Zpět na blog – část druhá – partnerský život

Po mém navrácení se na blog jsem začala s prvním dílem, kde jsem se snažila ve zkratce popsat můj studijní a částečně taky pracovní život. Dneska chci napsat něco o mém partnerském životě. Na blogu jsem psala článek po půl roce vztahu, a to jsem zcela určitě měla růžové brýle, protože půl roku vztahu je jako nic. Ono teda ani ty tři roky nejsou nic moc.

My jsme teďka s přítelem už spolu tři roky. To už je docela nějaká doba, minimálně už určitě člověk není tak zamilovaný, jako tomu bylo na začátku. I když mně to popravdě asi víc vyhovuje takhle. Nemyslím si tedy, že člověka dokonale poznáte po 3 letech, každopádně poznáte ho určitě víc do hloubky. Já si však myslím, že někdy nepoznáte člověka ani po mnoha letech společného žití, navíc se obvykle negativní vlastnosti lidí prohlubují, takže to nejsou příliš nadějné vyhlídky.

Když se tak nad tím zamýšlím, tak paradoxně důvod, proč jsme stále spolu je asi ten, že jsme oba takoví pesimističtí a málo sebevědomí. Já bych určitě nesnesla člověka, který je přehnaně optimistický, alespoň tedy v některých aspektech. Občas se taky snažím být pozitivní, ale myslím, že to celkem dobře maskuju. 😀 Přítel tvrdí, že jsme spolu vydrželi proto, že se sneseme. Což je taky možnost. Já totiž moc lidí nesnesu. Obecně mi lidi vadí čím dál tím víc. Čím jsem starší, tím víc mi lidi vadí.

Přítel moc nechce, aby byl nějak zveřejňovaný, což já plně chápu a respektuju. Nebudu tady proto vypisovat žádné konkrétní informace o něm. Chci spíše obecně říct něco o tom, jak se cítím ve vztahu a obecně co jsme spolu prožili.

 

Jsme spolu už tři roky a zrovna nedávno jsem se dívala na fotky z našich výletů a výletíme teda docela často. To je jedna z našich společných zálib. Nejvíce cestujeme po České republice, respektive výlučně cestujeme po České republice, ale přítel by chtěl cestovat více a i za hranice. To je jedna z věcí, na níž se neshodneme. Já bych tedy taky chtěla občas vycestovat i za hranice, ale tak nějak v průběhu času se mi to zdá obtížnější a náročnější než kdy dřív. Nemáme taky tolik peněz, abychom je vyhazovali za luxusní dovolené. Naštěstí přítel je vychován hodně turisticky, takže spolu většinou jedeme do nějakého koutu republiky, kde jsme ještě nebyli (což v jeho případě je těžké, protože jak se tam dostaneme, tak si vzpomene, že už tam vlastně byl s rodinou) a tam si uděláme výlety, procházíme se, dobře se najíme, chodíme po památkách. A mně to tak docela vyhovuje. Jasně, že každý touží po drahých, luxusních dovolených a ne, že bychom si občas nedopřáli něco dražšího, ale je pravda, že takhle na výletech více poznáte charakter toho druhého. Když jste vyčerpaní a na pokraji sil, začne se objevovat skutečný charakter.

 

Co na něm oceňuji nejvíce? Určitě jeho klid. Mám strašně ráda takové to zázemí, které v jeho náruči mám a vím, že mě vidí jako hezkou a chytrou ženu. Dost mi tím zvedá sebevědomí. Navíc si myslím, že je upřímný, a i když ho občas musím popostrkovat, aby řekl svůj názor, vím, že si nebude vymýšlet. Je taky dost nenáročný, popravdě, a to třeba co se týče jídla, ačkoli rádi spolu poznáváme nové chutě a strašně moc spolu jíme. Například po státnicích jsme si udělali výlet na running sushi, kde jsme byli oba dva poprvé. No, to byly pro nás orgie. Taky rádi vaříme, ráda bych řekla spolu, jenomže přítel když se nadchne pro vaření, tak spíš vaří on než já. Takže já připravím suroviny a on pak u toho stojí, míchá, přidává ingredience a ochutnává. Ale myslím, že to je docela vyvážené. Zatím se i docela snaží pomáhat mi i například při úklidu, ale taky ví, že já si většinu věcí ráda udělám sama. Jenom občas využiju jeho služeb, ačkoli vím, že správně má žena muži ukázat, že jeho pomoc taky občas potřebuje.

 

Hodně se mi líbí, že máme obecně dost podobný náhled na svět. Vím, že jsme oba hodně racionální, neděláme si iluze a ano, jsme ty typy, které docela dost řeší i peníze a já jsem ráda, že se nejenom o tom bavíme, ale že také řešíme tyhle záležitosti spolu. Myslím si, že to je dost důležité. Nemusím mít přehled o tom, kolik vydá na svoje hobby, ale chci například vědět, jak se podělíme o společné výdaje nebo když se jde na nákup, tak kdo platí. I když ono po nějaké době už nejde dělit peníze tak úplně na „moje“ a „tvoje“ a už vůbec nelze říct „ty jsi to platil minule, tak teď to budu platit já“. Jo a fakt to u nás nechodí tak, že kdykoli jdeme ven na jídlo, tak platí on. Je to půl na půl a není v tom žádná falešná snaha o to, být samostatná. Věřím tomu, že se máme o výdaje dělit, pokud to jde tak co nejvíce rovným dílem.

 

Mám taky ráda starostlivost, se kterou se mnou jedná, když mi například není dobře nebo když mám trápení. Vím, že mu můžu říct všechno a skutečně mu říkám téměř vše. Trošku nevýhoda u chlapů je, že když chcete slyšet jejich názor, tak to z nich musíte páčit, ale nesnažím se to dělat nijak často, chápu, že mě poslouchá jen napůl a chvála bohu za to, protože těch slov, co já nakecám za den, z toho by skutečně jednomu praskla hlava. Je pravda, že když zato nějak reaguje, tak je to věcné a má to hlavu a patu, najde jádro problému a řeší ho. To je super. (To je takový klasický rozdíl mezi muži a ženami, že ano?)

 

Co je podle mě hodně důležité, tak je náhled na budoucnost. Přítel mi říkal, že věci jako počet dětí, kde bydlet atd. jsou i pro něj dost důležité. Už co jsme se poznali, tak věděl, že chce děti a myslím, že dost tíhne k takovému tomu klasickému rodinnému modelu. Což je dobře. Já si myslím, že v tom mám také jasno a shodli jsme se na základních otázkách, i když někdy to bylo trošku náročnější. Jsme každý z jiného města a potkali jsme se při studiích v Praze, což je asi typický model spousty párů. Takže samozřejmě otázka budoucího společného bydlení byla jedna z důležitých. Bohužel v téhle věci člověk musí být extrémně racionální a zvážit i věci typu zaměstnání a děti a zda nebude potřebovat pomoc rodičů, protože to je docela potřeba v budoucnu a hodně se od toho bude odvíjet. Zatím tedy bydlíme v Praze, chceme tu nějakou dobu zůstat, udělat si případně malý doktorát (JUDr.), pokud se situace bude vyvíjet slibně a poté se uvidí. Samozřejmě už mi tak trochu tikají hodiny, respektive si to o dost víc myslí moje rodina než já. Každopádně mi v září bylo 25 let, a to už je čtvrt století. A všichni přece dobře víme, že takhle ohebné to tělo nebude vždycky.

 

Ale když už jsou spolu lidé 3 roky, vyprchá samozřejmě počáteční zamilovanost. Nemyslím si, že by to bylo na škodu, člověk je střízlivější, ale samozřejmě se taky na věci dívá daleko jiným pohledem. Takže už jsou zvýrazněny všechny partnerovy chyby. Na druhou stranu je zase pravda, že jsme zatím nedospěli do stavu, kdy bychom se nějak hodně moc pohádali. Objeví se mezi námi nějaké nesrovnalosti, ale naštěstí jsme zatím schopní to vyřešit rozumně. Nebo alespoň dostatečně rozumně na to, abychom se nějak extrémně pohádali.

Co o sobě vím, že jsem v tom špatná a měla bych na tom zapracovat je moje panovačnost a sklony vždycky si prosadit svou vůli. Přitom mi ale záleží na tom, aby to nebylo proti vůli partnera, jenomže taky nemám ráda takové to „chození kolem horké kaše“, takže pokud se něco řeší a přítel na to nemá nějaký vyhraněný názor, tak se to většinou řeší po mém, protože prostě nesnáším, když je někdo nerozhodný a neví, co chce. Ne teda, že bych to vždycky věděla i já, ale určitě jsem o dost rozhodnější.

 

Je taky velká pravda, že obecně musí člověk do vztahu dost investovat. Byť by se jednalo pouze o ten čas, co spolu trávíte, a to nejenom proto, že chcete, ale taky proto, že pokud ho spolu trávit nebudete, tak prostě ten vztah bude částečně poškozován. My máme trošku problém, že máme odlišný vkus třeba na filmy nebo na hudbu, takže se snažíme například v současné době trávit čas sledováním nějakého seriálu, ale musíme pečlivě vybírat, aby se to líbilo oběma. Docela time-consumming je taky řešit, kdy budeme spolu, jestli pojedeme na víkend k rodičům jednoho z nás a samozřejmě to vyvrcholí v takových obecně náročných obdobích, jako jsou třeba Vánoce – což nás mimochodem zase brzy čeká. Máme štěstí, že jsme si, řekla bych, s rodinou toho druhého docela sedli a nemáme (doufám že ani mít nebudeme) žádné konflikty. Ale jasně, zatím tak nějak není moc o čem mít konflikt.

 

Jako velkou výhodu vidím to, že spolu můžeme bydlet na koleji, protože nejenom, že nemusíme řešit, jestli se vůbec uvidíme (my se spíš vidíme pořád a na stísněném prostoru), ale svým způsobem už jsme si vyzkoušeli spolužití. A řeknu vám – ani pár spolu dlouho nevydrží v pokoji o necelých 12 metrech čtverečních. Brzy se asi přestěhujeme do nějakého bytu, tím samozřejmě se vyřeší spousta věcí, ale určitě to taky bude období, kdy se bude řešit zase odlišný vkus nás dvou. Ale taky už se na to těším.

 

Já jsem totiž zjistila, že jsem typ člověka, co sice nenávidí lidi čím dál tím víc, ale na druhou stranu nemůžu být sama. Já bych se určitě zbláznila, kdybych tohle období nemohla trávit s rodinou nebo s přítelem. Nemyslím si zase ale, že by člověk to partnerství měl nějak lámat přes koleno – občas si zavzpomínám i na doby, kdy jsem byla sama a ve spoustě věcí to bylo taky super. Akorát trochu pochybuji, že jsem někdy byla stoprocentně schopná „být jenom sama se sebou“. Už i teďka mi chybí schůzky s kamarádkami nebo se vidět s jinými lidmi.

 

Ale jinak si myslím, že je super, když máte někoho, kdo je nejenom váš partner, ale taky kamarád. Protože reálně, z mého přítele se nuceně stal můj nejlepší přítel. A strašně mi vyhovuje, že mu můžu všechno absolutně upřímně říct a že je tady vždycky někdo, komu můžu vymluvit do hlavy díru. 😊

Mějte se krásně! 💝

Zpět na blog – část první – studijní (a pracovní) život

Takže, naposledy jsem sem psala něco o prokrastinaci před klauzurami. Hmm, a to už jsou dobré dva roky. A mezitím už se stalo víc než jenom ty dvě klauzury, co jsem měla před sebou v září/říjnu 2018 (což byly klauzury z občanského a obchodního práva). Mezitím se udály i klauzury z trestního a správního práva a spousta dalších zkoušek a hlavně oboje státnice! A téměř dopsaná diplomová práce!

Na právech na Univerzitě Karlově totiž máme státnici tzv. veřejnou, která se skládá z trestního, správního a ústavního práva a státnici tzv. soukromou, která se skládá z občanského práva hmotného, občanského práva procesního a z práva obchodního. No a tohle všechno už mám za sebou. Přesněji řečeno sotva dva týdny nazpět jsem zvládla soukromou státnici. No a v únoru/březnu, předtím, než se všechno zavřelo, jsem i odvedla docela velký kus práce na svojí diplomové práci. Není ještě kompletně hotová, musím ještě udělat důkladnou korekturu a zkontrolovat všechny ty nechutné věci, co musíte udělat na konci diplomové práce – kontrola zdrojů a citace a zkratky atd., ale už je snad to nejhorší za mnou.

Je to fakt zvláštní. Pět let na škole, uteklo to jako voda. A dalo mi to samozřejmě spoustu věcí, i když bych řekla, že obecně pobyt v právnickém prostředí toho taky ve mně dost zabil. Hlavně člověk ztratil iluze, že to bude tak jednoduché. Pro někoho, kdo dosud neměl větší problémy se školou a ani s ničím jiným byla hlavně právnická praxe dost náročná. Ne tedy, že bych toho zatím zase tolik prakticky zvládla, ale tři roky v advokátní kanceláři a měsíc na stáži na Nejvyšším správním soudu, kam jsem dojížděla každý den z Prahy do Brna (nebylo to celý měsíc, jenom dva dny v týdnu, ale i takto bylo dost vyčerpávající) a potom ještě 10 měsíců na úřadě jakožto právní asistent řešící přestupková řízení, myslím, že už jsem toho něco málo zažila.

Škola mi ale taky dala spoustu super věcí, hlavně spoustu známých a kamarádů, které bych jinak nepoznala a taky přítele, s nímž už jsem oslavila tříleté výročí (no, oslavila, vzhledem k tomu, že „výročí“ bylo asi dva týdny před státnicemi, tak jsem mu jenom připomněla, že máme výročí). A je to stále skvělé, řekla bych. O tomhle aspektu asi v dalším příspěvku. Co dalšího mi škola dala? Tak doufám, že i nějaké znalosti a vědomosti, i když to ani tak není dané školou jako takovou, protože práva jsou hodně o samostudiu, nikdo vám tam ty vědomosti do hlavy nelije, spíš si je tam lijete sami. Ale i to má výhody. Obecně mi studium na škole mimo bydliště dala určitou míru osamostatnění se, určitý nadhled, řekla bych. Zcela nepochybně jsem se změnila, nevím, jestli k horšímu nebo k lepšímu, každopádně změnila.

V současné době si hledám novou práci. Vzhledem k tomu, že nemám ještě titul, protože musím obhájit diplomovou práci a složit oborovou zkoušku, je to trošku těžší. Byla jsem teď naposledy zaměstnaná na úřadě a byl to velký rozdíl oproti práci v advokátní kanceláři. Práce v advokátní kanceláři mi dost pochroumala sebevědomí, které nikdy nedosahovalo závratných výšin a následná stáž na Nejvyšším správním soudě i práce na úřadě mě zase trošku uklidnila. Jsou to opravdu jiné světy. V dobrém, řekla bych. Na úřadě mi chyběla troška akce, v advokátní kanceláři zase člověk musel být neustále na příjmu a volného času moc nebylo. Takže teď se snažím jít nějakou „zlatou střední cestou“, tak uvidíme, zda se mi to podaří.

Jak se tak blíží konec školy (a že i kdyby nebyla ta korona, tak ani tak se tam v posledním roce moc nezjevím), tak na jednu stranu se těším, že to budu mít za sebou, na druhou stranu mi to už teď trochu chybí. Dřív jsem tedy byla větší šprtka, teď už to není tak horké, spíš jsem čím dál tím línější, ale ta budova a vůbec takové to školní prostředí má určitě něco do sebe. No co, třeba nakonec fakt zkusím doktorát (myslím tedy malý doktorát, tzv. JUDr.) a nějakým způsobem budu pokračovat. Ale popravdě už se i dost těším, až zase budu pracovat, tentokrát už snad na plný úvazek, protože přece jenom chce člověk už ty znalosti nějak zužitkovat a hlavně mít nějaký příjem a budovat si svůj život. Tedy ne, že by to předtím nešlo, ale chápeme se.

Trošku se tedy bojím toho, jak to bude v nejbližší době v souvislosti s krizí, kterou teď zažíváme – jak se to odrazí v našich pracovních životech? Určitě bude méně práce. Například co se týče advokátních koncipientů, kteří si s rostoucí hospodářskou situací začínali konečně přicházet na lepší peníze (jakože v advokacii se to u koncipientů fakt pohybuje někde mezi 20 – 50 tisíci, takže se jedná o poměrně širokou škálu a není zde možné nějak paušalizovat), ale už se dost začíná mluvit o tom, že jim to spadne. Takže pokud chce někdo něco stabilnějšího, tak asi ta státní správa. Ta ale taky začne utahovat kohouty. Asi nás nečeká moc veselá doba, ale tohle určitě člověk nechce slyšet, když je absolvent a vychází školu, že ano?

                Na druhou stranu je pravda, že pořád věřím tomu, že s právnickým vzděláním a s trochou odvahy se člověk uživí snad vždycky. Což je tedy taky jeden z důvodů, proč jsem nakonec šla na práva. Vždycky se hodí mít přehled v právním systému, zvlášť čím nepřehlednější je, a pokud to člověk zvládne (a je to lehčí, než byste si mysleli, stačí pamatovák a nervy z oceli co se týče učitelů, určitá zarputilost a neodbytnost), myslím si, že to je velmi dobrá průprava do života.

Už teď není zase tak jednoduché sehnat práci. Respektive: pokud chcete na úřad, tak musíte mít ukončené vysokoškolské vzdělání. Což já zatím nemám. Pokud chcete do advokacie nebo jinam do soukromé sféry, tak samozřejmě můžete, ale je tam samozřejmě o to větší tlak na výkon. Takže já teďka jsem v situaci, kdy sice budu mít školu za nějaké tři měsíce ukončenou, ale v současné době mě ještě na úřad nevezmou a víte, jak to je s pohovory – než se to domluví, než to bude vyhodnoceno, uplyne zkrátka spousta času. Takže si říkám, že ten můj plán, jak si v pohodě udělám diplomku a mezitím seženu práci, možná nebyl zase tak super. Nevím, uvidím, jak to půjde. Asi bych se neměla trápit, že nemám hnedka práci, ale po tom učení na státnice a po té, co jsem vlastně 4 roky v kuse při studiu pracovala, se nyní cítím nevytížená.

No, aby toho nebylo málo, tak jsme se s přítelem přihlásili na ČZU. Studujeme tam jeden obor, který je dost podobný právu a alespoň podle mě je to docela zajímavý obor a třeba kdybychom ho vystudovali, tak si myslím, že by to bylo fakt super. Ale uvidíme, jak vše půjde, protože kdyby se mi čirou náhodou podařilo získat práci už teď, tak se samozřejmě pokusím co nejrychleji zapojit do pracovního procesu. Ono vypadnout z něj je už tak špatné na těch pár týdnů, co jsem se učila na státnici, ale kdyby to mělo trvat skoro půl roku, tak to nevím, jestli bych to vydržela, jestli bych se neukousala nudou.

Samozřejmě mám i zadní vrátka, respektive spíše plán B – pracovat do konce ledna na nějaké administrativní brigádnické pozici a potom se od února přihlásit někam na úřad aspoň. Na úřadě je to jistota a často je to taky docela zábava. Je to samozřejmě absolutně jiný svět od soukromé sféry, ale myslím, že každý z těch světů má něco do sebe.

Takže studijně docela dobré, pracovně teď nic moc. Uvidíme v polovině října, zatím bych řekla, že je ještě dost brzo to nějak přehnaně řešit (státnici jsem měla 21. září). A uvidíme, kam bude následně moje „kariéra“ směřovat. Já to vidím tak, že bych si ráda udělala nějakou z těch zaměnitelných zkoušek, i když to je prý absolutně jiný level, než státnice – je to samozřejmě daleko těžší. Ale i kdyby člověk zůstal ve státní správě, musí alespoň zvládnout úřednickou zkoušku, takže každopádně je přede mnou ještě nějaké to učení. V právu se totiž člověk musí vzdělávat konstantně, jinak to nejde.

Vzhledem k tomu, že nemám moc co přidat ohledně mého studijního života (leda fotky výcuců a učebnice, ale to asi nikoho nezajímá), tak přidávám jenom fotku z večera před státnicemi, kdy jsem si připravovala propriety. Černou roušku, silonky, sukni, energeťák (pachuť energeťáku mě provází celých pět let, protože spolu s guaranou jsou to moje placebo doplňky pro bystřejší mozek), guarana a plátěná taška na všechny ty výcucy, co si s sebou nosím ke zkouškám v domnění, že se ještě něco naučím.

Mějte se krásně!