dnes začínáme citátem Jiřího Wolkera (mého oblíbeného básníka) z mé oblíbené básně (Balada o nenarozeném dítěti). Dnes to bude smutné, o životě, o zmaru, filosofické.
Nečekaně mě tato nálada postihla právě v pátek. Ne, že bych neměla pátky ráda, ale od té doby, co pracuji, to jsou rozporuplné dny. Není to o tom, že by mě právničina nebavila (je to tedy jen úředničina, ale to je v pořádku), ale spíš mi vadí praktiky naší kanceláře. O nichž se nemohu rozšiřovat, takže nepochopíte, co tím chci říct. Ale zřejmě chápete, jak to v advokátkách chodí. Pokud jste viděli aspoň nějaký díl Kravaťáků, tak si buďte jistí tím, že tam budete jako Mike do večera a budete dělat první poslední. Tak to je.
Takže ano, mám deprese z mé práce, ale vím, že bych na to neměla myslet. Ale je mi zatěžko nemyslet na to, z čeho pochází moje výplata. Jestli se snažím mermomocí vymanit ze škatulky "millenials", tak tohle je zrovna věc, která mi na srdci leží. A když budeme všichni neteční, nepřispíváme tak k tomu, že se svět řítí do záhuby?
Nedivím se lidem, kteří raději na spoustu věcí rezignovali. Kteří řeší svoje problémy alkoholem nebo jinou drogou. Protože když člověk má skutečně mnoho povinností a všechno na něj padá, nic moc nepomáhá.
Ale
popravdě, pak se člověk podívá na takový film "Bastardi"
a uvědomí si, že jeho starosti jsou malicherné. A když už jsem
do advokátky nastupovala, tak jsem si předsevzala, že se z toho
nezhroutím. Že si to nebudu brát vážně. Že já bych vlastně
ani pracovat nemusela, protože já ty peníze vydělávat nemusím.
A že mám skvělé rodiče, a ti mě vždy podrží. Což je super
poznatek.
A
taky mi začíná být jasné, že v advokacii prostě nechci být.
Tedy, já jsem si to myslela vždycky, ale nyní si začínám
uvědomovat, že přes svůj názor o nutnosti peněz bych radši
byla někde mimo Prahu na úřadě. Někde, kde je klídeček.
Samozřejmě nejraději v Liberci, ale nejsem zas tak optimistická.
Jak
jsem si předsevzala, že květen si maximálně užiju, že to je
nejkrásnější měsíc a všechno bude OK, tak se taky stalo.
Bohužel mi taky bylo jasné, že červen a červenec budou (napriek
vysokým teplotám) hrozné měsíce. Ještě mě čekají dvě velké
zkoušky, do toho si v práci vzpomněli, že mě teď budou hodně
potřebovat, musím jet pracovně do Teplic a k tomu mě ještě bude
čekat vyšetření a pravděpodobně ještě v červenci (což by na
druhou stranu bylo super, měla bych to rychle za sebou) operace očí.
Takže se upínám k dovolené, kterou jsem si naplánovala se svými
zlatíčky kamarády. Je to jedna z položek na mém bucket listu
(neměla by tam být i ta operace? ne, na bucket listu jsou jenom
příjemné věci) a aspoň je tady něco, na co se budu těšit jako
na odměnu za celé ty dva hrůzné měsíce, které mě čekají.
Takže
je tu velké dilema: řešit věci nebo radši ne? Neměla bych to
dělat tak, že se prostě pokusím všechno zaspat? Jenomže před
problémy neutečeš. A neříká se, že co tě nezabije, to tě
posílí? Jak dlouho tě může něco zabíjet (a posilovat tě), než
tě to skutečně zabije?
Mějte se krásně!♥
Žádné komentáře:
Okomentovat