Ahoj,
tenhle blog by se měl přejmenovat na
Ráj depresivních myšlenek, ale já to neudělám. Stejně to nikdo
nečte a tak mi může být jedno, že se to tu jmenuje Vlastenka
(což já tedy jsem, ale články tomu moc neodpovídají).
Můj život je skvělý. (My life is
brilliant, my life is pure …). No dobře, to byla odbočka. Můj
život je skvělý, ale já nejsem. Dneska jsem se chovala příšerně,
protože v sobě dusím tolik věcí, že se z toho asi zblázním.
No a dneska ty věci tak trochu vyšly ven.
Musela jsem své rodině říct, ať se
raději smíří s tím, že si nikdy nikoho nenajdu. Já si myslím,
že když o mě 20 let nikdo ani okem nezavadil, že se to asi
nezmění. Ne snad, že bych nechtěla, ale tohle je a) prokletí
našich rodin – z obou stran, b) moje soukromé prokletí.
Ad a) moje neprovdaná prateta a moje
teta, co se vdala a měla děti až po čtyřicítce. Mimochodem, asi
se jí podobám čím dál tím víc, taky je tak trochu psycho.
Ad b) mám všechno, co v životě
chci. Když má člověk všechno, skvělou rodinu, kamarády,
studuje školu, kterou vždy studovat chtěl, je zdravý a materiálně
zajištěný, tak prostě musí být věc, která mu nikdy nevyjde.
No a v mém případě to je partnerství. Nenamítejte, že jsem
mladá a že mě to všechno ještě čeká a že když budu mít
takovéhle myšlenky, že si to přivolávám. Tohle je realita.
V souvislosti s tímto bych si měla
gratulovat k výběru školy. Na právech, zvlášť, když musíte
už tak nějak od třetího ročníku konstantně (= i celý školní
rok) pracovat v nějaké advokátní kanceláři, tak vážně nemáte
čas na partnerský život. Nemohla jsem si vybrat lépe, nejdřív
se na celých pět let (žádný bakalářský mezistupeň) zahrabu
na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, poté nastoupím do
nějaké advokátní kanceláře, kde budu pracovat za pár korun
šestnáct hodin denně, když budu mít štěstí, tak si najdu
nějaké ne moc dobře placené, ale stálé místo, odkud mě
nevyhodí po tříměsíční zkušební době.
No, v té době mi bude už asi tak
čtyřicet, na rodinu už bude pozdě a já se zahrabu v práci a
doma na mě bude čekat šest koček, které mě ani milovat nebudou,
protože kočky jsou sice krásné, ale tak trošku mrchy a potvory a
mají rády jen samy sebe. S rodinou se raději ani stýkat nebudu,
protože bych viděla ty jejich soucitné pohledy a pořád by se
přetřásalo, jak to, že jsem si nikoho nenašla. Budu
pokračovatelkou mojí prapratety z Krkonoš, která se nevdala prý
proto, že čekala na prince na bílém koni. O mě se bude říkat
to samé.
Když budu mít štěstí, tak umřu až
budu pát let pobírat důchod. Mezitím budu snášet posměšky
obyčejných lidí (vlastní zkušenost – pokladní v Bille na
Petřinách nahlas před jinou zákaznicí nadávala na starší
paní, která si mezitím ukládala nákup, že není dostatečně
rychlá a proč si nenakoupila v jiné době, když tam není tolik
lidí, aby nezdržovala). Když štěstí mít nebudu, tak umřu
přímo u nějakého nádherného případu, se kterým se budu mořit
tak dlouho a nakonec dostanu infarkt když zjistím, že nějaká
mladá kolegyně ho vyřešila za mě za mnohem kratší dobu a mě
vyrazí pro neschopnost a stáří.
Vidíte, jaké krásné představy mám
o svém životě. Totiž, nadhodila jsem před babičkou – a pyšně
jsem jí ukázala letáky z Athénské univerzity – že bych tam
chtěla jet na Erasmus a podle babičky můžu cestovat, až si najdu
manžela. A když jsem se jí zeptala, co když si ho nenajdu, tak
její odpověď – ta automatická, soucitná a nechápající –
byla, že si určitě někoho najdu.
Vánoce mě taky strašně deptají. Perníčky se nepovedly podle mých představ, dárky ještě nemám nakoupené, šílím z toho, že budu muset udělat úklid (jsem perfekcionistka) a do toho ještě zkoušky. Jo, řekněte, že uklízet a péct nemusím, ale to já prostě nedokážu, jsem šílenec, sebevrah a masochista.
Strašně se za tenhle článek
omlouvám, chtěla jsem původně psát o vlastenectví a přidat
nějaké fotky, ale nic jsem tento víkend nestihla a ještě jsem
byla strašně podrážděná. Ale pokud je někdo masochista, tak si
tenhle článek užije.
Mějte se krásně!♥
Žádné komentáře:
Okomentovat