Ahoj,
sedím si tak před učebnou č. 100 v Praze na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a už snad posté se sama sebe ptám: Co tady děláš?
Víte, právnická fakulta, to je prostě jiný svět. Ona celkově vysoká škola je hodně jiný svět. Ráno sice jdete na přednášku až od deseti hodin, jste však unavenější, než kdyby vám škola začínala v osm. Neznáte moc lidí a i když nějaké znáte, často je za celý den nepotkáte nebo se letmo zahlédnete na přednášce či semináři. Všichni se tváří, jak je to super a prestižní a já nevím co, ale ve skutečnosti všichni dobře vědí (a dávají to najevo), že pro většinu lidí to je hlavně prostředek a ne cíl. A já se pomalu snažím naučit se tohle chování.
Střední škola byla procházka růžovým sadem. Ve třídě jste sice nebyli super kolektiv, ale aspoň jste se bavili. Hodně jste o těch lidech věděli (možná i když jste nechtěli). Tady (ale věřím, že tomu tak je i na jiných školách) stěží poznáte lidi, kteří s vámi chodí do ročníku. Už se tu nenavazují přátelství na celý život, ale jenom takové aliance, prospěchová přátelství, abych tak řekla. Někoho, s kým budete chodit na oběd, někoho, kdo s vámi vydrží ve vydýchané knihovně, někoho, ke komu si sednete na přednášce, někoho, kdo vám půjčí učebnici.
Dalším paradoxem je, že se učíte více, než kdy jindy v životě. Za prvé je to proto, že učení jde do hloubky, za druhé proto, že ve škole se toho moc nedozvíte a tak se knihovna a knihy opravdu stanou vaším nejlepším přítelem (pokud chcete zvládnout zkoušky a nespoléhat na profesory). Za třetí proto, že už jde opravdu o hodně. Paradoxně většina lidí to bere jako procházku růžovým sadem. Ono to totiž jinak nejde, to by se člověk zhroutil. Kdyby si člověk pořád opakoval, že má jenom tři pokusy na udělání té které zkoušky, prostě by se sesypal. Aspoň člověk, jako jsem já. Ne, vy se tím musíte stresovat až těsně před tím, než ke zkoušce dojde. Protože i když se naučíte jak Pánbůh, stejně vám tu zkoušku nedají. A protože jsou tady pořád ty další pokusy, že ano.
Ano, nedivím se studentům, že celý semestr nic nedělají, protože stačí ty nervy o zkouškovém. Já už pomalu na tuto doktrínu také přistupuji a i když si stěžuji, jak je všechno strašné a nespravedlivé, člověk si musí uvědomit, že (jak říká můj tatínek): "Spravedlnost neexistuje." A neumím si představit lepší prostředí, kde si to ověříte v praxi, než je vysoká škola.
Další věcí, kterou si musím uvědomit je, že bych měla odstřihnout svoji pupeční šňůru se školou. Já jsem vždycky byla ten člověk, který se aktivně a docela rád účastnil různých akcí školy. No, tak to definitivně skončilo. Za prvé proto, že se mi nelíbí koncept právnické fakulty a vysokých škol celkově, kde jim jde především o zásluhy a pedagogická činnost jde stranou. Za druhé proto, že člověk má sám co dělat se svými zkouškami. Za třetí, jsem v Praze, tady se vždycky všechno děje (ať už ve špatném, nebo v dobrém smyslu) a mě stačí, bohatě mi stačí už to, že jsem "ve středu dění". Nehodlám si zavařit (ať už to pochopíte jakkoli) a nehodlám být vidět. Chci, abych tuhle školu dodělala, vrátila se do Liberce (ano, do mého milovaného, provinčního, šedého, smutného, mrazivého Liberce) a tam si našla nějakou práci. Nemám ambice, abych se stala advokátkou nebo tak něco. Stačí mi obyčejná úřednická pozice za průměrný plat.
No, lehce jsme odbočili. Prostě, spíše než maturita je vysoká škola zkouškou z dospělosti. Tady se musíte vypořádávat s pocity méněcennosti, doufat v každého možného i nemožného Boha a v libovůli profesorů, obstarat si informace sami, jednat sami za sebe (pokud možno tak, abyste školu dodělali) a k tomu si ještě organizovat společenský život!
Já sice mám odlišné názory, než většina studentů a necítím se být klasickou studentkou právnické fakulty. Nechci se projevovat, chci jenom dodělat školu. Nechci se proslavit nebo zastávat nějakou viditelnou funkci, chci prostě normálně žít.
Jak jste si jistě všimli, nejsem v Praze zrovna dvakrát šťastná. Je to nejenom tím, že je to pro mě tak trochu nepřátelské město, je to i atmosférou na vysoké škole, změnou celkového režimu, mými vlastními psychickými problémy a jakousi transformací, ve které jsem se nyní ocitla. Ale já doufám, že to prostě nějak překonám. A stále si opakuji: to prostě nějak dopadne. Čas plyne a vláčí nás s sebou a my uděláme jen málo proto, abychom se mu nějak vzepřeli, abychom ho zastavili nebo ohnuli. Ne proto, že bychom nechtěli, ale proto, že zkrátka nemůžem. Nějak bylo, nějak bude.
Neznamená to však, že si nemůžeme ten čas, který nám byl vyměřen užít (jo, zní to ode mně fakt vtipně). A myslím si, že nikdy si to člověk neuvědomí tak dobře, jako na vysoké škole.
Mějte se krásně!❤
Žádné komentáře:
Okomentovat