Trocha prokrastinace před klauzurami (zhodnocení těchto prázdnin)

Čas strašně letí, když má člověk školu a práci a spoustu věcí k řešení. Takže jsem samozřejmě neměla moc času se vykecávat. Zkoušky byly opravdu náročné, ale zvládla jsem téměř všechno, co jsem měla (chybí mi nyní pouze Bytové právo, které budu dodělávat nyní v září). A o půl měsíce později již klauzury z občanského a obchodního práva.

Ale padla na mě nějaká melancholická nálada, tak nějak se po dlouhé době zastavuji a mám čas trochu přemýšlet. Spousta věcí se v mém životě změnila, a další změny mají nastat, takže je čas na takové kratší bilancování. Pro mě bilancování vždy spíše souviselo s tím školním rokem než s kalendářním, a protože se mi škola opět blíží, je asi ten nejlepší čas sem něco napsat. (A co si budeme povídat, za dva dny mi je dvacet tři let, a to je asi taky určitý čas k zastavení se.)

Asi to nebude dávat moc smysl, ale v poslední době jsem přemýšlela o tom, jak se lidé mění. Já jsem třeba z určitého úhlu pohledu o hodně jiný člověk, než jsem byla před rokem (to jsme s mým miláčkem teprve začínali) a celkově se hodně změnily některé moje záliby a návyky. Hodně jsem teď pryč od rodiny, jsem téměř pořád v Praze nebo teď přes prázdniny jsem se cítila tak, jako bych vlastně ani žádné zázemí neměla, to byly pořád nějaké výlety.

Byla jsem v Chorvatsku, na návštěvě u rodiny mého přítele v Mostu, na dovolené v Rakovníku, na pracovním zasedání ve Zvíkově a na jednu stranu si říkám, že jsem si ty prázdniny vlastně vůbec neužila, na druhou stranu to byly nejnabitější a nejlépe užité prázdniny za asi celý můj život. Celkově jsem se svým životem docela dost spokojená, navštívila jsem spoustu krásných míst a chtěla bych se o ně podělit aspoň na fotkách níže:

Chorvatsko - červenec 2018

Něco málo z dovolené a výletů miláčka u nás v Libereckém kraji:

U dědy je nové koťátko:

Návštěva v Mostu:

Křivoklát a Krakovec:

Zvíkov:

Kačina a Kutná Hora:

No jo, bylo toho hodně. Není ani divu, že když mám čas se zastavit a bohužel povinnost navrátit se trochu do starého běhu věcí (do práce jsem samozřejmě chodila, ale škola absentovala), tak se cítím nostalgicky. 

Mějte se krásně!♥

Jarní DM box

Ahoj,

jak se všichni pořád máte? Já v poslední době absolutně nestíhám, Velikonoce mi tedy hodně pomohly, protože jsem si konečně trošku odpočinula, snědla jsem dva čokoládové zajíčky (300g a 100g), ale jinak je toho stále dost a dost.

Nemohla jsem si ale odpustit nedat sem fotky nejnovějšího DM boxu, který jsem vyhrála. Je úplně nádherný, ale mě se asi líbí všechny boxy (a největší radost mám prostě z toho, že jsem něco vyhrála :-D ).

Takže, podívejme se na to. Jako první zde máme aviváž od Coccolino, tu nevím, zda využiju, asi poputuje k babičce. Dále zde je opravdu velké balení kondomů - no, řekněme, že přestože mám přítele, tak si nedovedu představit, že to využiju (respektive že to využije on). Ale jako dobrý, člověk nikdy neví, kdy se tohle hodí. Dále pleťová voda od L´Oreal. No, jelikož po absolvování chemického peelingu už nepoužívám žádnou kosmetiku kromě krémů od Syncare a obyčejné vody k očištění pleti, tak si úplně nedovedu představit, že to využívám. Poté je zde nějaký vzoreček gelu pro ženy. Tak ten možná využiju. Potom něco k jídlu - marmeláda s černým rybízem. Dovedu si spíš představit, že z toho něco ukuchtím, ale možná to do té doby prostě sním.:-D

Poté sprchový gel - ten se také hodí vždy. A ten šampon s kokosovou vůní opravdu krásně voní. Dále řasenka - možná jedna z posledních kosmetických "vychytávek", kterou používám, když se občas nalíčím. Takže ta se bude hodit. Potom deodorant, který by měl být bez hliníkových solí, to se mi bude určitě hodit. Rtěnka je pěkná, i když v na mě trochu moc zářivém odstínu, i když fialkové prý budou na jaře hodně trendy. A nakonec maska na pleť, to je také jedna z posledních kosmetických záležitostí, které občas použiju. Takže tu určitě využiju.

Tak jo, předpokládám, že tohle je můj poslední článek na asi hodně dlouhou dobu, protože tentokrát bude zkouškové dost nabité a vlastně mi začíná už 23. dubna (první zápočet, ze Správního práva). A snad se mi všechno vyvede a nezbyde mi nic na září, protože to už bude čas si opakovat na klauzury. 

Mějte se krásně!♥

Moje zhodnocení života ve vztahu (po půl roce takového vztahu)

Ahoj,

Jak jsem slibovala, konečně přináším moje prvotní dojmy ze vztahu. Nedovolím si nazvat je jinak, než prvotními, protože si myslím, že po půl roce vztahu, a to ještě takového, kdy se vídáme vlastně spíš o víkendech a v mezidobí mezi hodinami ve škole, nemůže si myslet, že je náš vztah nějak rozvinutý a samozřejmě je stále na čem pracovat. Ale to je asi v každém vztahu, ať už jsou spolu ti lidé půl roku nebo již několik let. Dokonce si myslím, věřím a podle mého pozorování jsme dospěla k názoru, že i po půl století v manželství je stále na čem pracovat (moji prarodiče toto výročí oslavili před několika lety).

Úvodem bych ale chtěla říct něco, co určitě spousta lidí zkritizuje a nebudou to chtít ani číst, protože to bude považovat za blbé a kýčovité a zbytečné a takové to klišé, co slýchají pořád. Ale, co jsem si uvědomila asi jako první věc: každé zboží má svého kupce. Já sama jsem si o sobě vždycky myslela, že jsem neatraktivní a úplně obyčejná a vlastně nezajímavá, asi to bylo zapříčiněno i tím, že jsem také hlavně na střední byla chlapci přehlížená. A jo, docela mi to vadilo, protože jsem zažila i pár zamilování a bohužel to bylo vždycky jenom z mé strany. A takových případů je bohužel hodně a je to určitě nepříjemné pro obě strany. Ale je to častější, než nějaký oboustranně výhodný a akceptovaný cit.

Ale, tahle moje zkušenost, tenhle můj první skutečný vztah se vším všudy (nemůžu stoprocentně říct, že to je láska, ale myslím si, že se to tomu hodně blíží – čas ukáže), mi ukázal, že i já, neatraktivní a ne žádoucí dívka, se může cítit skvěle a opětovaně. Snažím se to často říkat i ostatním v mém okolí a jsem ráda, že jsem pro někoho atraktivní. Je to velmi příjemný pocit, když se na vás někdo těší a vy se naopak těšíte na něj. Což by tak skutečně být mělo v každém vztahu, taková ta oboustranná snaha a oboustranné potěšení, ale o tom ještě budu mluvit.

A já jsem strašně ráda, že jsem si počkala, i když to samozřejmě člověka štve, když ostatní prožívají svoje lásky atd. už třeba na střední, já jsem se alespoň mohla soustředit na školu a přiznejme si – když je člověk zamilovaný, tak se daleko hůř soustředí na důležité věci – jako je právě zrovna studium. Takže, výstupem má být: nezoufejte a počkejte si. Je daleko lepší potom být ve vztahu s někým, kdo vás respektuje a nebude vás do ničeho tlačit a v mezičase se alespoň soustředíte na sebe a můžete i sami sebe zlepšit pro budoucího partnera – což v konečném důsledku oceníte vy i váš partner.

Zároveň si myslím, že to, co ve vás partner má vyvolávat a udržovat a o co se vlastně musíte snažit oba, je důvěra. Důvěra v sebe i v toho druhého i ve vztah jako takový. Bez důvěry to skutečně nepůjde. Důvěra samozřejmě může vyvěrat z různých zdrojů, já si myslím, že nejlepší je najít si člověka, s kterým si co nejvíc rozumíme a budeme se při rozhovoru s ním cítit, jako bychom mohli odpovědět ty stejné odpovědi, jako že se naše myšlení shoduje. To je podle mě důležité, ale samozřejmě není možné, abychom se shodli ve všech aspektech života. A je to i nemožné a nedonutilo by nás to dělat kompromisy. A to je další důležitá věc jak ve vztahu, tak i v životě.

Pro mě je projevem důvěry i to, že zná i moje špatné stránky a stejně je ke mně strašně hodný, a to dokážu být pěkná saň. Mám svoje náladičky a už jsem je před ním i předvedla, a přesto je pořád tak klidný a zdá se, že ho nic nerozhází. On to zdůvodňuje svým pesimistickým pohledem na svět. Ale pro mě je důležité, že se nemusím přetvařovat, což bych ani ve vztahu nechtěla, a přesto mě bere takovou, jaká jsem.

Vlastně si v mnoha věcech rozumíme, máme hodně podobný pohled na svět (pesimistický a sarkastický), já z legrace říkám, že našimi zájmy jsou „jídlo a sex“, na které si vždycky najdeme dost času, i když jsme jinak docela dost zaměření na školu (a mě trochu děsí, že on je snad ještě větší šprt, než jsem já). Rozumíme si jak po stránce duševní, tak po stránce fyzické a nechtěla bych říkat, že se k sobě stoprocentně hodíme a že nikdy nebylo lepší a kompatibilnější dvojice, ale myslím si, že se docela snažíme vycházet si vstříc a respektujeme se. Já si z něj často dělám legraci a občas si až říkám, jestli to nepřeháním, ale je pravda, že v jeho přítomnosti se cítím hodně dobře a nedělá mi tedy problém vyjevit svoje myšlenky.

Já jsem vždycky měla v hlavě takové své dva (+ jeden) požadavky na budoucího přítele: aby byl hodný a měl mě rád (a nebyl úplně hloupý). A zatím si myslím, že to můj přítel splňuje, a je mi docela dost jedno, jak vypadá, jak se obléká nebo skutečnost, že kouří. OK, to je věc, která mi asi vadí nejvíc a vím, že do budoucna to bude jenom horší, ale myslím si, že jiné věci to převažují. Mám ráda, že když jsme sami, chová se úplně jinak, než na veřejnosti, často z legrace říkám, že má spoustu vrstev a já se chci dostat až k jádru.

Nedávno mě překvapila jeho rozhodnost a jeho jednoznačný názor, který se nebojí projevit. Přiznávám, že pro mě je často problém prosazovat svůj náhled na některé problémy, protože nechci ranit žádnou ze stran. Snažím se hledat kompromisy, což samozřejmě vždycky nelze.

Co se týče té kompatibility, tak jsem i velmi ráda za to, že už od začátku mluvíme o budoucnosti, víme, kolik by kdo z nás chtěl dětí a říkáme si, jak si představujeme naši budoucnost. Teď musím udělat malou odbočku ohledně současné situace, která mě docela rozesmutňuje.

V dnešní době spousta lidí žije na hromádce. Samozřejmě, tohle praktikuju i já, v současné době (i když, my dva spolu nebydlíme a v současné době to ani jinak udělat nejde, když oba studujeme). Ale vím, že se svým partnerem – ať už to bude současný (což by samozřejmě bylo skvělé) nebo budoucí – chci založit rodinu a chci si ho vzít. Jsem tak nějak strašně upnutá na institut manželství a vím, že zním asi strašně staromódně a ve stylu „vyrosteš z toho, až poznáš, jaké to je“, ale prostě už teď se necítím stoprocentně dobře, když spolu jsme, ale ve skutečnosti nás k sobě nic nepoutá (kromě určitých sympatií, samozřejmě). A jsem ráda, že i jeho představa života je spíš taková poklidná, i on počítá s rodinou.

Další pro mě nepochopitelnou věcí je skutečnost, kolik lidí v dnešní době nemá chuť na sex nebo naopak mají chuť na sex, ale nevidí za tím ten pravý účel – plození dětí. Ani já nechci mít děti, než vystuduji, ale na druhou stranu jsem vždycky věděla, ne snad že by to byla touha či přímo láska k dětem, ale prostě vědomí toho, že to tak má být, že chci mít děti. Že je přirozené mít děti. Dále bych chtěla, aby ty děti žily v dobrých podmínkách, aby viděly, že to funguje, že rodiny mohou být úplné a chci je zabezpečit a být jim dobrým vzorem. Nebudu zastírat, že částečně je to taky jemný tlak ze strany rodiny, protože například bratranec (ačkoli již téměř rok po svatbě) zatím o dětech nechce slyšet.

Nejsem ani žádný odpůrce potratů, jsem naopak pro plánované těhotenství, na druhou stranu si myslím, že skutečně není moc dobré, když žena například deset let bere antikoncepci s tím, že děti mít nechce, protože a) není na to emočně připravená, b) není na to finančně připravená, c) nemá k dětem vztah, d) nechce děti a nemá k tomu důvod. My lidé jsme tu vlastně jen z toho jednoho důvodu – množit se. Slyšela jsem, že kdo nemá touhu množit se, ten je vlastně jakýsi degenerativní článek. Nevím, co je na tom pravdy, každopádně zastávám názor, že člověk má poslouchat svoje tělo. A ani já nevím, zda budu někdy dostatečně emočně, finančně či jinak připravená, zda budu mít toho pravého partnera a ani nemám k dětem nějaký zvlášť kladný vztah. Ale na druhou stranu vím, že do třiceti let bych ráda měla dvě děti.

(Pozn.: Nechci, aby to vyznělo jako narážka proti komukoli, je to čistě můj osobní názor.)

Jinými slovy řečeno: já a můj současný přítel tyto názory sdílíme, nemáme problém o těchto věcech mluvit (ale my nemáme problém mluvit o ničem, což taky považuji za neskutečné pozitivum celého našeho vztahu) a shodujeme se v základních obrysech.

Nevím, jestli to bude úspěšný vztah a jestli nebudu zklamaná, na druhou stranu je to strašně moc o práci, kterou do toho vztahu vkládáte, a taky o toleranci. Tolerance je velmi důležitá, stejně tak jako respektování partnera. Celkově si myslím, že mezilidské vztahy by měly být založeny víc na upřímnosti a otevřenosti než na jiných „vlastnostech“, což mě například v práci velmi zklamává, nemění to však nic na tom, že se snažím být upřímná ohledně toho, co si myslím a nedělám to ani tak proto, abych z toho měla prospěch, ale proto, abych se sama cítila dobře a abych věděla, že se ke druhým chovám tolerantně a upřímně.

No, ale abych se jenom nechválila (k čemuž tento článek sklouzl a rozhodně to nebylo záměrem), chtěla jsem dodat, že se vyplatí počkat si na někoho, kdo vás bude respektovat a zároveň bude respektováníhodný, s kým si budete rozumět a sdílet stejné záliby. A nezáleží na tom, jestli ho potkáte hned, za dva roky nebo třeba za deset. Jsem rozhodně proti tomu, aby se lidé v partnerských vztazích dávali lacino.

Mějte se krásně!❤️

Konečně! Zhodnocení roku 2017

Ahoj,

úplně se stydím za tu dlouhou neaktivitu, ale dalo se to čekat. Zkouškové mi vlastně začalo už v polovině prosince, do toho Vánoce, práce, rodina, přítel ... Tak nějak se to všechno schrulo a je toho na mě nějak moc. Už to na sobě bohužel začínám pociťovat. Jako když se rozbrečím a nemám vlastně důvod - mám skvělou rodinu, kamarády, přítele, ve škole se mi docela daří, v práci to je aspoň víceméně pořád v pohodě. Ale je toho prostě na mě pořád trošku hodně. Ale začneme hezky popořadě, shrnutím roku 2017.

Já nerada bilancuju, ale je pravda, že jsem si přečetla na Silvestra celý svůj deník za rok 2017. Protože kdybych si nepsala deník, tak si nepamatuji ani to málo z toho, co jsem zažila. I když tento rok byl tak přelomový, že některé "highlights" bych určitě nezapomněla.

Nejdřív bylo zkouškové, které jsem zvládla i když jsem musela projít přes Ústavko. Poté v únoru byl maturitní ples mého bratra, který se později úspěšně dostal na vysokou školu. 

(Jak si tak projíždím fotky, tak ještě žil náš Daníček.)

V březnu jsem se potkala s mým současným přítelem. Z počátku to nebylo vůbec růžové a popravdě byla první polovina roku 2017 dost ovlivněná mojí nešťastnou láskou a našimi nedorozuměními. Ale v květnu jsem si řekla, že budu prostě mít krásný květen, že si ho užiju, že si ho nenechám ničím zkazit. A docela mi to vycházelo.

Byly jsme s maminkou a s kamarádkou i na Alexandrovcích. Udělala jsem státní zkoušku ze psaní na klávesnici - bohužel jen jednu ze dvou. Před prázdninami jsem byla na první kontrole s očima - dopadlo to tak, že jsem si přes tři měsíce kapala do očí a konečně se to trošku naučila. Začala jsem spolubydlet s Rubie. V červenci se ženil můj bratranec a tak jsem vlastně poprvé byla na svatbě se vším všudy. 

Dělala jsem si hlavu z toho, že vážím 63 kg a chodila jsem do naší liberecké posilovny cvičit vždy od 7:15 ráno (nyní mám 59 kg a vlastně ani nevím, jak jsem toho dosáhla). V srpnu jsem potom jela na dovolenou, mimo jiné i s mým tehdy ještě ne přítelem. A byla to dovolená, kterou jsem si celou zorganizovala sama a líbilo se mi tam. Bylo to hodně akční - spousta nachozených kilometrů, 32 upádlovaných vltavských kilometrů a krásné jižní Čechy. 

Nedlouho poté jsme se s přítelem dali konečně formálně dohromady a užívali jsme si dost hezký podzim. (Byli jsme taky na Ještědu!) Chodili jsme hlavně na různé festivaly jídla. 

V září jsem byla na operaci očí a po 14 letech jsem se jich zbavila. A zařekla jsem se, že pokud zvládnu tuto operaci, že už zvládnu všechno. Často se na to snažím vzpomínat, když mi je úzko. A potom začala škola, jak já jsem se na ni těšila, až zase uvidím tu moji partičku! Na podzim jsme s tatínkem snad každý víkend chodili na houby.

A potom, na konec roku, si chtěli děda s babičkou nechat dvě koťátka, která ale bohužel zemřela, protože jejich matka neměla dostatek mléka.

No, nebylo to úplně pozitivní zakončení. Ale už chystám další článek, tentokrát o tom, jaké to pro mě je být ve vztahu.

Tak se mějte krásně! ♥

Vyčítám si svůj život?

Ahoj,

je už listopad (kam ten čas pořád utíká? To už skutečně bude brzy rok 2018?) a já jsem si zrovna tuhle říkala, že tohle byl pravděpodobně nejnabitější a nejzajímavější rok mého života.

Je k neuvěření, že to bylo v únoru, kdy jsem dělala zkoušku z Ústavního práva (kterému popravdě, po seznámení se s dalšími právními odvětvími) začínám docela přicházet na chuť, dva měsíce na to jsem zažila krátký románek a bolestivý rozchod na prvního máje, po němž jsem se zařekla, že květen, přestože začátek zkouškového a přes rozchod, pro mě bude nejlepší měsícem, protože KVĚTEN JE NEJLEPŠÍ MĚSÍC ROKU. A taky vlastně nakonec byl. Celkově to bylo na jaře a v létě super.

V létě jsem sice absolvovala pouze jednu dovolenou, ale zanechala ve mně tolik dojmů: od naprostého vyčerpání, kdy jsme vstávali v 5 hodin ráno (po asi třech hodinách spánku), abychom se starým vlakem (v němž jsme skoro zmrzili, protože ráno byla kosa, my jeli vyletněni a vagon byl otevřený) dostali do Vyššího Brodu, odkud jsme pak upádlovali 35 km do Českého Krumlova, do chatky jsme se dostali až po dalším 8 km výšlapu a já jsem zjistila, jak se chovám, když jsem vyčerpaná - hysterické záchvaty.

A taky mi otevřela zpět cestu k mému románkovému hrdinovi, s nímž jsme se po dovolené sešli a rozhodli se zkusit, jak nám bude fungovat společný vztah. Můj první skutečný vztah v životě, s někým, u něhož objevuji další kladné stránky (protože ty negativní jsem si dobře osvětlila v době, kdy jsem se ho - podotýkám, že téměř úspěšně - pokoušela dostat z hlavy.

No a začala jsem již svůj pátý semestr na tomto ústavu, jež Právnická fakulta Univerzity Karlovy zove se. Podotýkám, že zatím nejtěžší a u něhož nejvíce pociťuji, jak málo se na právníka hodím. Nebo si to jenom myslím?

Moje kamarádka Rubie mi řekla, že moc "overthinkuju" a že kdyby měla můj mozek, že by zešílela. Uznávám, i já sama se často děsím, proč si vyčítám všechno, dá se říci včetně své holé existence. A tento pocit se stále prohlubuje. Bohužel nejenom že sebe a ostatních chci to nejlepší, když to nevykřešu, zmáhají mě pocity zoufalství a zmaru. A že jich přibývá stále víc. I přesto, že žiju téměř dokonalý život, nic mi nechybí, studuju dobrou školu a mám práci, která mě moc nevyčerpává (což jí ale taky mám za zlé, samozřejmě), spoustu lidí, s nimiž si rozumím, v neposlední řadě, spíše jsem to měla napsat hned navrch - úžasnou a tolerantní, milující rodinu a nyní i přítele, který přesně splňuje moji definici vysněného přítele: "aby byl hodný a měl mě rád".

Stále se bičuju za všechno, co se v mém životě odehrává. Tak trochu mě k tomu vyprovokoval rozhovor, který jsem dneska zaslechla v metru. Slečna vyprávěla o svém příteli, jak se o ni staral (netuším už, zda byla nemocná nebo v nějakém jiném případě) a řekla: On je strašně hodnej, ale mě to už štve.

Prostě a jednoduše: lidi jsou na sebe zlí, podvádějí sebe i druhé, lžou si, kdo by si zasloužil dobro, dostává jenom zlo, nespravedlnost je bohužel všudypřítomná. A já vím, že řešením není o tom bezduše tlachat, ale něco pro to udělat. Ale co?


Zdá se mi, že (a já na tom mám samozřejmě podíl) společnost je už natolik rozjetá, že není možné jednoduše změnit určité vzorce. A je mi to líto. A vím, že nejlépe tomu budu čelit, když se podvolím. Ale to se mi nechce. A vím, že pokud budu stále ta naivní, tak že nejhůř se potom budu cítit já, ale co s tím můžu dělat? Nepřemýšlet nad tím tak?

Mějte se krásně.