Moje cvičící rutina

Ahoj,
jak se máte? Doufám, že dobře. Sice to tak (často) nevypadá, ale jaro je vážně v plném proudu, semestr je tedy už skoro u konce (OK, sice ještě zbývá měsíc, stále jsem jediná, kdo plaší) a pořád tak nějak žiju.

Cvičit jsem začala asi někdy ve druháku na střední. Myslím, že to jsme zrovna s mojí kamarádkou Rubie začaly chodit do školní posilovny. Byla to opravdu malá místnost, s malou šatničkou, takže zpočátku, když tam chodilo více lidí, tak tam skoro nebylo k hnutí. Nástrojů tam bylo pomálu, a většinou všechny jen po jednom kusu, kromě dvou rotopedů. Jediné, čeho tam asi byl dostatek, byly činky. Nejdříve byly moje workouty tak nějak neorganizované, prostě jsem si postupně vždy obešla všechny stroje. Ale bylo to super, když cvičíte s někým, vždy vás to tak nějak jinak motivuje. Neříkám víc, ale ze začátku je to podle mě dost dobrý nakopávač.

Později, koncem třeťáku a ve čtvrťáku jsem se začala více zajímat o cvičení, jiná moje kamarádka Jana (která to ale žrala víc, než já) mi pomáhala a taky mě motivovala, ačkoli jsem už do posilovny chodila sama. Jana mi ale ukázala, že i s vlastní vahou se dá dost dobře cvičit. Ve čtvrťáku se vztahy s mými spolužáky dost uvolnily, ani jsem nevěřila, jak se to vlastně všechno změnilo. Začala jsem se více bavit i se spolužákem Marcem, který trénoval na Spartan Race. I ten mi dal hodně dobrých rad a docela dobře jsme si vždy (o účetnictví na počítači) popovídali o cvičení.

A potom nastalo mezidobí mezi maturitou a nástupem na vysokou školu. Rozhodla jsem se, že do žádné posilovny chodit nebudu (ačkoli jsem měla vyhlédnuté alespoň tři) a doma jsem cvičila s vlastní vahou. Byla jsem dost odhodlaná, že nevyjdu z formy a že až budu v Praze, že budu chodit do posilovny někde na fakultě.

Začínala jsem cvičit podle videí Blogilates a Runtastic Fitness na Youtube. Aplikaci Runtastic jsem totiž měla staženou, po nějakou dobu. Tedy ne, že bych běhala, měla jsem to spíš na procházky. Já totiž vůbec nejsem běhací typ. Nevím, možná se to někdy stane, že běhat budu, ale zatím se na to opravdu necítím. Nyní mám stažený jenom krokoměr.

Nastoupila jsem do Prahy a dokonce jsem si s sebou přibalila karimatku, když jsme poprvé jela na kolej. V Praze došlo trošku k rozčarování, opět jsem musela najet do školních kolejí (i když přiznávám, že na vysoké škole je to dost jiné, než na střední) a zjistila jsem, že už nemám tolik času a navíc, že posilovna na fakultě stojí daleko více, než posilovna na střední (na střední škole stála posilovna 100,-Kč/půl roku, na fakultě 50,-Kč/vstup). Takže se moje cvičení přesunulo čistě domů. Taky jsem přestala cvičit přesně podle videí, protože přece jenom, ráda si cvičení rozvrhnu sama, ale je jasné, že na začátek je to prostě nejlepší. Popravdě mě ale dost uječený hlas Blogilates docela začínal nervovat a navíc prostě nemám ráda lidi, co jsou pořád jen pozitivní. (Jo, zním jako blázen, ale mám ráda realitu, kterou sociální sítě prostě potlačují.)

V současné době tedy cvičím hlavně s mými oblíbenými písničkami, přičemž náplň, pořadí a četnost cviků si určuji sama, což samozřejmě vede k jisté stagnaci, které si jsem vědoma. Ale zatím jsou pořád jakés takés výsledky (další poznámka, nepočítám si živiny, nedržím IIFYM ani žádné sacharidové vlnění ani nic takového, protože, jak už jistě vyplynulo, jídlo je jednou z největších radostí mého života) a já prostě nejedu na nějaké plánování, jako že bych si řekla: za měsíc zhubnu x kilo. Já vím, že by si člověk měl dávat cíle, ale já cvičení zas tak vážně neberu.

Já jsem totiž především budoucí právnička, takže například o zkouškovém je moje stravování tak strašné, že bych se i sama styděla, pokud bych tedy neměla na práci učení a přípravu na zkoušky. Ale jedno souvisí s druhým, a fakt, že se soustřeďuji na práva neznamená, že cvičení nepotřebuji nebo že se ho dokonce vzdám. Právě naopak, moje heslo je: Když jsi v Praze, věnuj se učení. Když jsi doma, věnuj se cvičení! Proto jsem si rozvrh poskládala tak, abych byla ve škole až do večera, abych mohla jet již ve čtvrtek domů a cvičit. Proto, když jsem ve škole a mám například volné odpoledne, tak jej s největší pravděpodobností strávím v knihovně, kde si dělám výpisky z knih. Jenom jednou, to když bylo takové teplo, tak jsem si vzala knihu a šla jsem si číst do zahrad Břevnovského kláštera.

Dá se tedy říci, že když jsem v Praze, sedím vlastně tři dny na zadku. Takže potom, když přijedu domů, strávím čtvrteční i páteční večer cvičením. Zvlášť páteční cvičení si opravdu užívám. Je to moje tradice, myslím vždy na to, kolik lidí někde venku slaví a otupují si mozky alkoholem a já zatím, celá zpocená, se snažím dokopat se k dalším burpees.

Zjistila jsem, že jsem cvičením opravdu posedlá, protože když si nemůžu zacvičit, tak jsem nervózní a už jenom počítám, kolik dní zase uplyne, než si budu moct zacvičit. Pro mě cvičení není až tak moc nástroj pro formování těla (to bych k němu musela přidat i zdravější stravování), ale spíše uvolnění, relax, myšlenky se soustředí na něco jiného, než na školu a snažím se překonávat sama sebe.

Taky bych měla říct, že ani nepožívám žádný protein ani nakopávače ani speciální vitaminy. Já mám i cvičení samotné ráda prosté, vždyť stačí pár cviků, které vás dokáží pořádně potrápit  a stačí vám k tomu váha vlastního těla. Je tedy pravda, že používám 2kg a 4 kg činky (ano, moje ručičky jsou slabé), ale jinak si zcela vystačím s vlastní vahou.

Nakonec přidávám některé fotky jídla (ano, opět fotky jídla, jsem tím posedlá!):

Moje obvyklá kolejní snídaně.

Moje docela častá večeře.

Nakonec přidávám také jednu kolejní fotku, když jsem si ojediněle zacvičila.

Jak je vidět, tak břicho je určitě mojí nejproblémovější partií. Jo, je to jídlem, na břiše se ukáže asi nejvíce.Moje ručičky jsou uzounké a ramena ne dostatečně široká, jak bych si přála. Největší progress vidím asi na nohou a na zadku. I když stehna mojí problémovou partií stále zůstávají.

Ale co, nejdůležitější jsou stejně vnitřní svaly, není třeba mít vysekaný pekáč buchet (který, vzhledem ke svému stravování ani nebudu mít, navíc to prý pro břicho není přirozené, aspoň malá vrstva tuku by přece měla orgány chránit), ale hlavní je cítit se skvěle, hlavně po tréninku. Včera jsem se cítila tak strašně báječně, když po mně stékal pot. (Vysvětlení je zřejmě tady.)

A nakonec fotka, kterou jsem někam chtěla postnout už tak dlouho, že se na ni zapomnělo:

Aneb pozdní večerní hodiny si musím nějak zpříjemnit, a Werther´s miluju!

(Jak vidíte, účast na přednášce je hojná, stejně tak i učitelé na to kašlou a už třikrát nikdo nepřišel.)

Tak jo, to je všechno, co jsem chtěla napsat. Užívejte si život, snad brzy již bude pořádné léto (doufám aspoň ve 40 °C, to jsou moje teploty!) a taky tady tedy bude druhé zkouškové, o kterém když začnu přemýšlet, tak skoro omdlívám při pomyšlení, co všechno vlastně se budu muset naučit. I když, často ani nejde o to, CO se musíte naučit, ale JAK to správně oddeklamovat a JAKÉ názory vašich učitelů si musíte přivlastnit. 

Ale to nic, nebudu otravovat se zkouškama. Dělejte, co vám činí radost, užívejte si života, pište básně, zpívejte nahlas, setkávejte se s přáteli a nezapomeňte i na sebezdokonalování!

Mějte se krásně!♥

Velikonoce, uvědomění?

Ahoj,

jak jste si užili Velikonoce? Já jsem byla až do úterý ráno doma, pak jsem jela do školy. A jak jsem si tak zjistila v kalendáři, už žádné volno do zkoušek nebude. Tedy ne, že bych byla na koleji celý týden, přijíždím v neděli večer a domů se vracím ve čtvrtek odpoledne, takže nejsem v Praze zas až tak dlouho. Ale řeknu vám, Praha mě opravdu ubíjí. Nechci to moc rozvádět, ale samozřejmě se už blíží zkouškové, v Praze jsem přes ten víkend pořád zalezlá v knihovně a když se chci s někým bavit, zbývá mi tak akorát Katolík.

Ano, jako vždy, nejsem žádný extrovert a nemám moc přátel. Sice postupem času zjišťuji, že samota je vlastně dost dobrá, přesto si ráda s někým popovídám. Nejraději s někým z rodiny nebo s mými přáteli, které si ale s sebou do Prahy vzít nemohu. A jak už jsem jistě psala, na vysoké škole se prostě člověk už nedruží tak, jako na střední škole.

Co mě taky dost překvapuje je počet věřících lidí, teď nemyslím jenom v Praze, ale tak nějak celkově. Proti věřícím lidem nic nemám, ale prostě mě tak nějak irituje způsob, kterým jsou věřící ochotni žít. Je každého věc, jak přistupuje ke svým osobním problémům, jak vidí hříchy i dobré skutky, ale proč je nutné podřizovat se organizované instituci? Jestliže je víra čistě duchovní záležitost, měla by také v duších a myslích zůstat, nikdo by vám neměl říkat, kdy se chodí do kostela a co máte nebo nemáte dělat. (OK, moje pojetí víry se asi dost blíží buddhismu, které je na osobní svobodě dost založené. A taky na sebezdokonalení.)

A samozřejmě, každý věřící, který je v nějaké takové instituci, má, ať už implicitně či explicitně povědomí o tom, že musí shánět další ovečky do stáda. Což taky o něčem vypovídá. Snaha věřících by přece měla vést především k osvícení jako takovému, a ne k dovedení do církevních struktur.

Navíc, daleko lepší je slušně se chovající ateista, který nemá problémy se svým okolím a který respektuje ostatní, než věřící, který sice zvnějšku dodržuje nějaká pravidla, ale v hlavě to nemá v pořádku a to tak, že je ochoten za tuto duchovní pomoc vykonat špatné činy, ospravedlněné právě takovouto organizací.

Dobrý, už končím o víře. Jenom jsem to ze sebe potřebovala dostat.

Další, neméně tristní téma, o němž bych chtěla psát, je moje současné citové rozpoložení. Nebojte se, nejsem v depresi, právě naopak, našla jsem (aspoň tedy doufám) opět svoji životní rovnováhu. Jde o plné uvědomění si, že prostě nemá smysl nechat se smést z cesty. A tím myslím hlavně co se týče zamilování se.

Ano, oficiálně je za mě nepřítel lásky. Není to tedy tak, že bych lásku nikomu nepřála, to vůbec ne, milujte se a množte se, děti moje. Jenom jsem dospěla k tomu, že na to zřejmě nejsem stavěná. Nevím, zda to je jen dočasný stav, nebo již celoživotní rozhodnutí, ale zatím to tak vidím.

Jistě, uvědomuji si, že největším nepřítelem člověka a jeho velkým hybatelem jsou jeho lidské potřeby a pudy. A ne, nevěřím na umrtvování těla. Ale co se týče lásky, ta je prostě zbytná. Nepotřebuji být zase zklamaná, dostávat se z toho několik měsíců a nebýt schopná se ani soustředit na školu. Mám před sebou vyšší cíle a promiňte, že se nyní vysměju velké, pravé lásce - ale prostě NEEXISTUJE! A prosím Vás, abyste si vždy, i v období zamilovanosti uvědomovali, kým vlastně jste.

Já nevím, vždy jsem věřila v pravou lásku a vždy jsem záviděla zamilovaným. Ale když si to člověk rozebere, často ti lidé třeba spolu jsou, ale nemají to ani vyjasněné. Jeden ustupuje druhému, nevyznají se ani v tom, co od vztahu vlastně chtějí. Vztahy se bortí a poté zase obtížně vystavují a vlastně jsme všichni tak nějak ztracení.

(Nebo nad tím až moc filosofuji, to nechávám na Vás.)

Jinak, konečně jsem si stáhla fotky z plesu mé kamarádky. Takže přidávám tu nejlepší, na které je naše parta (plus další lidi, které zas až tak neznám).

Kromě toho jsem taky udělala zajímavý kup na Velikonočních trzích v Liberci:

Vajíčko Studentská pečeť bylo pro mamku, ostatní pro mě a tátu s bratrem. A co bylo uvnitř?

Tohle bylo v mamčině vajíčku a v našem:

Supr roztomilé kuřátko s lentilkami uvnitř! Snědla jsem ho, když jsem se dívala na OUAT 03x20.

Oklikou se dostáváme k dalšímu tématu. Strašně jsem se zabouchla do Rumbelle! Jsou nyní mým největším shippem, takže mi přirozeně největší radost udělal asi díl 04x01 kde je (spoiler!) tanec, první jejich novomanželský a líbánkový tanec! Byla jsem z toho extrémně rozrušená, na skvělé video se můžete podívat tady.

Jinak, tento článek byl částečně napsán za zvuků písně Elastic heart od Sii. Kromě toho je nyní mou oblíbenou i Same old love od Seleny Gomez. Nesmím ani zapomenout na Stitches od Shawna Mendese. Prostě takové ty anti-zamilované písně.

Tohle je zřejmě vše, co jsem dneska chtěla napsat. Užívejte si jara, snad už se konečně pořádně projeví a budeme si užívat květiny, slunce a jarní vánek.

Mějte se krásně!♥