Opět o právech, ale tentokrát i o gymplu x obchodce

Ahoj,

přicházím s dalším prokrastinačním článkem. Měla bych se totiž asi učit (no dobře, když napíšu tohle, zním jako největší šprt pod sluncem, protože semestr mi začíná od pondělka), ale rozhodla jsem se napsat článek na téma, které v poslední době hodně řeším.

Jako vždy, týká se školy. Mám za sebou první zkouškové období a přestože to jistě nebyla žádná legrace, na druhou stranu se mi nezdálo zas až tak strašné. Já tedy takhle mluvím vždycky, protože mám takovou skvělou (nebo strašnou?) vlastnost, že zapomenu snad úplně všechno. Tahle vlastnost mi na jednu stranu pomáhá, protože nic není horší, než trápit se minulostí, na druhou stranu se okrádám o vzpomínky (přísahám, já zapomínám i to krásné) a taky o zkušenosti, takže určitě jsou věci, které dělám pořád dokola. Ale snad se přece jenom lepším.

Prostě, zkouškové bylo tak nějak v mezích toho, co jsem čekala. Já jsem si byla jistá, že jakožto absolventka obchodní akademie budu za studenty z gymnázia zaostávat. A kolikrát to tak i na seminářích vypadalo, když někteří věděli o římském právu snad už právě z toho gymplu a já jsem jen nevěřícně koukala, jaké znalosti mají. Ale řekla bych, že časem se to docela upravilo a i přesto, že se pořád cítím jako hlupák, objevují se i střípky mého sebevědomí.

Jak jistě víte, hlavně ze začátku semestru jsem si procházela krizí, protože jsem věřila, že se sejdu s jedním Řekem, kterého jsem potkala na dovolené. Byla jsem (a to přísahám) tři měsíce ve stavu, kdy jsem si říkala, že pokud by to byl ten pravý, opustila bych školu. Ano, tak hloupá jsem byla. A není zrovna lehké to přiznat. Ani mně samé. Ale sen se rozplynul a já jsem se musela od prosince smířit s tím, že opravdu na škole budu a konečně se trochu soustředit na školu.

Já jsem strašný šprt a hlavně jsem masochistka. Mně dělá dobře, mučit se velkými plány, nakládat si hodně na záda a pak pod tou tíhou padat. (I když, pořád to jsou jenom práva. Netvrdím, že jsem zas až tak pilná, to bych šla na medicínu.) A jelikož mi od začátku, kdy jsem přemýšlela o právech, bylo jasné, že budu muset dřít opravdu hodně, že to prostě za mě nikdo neudělá a že z obchodky asi nebudu mít tak dobrou výchozí pozici jako z gymnázia, přijala jsem to jako svůj kříž.

Na střední škole jsem pracovala tak nějak sama od sebe, měla jsem před sebou jasný cíl. V některých předchozích článcích jsem možná psala o ztrátě motivace a o tom, že cíl je daleko přede mnou. Nyní jsem však v pozici, že ten cíl před sebou opět vidím. A řeknu Vám, nic pro mě není větší úlevou.

Jde  o to (ano, teď se k tomu dostáváme), že mi zkouškové přišlo dost lehké. To mi přišlo podezřelé a překvapivé. A ještě víc mě překvapilo, kolik lidí, hlavně tedy i těch z gymplu, má se zkouškami problém. Nevyvozuji z toho, že bych byla nějak inteligentní, to jsem si ostatně o sobě nemyslela nikdy. Na druhou stranu mi přijde, že se na práva docela hodím. Nemám sice takovou tu brilantní mysl, jakou vídáme většinou u advokátů, kteří přijdou se spásným řešením naprosto ztraceného případu, ale na právech se mi vlastně docela líbí. Člověku samozřejmě trvá, než se najde, na druhou stranu, když jsem již od první třídy tvrdila doktorce, že půjdu na práva (na což bych si samozřejmě sama nevzpomněla, ale maminka mi to připomněla), tak by byla velká škoda si nechat tenhle cíl ujít.

Sakra, jsem na právech v Praze a jsem na sebe pyšná! A nehodlám si nechat vzít svoji cestu ani svůj cíl, nehodlám se na to vykašlat! Hodlám se postavit výzvě, která dělá můj život zajímavější, výzvě, kterou zřejmě beru jinak, než spolužáci.

Dobře, přiznám se, že k tomuto článku mě inspirovali jak někteří kolegové z gymnázií, tak i blog kolegyně studentky prvního ročníku (tedy mého), který naleznete zde.

Mně totiž kolegové z gymnázií připadají strašně nepraktičtí. A nevyčítám jim to, že neměli praktické předměty na gymnáziích, ale že z nich gymnázia udělala lidi, kterým sice vtloukali elitářství do hlavy, ale kteří se nepostaví před praktické situace. Popíšu:

Šla jsem s kamarádkou gymplačkou po Praze a zastavila nás skupina Francouzek, které se chtěly dostat na Náměstí Republiky. (Ano, vím, co znamená Place de la République, a to jsem neměla ani hodinu francouzštiny.) Obrátila jsem se na kamarádku, která měla francouzštinu na gymnáziu asi čtyři roky a byla i na měsíc ve Francii. Ale ona nebyla schopná ze sebe nic vymáčknout. Tak jsem jim musela říct (anglicky), že jim to neumím popsat francouzsky, ale ukázala jsem jim na ulici, kterou se mají na Náměstí Republiky dostat. Jasně, posunková řeč, ale tak co, jsme lidi a já jsem jim chtěla účinně pomoci. Moje kamarádka jenom stála vedle a nebyla schopná jim ani trochu pomoci.

Další příklad. Byla jsem na zkoušce z Obecných právních dějin (Dějiny práva a státu evropských zemí a USA) a byla tam se mnou kolegyně, o které jsem se dozvěděla, že chodila na španělské gymnázium. Prostě měli předměty (chemii, biologii, matematiku) ve španělštině. (Tahle cizojazyčná gymnázia jsou podle mě tedy úplně zbytečná, nebylo by lepší naučit se pořádně ten předmět ve svém mateřském jazyce, zvlášť, když ti lidé často poté zůstanou v České republice?) Poté jsme šly na zkoušku a kolegyně se tak moc zasekla u druhé otázky, že nebyla schopná říct ani slovo. Vytáhla si tedy dějiny Francie v letech 1814-1870. Jasně, pro mě to třeba je lehké, pro ni ne, to chápu. Ale já jsem šla vyloženě na zkoušku s tím, že ze sebe vymáčknu všechno. Já kdybych si přesně nevzpomněla na nějaké názvy nebo letopočty, tak prostě začnu mluvit dál. Zrovna u právních dějin a zrovna u Šouši je to tak, že prostě musíte mluvit a v dějinách se vždy najde něco, o čem mluvit. Nikdo po vás přece nebude chtít do slova a do písmene skutkové podstaty nebo podobné věci.

Neměla bych podle těchto nepřímých důkazů soudit celé osazenstvo právnické fakulty gymnazijního původu, ale člověka vždycky ovlivňuje jeho zkušenost. A tak se mi prostě zdá, že místo elitářství a přesvědčení o vlastní dokonalosti by se měli lidé na gymnáziích naučit trochu víc z praktického života. (Já vím, gymnázium právě není o praxi, ale to je strašná škoda. Jsou tam často velmi chytří lidé, ale učitelé je nevedou k praktičtějšímu životu. Je to taková malá vysoká škola. Na druhou stranu, z gymnazijních studentů jsou pak skvělí vědci.)

Ne, tohle není souboj gymnázium vs. obchodní akademie. A i když jsem opět nudnou formou popsala svoje myšlenky, výstup, který by měl z této eseje vyplynout je ten, že jsem strašně ráda, že jsem studovala na obchodní akademii. Já jsem původně taky měla jít na gymnázium, ale tatínkovi se to nelíbilo. Tvrdil přesně to, co se mi teď potvrdilo - studenti gymnázií jsou nepraktičtí a střední odborná škola tě aspoň v něčem připraví na život.

Ale neberte to tak vážně, já jsem na spoustu věcí také nepraktická :-). (Mimo jiné taky záleží na tom, jaké dispozice má ten který člověk.)

Abychom zakončili článek na jemnější, méně depresivní strunu, tak sem přidám mé už snad poslední nákupy oblečení (ano, jsem strašná, už abych byla v Praze, měla bych se zahrabat do fakultní knihovny a studovat a nenakupovat hadry).

Asi největší radost mám z toho přehozu na druhé fotografii, protože je to takový ten klasický styl, který se na právech určitě užije. (Další poznámka ohledně školy, mě se třeba líbí, jak hezky se tam lidé oblékají. Hodně lidem to přijde protivné, ale já mám ráda klasický styl, kalhoty se snažím opravdu nosit minimálně a ujíždím na minisukních - taky proto, že nohy jsou jedinou částí mého těla, která se dá jakž takž ukazovat.)

A taky z minisukýnky, je to Zara knit kolekce (já ji mám samozřejmě ze second-handu) a je to přesně styl, co mám ráda - v pase na gumu a s výrazným vzorem. No a svetýrek se nikdy neztratí, že ano.

A ještě jsem si koupila:

Tyhle nádherné samolepky, které si možná dám na sešity. Já mám tyhle plastické samolepky strašně ráda a ještě ke všemu jsou s kočičkami!

Jako poslední bod sem uvádím svoji momentální hymnu, píseň o samotě, ale taky motivaci: G-Eazy x Bebe Rexha - Me, Myself & I (zde).

Tak,to je všechno, ale teďka se opravdu vrhnu na Dějiny správy v českých zemích. Tenhle semestr bude hodně o českých právních dějinách - minimálně proto,že jsem si přidala volitelný předmět Vývoj československého práva v letech 1948-1989. A proto se musím připravit.

Mějte se krásně!♥

Moje mezisemestrální prázdniny

Posledních několik dní jsem doma a mám spoustu času na cvičení a přemýšlení. Vlastně skoro ani nic jiného nedělám (jo, taky se flákám a za to se opravdu stydím).

Sice jsem byla v pondělí 8.2. na třetím pokusu Starořečtiny, ale nijak to nehrotím. Je to volitelný předmět, takže je jedno, jestli ho udělám nebo ne. V pondělí taky proběhl zápis předmětů na letní semestr. Tentokrát jsem si to dobře rozplánovala, takže jsem s výsledkem spokojená:

Kdyžtak si to prosím Vás přibližte, pokud Vás to zajímá.

Domů bych tedy měla jezdit už ve čtvrtek v poledne, ale jestli bude v Praze nějaká zajímavá přednáška (jako třeba byla ta o Norimberském procesu v minulém semestru), tak v Praze zůstanu do pátka ráno. Mimo to jsem taky začala opět chodit na ruštinu a tu mám v pátek od 13:30 hodin. Ruština je v pohodě, ale obávám se, že už v žádném jazyku nepostoupím na úroveň B2, jako se mi to záhadným způsobem povedlo v angličtině (jestli jsem to ještě nezmiňovala, mám FCE). Což je ale na právech jako nemít nic.

Kromě toho, že na právech je 99,9% gympláků (to je jenom můj skromný odhad, neberte to jako důvěryhodná data), je tam taky asi 90% držitelů CAE certifikátu. No, netřeba dodávat, že se tam cítím jako úplný hlupák, ale sebevědomí jsem si tak trošku navýšila, když jsem zatím zdolala všechny povinné předměty v prvním semestru. A to není jen tak nějaká laťka, mám kamarádku ve druhém ročníku, která Dějiny práva a státu evropských zemí a USA ještě neudělala. Ale bylo to asi kvůli lenosti.

Výuka nám začíná od 15. února, takže zatím mám pohodičku doma. Ale skoro bych už radši jela do Prahy, protože semestr je už tak krátký. Ale co, poprali se s tím jiní, poperu se i já.

Aby mi to v Praze lépe šlo a zůstala jsem "namotivovaná" (nemám moc ráda to slovo, ale nejlépe vystihuje, co potřebuju), upravila jsem si sešit na přednášky. Původně to byl sešit s nějakou postavou z Hvězdných válek na obálce, ale já jsem si ho tak nějak upravila po svém:

Kromě toho jsem shlédla svůj oblíbený film (a tematicky vhodný) Pravá blondýnka. Jak jsem vždycky Elle obdivovala, teď jsem se v ní (tedy v těch situacích, kdy se jí nevede) strašně viděla. Třeba jak zjistila, že si její přítel našel jinou, šla do kosmetického salonu a brečela: Taková práce dostat se na práva!

Ne, celkově mám ten film ráda, taky mě motivuje. Na začátku jí to sice nešlo, ale zatvrdila se (to se snažím teďka taky), vykašlala se na svého bývalého a soustředila se na práva. (Což bych bezesporu měla taky.)

Tenhle článek asi nemá moc velkou vypovídací hodnotu, ale jenom jsem chtěla, abyste věděli novinky o mně.

Plus mám morální povinnost zmínit blog mé kamarádky, dá se říct asi mé BFF, tedy aspoň doufám:
Rubiein blog
Kromě toho, že tam naleznete naše společné momenty a přečtete si tak o nich z jiného úhlu taky snad objevíte milou a zajímavou dívku, kterou Rubie je.

Tak to je asi všechno. Už se docela těším do Prahy, přestanu se cítit neužitečně a zbytečně.

Mějte se krásně!♥

Moje první zkouškové a co se dělo včera

Ahoj, vítám Vás u slibovaného článku, snad ho stihnu napsat do půlnoci, aby to bylo ještě "dnešní".

Moje první zkouškové se ze začátku zdálo dost strašné, navíc jsem jela taktiku "přihlaš se na všechny zkoušky co nejblíže u sebe" o které jsem nevěděla, zda se mi vyplatí. A dá se říct, že se vyplatila, protože Politologii, Státovědu, Český stranický systém a Dějiny práva a státu evropských zemí a USA jsem dala na první pokud. Vlastně i České a československé právní dějiny, ale tam se jenom odevzdávala seminárka, takže to nebyla zkouška. Dvakrát jsem dělala Teorii práva a Římské právo a ještě mě čeká druhý pokus Starořečtiny.

Jak jsem si nejdříve myslela, že mi studium na vysoké škole nebude vyhovovat, tak je to zatím docela v pohodě. Zkouškové už je skoro za mnou (vcelku úspěšně, kromě zápočtů jsou moje známky 1, 1, 2, 3), navíc jak jsem na vysoké škole, tak do školy se moc nechodí, teďka mám takové dlouhé volno a protože nemám ani žádnou brigádu a rodiče toho po mě moc nechtějí, tak jsem volná a užívám si to. Na druhou stranu se nedivím, že mnoho mých spolužáků chodí na brigády, ono se to totiž při právech dost dobře dá zvládat.

Ale teď přejdeme k nejzajímavější události, a to zkoušce, kterou jsem skládala 25.ledna. Jsou to ony zmiňované Dějiny práva a státu evropských zemí a USA. Dost jsem se toho bála, navíc jsem si chtěla zapsat jiného učitele, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem si zapsala mého zkoušejícího.

Přišla jsem do školy a samozřejmě mi bylo jasné, že nepůjdu jako první. Tenhle učitel má totiž pověst, že nejlepší je k němu jít před obědem a taky že si většinu lidí dost vychutnává, že u něj zkouška trvá tak 40 minut. Na chodbě jsem se seznámila s jednou spolužačkou/kolegyní a dohodly jsme se, že půjdeme jako poslední z té várky po desáté hodině (než jsme se dostaly na řadu, bylo už půl druhé). Šly jsme tedy dovnitř a když se učitel zeptal, kdo začne, srdnatě jsem řekla, že tedy já. Rukou jsem sáhla do obálky a vím, že v tu chvíli jsem tak strašně věřila své pravačce, která vytáhla dobré otázky i u maturity, že ze mě strach skoro spadnul. Vytáhla jsem si neutrální otázku: Právní dějiny církve ve středověku a raném novověku + Civilní a trestní proces v 19. a 20. století. Za tuhle otázku jsem byla ráda, hlavně jsem nechtěla právní filosofii nebo dějiny Anglie či USA.

Učitel chtěl, abych rovnou začala, a tak jsem se vrhla na to. Naštěstí mě celou zkoušku naváděl přesně na to, co chtěl vědět (stihl dokonce udělat vtip i na případ Kramný) a byl strašně milý a nechal si i skákat do řeči (zlozvyk, ale nevypadal, že by mu to vadilo). Probrali jsme Pipinovu donaci, césaropapismus, ikonoklasmus, trojpapežství, Graciánův dekret a Liber Extra a Liber Sextum. Nějakou náhodou jsem si všechno docela pamatovala, takže vypadal spokojeně, dal mi papír a řekl, ať se přichystám na další otázku. Zatím se obrátil k mé kolegyni, která si vytáhla Anglický parlamentarismus do 14. století a Francii v letech 1814 - 1870. Moc jí to nešlo a mě se nějak rozutíkaly myšlenky, takže mi nevyhovovalo, jak málo času jsem na druhou otázku měla. Druhá otázka byla daleko horší, pořád jsem pletla dohromady hmotné a procesní právo (pořád jsem mluvila o trestech a trestných činech ...), ale něco málo jsem ze sebe dostala, rozhodně jsem tam neseděla mlčky. Zato moje kolegyně se u druhé otázky zasekla a nic ze sebe nedostala. Takže učitel řekl:
"Tak kolegyně ještě jedna a vy si to zopakujete." A tím vlastně zkouška skončila. Ještě jsem ho požádala, aby mi to zapsal do indexu (a teď si uvědomuju, že jsem ho možná oslovovala profesore a on je doktor ...), s čímž souhlasil, poblahopřál mi a rozloučili jsme se.

Scházela jsem s tou kolegyňkou ze schodů a ona říkala, že neví, jak to řekne své mamce. Opět jsem si uvědomila, jak mám boží rodiče, protože ti mi řekli, že jim je jedno, jak si to na škole zařídím, známky jim jsou jedno a vůbec všechno, hlavně abych to udělala (což je tedy i v mém zájmu).

No a včera jsem chtěla ten úspěch oslavit se svým kamarádem, se kterým se znám už od základky a se kterým jsme se domlouvali. Ale vůbec nevím, co se stalo, že se mi už neozval a já jsem taková, že na něj nechci tlačit, takže jsem mu ještě nenapsala.

Místo toho jsem opět utrácela jako šílená, byla jsem v DM drogerii, Rossmannu i v Lidlu a i v dalších obchodech a zde je výsledek mého "snažení":

Ne, nejsem fanda Star Wars, ten sešit už jsem si předělala k obrazu svému, ale potřebuju něco s vytrhovacími listy na přednášky a tenhle je tak akorát.

Potom navečer jsem se sešla se svojí kamarádkou Rubie (poté, co mě tak vypekl můj kamarád) a oslavila jsem tu zkoušku tak říkajíc v mém stylu. Takže jídlo, procházka, kávička. No, asi mě už znáte, takhle si představuju oslavu.

Dala jsem si řecký horský čaj a byl moc dobrý. Já jsem taková čajová.

Na ochutnávku jsme dostaly olivovou pastu s chlebem, takže Rubie, olivomilka? (olivofilka?), no prostě Rubie, co miluje olivy, si už nabírá. Já jsem si všimla, že olivy jsou nejlepší zpracované, třeba takhle v pomazánce nebo v Řecku jak byly zapečené s těstovinami, to byla taky velká mňamka.

Samozřejmě jsem si musela dát nejlepší jídlo ever, a to je kuřecí souvlaki s pita chlebem a tzatziki omáčkou.

 A něco z výzdoby restaurace, kde jsme byly. Jmenuje se Masa Buka (alias Nikosova řecká restaurace), je místo bývalé čínské restaurace a je to tam strašně stylové, má čisté provedení, nábytek v bílé barvě a na recepci je řecká vlaječka. Obsluha milá a jídlo výtečné. Určitě tam ještě někdy musím zajít. (Ceny sice nejsou lidové, ale neúčtují si zase až tak hodně peněz, přeci jenom je to pořád v Liberci a ne v Praze.)

Poté jsme se vydaly na krátkou procházku Masarykovou třídou (nejhezčí ulice v Liberci) a skončily jsme v kavárně Mikyna. Je to tam dost hipsterské, nejenom cenami a nabídkou, ale byl tam i nějaký hipster s Macbookem. Dala jsem si Caffé latte (to je jediná káva, kterou pozřu) a Rubie si dala anglickou limonádu s příchutí růží (nejsem si jistá, co to přesně bylo, ale chutnalo to vážně jako růže).

A poslední fotka, můj svetřík, který jsem vytáhla až teď. Je od značky Rubbish, ale žádný rubbish to není! Je ze sekáče, jako většina mého oblečení, ale je krásně teploučký a roztomilý. (Pokud jste si toho ještě nevšimli, tak miluju šedou barvu.)

Takže klasika, do půlnoci jsem to nestihla, ale snaha byla. Zítra vstávám opět brzo, jedu za babičkou a za dědou.

Doufám, že se Vám daří a že aspoň trochu odpočíváte (jo, nakazila mě ta řecká nálada - mimochodem - On mi lajknul další fotku související se vzděláním, jinak mi nic jiného nelajkuje. Popravdě jsem přemýšlela, že už si Ho vymažu z přátel, ale nemám na to odvahu a vlastně mi to takhle vyhovuje.). 

P.S. Při té zkoušce jsem si pořád musela prohlížet levačku mého skvělého zkoušejícího a nevím proč jsem tam byla zaujatá jeho zápěstím a hodinkami  (přiznávám si, že je to další učitel, do kterého jsem platonicky zamilovaná), ale stihla jsem prostě udělat zkoušku za jedna a přitom rozjímat nad jeho sexy zápěstím. Zamiloval se kdy kdo do něčího zápěstí? A proč ten učitel nemá snubák, vždyť do něj musí být každá studentka zamilovaná! Možná to je kvůli jeho jednomu "šilhavému očíčku", jak já říkám, ale mě by to teda neodradilo. On je fakt strašně hodnej a milej, vždyť si to představte,já, úplná hlupačka, která do minulého týdne neměla o historii ani ponětí (natož o církevním právu), jsem dostala jedničku za ty moje kecy, přičemž jsem se na tu otázku ani nemohla pořádně soustředit, když jsem stalkovala jeho levé zápěstí a byla do něj zamilovaná.

Jo, je to se mnou strašný a pak se divím, že si nikoho nenajdu, když moje objekty touhy jsou samí nedosažitelní chlapi. 

Každopádně doufám, že Vy máte v soukromém životě větší štěstí a že se stále máte krásně. A mějte se krásně!♥

Rychlá informace

Ahoj, dnes to bohužel bude krátké, ale naladím Vás na zítřek, kdy se konečně pořádně rozepíšu o všem zajímavém, důležitém a radostném, co se mi přihodilo v uplynulých dnech.

Teď jen v krátkosti:

- všechny důležité zkoušky mám za sebou, chybí jen starořečtina, kterou jsem si dala volitelně a nemusím ji splnit (takže už jsem absolutně stress-free)

- včera jsem byla na zkoušce, díky které jsem chytla hysterický záchvat (když jsem se na ni učila), taky jsem během učení na ni spořádala mnoho čokolád a nakonec jsem v pohodě dostala za jedna

- dneska mě sice zazdil můj dlouholetý kamarád, ale naštěstí jsem si užila skvělý večer se svojí kamarádkou a byla to vážně skvělá oslava té mé včerejší úspěšné zkoušky

- zároveň jsem si udělala nakupovací den, takže jsem utrácela jako šílená ( i když mnoho z těch věcí jsem již potřebovala, takže to je vlastně v pořádku).

Zítra se můžete těšit na článek s fotkami, bližší informace o zkoušce a doufám že přijdu s celkově pěkným článkem.

Mějte se krásně!❤

"Zbytek" mých dárků, předsevzetí?, minibilance

Ahoj,

v rámci prokrastinace jsem se rozhodla, že ještě před koncem roku sepíšu další, pravděpodobně poslední článek.

V tom minulém jsem Vám ukázala dárky, které jsem dostala od Ježíška pod stromeček, nyní Vám ukážu ostatní, které jsem dostala od babičky, tety a kamarádek.

Bystré oko si povšimne, že jsem na kraj bločku napsala své jméno v alfabetě.

Jako každý rok jsem se s kamarádkami sešla mezi svátky a užily jsme si skvělé čtyři hodiny spolu. Jak jsem teďka v Praze, tak jsem dvojnásobně tak vděčná za každý lidský kontakt. Navíc na vysoké škole už se prostě takováhle přátelství nenavazují (ne, že bych snad chtěla svoje kamarádky vyměnit!)

Nejdřív jsme byli dvě hodiny v Kino Kafé, relativně nové kavárně místo někdejšího kina Varšavy. Poté jsme se přesunuly do Dobré čajovny, kde máme naše místečko. Dokonce každý rok sedíme na stejných místech a já jsem taková tradiční, takže to strašně oceňuji.

Tentokrát jsem si dala čaj, který se jmenoval Velké šarlatové roucho a pak jsem si chtěla dát ještě Lapsong souchong, ale neměli :-(, takže jsem si dala nějaký jiný.

Velké šarlatové roucho jsem si dala kvůli příběhu, který u něj byl napsaný, totiž že jeden soudní úředník z vděku, že ho pití tohoto čaje vyléčilo, zakryl šálek svým rouchem. 

Fotky jsou trochu zpřeházené, ale představu si uděláte. Snad.

Toliko k mým svátkům. Teď už se snažím učit, ale popravdě, takhle bídně jsem se ještě před žádnými zkouškami necítila. Zdá se mi, že jsem se prostě za ty tři měsíce skoro nic nenaučila a i to málo jsem se naučila vlastně sama. Všechno bylo tak strašně divné, celou tu dobu. No, samozřejmě je tomu tak i proto, co jsem zažila, nebo spíše nezažila 25. listopadu.

Dostáváme se tak k dalšímu tématu tohoto příspěvku. Moje předsevzetí na další rok. Je ještě brzy, stačilo by sesumírovat je až zítra, ale to se zřejmě budu celý den učit, takže zase tolik času nebude.

Předně si dávám předsevzetí se nezamilovat. Nechci už prožívat všechno to špatné, co je s tím spojené, protože mě to ubíjí a já se pak nejsem schopná na nic soustředit. Z vývoje od konce srpna jsem pořád dost vykolejená a jistě: jsou to jenom čtyři měsíce a já mám právo být z toho ještě vykolejená. Jsem však typ člověka, který má rád sám nad sebou kontrolu a i když vím, že si tím možná zavírám vrátka k budoucnosti (protože kde jinde se lépe seznámit, než na vysoké škole), tak stejně počítám s tím, že si zřejmě nikoho nenajdu. Nelituju se a nechci, aby mě někdo litoval.

Druhým takovým předsevzetím je určitě nadále cvičit, protože mi to strašně psychicky pomáhá a i když na mě ty výsledky moc vidět nejsou, člověk má radost za každý bolavý sval. Jak říká Casey Ho: Sore muscles, happy face!

Třetím předsevzetím, které by tedy mělo být spíše první, je zaměřit se na školu. Mám velké štěstí, že mám tak skvělé rodiče, kteří mě budou podporovat, i kdybych nezvládla práva, miluju je a jsem za ně vděčná. Samozřejmě je nechci zklamat a tak musím dělat všechno pro to, abych se na škole udržela.

Myslím, že to jsou má největší, nejdůležitější předsevzetí. Samozřejmě bych si ještě měla dát předsevzetí nejíst tolik sladkého, neutrácet peníze a tak dále, ale to jsou taková okrajová předsevzetí, ne tak důležitá.

Nakonec bilance. Nedělám je ráda, v životě ani v účetnictví. Ale což. Tenhle rok se v první polovině, řekla bych, dost vyvedl. Pro mě je rok pořád strašně dlouhé období a nerada se ohlížím. V první polovině jsem zažila pěkný maturitní ples, odmaturovala jsem na samé jedničky a dostala jsem se na vysokou školu, na kterou jsem se dostat chtěla. Poté přišly prázdniny a já jsem udělala tu hloupost, že jsem zůstala doma a nevyvíjela jsem žádnou aktivitu. A to mě, řekla bych, dost zlomilo.

No a potom přišla slavná dovolená na Rhodosu. Byla krásná, neříkám, že ne. Ale přinesla mi taky zklamání a já jsem na sebe naštvaná, že jsem se nechala takhle zblbnout. Proto se už ani nechci zamilovat. 

Ano, jsem naštvaná sama na sebe, že jsem tak slabá. Snad to v příštím roce napravím, snad se zlepším, budu méně sobecká a naivní a nebudu se tak litovat. 

Loučím se s Vámi fotkou mojí Micinky. Musím ji fotit bez blesku, protože je po mně a nemá ráda, když jí něco svítí do očí.

Mějte se krásně a všechno nejlepší do nového roku!♥

Vánoce, Vánoce, Vánoce!

Zdravím,

Vánoce jsou tady, no, už jsou skoro zase pryč. Moc jsem se na ně tentokrát netěšila, byla jsem lehce v depresi z toho, že jsem stihla jenom dva druhy cukroví (perníčky a linecké pro dědu), ale nakonec jsem byla tak narušená (ano, to je to správné slovo) ze školy, že si teď užívám hlavně volno, které tedy za chvilku skončí (protože se ty Obecky = Dějiny práva a státu evropských zemí a USA - prostě někdy naučit musím, že ano, nikdo to za mě neudělá) a zdá se, že ačkoli jsem tentokrát nechytla vánoční náladu, tak jsem si alespoň docela odpočinula, a to je přece hlavní.

Postupem času taky zjišťuji, že mě snad víc baví dárky dávat, než dostávat. Byli jsme totiž u babičky a pohled na její tvář když rozbalovala dárky je prostě k nezaplacení. Já jsem ani nechtěla, abychom si dávali dárky, ale samozřejmě jsme si něco málo s rodinou nadělili. Ne všechny dárky se vyvedly podle našich představ, takže už byla taková menší hádka (mezi mamkou a tátou, já bych si nikdy nestěžovala na dárky, co dostanu), ale ta už se nějak přehnala.

Jsem tedy od pátku 18. prosince doma a strašně si to užívám, můžu si nahlas zpívat (jo,jsem creepy), cvičím každý den (taky už mě pekelně bolí břišáky) a neučím se, sleduju jenom pohádky a vlastně celé dny nic nedělám.

Ale aby to nevyznělo, že se jenom flákám, tak jsem poslala seminárku na Čecha (= České a československé právní dějiny) a čtu si aspoň knihu na ty Obecky. Mimochodem, četla jsem diskuzi na Facebooku a zřejmě jsem opravdu šprt, protože mnoho lidí tu práci ještě ani nezačalo. (No,já spíš kalkuluju s tím, že by mi kdyžtak profesor poslal nějaké připomínky, abych ji ještě stihla doopravit, kdyby se mu nelíbila). Zato v učení jsem pozadu, ale vzhledem k tomu, že na takovou Politologii neví NIKDO co se máme učit, tak jsem relativně v normě.

Níže dárky, které jsem tento rok dostala (zítra tedy ještě jedeme k druhé babičce, a tam taky asi něco budeme mít, takže ještě přibudou):

Nahoře je peeling, který jsem si nadělila sama, ale oficiálně je od mého bratra. Poté sada kosmetiky od Mixy (ta mi udělala opravdu radost, protože si aspoň někdo = maminka pamatuje, že mám citlivou pleť), zástěra s třešničkami (jasný symbol), kufříček s kosmetikou (takový jsem vždycky chtěla jako malá), můj nejoblíbenější čaj s jahodami, papájou a růžovými lístky, CEM-M gummies (od táty, jako každý rok), svícínek a v obálce 1500,-Kč (ano, jsem rozmazlená kapitalistická dcerka, ale o peníze jsem se neprosila a to, že je toho tolik jsem zjistila až před chvilkou).

Tady se můžete podívat, jak jsem já balila dárky. Já si s tím vždycky hraju ...

A co se týče toho cvičení, tak to na mě moc vidět není. Zde si můžete prohlédnout můj "Štědrovečerní outfit" (znít to tak strašně nepřirozeně, co?). Tohle crop tričko jsem si oblíbila ke stromečku, měla jsem ho i minulý rok. Je to taky proto, že je u nás na Štědrý den vždycky hrozné vedro a tento rok bylo i počasí docela teplé.

Takže ať cvičím jak chci, tak zadek, stehna a břicho jsou pořád jako hroudy tvarohu. Ale stále trochu opáleného tvarohu (to je tím Řeckem :-).

(Omluvte veškerý nepořádek ve skříni i za mnou, je to pokoj rodičů, já nemám tak velké zrcadlo. :-)

Dívali jste se na pohádky? My s mamkou se díváme vždycky, abychom byly v obraze o nových pohádkách. Na Štědrý den jsme shlédly ty dvě nové - Korunní princ a Tři bratři.

Korunní princ byl docela vtipná a taková ještě docela klasická pohádka. Princ byl docela hezký a roztomilý, jak pořád zapomínal. Jeho bratr byl správný padouch.

Takže celkem nadšené jsme to přepnuly na Tři bratry, o kterých jsme si už dopředu myslely své. My totiž nemáme rády Svěráka a nápad na zkombinování tří klasických pohádek do jedné se nám zdál divný. No a divné to bylo. Piškula co si měl vzít Karkulku tam vyzněl jako pedofil, úplně to zničilo tu karkulkovskou pointu. Kluse i Dyka nemám ráda a navíc mi přijde, že se o ty princezny pořádně nezasloužily. K tomu ten debilní nápad "jakoby se ptát diváků v kině, co si myslí a nechat tam jejich siluety" byl taky dost blbý. A ještě mi Svěrák jako vypravěč připomenul školu, když mluvil o "smlouvě o smlouvě budoucí". No prostě vypečená pohádka, kterou zabil tři skvělé náměty a nic nového k nim nepřidal.

To takových Dvanáct měsíčků, myslím že z předminulého roku, to je skvěle pojaté moderní zpracování pohádky! Na tu se vždycky ráda podívám.

Tak, to by bylo asi všechno. Doufám, že si užíváte volna a hlavně toho, že jste se svými blízkými. Ano, někdy to je na nic, hádky a tak dál, ale je to i pěkné.

Mějte se krásně!♥

Na vejšce to není, jako to bylo na střední

Ahoj,

sedím si tak před učebnou č. 100 v Praze na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a už snad posté se sama sebe ptám: Co tady děláš?

Víte, právnická fakulta, to je prostě jiný svět. Ona celkově vysoká škola je hodně jiný svět. Ráno sice jdete na přednášku až od deseti hodin, jste však unavenější, než kdyby vám škola začínala v osm. Neznáte moc lidí a i když nějaké znáte, často je za celý den nepotkáte nebo se letmo zahlédnete na přednášce či semináři. Všichni se tváří, jak je to super a prestižní a já nevím co, ale ve skutečnosti všichni dobře vědí (a dávají to najevo), že pro většinu lidí to je hlavně prostředek a ne cíl. A já se pomalu snažím naučit se tohle chování.

Střední škola byla procházka růžovým sadem. Ve třídě jste sice nebyli super kolektiv, ale aspoň jste se bavili. Hodně jste o těch lidech věděli (možná i když jste nechtěli). Tady (ale věřím, že tomu tak  je i na jiných školách) stěží poznáte lidi, kteří s vámi chodí do ročníku. Už se tu nenavazují přátelství na celý život, ale jenom takové aliance, prospěchová přátelství, abych tak řekla. Někoho, s kým budete chodit na oběd, někoho, kdo s vámi vydrží ve vydýchané knihovně, někoho, ke komu si sednete na přednášce, někoho, kdo vám půjčí učebnici.

Dalším paradoxem je, že se učíte více, než kdy jindy v životě. Za prvé je to proto, že učení jde do hloubky, za druhé proto, že ve škole se toho moc nedozvíte a tak se knihovna a knihy opravdu stanou vaším nejlepším přítelem (pokud chcete zvládnout zkoušky a nespoléhat na profesory). Za třetí proto, že už jde opravdu o hodně. Paradoxně většina lidí to bere jako procházku růžovým sadem. Ono to totiž jinak nejde, to by se člověk zhroutil. Kdyby si člověk pořád opakoval, že má jenom tři pokusy na udělání té které zkoušky, prostě by se sesypal. Aspoň člověk, jako jsem já. Ne, vy se tím musíte stresovat až těsně před tím, než ke zkoušce dojde. Protože i když se naučíte jak Pánbůh, stejně vám tu zkoušku nedají. A protože jsou tady pořád ty další pokusy, že ano.

Ano, nedivím se studentům, že celý semestr nic nedělají, protože stačí ty nervy o zkouškovém. Já už pomalu na tuto doktrínu také přistupuji a i když si stěžuji, jak je všechno strašné a nespravedlivé, člověk si musí uvědomit, že (jak říká můj tatínek): "Spravedlnost neexistuje." A neumím si představit lepší prostředí, kde si to ověříte v praxi, než je vysoká škola.

Další věcí, kterou si musím uvědomit je, že bych měla odstřihnout svoji pupeční šňůru se školou. Já jsem vždycky byla ten člověk, který se aktivně a docela rád účastnil různých akcí školy. No, tak to definitivně skončilo. Za prvé proto, že se mi nelíbí koncept právnické fakulty a vysokých škol celkově, kde jim jde především o zásluhy a pedagogická činnost jde stranou. Za druhé proto, že člověk má sám co dělat se svými zkouškami. Za třetí, jsem v Praze, tady se vždycky všechno děje (ať už ve špatném, nebo v dobrém smyslu) a mě stačí, bohatě mi stačí už to, že jsem "ve středu dění". Nehodlám si zavařit (ať už to pochopíte jakkoli) a nehodlám být vidět. Chci, abych tuhle školu dodělala, vrátila se do Liberce (ano, do mého milovaného, provinčního, šedého, smutného, mrazivého Liberce) a tam si našla nějakou práci. Nemám ambice, abych se stala advokátkou nebo tak něco. Stačí mi obyčejná úřednická pozice za průměrný plat.

No, lehce jsme odbočili. Prostě, spíše než maturita je vysoká škola zkouškou z dospělosti. Tady se musíte vypořádávat s pocity méněcennosti, doufat v každého možného i nemožného Boha a v libovůli profesorů, obstarat si informace sami, jednat sami za sebe (pokud možno tak, abyste školu dodělali) a k tomu si ještě organizovat společenský život!

Já sice mám odlišné názory, než většina studentů a necítím se být klasickou studentkou právnické fakulty. Nechci se projevovat, chci jenom dodělat školu. Nechci se proslavit nebo zastávat nějakou viditelnou funkci, chci prostě normálně žít.

Jak jste si jistě všimli, nejsem v Praze zrovna dvakrát šťastná. Je to nejenom tím, že je to pro mě tak trochu nepřátelské město, je to i atmosférou na vysoké škole, změnou celkového režimu, mými vlastními psychickými problémy a jakousi transformací, ve které jsem se nyní ocitla. Ale já doufám, že to prostě nějak překonám. A stále si opakuji: to prostě nějak dopadne. Čas plyne a vláčí nás s sebou a my uděláme jen málo proto, abychom se mu nějak vzepřeli, abychom ho zastavili nebo ohnuli. Ne proto, že bychom nechtěli, ale proto, že zkrátka nemůžem. Nějak bylo, nějak bude.

Neznamená to však, že si nemůžeme ten čas, který nám byl vyměřen užít (jo, zní to ode mně fakt vtipně). A myslím si, že nikdy si to člověk neuvědomí tak dobře, jako na vysoké škole.

Mějte se krásně!❤