jak to, že čas zase tak strašně utíká? Vždyť už je polovina července za námi a já opravdu nevím, kam všechen ten čas ulétl. Plánovala jsem, co všechno přečtu a zatím jsem se moc nepohnula. A vlastně i ostatní moje plány se tak nějak rozplývají (lenost pracuje, no :-). Ale co jsem rozhodně nemohla vynechat, byly Colours of Ostrava.
Já jsem trochu divná, protože vždy, když si naplánuju nějakou akci, tak se zpočátku strašně těším, potom jak se to blíží, tak jsem spíš na nervy a nakonec jsem vlastně ráda, že jsem to podstoupila.
Ještě před odjezdem jsem napekla Míša řezy a natrhala třešně, abychom měly nějaký proviant na cestu. Já jsem totiž přehnaně starostlivá a snažím se všechno pokrýt dopředu, jsem prostě plánovací typ.
Ve čtvrtek ráno jsem vstávala v pět hodin a nejradši bych rovnou zase usnula. Počasí bylo hnusné, pršelo nepřetržitě a já jsem už z myšlenky na tu dalekou cestu (přibližně 6 hodin) byla unavená. S Rubie a s Pavlou jsme však nějak vydržely a dotáhly se do vlaku. Jak to tak bývá, cesta tam utekla rychle. Možná to bylo i tím, že jsem se snažila co nejvíce spát.
V Pardubicích na nádraží jsme si koupily čerstvá ovocná smoothies a mně se na tom nejvíc líbilo právě to, jak se skvěle barevně doplňovaly.
A cesta pokračovala dál. Z Pardubic přes Olomouc až do Ostravy. Naštěstí jsme měly místenky, jinak bychom si nesedly. Vlak byl plný mladých lidí cestujících do Ostravy.
Mimochodem, to smoothie nádherně ladilo se Zolovým Člověkem bestie. (Příhodně se tento příběh odehrává ve světě železnic.)
V Ostravě jsme však narazily na problém. Vím, že jsem se ještě cestou na koleje kamarádky ptala, zda skutečně budeme bydlet na koleji a zajímalo mě, jestli jsme tam raději neměly zavolat. Ne, to jsem byla moc starostlivá a vystresovaná. Samozřejmě, koleje byly plně obsazeny a ještě nám bylo řečeno, že když se konají Colours of Ostrava, tak není v celém městě nikde místo.
Myslela jsem, že kamarádku zabiju, ale naštěstí si (i přes veškerou svoji sociální neobratnost) našla v Ostravě přítele. Já už jsem se tam dávala na modlení (naštěstí umím aspoň Otčenáš, zvládla bych i Zdrávas Maria), když jsme se dozvěděly, že budeme moci přespat u jejího přítele. Moje touha ji zabít trochu opadla a my jsme se mohly konečně začít pořádně těšit na festival.
Před tím jsme ale musely doplnit energii v restauraci/bistru, které se jmenuje Spice box. Hodně spicy tam byl i kuřecí sendvič, který spicy být neměl, ale vydržela jsem to. Bylo v něm hodně cibule a oliv, k tomu byly i pečené brambůrky a dva druhy omáčky.
Měla jsem Kofolu, asi po sto letech. Já ji zrovna dvakrát ráda nemám, ale ta poslední reklama je fakt nádherná, navíc když se považuji za vlastenku, měla bych ji pít pořád, že ano?
A už jsme jely do Vítkovic. Už zdálky jsme viděly věže, tyčící se nad okolí a já jsem se opravdu těšila. Líbí se mi, že tento areál nezničili (jako se to stalo třeba obchodnímu domu Ještěd v Liberci) a ačkoli o technice nemám ani páru (doslova), tak mě to svým způsobem přitahuje. Atmosféru tohoto areálu by určitě nejlépe popsal Emil Zola (ten by tam určitě strávil celé dny, abych se přesvědčil, jak se tam pracovalo), já to tak dobře neumím.
Ty fotky jsou skoro úplně stejné, nemohla jsem se rozhodnout, která je hezčí :-).
Byly jsme tam docela dost brzo, chtěly jsme si ještě očíhnout stánky a projít i celý areál. Bylo to tam všechno tak správně alternativní (až na stánky s alkoholem a linoucí se velmi mainstreamovou hudbu), stánky s prodejci z Fleru a různými diskuzními koutky.
V této budově se nádherně zrcadlil areál Vítkovic.
Již po půl sedmé jsme si našly místečko, zatímco Rubie (na fotce s květinovou čelenkou) šla zabrat nejlepší místo v první řadě.
Nejdříve hráli Treacherous Orchestra. Byli to Skoti míchající tradiční skotskou a irskou hudbu s moderními prvky a byl to fakt nářez. Nikdy předtím jsem o nich neslyšela, ale mám pro tyto rytmy slabost.
Potom byla hodinu přestávka a nám bylo jasné, že Rubie zůstane vepředu a bude zabírat místo na následující koncert - Tame Impala. O Tame Impala vím samozřejmě od Rubie a hráli fakt skvěle. Byla jsme k té jejich psychedelice trochu skeptická a kdybych stála někde přímo u podia, asi bych byla zdrogovaná už z jejich obrazového doprovodu. A ačkoli nebyli zmiňováni jako headlineři, rozhodně by si to zasloužili. Hrají zajímavou, netradiční hudbu a mně se to líbilo.
Ale samozřejmě, čekala jsem na M83. Dokonce jsem si dělala legraci, že jsem zaplatila 3.000,- Kč jenom abych slyšela Midnight City. Vím, že to je nejprovařenější písnička od nich a že ji zná asi každý, ale je to prostě nádhera. Navíc je to písnička, na kterou cvičím břicho (hlavně criss cross) a cvičící písničky mám vždycky zažrané pod kůží.
 |
| zdroj: Google |
Mohlo mě napadnout, že většina písní bude z alba Junk, taky osvětlení bylo laděné do modro-růžova. A přiznávám, že jejich písničky moc neznám, mám svoje oblíbence, ale ti oblíbenci se mi po tomto koncertu doslova zažrali pod kůži.
A pro mě úplným vyvrcholením byla samozřejmě Midnight City. Strašně ráda ji zpívám a miluju (jako asi každý) závěrečné sólo na saxofon. Já mám saxofon docela ráda a tady nádherně doplnil atmosféru. Až mi bylo líto, že jsem si zrovna na tuhle písničku nešla zatancovat, mám ji spojenou s pohybem a taky bych se zahřála.
M83 končili v 1 hodinu ráno a já jsme v tu chvíli ani neměla čas přemýšlet o tomto koncertu. Museli jsme se nejdříve dostat do postele a pak tu byl ještě pátek.
Tak nějak mi to došlo až včera večer. Že jsem je skutečně viděla, že jsem to všechno slyšela a že právě kvůli tomuhle koncertu se mi pořád vybavuje Go nebo Do it, Try it.
Byly jsme tam jednom jeden den, ačkoli já jsem měla koupený lístek na 4 dny (kupovala jsem ho v předstihu, kdy jsem si ještě myslela, že pojedeme na celý festival).
Ale teď už k vybavení na festival.
Já jsem si dlouho pletla náramky a chokery a vybírala šaty. Nakonec jsem byla nucena vzít si džegíny, tílko a džínovou košili a měla jsem si toho na sebe vzít víc. Colours of Ostrava nejsou žádná Coachella, a to bohužel ani line-upem, ani počasím. Vlastně snad na každých Colours prší (možná proto budou příští rok posunuté o týden dopředu a budou i v jiných dnech!) a tak je určitě nutné vzít si pláštěnku/nepromokavou bundu s kapucí. Kašlete na módu a vezměte si i pevné boty/holínky, které se mohou zašpinit. Na Colours sice až tolik bahna nebylo, ale i tak se to tam za deště nashromáždí.
Co se týče jídla a pití, čepovali tam zdarma pitnou vodu a jinak tam bylo plno stánků s jídlem i pitím, takže není nutné si s sebou nic brát. Spíš si myslím, že čím méně si toho člověk vezme, tím lépe. A jelikož jsme měly velký oběd, ani hlad jsme neměly. On to člověk nějak přežije, těch pár hodin.
Zato peněz si člověk musí vzít hodně, zvlášť, když si kupujete něco z merche nebo chcete i nějaký další suvenýr.
U vstupu nás sice kontrolovali, ale nebylo to nijak drsné, spíš naopak. Zdá se mi, že i alkohol bych pronesla, vlastně jsem pronesla i deštník. Měla jsem i pláštěnku a ta je fakt nedocenitelná. Pláštěnky tam i prodávali, jak říkám, Colours bez deště snad neexistují.
Celkově hodnotím Colours jako opravdu podařené. Co je trochu otravné, tak je cesta z Liberce, která trvá 6 hodin a zvlášť mezi Turnovem a Libercem se vlak nesnesitelně vleče.
Kdyby teď někdy zase M83 někde hráli, snad tam ještě teď zajdu. Ne, že bych do nich byla tak strašně zamilovaná, jako Rubie do Tame Impala (její lyrický a emotivní článek naleznete zde), ale tak nějak mě to s nimi sblížilo.
P.S. Přijedou příště Phoenix? :-)
Mějte se krásně!♥
Žádné komentáře:
Okomentovat