Zvláštnosti práce ve státní správě

Minulý článek byl téměř oslavou práce ve státní správě pro právníka. Myslím si, že práci ve státní správě nejlépe definuje výrok mého kamaráda: „Poměr cena-výkon je dobrej.“ A tím můj kamarád míní, že se člověk moc nepředře a peníze jsou slušné. Ne sice tak slušné, jako když dře v soukromé sféře, ale slušné na to, jak málo se ve státní správě pracuje. No a pokud člověku ty peníze stačí, tak je cena/výkon fakt v pohodě. Proto taky ve státní správě pracuje tolik lidí typu důchodci, matky s malými dětmi a nebo lidé, kteří by v té oblasti lepší práci prostě nesehnali. A další lidé využívají práci ve státní správě třeba k tomu, aby si dodělali školu nebo aby měli čas na svoji rodinu a nebo taky mají ještě vedlejšák.

 

Potud v pohodě. Myslím si ale, že člověk do státní správy už musí jít s tím, že je mu jasné, co od toho očekávat. Zábavná práce to většinou není, nemluvě o tom, že státní správu svazuje spousta byrokracie, která se objevuje v nejzvláštnějších situacích. Na všechno musí být papír. Sekce pro státní službu i ostatní ústřední správní úřady nás zavalují dalšími papíry, protože se na nás vztahuje spousta požadavků – kybernetická bezpečnost, GDPR, elektronická skartace, povinnosti vyplývající ze zákona o státní službě atd. To je docela nepříjemné, protože člověk už si pak tu žádost nebo čestné prohlášení chystá opravdu na vše. Ne vše jde ven, spousta věcí se pouze založí do osobního spisu zaměstnance, ale i tak je potřeba vše mít. Typická množina papírování je například u žádosti o vykonání úřednické zkoušky.

 

Paradoxně ale papírování není věc, která by mě štvala nejvíc. Nejvíc mě na státní správě štve ta skutečnost, že jsou tam nesprávní lidi na místech, která kdyby uvolnili a nastoupil by tam někdo kompetentní, tak by jejich práci nemuseli dělat ostatní. Nečekaně mluvím o vlastní zkušenosti, kdy já jakožto právník v nejmenované organizaci dělám věci, které má dělat auditor. Tedy osoba s vystudovanou ekonomickou školou, nejlépe. Jenomže u nás je auditorem osoba, která je na tomto místě už několik (snad desítek) let, má (pravděpodobně) daleko lepší plat, než by jí normálně příslušel (i kdyby to vzdělání měla) a téměř veškerou její agendu dělají jiní lidé. Tato osoba už by měla jít do důchodu, ale „na zimu ještě zůstane v úřadu“ a v létě půjde do důchodu, aby „se nepařila v létě v kanclu ve formálním oblečení“.

 

Jako takhle: u většiny lidí tak trochu pochybujete, co vlastně dělají (to možná i v jiných pracích). Ale ve chvíli, kdy práci, která svojí náplní je stoprocentně prací toho člověka, neboť už byl i na nějakých školeních a měl tu práci dělat a odmítl ji dělat prostě proto, že už je na to starý a „nechte to někomu mladšímu“ a tuto práci děláte Vy, přestože pro ni nemáte nejenom vzdělání, ale ani kompetence (protože například nemáte přístup k některým dokumentům nebo informacím), tak to už je do nebe volající. V tomhle ohledu je státní správa příliš benevolentní, protože když je některá osoba nezpůsobilá nějakou práci dělat, soustavně dělá chyby, ale jinak s ní nejsou problémy, tak se s touto nekvalitní prací prostě ostatní smíří a jede se stylem: „no jo, to je dokument, co psal XX, to je vždycky blbě“.

 

Já vím, takový ten „osobní“ přístup je to, co je na státní správě na druhé straně super, a když říkám osobní, tak tím myslím takové to vědomí, že každého ta práce otravuje a nebudeme mu přece volat na dovolenou a po třetí odpoledne už ho taky necháme na pokoji a žádná práce vlastně nespěchá, to uděláš zítra. To je super přístup. Člověk si nenosí práci domů, odchází „s čistou hlavou“, má dostatek času pro svůj soukromý život a například pro ženy, které plánují rodinu je to podle mě opravdu ideální místo. (Nezabíhejme moc do podrobností, ale ve státní správě většinou není žena natolik vystresovaná, aby měla problémy s otěhotněním a navíc jí je většinou poskytnut veškerý předtěhotenský prostor, který potřebuje. Za to určitě palec nahoru.)

 

Ale vyloženě mě štve, že vím o lidech, kteří nedělají téměř nic, mají za to dejme tomu 13. platovou třídu (což je velmi slušné ohodnocení a všem právníkům radím, aby pod 13. platovku ve státní správě nechodili) a pak jsou ale v té samé organizaci lidé, kteří dělají svoji práci svědomitě a je problém jim přidat například na odměnách (pokud například na jejich pozici 13. platovka možná není – což se často děje, že je reálný plat někde jinde, a to hlavně díky odměnám, které výrazně zvyšují zákonný nárok zaměstnance). Totiž ve státní správě (ale tak je tomu i v jiných pracích) velmi záleží i na tom, jaký je váš šéf a případně kolektiv. Pro mě je práce snesitelná z velké míry i proto, že mám skvělé kolegyně na oddělení, věkově blízké a přestože vím, že doplácím na svoji dobrotu a ochotu pracovat i za jiné, tak si myslím (je možné, že mě něco vyvede z omylu), že za sebou relativně stojíme. Ale když člověk nemá zastání nebo se neumí tak dobře tvářit (bohužel můj případ), tak i ve státní správě může být otloukánkem.

 

Takže jako vždy: vše má své pro a proti. Člověk vždycky musí zvážit, zda mu peníze v té dané práci za to stojí a naopak zda bude alespoň slušně zaplacen. Musí si vyzkoušet, zda do práce nebude chodit s odporem a nebo zda je schopen tento odpor nějak překonat za cenu určitých benefitů. Proto je nejlepší zkusit si více prací, ostatně v jedné práci člověk celý život nezůstane tak jako tak, takže to každého jednou dožene.

 

Takže jsem si postěžovala, ať to taky nevypadá, že státní správa je nejlepší volba pro všechny a kdykoli. Mějte se krásně! ♥