat (pokud se tak stalo, tak se omlouvám), ale tohle je jedno z mála míst, kde si můžu postěžovat.


weheartit.com

A dopadnu jako Lisa. No a co, vždyť se s ní často srovnávám. Jestli se bude komukoli chtít, může napsat cokoli, klidně i anonymně. Ocením každý příspěvek a každou radu.

Mějte se krásně!♥