Na konci ledna jsme
s přítelem dokončili školu. Oba máme práci v Praze a díky
neuvěřitelnému štěstí i relativně dostupné bydlení (byt 2+kk, 41 m2 za holý
nájem 8.500,- Kč). S přítelem jsme měli vizi, že zůstaneme v Praze
asi tak dva roky, zkusíme si nějakou práci v Praze, vyděláme si nějaké
peníze, užijeme si „mládí“ a pak se odstěhujeme do mého rodného města, kde mám
díky mému úžasnému tatínkovi vlastní byt. A že potom založíme rodinu.
Je pravda, že jsem se tak trošku
inspirovala mojí kamarádkou, která dokončila školu o necelé dva roky dříve,
také byla se svým manželem asi dva roky v Praze a pak se (už těhotná)
odstěhovala do svého rodného města. Plán zdá se ideální, člověk však musí mít
taky „štěstí“ a nesmí žít v pandemii. Protože bydlet v Praze, vydělávat
tady a užívat si je dnes už minulostí. Samozřejmě, pro dva právníky bude pořád
největší možnost najít práci v Praze a taky tu asi vždycky bude vyžití (až
nás teda pustí ven). ALE, už to není tak suprové, jako to bylo. A to máme ještě
fakt extrémní štěstí na ten nájem, to je věc, za kterou jsem velmi vděčná,
protože to byla strašná náhoda a z mé strany tak trochu podlost (nechci to
více rozvádět, je to ještě dost čerstvé a mohl by se tu třeba někdo poznat).
Co si budeme povídat, kdybychom
to věděli (což je teda klasika, nikdo tuhle dobu nemohl předpokládat), tak
bychom se možná taky mohli zařídit jinak. Přeci jenom si v dnešní době
jako absolventi sjednat nájemní smlouvu na dva roky, když je situace taková,
jaká je, tj. málo práce, nejistá práce a my nemáme mnoho našetřeno jako čerství
absolventi, to není úplně nejlepší. Mám z toho docela obavy, celkově
z této situace.
Po těch dvou letech tedy
kamarádka otěhotněla a odstěhovali se do okresního města. Samozřejmě,
v dnešní době přichází do jiného stavu spousta žen a je to logické a
přirozené. Sama jsem i přemýšlela o tom, zda by nebylo lepší, jelikož si do
budoucna děti přeji, abych otěhotněla teď hned, kdy by člověk měl alespoň
jistotu rodičovské a stejně nemusí brečet, že by mu něco uniklo, když je všechno
zavřené. A když člověk s dítětem minimálně rok nevytáhne paty z domu,
tak by se to teď vlastně hodilo.
To správné načasování ale funguje
různými, často protichůdnými a zcela individuálními způsoby. Tato doba, která
se některým může zdá absolutně promarněná a může mnoha lidem ztěžovat život,
může naopak přinést nečekané benefity nebo může pohnout s některými,
zdánlivě neprolomitelnými ledy. Například na naší fakultě se standardizovala
doba zkoušení u státnic, distanční způsob zkoušení umožnil některým například
nebýt tolik ve stresu nebo tedy i tak trochu proti pravidlům složit zkoušky,
protože jim pomohli kamarádi. Nehledě na to, že studovat a pracovat (pokud má
tedy někdo práci na home office) dnes snad nemůže být snazší. Lze si pustit
přednášku a k tomu vypracovávat práci.
Moje mamka říká, že někdy lepší
než se za něčím hnát a být přehnaně snaživý udělat všechno co nejrychleji,
napoprvé atd., je nechat věci „vyhnít“. To neznamená, že se na to vybodneme a
nebudeme to vůbec řešit. Spíš je to taková variace na staré známé „všechno má
svůj čas“. Není to jenom o tom, že některé věci se mohou tak nějak „vyřešit
samy“, ale i tom, že člověk si nechá spoustu věcí projít hlavou, zjistí si jiné
názory, nechá si poradit. Já upřímně doufám, že tohle je skutečně ta doba, kdy
se můžeme trochu zastavit a i já sama se snažím nežehrat, nestěžovat si (což je
u mě fakt těžké, protože stěžování je moje druhé jméno) a snažím se tuhle dobu
spíš vnímat jako dobu k zamyšlení, zastavení se. Samozřejmě mě strašně
štve, že nemůžu realizovat věci, co jsem si předsevzala nebo představoval,
snila o nich atd. Ale nikdy člověk nebude mít všechno perfektně načasované, to
je bohužel jistota. Tak když nebudu mít to dítě teďka, tak aspoň po všech těch
„kovidových dětech“ bude ve slabém ročníku. To se občas taky vyplatí.
Žádné komentáře:
Okomentovat