Ahoj,
je už listopad (kam ten čas pořád utíká? To už skutečně bude brzy rok 2018?) a já jsem si zrovna tuhle říkala, že tohle byl pravděpodobně nejnabitější a nejzajímavější rok mého života.
Je k neuvěření, že to bylo v únoru, kdy jsem dělala zkoušku z Ústavního práva (kterému popravdě, po seznámení se s dalšími právními odvětvími) začínám docela přicházet na chuť, dva měsíce na to jsem zažila krátký románek a bolestivý rozchod na prvního máje, po němž jsem se zařekla, že květen, přestože začátek zkouškového a přes rozchod, pro mě bude nejlepší měsícem, protože KVĚTEN JE NEJLEPŠÍ MĚSÍC ROKU. A taky vlastně nakonec byl. Celkově to bylo na jaře a v létě super.
V létě jsem sice absolvovala pouze jednu dovolenou, ale zanechala ve mně tolik dojmů: od naprostého vyčerpání, kdy jsme vstávali v 5 hodin ráno (po asi třech hodinách spánku), abychom se starým vlakem (v němž jsme skoro zmrzili, protože ráno byla kosa, my jeli vyletněni a vagon byl otevřený) dostali do Vyššího Brodu, odkud jsme pak upádlovali 35 km do Českého Krumlova, do chatky jsme se dostali až po dalším 8 km výšlapu a já jsem zjistila, jak se chovám, když jsem vyčerpaná - hysterické záchvaty.
A taky mi otevřela zpět cestu k mému románkovému hrdinovi, s nímž jsme se po dovolené sešli a rozhodli se zkusit, jak nám bude fungovat společný vztah. Můj první skutečný vztah v životě, s někým, u něhož objevuji další kladné stránky (protože ty negativní jsem si dobře osvětlila v době, kdy jsem se ho - podotýkám, že téměř úspěšně - pokoušela dostat z hlavy.
No a začala jsem již svůj pátý semestr na tomto ústavu, jež Právnická fakulta Univerzity Karlovy zove se. Podotýkám, že zatím nejtěžší a u něhož nejvíce pociťuji, jak málo se na právníka hodím. Nebo si to jenom myslím?
Moje kamarádka Rubie mi řekla, že moc "overthinkuju" a že kdyby měla můj mozek, že by zešílela. Uznávám, i já sama se často děsím, proč si vyčítám všechno, dá se říci včetně své holé existence. A tento pocit se stále prohlubuje. Bohužel nejenom že sebe a ostatních chci to nejlepší, když to nevykřešu, zmáhají mě pocity zoufalství a zmaru. A že jich přibývá stále víc. I přesto, že žiju téměř dokonalý život, nic mi nechybí, studuju dobrou školu a mám práci, která mě moc nevyčerpává (což jí ale taky mám za zlé, samozřejmě), spoustu lidí, s nimiž si rozumím, v neposlední řadě, spíše jsem to měla napsat hned navrch - úžasnou a tolerantní, milující rodinu a nyní i přítele, který přesně splňuje moji definici vysněného přítele: "aby byl hodný a měl mě rád".
Stále se bičuju za všechno, co se v mém životě odehrává. Tak trochu mě k tomu vyprovokoval rozhovor, který jsem dneska zaslechla v metru. Slečna vyprávěla o svém příteli, jak se o ni staral (netuším už, zda byla nemocná nebo v nějakém jiném případě) a řekla: On je strašně hodnej, ale mě to už štve.
Prostě a jednoduše: lidi jsou na sebe zlí, podvádějí sebe i druhé, lžou si, kdo by si zasloužil dobro, dostává jenom zlo, nespravedlnost je bohužel všudypřítomná. A já vím, že řešením není o tom bezduše tlachat, ale něco pro to udělat. Ale co?
Zdá se mi, že (a já na tom mám samozřejmě podíl) společnost je už natolik rozjetá, že není možné jednoduše změnit určité vzorce. A je mi to líto. A vím, že nejlépe tomu budu čelit, když se podvolím. Ale to se mi nechce. A vím, že pokud budu stále ta naivní, tak že nejhůř se potom budu cítit já, ale co s tím můžu dělat? Nepřemýšlet nad tím tak?
Mějte se krásně.
