Pracovní zkušenosti

 

S ohledem na skutečnost, že jsem v poslední době prožila celkem intenzivní pracovní zapojení a že snad už brzy ze mě bude vystudovaná právnička, rozhodla jsem se (no, přiznejme si, prokrastinovala jsem při učení se na oborovku) sepsat sem nějaké postřehy z mých pracovních zkušeností.

Při studiu práv je práce téměř nutností. Neříkám, že to bez ní nejde, ale většina studentů začne pracovat při studiu, ať už proto, že chtějí více peněz, nezávislost na rodičích nebo že zkrátka musí. Anebo se snaží nahnat nějaké pracovní zkušenosti do životopisu.

Většina studentů (alespoň dle mého názoru) skončí v advokátní kanceláři. Poptávka po studentské práci je velká a studenti se k ní nejlépe dostanou, advokátní kanceláře jsou také velmi pružné, co se týče náboru studentů. Navíc spousta studentů se vidí jako advokáti, takže je pro ně praxe v advokátní kanceláři jasnou volbou. Nehledě na to, že na rozdíl od jiných praxí (soudy, státní zastupitelství) jsou tyto praxe placené. Přiznejme si, to je velká motivace.

Já jsem svoji první pracovní zkušenost také získala v advokátní kanceláři. Nalákala mě tam známá. Už si popravdě nepamatuji, jaké byly moje úplné začátky, každopádně člověk zjistí, že vlastně vůbec nic neumí. A bohužel ani těch pět let studia člověka nenaučí všechno. Obecně v právu se člověk stále musí učit, a v advokacii to platí dvojnásob. V advokátní kanceláři jsem strávila celkem 3 roky. Byla jsem tam nejdřív juniorní paralegal a poté seniorní paralegal. Nezdálo se mi ale, že bych se toho moc nenaučila. Byla jsem v korporátu a postupně se ze mě stal „odborník na nahlížení“, což byla asi moje jediná specializace. Pak jsem ještě připravovala interní podklady, na pracovní snídaně, to byla hodně rešeršovací práce a práce s judikaturou. Co bylo ale určitě super a důvod, proč bych aspoň chvilku doporučila každému pracovat ve větší advokátce/korporátu, je, že se člověk naučí rešeršovat a tak nějak si potyká s Beckem a s ASPI (právnické informační systémy). Jinak na to musíte ve škole absolvovat speciální předměty (alespoň u nás na fakultě tomu tak bylo) a nebo nějaká školení a jestli jste si mysleli, že to je něco, co by se mělo v dnešní době učit automaticky, tak minimálně na PFUK tomu tak není. A v praxi bude každý očekávat, že alespoň s jedním z těchto systémů umíte. Plus – ale to většinou člověk trochu osahá už v rámci školy – je dobré se trochu orientovat na stránkách Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a umět tam hledat v judikatuře. To jsou takový ty věci, co se většinou na fakultě nenaučíte a v praxi jsou nejenom užitečné, ale také se předpokládá, že je umíte! Něco jako práce s Wordem, Excelem a Powerpointem.

Bohužel si myslím, že 3 roky v tomto korporátu mě taky dost vysály. Co si budeme povídat, není to úplně jednoduchá práce, i když já jsem ten typ, co to vždycky držel „low“, tj. netrávila jsem tam večery a víkendy, což je asi také ten důvod, proč jsem tam nakonec nedostala nabídku jako koncipient. Navíc jsem nějak propadla firemní hierarchií a vůbec jsem nedělala koncipientskou práci. Brala jsem každou práci, co kdo potřeboval udělat, takže jsem podání nepsala s výjimkou pár vůbec. No a popravdě taky nejsem ten typ, co by byl ihned v kolektivu oblíbený. Teambuildingy a společné snídaně jsem vyloženě protrpěla. Neumím se moc projevovat, popravdě, a tím míň ve chvíli, kdy se obávám, že řeknu nějakou kravinu. Takže po tříletém působení v této advokátní kanceláři mi bylo řečeno, že „desk“ (tj. tým, zaměřující se na určitou právní oblast, problematiku), do něhož jsem původně směřovala, mě již nechce. A že buďto se můžu zkusit zalíbit jinému desku a nebo mi dají skvělé doporučení a můžu to zkusit někde jinde.

Nebudu lhát, už delší dobu jsem si chtěla zkusit něco jiného. Byla jsem skoro celá moje studia zavřená mezi těmi samými stěnami, které sice prošly rekonstrukcí a lidi se tam střídali jako na běžícím pásu, ale přeci jenom to není úplně nejlepší, nemít žádné jiné pracovní zkušenost, protože při studiu má člověk nejlepší příležitost si zkusit různé věci, ať už se jedná o práci nebo o stáže. Takže jsem se rozhodla, že se už dál nebudu trápit, trochu si odpočinu a po konzultaci s kamarádem, který mě do toho vysloveně DOTLAČIL (zdravím, Honzo) jsem napsala profesoru Kühnovi, s nímž jsme měli asi ve druháku předmět Právní psaní, což byl jeden z nejužitečnějších předmětů na fakultě. Profesor Kühn, toho času (a myslím, že stále ještě v současné době) soudce Nejvyššího správního soudu, konkrétně 10. senátu, nabízel stáže. Sice to vypadalo tak, že samozřejmě čím lépe jsme vypracovali jeho úkoly, tím raději by nás na stáži viděl, ale ve skutečnosti vzal na stáž každého, kdo se mu ozval. A to i mě, přestože jsem měla tu stáž velmi krátkou, v dobu, kdy většinou nikoho na stáži neměl a přestože jsem se mu ozvala po dvou letech od absolvování jeho předmětu.

No prostě: v práci mi zbyla nějaká dovolená, takže jsem se rozhodla ukončit pracovní poměr ke konci září s tím, že budu mít téměř po celé září dovolenou. Do práce jsem chodila většinou dva dny v týdnu, ale teďka byl můj plán takový, že budu vždy na dva dny v týdnu dojíždět do Brna (z Prahy, ráno tam, večer zpět), a to po celé září. Plán to byl, řekněme, velmi ambiciózní. Přeci jenom víme, že z Prahy do Brna je to sice kousek, ale přes D1, což je nejkomplikovanější dálnice. No, původně jsem chtěla přespávat u známého, jenomže ten odjížděl na Erasmus a já jsem bohužel v Brně nikoho jiného neznala. Sice mi potom asistent profesora Kühna nabídl, abych přespávala u něj v bytě (měl manželku a děti, nic jiného bych za tím nehledala), ale to jsem odmítla.

Nebudu lhát – byla to fuška. Vždy dva dny v týdnu jsem vstávala po páté hodině, připravila jsem si čaj do termosky, popadla oběd a snídani – overnight oats – a mazala na metro, abych před šestou byla na Florenci. V šest hodin ráno odjížděl z Florence autobus do Brna. Byla ještě tma a zima. Nasadila jsem si vždy sluchátka, pustila jsem si hudbu a ztlumila ji trochu, ale jenom tak, aby vyloženě neřvala. Hudba mi krásně odstínila hluk z autobusu. Z Prahy ještě autobus nejezdil tak narvaný, spousta lidí přistoupila až v Jihlavě. Do Jihly jsme dorazili vždycky nějak kolem osmé hodiny myslím, to jsem si otevřela svůj přenosný hrneček, co jsem dostala od mamky ze Světa knihy 2019 a nasnídala jsem se. Kolem deváté hodiny jsme už stavěli v Brně na nádraží a já jsem se snažila co nejrychleji přeběhnout na Moravské náměstí, kde sídlí Nejvyšší správní soud. Chvilku jsem se tam dost motala, je to tam trošku bludiště, ale pak už jsem věděla kudy kam.

Seděla jsem v kanceláři s asistenty profesora Kühna. Všechno mi vysvětlili a byli to moc hodní a trpěliví lidé. Já jsem vždy dostala nějaký užší spis a měla jsem nadraftovat rozsudek. Měla jsem si to celé sama vymyslet, měla jsem přístup ke vzorům a mohla jsem se kdykoli zeptat, pokud jsem něco nevěděla. Byla jsem tam měsíc, ve dnech to bylo pouhých osm dní, ale nadraftovala jsem tři rozsudky. Jednou jsem dostala pozvání na oslavu narozenin asistentky a dostala jsem cupcake a taky mi byly nabídnuty i jiné dobroty. Jednou jsem byla s asistentkami na obědě a jednou mě na oběd vzal sám profesor Kühn. Na to září vlastně vzpomínám strašně ráda, v moravské metropoli bylo nádherně, sluníčko svítilo, burčák prodávali na každém rohu.

Ze soudu jsem vypadla kolem páté hodiny, občas trochu dříve a nejprve jsem jezdila autobusem v 18:00 hodin, později i autobusem v 17:30 hodin. Do Prahy jsem se však dostala až v devět hodin večer, takže jsem dorazila na kolej a padla do postele. Večeři jsem měla taky většinou s sebou v autobusu, většinou tousty. Dívala jsem se na Superdrbnu, kterou tam měli, ale hlavně už jsem se modlila, abych byla u přítele. Ten si taky zaslouží extrémní obdiv za to, že přestože jsem ho vždycky v pět hodin ráno vzbudila, tak to zvládl. Muselo to být dost náročné.

Zatímco jsem takhle dojížděla do Brna, začala jsem se poohlížet po nové práci. Ne ani, že bych nějak potřebovala peníze nebo tak, ale už pro mě prostě bylo tak nějak jasné, že i přestože mě čeká ještě spousta práce ve škole, chci taky pracovat. A jo, asi to bylo hlavně kvůli penězům (těch není nikdy dost a jako student si člověk může zajímavě přivydělat). Nechtěla jsem už do advokacie, naopak jak se mi rozšířily obzory, tak jsem se spíše dívala po něčem pro mě netradičním. Zaujal mě inzerát na nejmenovaný úřad. Byla jsem z toho sice vyplašená, jak to půjde, ale už jsem se tak moc nebála a řekla jsem si: za zkoušku nic nedáš.

Na konci srpna jsme byli u babičky mého kamaráda a vracet jsme se měli právě v pondělí dopoledne a odpoledne měl být ten pohovor. Samozřejmě, vlak měl zpoždění, takže jsem nestíhala, protože jsem se potřebovala ještě převléknout. Na pohovor jsem tudíž dorazila pozdě, ale nezdálo se, že by to byl zase až takový problém. Pohovor probíhal celkem v pohodě, nebylo to vůbec o znalostech, jako spíš takové povídání. Já jsem se samozřejmě snažila si dopředu načíst něco o předmětu činnosti toho úřadu, ale praxe je vždy trochu někde jinde.

No a úřad o mě projevil zájem. K tomu jsem se ještě dozvěděla, že mojí kolegyní a zároveň osobou, která mě bude zaškolovat, bude známá mého kamaráda Honzy. Tak jsem se přeci jenom tak nebála, protože podle Honzy to je v pohodě slečna (vlastně už paní). Nastupovala jsem i s jedním dalším skoroabsolventem, akorát ten to asi po měsíci vzdal (bez zjevných důvodů). Takže pak jsem dostala jeho místo (s lepší židlí) a začala jsem pracovat. No ze začátku jsem dělala strašné faily, to je pravda. Jenomže úřad nutně potřeboval výpomoc. A já jsem pracovala, jak jsem mohla. A moje práce byla odměněna, z původních nástupních 120,- Kč na hodinu jsem brzy přešla na 150,- Kč na hodinu.

Každopádně brzy se nachýlila doba mých státnic, takže jsem v této práci spíše nebyla než byla. Na státnice jsem se svědomitě připravovala, vždy alespoň měsíc na každou. Bylo mi jasné, že déle než do července nemohu v práci být, protože místo pro absolventa tam nebylo. Takže jsem končila k poslednímu červenci. Ale co se nestalo – jedna z kolegyň dala přesně posledního července výpověď! Já jsem však neměla hotovou školu, proto jsem se nijak moc nevzrušovala, neboť mi bylo jasné, že ještě nějakou dobu se nebudu moct o práci zde ucházet. A tak jsem udělala v září druhou státnici a začala si hledat novou práci. Tentokrát už to bylo pernější. Řekla jsem si, že zkusím cokoli – notářství, advokacii, státní správa. Rozeslala jsem tedy životopisy na všechny strany. Nakonec jsem se zalíbila v jedné advokátní kanceláři a k 15. říjnu jsem tam nastoupila. Bohužel už šla celá společnost na home office a tak zaučování v této kanceláři bylo perné. Navíc jsem opět musela naskočit do světa advokacie, což bylo těžší, než bych si myslela. Moje šéfová byla hodně náladová, v jednu chvíli jsem prý pracovala dobře, v jinou chvíli zase jako sekretářka bez vlastní invence. A do toho na úřadě stále hledali někoho na neobsazené služební místo. Třetí kolo už mohli obsadit i neabsolventem a na pracovní smlouvu. A já jsem byla pořád v kontaktu s vedoucím a tak nějak jsem mu pořád říkala, že zájem mám, akorát mám obhajobu diplomky až v lednu.

Obhajoba diplomky měla být někdy 27. ledna. 18. ledna byl pohovor na úřadě. Na ten jsem přišla, v pracovní době, kdy jsem měla pracovat pro advokátní kancelář. A uvědomila jsem si (protože v poslední době to pro mě v advokátní kanceláři byl hlavně stres), že mi to klidné prostředí chybí. Že mi dokonce chybí i naše paní ředitelka i vedoucí. A řekla jsem si: dneska večer to rozsekneš.

Já jsem totiž popravdě měla už celý prosinec to vědomí, že to budu muset rozseknout – buďto se vrátit na úřad nebo pořádně zabrat v advokátní kanceláři. A řekněme, že ty tři měsíce v advokátní kanceláři mi daly fakt hodně a jsem za ně vděčná, svým způsobem.

Takže večer jsem si pořádně, ale fakt pořádně přihla z přítelovy skotské a napsala jsem šéfce, že končím. Že jsem dostala lepší nabídku. Naštěstí to vzala v pohodě, i když to bylo fakt dost na rychlo a ode mě asi ne moc morální.

Takže teď pracuju na úřadě, máme home office. Musím se přiznat, že občas mi advokacie chybí, protože na úřadě se po většinu času nic moc zajímavého neděje. Na druhou stranu děláme téměř výhradně správní právo, a to mě baví. Navíc úřad je jistota, ať si kdo chce co chce říká, zvlášť v téhle době. A alespoň jeden z nás (já a můj přítel) musíme mít jistý příjem, jinak bychom to nezvládli.

Co mi trošku vadí je, že nebudu mít žádnou započitatelnou praxi k jakékoli odborné zkoušce. Nikdo tedy netvrdí, že to nejde v životě dohnat, ale je jasné, že se to hodí. No a nedovedu si představit, jak se po třicítce a s dětmi na krku učím na advokátní zkoušky. Nebo třeba justiční zkoušky. Ale jsou takoví, kteří to zvládají a před těmi smekám.

Takže můj další plán je zaměřit se na rigorózní práci. Titul JUDr. je sice reálně k ničemu, ale na druhou stranu je teď asi nejlepší čas, kdy si ho udělat.

 

Mějte se krásně!©