Tak, můj historicky první příspěvek
na blogu přímo z petřinské koleje Hvězda!
Ahoj, ano, je to tak, jsem v pátek na
koleji a (jak nečekané) trávím svůj volný večer na pokoji,
sledováním videí na Youtube a poté si snad stihnu i trochu
počíst. Naštěstí jsem tady sama, protože moje spolubydlící
někde kalí a holky z vedlejšího pokoje jsou doma.
Důvodem mého víkendového pobytu na
koleji je sobotní ekologická akce, které se účastním. S
několika spolužáky půjdeme do Prahy – Hájí sázet stromy. Jo,
někomu to možná přijde jako bláznivina, ale řeknu Vám, že pro
mě je to pořád přijatelnější alternativa ke všem těm
„uvítacím“ kalbám a party a seznamovákům a tak dále.
Zítra tedy jedu na ekologickou akci a
doufám, že tam taky poznám nějaké trochu normálnější
studenty, protože zatím se mi moji spolužáci moc nezamlouvají.
Ale jsem tady jenom 3 týdny, tak se to třeba ještě změní.
Celkově jsem přemýšlela o tom, že mi život tak nějak plyne, a já nejenom že ho nechávám, ale ani nemám nějaký motiv nebo impuls k tomu, abych to změnila. Uplynulo mi takhle už 20 let (fakt strašné, jak dlouho už jsem tady na tom světě a nic o něm nevím a ještě k tomu se cítím tak na 15) a já doopravdy nevím, jestli má můj život nějaký smysl.
Chápu, že mnoho lidí asi nemá ve svém životě smysl, ale protože se v tom nepitvají tak, jako já, tak jsou relativně spokojení. Já jsem ale takový uzlíček nervů, pořád se stresuji s budoucností (hodně taky s minulostí, i když mám samozřejmě na paměti, že minulost nelze změnit a neměli bychom se v ní rýpat) a zároveň je mojí největší slabinou to, že mám malé sebevědomí. Vlastně se zdá, že se pořád jenom nervuji a že nemám chvilku klidu. Na druhou stranu jsem teď v období života, kdy mám docela dost volného času a některé věci už jdou tak trochu mimo mě (bohužel, je v tom i škola).
Já jsem vždycky byla pilná, ale s příchodem na vysokou školu jsem tak nějak ztratila iluze. Ne, že bych si nečetla povinnou četbu a nepřipravovala se na hodiny, ale zároveň vidím, že prostě vysoká škola je hodně jinde, než střední škola. Takže chápu, že aktivitou si nepomůžu a hlavním pomocníkem mi bude štěstí, talismany a dobrá ruka na tahání otázek.
Docela mě ten vysokoškolský systém štve, protože já bych byla radši, kdybych se ty informace dozvěděla ve škole a nemusela ve svém volném čase ještě chodit do knihovny a tam to tahat z bůhvíjakých zdrojů.
Dále mě taky vyvádí z rovnováhy to, že právě tady moc lidí neznám. Byla jsem zvyklá na nějaký kolektiv, ale teď jsem vlastně na všechno sama. Ne, že bych se o sebe nedokázala postarat, ale chybí mi nějaká spřízněná duše, které bych se svěřila. Samozřejmě mám svoje kamarádky z Liberce, ale chtěla bych, aby v Praze taky byl někdo normální.
Nejraději bych samozřejmě byla, kdybych tady objevila někoho takového, jako byl Jiří Wolker. To byl přece taky "mladý muž, básník a socialista" (snad jsem to ocitovala správně), studoval práva a byl to komunista. Jenomže v Praze prostě nemůžete říct, že jste socialisté. Protože to znamená něco jiného.
Tedy ne, že bych primárně hledala nějaké komunistu/komunistku, ale hledám aspoň někoho, kdo nebude obrážet kluby a bude tak trošku normální. Což se mi zatím nepodařilo.
Každý potřebujeme spřízněnou duši, která by nás vyslechla a poradila. Mějte se krásně!♥
Žádné komentáře:
Okomentovat