Po mém navrácení se na blog jsem začala s prvním dílem, kde jsem se snažila ve zkratce popsat můj studijní a částečně taky pracovní život. Dneska chci napsat něco o mém partnerském životě. Na blogu jsem psala článek po půl roce vztahu, a to jsem zcela určitě měla růžové brýle, protože půl roku vztahu je jako nic. Ono teda ani ty tři roky nejsou nic moc.
My jsme teďka s přítelem už spolu tři roky. To už je docela nějaká doba, minimálně už určitě člověk není tak zamilovaný, jako tomu bylo na začátku. I když mně to popravdě asi víc vyhovuje takhle. Nemyslím si tedy, že člověka dokonale poznáte po 3 letech, každopádně poznáte ho určitě víc do hloubky. Já si však myslím, že někdy nepoznáte člověka ani po mnoha letech společného žití, navíc se obvykle negativní vlastnosti lidí prohlubují, takže to nejsou příliš nadějné vyhlídky.
Když se tak nad tím zamýšlím, tak paradoxně důvod, proč jsme stále spolu je asi ten, že jsme oba takoví pesimističtí a málo sebevědomí. Já bych určitě nesnesla člověka, který je přehnaně optimistický, alespoň tedy v některých aspektech. Občas se taky snažím být pozitivní, ale myslím, že to celkem dobře maskuju. 😀 Přítel tvrdí, že jsme spolu vydrželi proto, že se sneseme. Což je taky možnost. Já totiž moc lidí nesnesu. Obecně mi lidi vadí čím dál tím víc. Čím jsem starší, tím víc mi lidi vadí.
Přítel moc nechce, aby byl nějak
zveřejňovaný, což já plně chápu a respektuju. Nebudu tady proto vypisovat žádné
konkrétní informace o něm. Chci spíše obecně říct něco o tom, jak se cítím ve
vztahu a obecně co jsme spolu prožili.
Jsme spolu už tři roky a zrovna
nedávno jsem se dívala na fotky z našich výletů a výletíme teda docela
často. To je jedna z našich společných zálib. Nejvíce cestujeme po České
republice, respektive výlučně cestujeme po České republice, ale přítel by chtěl
cestovat více a i za hranice. To je jedna z věcí, na níž se neshodneme. Já
bych tedy taky chtěla občas vycestovat i za hranice, ale tak nějak
v průběhu času se mi to zdá obtížnější a náročnější než kdy dřív. Nemáme taky
tolik peněz, abychom je vyhazovali za luxusní dovolené. Naštěstí přítel je
vychován hodně turisticky, takže spolu většinou jedeme do nějakého koutu
republiky, kde jsme ještě nebyli (což v jeho případě je těžké, protože jak
se tam dostaneme, tak si vzpomene, že už tam vlastně byl s rodinou) a tam
si uděláme výlety, procházíme se, dobře se najíme, chodíme po památkách. A mně
to tak docela vyhovuje. Jasně, že každý touží po drahých, luxusních dovolených
a ne, že bychom si občas nedopřáli něco dražšího, ale je pravda, že takhle na
výletech více poznáte charakter toho druhého. Když jste vyčerpaní a na pokraji
sil, začne se objevovat skutečný charakter.
Co na něm oceňuji nejvíce? Určitě
jeho klid. Mám strašně ráda takové to zázemí, které v jeho náruči mám a
vím, že mě vidí jako hezkou a chytrou ženu. Dost mi tím zvedá sebevědomí. Navíc
si myslím, že je upřímný, a i když ho občas musím popostrkovat, aby řekl svůj
názor, vím, že si nebude vymýšlet. Je taky dost nenáročný, popravdě, a to třeba
co se týče jídla, ačkoli rádi spolu poznáváme nové chutě a strašně moc spolu
jíme. Například po státnicích jsme si udělali výlet na running sushi, kde jsme
byli oba dva poprvé. No, to byly pro nás orgie. Taky rádi vaříme, ráda bych
řekla spolu, jenomže přítel když se nadchne pro vaření, tak spíš vaří on než
já. Takže já připravím suroviny a on pak u toho stojí, míchá, přidává
ingredience a ochutnává. Ale myslím, že to je docela vyvážené. Zatím se i
docela snaží pomáhat mi i například při úklidu, ale taky ví, že já si většinu
věcí ráda udělám sama. Jenom občas využiju jeho služeb, ačkoli vím, že správně
má žena muži ukázat, že jeho pomoc taky občas potřebuje.
Hodně se mi líbí, že máme obecně
dost podobný náhled na svět. Vím, že jsme oba hodně racionální, neděláme si
iluze a ano, jsme ty typy, které docela dost řeší i peníze a já jsem ráda, že
se nejenom o tom bavíme, ale že také řešíme tyhle záležitosti spolu. Myslím si,
že to je dost důležité. Nemusím mít přehled o tom, kolik vydá na svoje hobby,
ale chci například vědět, jak se podělíme o společné výdaje nebo když se jde na
nákup, tak kdo platí. I když ono po nějaké době už nejde dělit peníze tak úplně
na „moje“ a „tvoje“ a už vůbec nelze říct „ty jsi to platil minule, tak teď to
budu platit já“. Jo a fakt to u nás nechodí tak, že kdykoli jdeme ven na jídlo,
tak platí on. Je to půl na půl a není v tom žádná falešná snaha o to, být
samostatná. Věřím tomu, že se máme o výdaje dělit, pokud to jde tak co nejvíce
rovným dílem.
Mám taky ráda starostlivost, se
kterou se mnou jedná, když mi například není dobře nebo když mám trápení. Vím,
že mu můžu říct všechno a skutečně mu říkám téměř vše. Trošku nevýhoda u chlapů
je, že když chcete slyšet jejich názor, tak to z nich musíte páčit, ale
nesnažím se to dělat nijak často, chápu, že mě poslouchá jen napůl a chvála
bohu za to, protože těch slov, co já nakecám za den, z toho by skutečně
jednomu praskla hlava. Je pravda, že když zato nějak reaguje, tak je to věcné a
má to hlavu a patu, najde jádro problému a řeší ho. To je super. (To je takový
klasický rozdíl mezi muži a ženami, že ano?)
Co je podle mě hodně důležité,
tak je náhled na budoucnost. Přítel mi říkal, že věci jako počet dětí, kde
bydlet atd. jsou i pro něj dost důležité. Už co jsme se poznali, tak věděl, že
chce děti a myslím, že dost tíhne k takovému tomu klasickému rodinnému
modelu. Což je dobře. Já si myslím, že v tom mám také jasno a shodli jsme
se na základních otázkách, i když někdy to bylo trošku náročnější. Jsme každý
z jiného města a potkali jsme se při studiích v Praze, což je asi
typický model spousty párů. Takže samozřejmě otázka budoucího společného
bydlení byla jedna z důležitých. Bohužel v téhle věci člověk musí být
extrémně racionální a zvážit i věci typu zaměstnání a děti a zda nebude
potřebovat pomoc rodičů, protože to je docela potřeba v budoucnu a hodně
se od toho bude odvíjet. Zatím tedy bydlíme v Praze, chceme tu nějakou
dobu zůstat, udělat si případně malý doktorát (JUDr.), pokud se situace bude
vyvíjet slibně a poté se uvidí. Samozřejmě už mi tak trochu tikají hodiny,
respektive si to o dost víc myslí moje rodina než já. Každopádně mi v září
bylo 25 let, a to už je čtvrt století. A všichni přece dobře víme, že takhle
ohebné to tělo nebude vždycky.
Ale když už jsou spolu lidé 3
roky, vyprchá samozřejmě počáteční zamilovanost. Nemyslím si, že by to bylo na
škodu, člověk je střízlivější, ale samozřejmě se taky na věci dívá daleko jiným
pohledem. Takže už jsou zvýrazněny všechny partnerovy chyby. Na druhou stranu
je zase pravda, že jsme zatím nedospěli do stavu, kdy bychom se nějak hodně moc
pohádali. Objeví se mezi námi nějaké nesrovnalosti, ale naštěstí jsme zatím
schopní to vyřešit rozumně. Nebo alespoň dostatečně rozumně na to, abychom se
nějak extrémně pohádali.
Co o sobě vím, že jsem v tom
špatná a měla bych na tom zapracovat je moje panovačnost a sklony vždycky si
prosadit svou vůli. Přitom mi ale záleží na tom, aby to nebylo proti vůli
partnera, jenomže taky nemám ráda takové to „chození kolem horké kaše“, takže
pokud se něco řeší a přítel na to nemá nějaký vyhraněný názor, tak se to
většinou řeší po mém, protože prostě nesnáším, když je někdo nerozhodný a neví,
co chce. Ne teda, že bych to vždycky věděla i já, ale určitě jsem o dost
rozhodnější.
Je taky velká pravda, že obecně
musí člověk do vztahu dost investovat. Byť by se jednalo pouze o ten čas, co
spolu trávíte, a to nejenom proto, že chcete, ale taky proto, že pokud ho spolu
trávit nebudete, tak prostě ten vztah bude částečně poškozován. My máme trošku
problém, že máme odlišný vkus třeba na filmy nebo na hudbu, takže se snažíme
například v současné době trávit čas sledováním nějakého seriálu, ale
musíme pečlivě vybírat, aby se to líbilo oběma. Docela time-consumming je taky
řešit, kdy budeme spolu, jestli pojedeme na víkend k rodičům jednoho z nás
a samozřejmě to vyvrcholí v takových obecně náročných obdobích, jako jsou
třeba Vánoce – což nás mimochodem zase brzy čeká. Máme štěstí, že jsme si,
řekla bych, s rodinou toho druhého docela sedli a nemáme (doufám že ani
mít nebudeme) žádné konflikty. Ale jasně, zatím tak nějak není moc o čem mít
konflikt.
Jako velkou výhodu vidím to, že
spolu můžeme bydlet na koleji, protože nejenom, že nemusíme řešit, jestli se
vůbec uvidíme (my se spíš vidíme pořád a na stísněném prostoru), ale svým
způsobem už jsme si vyzkoušeli spolužití. A řeknu vám – ani pár spolu dlouho
nevydrží v pokoji o necelých 12 metrech čtverečních. Brzy se asi
přestěhujeme do nějakého bytu, tím samozřejmě se vyřeší spousta věcí, ale
určitě to taky bude období, kdy se bude řešit zase odlišný vkus nás dvou. Ale
taky už se na to těším.
Já jsem totiž zjistila, že jsem
typ člověka, co sice nenávidí lidi čím dál tím víc, ale na druhou stranu nemůžu
být sama. Já bych se určitě zbláznila, kdybych tohle období nemohla trávit s rodinou
nebo s přítelem. Nemyslím si zase ale, že by člověk to partnerství měl
nějak lámat přes koleno – občas si zavzpomínám i na doby, kdy jsem byla sama a
ve spoustě věcí to bylo taky super. Akorát trochu pochybuji, že jsem někdy byla
stoprocentně schopná „být jenom sama se sebou“. Už i teďka mi chybí schůzky s kamarádkami
nebo se vidět s jinými lidmi.
Ale jinak si myslím, že je super, když máte někoho, kdo je nejenom váš partner, ale taky kamarád. Protože reálně, z mého přítele se nuceně stal můj nejlepší přítel. A strašně mi vyhovuje, že mu můžu všechno absolutně upřímně říct a že je tady vždycky někdo, komu můžu vymluvit do hlavy díru. 😊
Mějte se krásně! 💝
Žádné komentáře:
Okomentovat