Dovolená v Tachově (7.8. - 14.8.2016)

Ahoj,
tak jsem tu konečně s článkem o naší dovolené v západních Čechách. Samozřejmě jsem se k sepsání mých zážitků dostala až ve chvíli, kdy se mám učit na zkoušku, takže - ať žije prokrastinace!

Dovolenou jsme vymýšleli dlouho, ale k zabookování ubytování jsme se dostaly až nějak koncem července. Naštěstí měli místo ještě přesně tak, jak jsme potřebovali. Tenhle rok jsme ani neuvažovali o dovolené v zahraničí, nejenom že se bojíme, ale minulá dovolená v zahraničí nebyla nejlevnější, tak jsme to museli vykompenzovat.

Tenhle koncept dovolené nejvíc vyhovuje mně a mamce, protože bylo naplánováno objíždění hradů a zámků. Táta by určitě víc ocenil válení se na pláži (a já jsem se cítila trochu provinile, když musel objíždět zámky v okolí 150 km od Tachova), ale nějak to vydržel. Moře mu ale chybělo tak, že by si nejradši ještě tenhle rok zajel do Chorvatska.

Neděle 7.8.2016
Z domova jsme vyjeli kolem deváté hodiny, abychom byli kolem poledne v Tachově. Cesta proběhla docela dobře, až na zdržení se u Prahy (klasika), kde jsme ji nechtěně museli objet přes Jižní spojku, protože jsme zapomněli hnedka odbočit.
Když jsme přijeli, stihli jsme ještě odpoledne navštívit Tachovský zámek.

 Stihli jsme se také podívat na památník bitvy u Tachova a na rozhlednu, která stojí poblíž.

Pondělí 8.8.2016
V pondělí jsou památky zavřené, takže jsme se rozhodli, že pojedeme do Plzně. V Plzni jsem v životě nebyla, věděla jsem jenom, že to je 4. největší město v republice a dále mi nabíhají asociace: Škodovy závody, pivo, myslím, že to také bylo Evropské město kultury roku 2015 (jestli to není přesně, tak se omlouvám). Já jsem hlavně tabulkový a číselný typ, takže jsem nejvíc přemýšlela o tom: 4. největší město (ve srovnání s Libercem, který by měl být 5. největším městem). Myslela jsem, že třeba táta by stál o návštěvu pivovaru, ale nakonec jsme se do pivovaru vůbec nepodívali (jaká ostuda!).

Ten den bylo nádherně a našim cílem se stalo náměstí Republiky s kostelem sv. Bartoloměje. Poté jsme se po Plzni trochu prošli, viděli jsme například krásnou velkou synagogu, několik památníků osvobození americkou armádou a nakonec jsme našli i plzeňskou právnickou fakultu (na tu jsem vlastně taky dost myslela, protože jsem tam taky mohla chodit).

Potom navečer, když jsme z Plzně přijeli, jsme si udělali procházku do Tachova a viděli jsme tam tuto věž, o které fakt nevím, k čemu slouží, ale pěkně se fotografovala.

Úterý 9.8.2016
Zato v úterý bylo tak hnusně, že se nám skoro ani nikam nechtělo, Ale jelikož jsme disciplinovaní, jeli jsme dle plánu do Mariánských Lázní a na zámek Kynžvart. Kynžvart jsem chtěla už strašně dlouho vidět, ne tedy, že bych nějak zbožňovala Metternicha (zvlášť když to byl nepřítel Napoleona), ale fascinuje mě empír i klasicismus a Kynžvart odpovídá mým představám o tom, jak by mělo vypadat sídlo.

V Mariánských Lázních jsme taktak stihli zpívající fontánu a vlastně jsme si to tam jenom tak zběžně prohlédli, protože brzy začal strašný slejvák. Nejdříve jsme se krčili pod jednou markýzou, ale potom jsme se odhodlali a v největším dešti běželi k autu, které jsme chytře zaparkovali na kraji města. Ale mně se Mariánské Lázně zas až tak nelíbily. Mnohem víc se mi líbil Kynžvart.

Bohužel jsme tam přiběhli ještě když trochu pršelo, takže z parku nemám ani jednu fotku, pořád jsme se museli schovávat pod střechou.

Pro mě jedna z nejzajímavějších fotek je fotka tohoto stolu. ↑ Je to totiž stůl, u něhož se podepisovaly smlouvy na Vídeňském kongresu. Na Kynžvartu bylo hodně sbírek, nejenom exotických věcí například z Japonska, nebo diplomatických darů samotnému Metternichovi, ale i věcí jako např. bomba, která měla být hozena na Ludvíka Napoleona - Napoleona III. (kterou jsem ale bohužel nezahlédla, a jak jsem se snažila!) nebo třeba medailonek s pramenem vlasů Napoleona Bonaparta. Obdivovala jsem také druhou manželku knížete Metternicha, která měla extrémně štíhlý pas (a taky zemřela už při prvním porodu) a k vidění byly i obrazy Napoleona, Josefíny a Orlíka.

Kvůli tomu hnusnému počasí se nám chtělo extrémně spát, takže jsme si já a taťka dali kafíčko a zákusek v zámecké kavárničce. Mňam!

Ten den už jsme nic nepodnikli, bylo otřesné počasí a byli jsme promočení.

Středa 10.8.2016
Na tento den byla naplánována návštěva zámku Horšovský Týn a vodního hradu Švihov. Počasí zase nebylo nejlepší, člověk se pořád jen bál, aby nezačalo pršet. Naštěstí jsme to vždy vychytali tak, že když pršelo, většinou jsme seděli v autě.

V Horšovském Týnu jsme se podívali i do kuchyně a do vedlejších místností, které slouží jako skladiště a je tam mnoho zajímavých věcí, které návštěvníci většinou nevidí.

Taky tam měli tohle ↓ udělátko, sluneční hodiny, které když bylo pravé poledne, zapálily doutnák u malého děla a výstřelem tak přivolaly rodinu k obědu.

V Horšovském Týně jsme měli taky asi nejlepší oběd celé dovolené:

Pak jsme přejeli na vodní hrad Švihov.

Mě hrady zas až tak neberou, protože na nich většinou nic moc není. To mamka je milovnicí hradů, protože ji zajímá středověk. Švihov byl ale pěkný, dost zachovalý a v tom počasí správně vlhký a oslizlý.

Ale existují tam i hezká místa:

Čtvrtek 11.8.2016

Naplánován byl zámek Kozel a poté jsme nic naplánováno neměli, takže jsme uvažovali o Plzni. Nakonec ale došlo na klášter v Kladrubech.

 Na loveckém zámku Kozel byl ten nejkrásnější empírový nábytek - takový, který se mi nejvíc líbí a je nejtypičtější - černozlatý.

 Dole pod zámkem se nacházelo jezero, kde bylo mnoho kachen a labutí. V tu dobu už bylo trochu větší teplo, ačkoli ráno mi mrzly v teniskách nohy. Celý den ale bylo dost větrno, ačkoli na pohled bylo slunečno.

 Následovala prohlídka kláštera v Kladrubech, kde hlavně jejich kostel byl nádherný. Některé části nebylo možné fotit. Viděli jsme i refektář, prostory pro mnichy a byt opata. Ale ten kostel byl stejně nejhezčí, mimochodem myslím že zrovna tam byla točena scéna z pohádky Tři bratři (jak křtili Růženku).

(Jo, pletli se mi tam lidi. :-)

Pátek 12.8.2016
Pátek byl zasvěcen návštěvě zámku Bečov nad Teplou a hradu Lokti. Na zámku v Bečově se nachází relikviář sv. Maura, jediný domečkový relikviář na východ od typického místa uložení refektářů (většinou Belgie, Německo). Však tento zámek také patřil belgické rodině, která se ale zapletla s nacisty, takže jí byl majetek znárodněn. Oni se však nedali a chtěli získat relikviář - který zakopali někde v kapli - zpět do svého vlastnictví a proto vyslali jednoho Američana, aby ho na ČSSR získal. Avšak dříve ho našli místní policisté a tak bylo odhaleno, že se ho chtěla původní rodina zmocnit.

Relikviář jsme si nemohli vyfotit, dokonce jsme byli upozorněni, že pokud si někdo nevypne mobil, spustí se alarm, který zavolá policisty z Karlových Varů a dotyčný si bude muset výjezd zaplatit. To je myslím nejdůraznější a nejúčinnější upozornění, jak nezapínat mobil během prohlídky. Není se čemu divit, relikviář je druhý nejvýznamnější předmět po korunovačních klenotech, které jsou významnější a dražší jenom tím, že jsou symbolem české státnosti. (více o relikviáři např. zde)

A z Bečova jsme vyrazili na hrad Loket. Ten mi už zdálky připomínal Český Krumlov (myslím, že se mu i říká Český Krumlov západních Čech):

 Hrad Loket stojí na dokonalém ostrohu nad řekou, je to pravý hrad v tom slova smyslu, jak si to představíte. Kolem něj se rozkládá malé městečko, kde se právě obyvatelé chystali oslavit nějakou slavnost na počet Karla IV.

Výhodou tohoto hradu bylo, že si ho člověk mohl projít sám, od věže až po mučírnu dole ve sklepeních. A ta mučírna a celkově ty kobky (všechno, až úplně dolů se dalo projít + záchody byly u mučírny, taky skvělé :-) byly tak strašně reálně naaranžovány, že jsem se bála. Já se často bojím, ale tohle byl fakt hnus nejvyššího kalibru. Měli tam i takové panáky, kteří znázorňovali různé typy mučení (někteří se i hýbali!) a i štítky s popisy jednotlivých druhů mučení.

Naopak výhledy z věže byly překrásné.

Loket mi připomínal Český Krumlov i změtí turistů - byli tam Němci, Rusové, Japonci a další.

Sobota 13.8.2016

V sobotu mělo být zase vedro. Trochu jsem to podcenila a vzala si dlouhý rukáv. No a nakonec bylo kolem 26 °C. Jeli jsme do Domažlic na Chodské slavnosti. Myslela jsem si, že to budou prostě trochu větší Hejnické slavnosti, ale tohle je daleko větší záležitost. Nejenom těmi několika pódii, na kterých se střídá mnoho hudebních žánrů, Chody oblečenými do krojů a hlavně velkou spoustou stánků se specialitami Chodů i Plzeňského kraje. 

Od tatínka jsme s mamkou dostaly kameje, které tam prodávali.

(Moje je ta až extrémně velká modrá.)

Na Chodských slavnostech jsme si vyslechli vystoupení skupiny Dei Gratia, která hrála starou českou i latinskou hudbu. Potom jsme ještě zaskočili na vystoupení Konrádyho dudácké muziky, ale to hlavně kvůli babičce, které jsme tam koupili CD a knížku.

A to byl poslední den, kdy jsme někam jeli a něco zajímavého zažili. V neděli už jsme odjížděli a jak už to tak bývá, sbalit tolik věcí, co jsme si nakoupili, bylo daleko těžší, než si sbalit na cestu tam.

Já jsem byla s dovolenou spokojená. Mám sice ráda moře a přímořské ovzduší, ale v České republice je stále tolik krásných míst, která stojí za to navštívit, že člověk nemusí být smutný, když nejede na dovolenou do zahraničí. Právě naopak. Užívala jsem si ten pocit, že opět objevuji něco krásného z naší republiky.

Tak, a je to za mnou. A už bych se opravdu měla učit na tu zkoušku. Není sice nijak důležitá, ale kredity jsou kredity. :-)

Mějte se krásně!♥

Moje narozeniny a co čtu

Ahoj,
dneska mám narozeniny a ani nevím, jak je možné, že je za mnou další rok. Vždyť já se na 21 let absolutně necítím! Cítím se tak na 15, a když o tom přemýšlím, tak na něco to byla lepší doba. Ale popojedem, konec litování. (Což tak trochu souvisí s mojí recentní četbou, ale o tom později.)

Tohle je samozřejmě chlubící článek, kde chci především ukázat, co jsem dostala.

První dárek, pravděpodobně nejdražší a asi mi udělal největší radost. Už dlouho jsem chtěla něco takového, viděla jsem několik takových v Lidlu a ještě jsem to nevyzkoušela. Zítra si ale chci udělat smoothie z jablka, broskve, vlákniny, pšeničných vloček a mléka, tak uvidím.

Další dárek, taky mi udělal velikou radost. Mamka kupovala babičce taky antistresové omalovánky, a potom jsme viděli právě tyto v nějakém knihkupectví. A protože Cizinku jsme si s mamkou oblíbily, tak jsem byla obdarována antistresovými omalovánkami právě s těmito motivy. (Myslím, že do Prahy to bude ideální večerní odpočinek.) Mám doma navíc super cool pastelky Progresso, se kterými se maluje jedna radost.

A samozřejmě nikdy nesmí chybět něco sladkého - už pravidelně dostávám bonbonky Lindor. Jsou skvělé, je to opravdu kvalitní čokoláda a navíc mi jich stačí málo, protože jsou extrémně hořké.

Jinak mám samozřejmě ještě prázdniny, sice jsem ještě odevzdávala seminárku a budu mít 14. září ještě jednu zkoušku, ale snažím se minimálně nervovat. Nervování k ničemu není a vadí to i mojí pleti. Není to však jenom moje věčné nervování, co mi na sobě vadilo, ale bylo to i moje sebepodceňování a pocit marnosti. Rozhodla jsem se, že moje narozeniny budou tou nejlepší dobou to všechno změnit. Sakra, je mi 21 let, musím už snad být trochu dospělá!

Proto jsem se rozhodla, že si půjčím nějaké knížky, a opět formou samostudia (jako tomu bylo třeba s ájurvédou, která mi taky mnoho věcí objasnila) se pokusím uklidnit svoji duši. Půjčila jsem si proto dvě knihy:

které mi s tím snad pomohou. Začala jsem zatím s knihou Má trnitá cesta k radosti ze života a je to psané zábavnou formou a člověk se lehce s autorkou ztotožní (miluje čokoládu :-). Vím, že to někomu přijde divné a opovrhuje takovýmito knihami, ale mně jak takovéto knihy, tak i jiná forma motivace a inspirace strašně vyhovuje, je to věc, která mě hodně nabudí. Jsem hodně orientovaná právě na psanou formu, takže takhle se ke mně ta motivace snáze dostane. 

Ale abych nečetla jenom takovéto duchovní a sebezlepšující kousky, půjčila jsem si taky něco pro zábavu:

Je to kniha Dobrý deň, pán Zola. Je psaná slovensky, do češtiny bohužel nebyla přeložená, ale slovensky to taky jde. Samozřejmě, že v češtině bych z toho měla lepší zážitek, ale jsem vděčná, že si to můžu přečíst aspoň takto.

Vděčnost je mimochodem téma, které je v knize od Malliky Chopry často skloňované. Nemyslím si, že bych byla málo vděčná, rozhodně pro mě byly užitečnější rady ohledně sebemrskačství a uvědomování si přítomnosti, místo nervování se s budoucností, nebo hůře - minulostí. Přitom bych už z ájurvédy měla mít vštípeno, že "minulost je mrtvá". A místo říkání si: "už zase dělám něco blbě" si mám spíše říkat: "už si zase nadávám, tak s tím přestanu". 

Je mi sympatické, že autorka je Indka. Nevím proč, ale z Indů a jejich filozofie mám velký respekt, jejich myšlenky mi připadají rozumné a přirozené. Tak se do toho zase zkusím trochu víc ponořit. 

To je pro dnešek všechno, ale příště (a snad to bude brzy) bude článek o mé dovolené v Tachově. Mám připravených asi milion fotek, tak to bude trošku na delší dobu :-).

Mějte se krásně!♥

Colours of Ostrava a co si OPRAVDU potřebujete vzít s sebou na festival

Ahoj,

jak to, že čas zase tak strašně utíká? Vždyť už je polovina července za námi a já opravdu nevím, kam všechen ten čas ulétl. Plánovala jsem, co všechno přečtu a zatím jsem se moc nepohnula. A vlastně i ostatní moje plány se tak nějak rozplývají (lenost pracuje, no :-). Ale co jsem rozhodně nemohla vynechat, byly Colours of Ostrava.

Já jsem trochu divná, protože vždy, když si naplánuju nějakou akci, tak se zpočátku strašně těším, potom jak se to blíží, tak jsem spíš na nervy a nakonec jsem vlastně ráda, že jsem to podstoupila.

Ještě před odjezdem jsem napekla Míša řezy a natrhala třešně, abychom měly nějaký proviant na cestu. Já jsem totiž přehnaně starostlivá a snažím se všechno pokrýt dopředu, jsem prostě plánovací typ.

Ve čtvrtek ráno jsem vstávala v pět hodin a nejradši bych rovnou zase usnula. Počasí bylo hnusné, pršelo nepřetržitě a já jsem už z myšlenky na tu dalekou cestu (přibližně 6 hodin) byla unavená. S Rubie a s Pavlou jsme však nějak vydržely a dotáhly se do vlaku. Jak to tak bývá, cesta tam utekla rychle. Možná to bylo i tím, že jsem se snažila co nejvíce spát.

V Pardubicích na nádraží jsme si koupily čerstvá ovocná smoothies a mně se na tom nejvíc líbilo právě to, jak se skvěle barevně doplňovaly.

 A cesta pokračovala dál. Z Pardubic přes Olomouc až do Ostravy. Naštěstí jsme měly místenky, jinak bychom si nesedly. Vlak byl plný mladých lidí cestujících do Ostravy.

 Mimochodem, to smoothie nádherně ladilo se Zolovým Člověkem bestie. (Příhodně se tento příběh odehrává ve světě železnic.)

V Ostravě jsme však narazily na problém. Vím, že jsem se ještě cestou na koleje kamarádky ptala, zda skutečně budeme bydlet na koleji a zajímalo mě, jestli jsme tam raději neměly zavolat. Ne, to jsem byla moc starostlivá a vystresovaná. Samozřejmě, koleje byly plně obsazeny a ještě nám bylo řečeno, že když se konají Colours of Ostrava, tak není v celém městě nikde místo.

Myslela jsem, že kamarádku zabiju, ale naštěstí si (i přes veškerou svoji sociální neobratnost) našla v Ostravě přítele. Já už jsem se tam dávala na modlení (naštěstí umím aspoň Otčenáš, zvládla bych i Zdrávas Maria), když jsme se dozvěděly, že budeme moci přespat u jejího přítele. Moje touha ji zabít trochu opadla a my jsme se mohly konečně začít pořádně těšit na festival.

Před tím jsme ale musely doplnit energii v restauraci/bistru, které se jmenuje Spice box. Hodně spicy tam byl i kuřecí sendvič, který spicy být neměl, ale vydržela jsem to. Bylo v něm hodně cibule a oliv, k tomu byly i pečené brambůrky a dva druhy omáčky.

Měla jsem Kofolu, asi po sto letech. Já ji zrovna dvakrát ráda nemám, ale ta poslední reklama je fakt nádherná, navíc když se považuji za vlastenku, měla bych ji pít pořád, že ano?

A už jsme jely do Vítkovic. Už zdálky jsme viděly věže, tyčící se nad okolí a já jsem se opravdu těšila. Líbí se mi, že tento areál nezničili (jako se to stalo třeba obchodnímu domu Ještěd v Liberci) a ačkoli o technice nemám ani páru (doslova), tak mě to svým způsobem přitahuje. Atmosféru tohoto areálu by určitě nejlépe popsal Emil Zola (ten by tam určitě strávil celé dny, abych se přesvědčil, jak se tam pracovalo), já to tak dobře neumím.

Ty fotky jsou skoro úplně stejné, nemohla jsem se rozhodnout, která je hezčí :-).

Byly jsme tam docela dost brzo, chtěly jsme si ještě očíhnout stánky a projít i celý areál. Bylo to tam všechno tak správně alternativní (až na stánky s alkoholem a linoucí se velmi mainstreamovou hudbu), stánky s prodejci z Fleru a různými diskuzními koutky.

V této budově se nádherně zrcadlil areál Vítkovic.

Již po půl sedmé jsme si našly místečko, zatímco Rubie (na fotce s květinovou čelenkou) šla zabrat nejlepší místo v první řadě. 

Nejdříve hráli Treacherous Orchestra. Byli to Skoti míchající tradiční skotskou a irskou hudbu s moderními prvky a byl to fakt nářez. Nikdy předtím jsem o nich neslyšela, ale mám pro tyto rytmy slabost. 

Potom byla hodinu přestávka a nám bylo jasné, že Rubie zůstane vepředu a bude zabírat místo na následující koncert - Tame Impala. O Tame Impala vím samozřejmě od Rubie a hráli fakt skvěle. Byla jsme k té jejich psychedelice trochu skeptická a kdybych stála někde přímo u podia, asi bych byla zdrogovaná už z jejich obrazového doprovodu. A ačkoli nebyli zmiňováni jako headlineři, rozhodně by si to zasloužili. Hrají zajímavou, netradiční hudbu a mně se to líbilo.

Ale samozřejmě, čekala jsem na M83. Dokonce jsem si dělala legraci, že jsem zaplatila 3.000,- Kč jenom abych slyšela Midnight City. Vím, že to je nejprovařenější písnička od nich a že ji zná asi každý, ale je to prostě nádhera. Navíc je to písnička, na kterou cvičím břicho (hlavně criss cross) a cvičící písničky mám vždycky zažrané pod kůží.

zdroj: Google

Mohlo mě napadnout, že většina písní bude z alba Junk, taky osvětlení bylo laděné do modro-růžova. A přiznávám, že jejich písničky moc neznám, mám svoje oblíbence, ale ti oblíbenci se mi po tomto koncertu doslova zažrali pod kůži. 

A pro mě úplným vyvrcholením byla samozřejmě Midnight City. Strašně ráda ji zpívám a miluju (jako asi každý) závěrečné sólo na saxofon. Já mám saxofon docela ráda a tady nádherně doplnil atmosféru. Až mi bylo líto, že jsem si zrovna na tuhle písničku nešla zatancovat, mám ji spojenou s pohybem a taky bych se zahřála.

M83 končili v 1 hodinu ráno a já jsme v tu chvíli ani neměla čas přemýšlet o tomto koncertu. Museli jsme se nejdříve dostat do postele a pak tu byl ještě pátek.

Tak nějak mi to došlo až včera večer. Že jsem je skutečně viděla, že jsem to všechno slyšela a že právě kvůli tomuhle koncertu se mi pořád vybavuje Go nebo Do it, Try it.

Byly jsme tam jednom jeden den, ačkoli já jsem měla koupený lístek na 4 dny (kupovala jsem ho v předstihu, kdy jsem si ještě myslela, že pojedeme na celý festival).

Ale teď už k vybavení na festival.

Já jsem si dlouho pletla náramky a chokery a vybírala šaty. Nakonec jsem byla nucena vzít si džegíny, tílko a džínovou košili a měla jsem si toho na sebe vzít víc. Colours of Ostrava nejsou žádná Coachella, a to bohužel ani line-upem, ani počasím. Vlastně snad na každých Colours prší (možná proto budou příští rok posunuté o týden dopředu a budou i v jiných dnech!) a tak je určitě nutné vzít si pláštěnku/nepromokavou bundu s kapucí. Kašlete na módu a vezměte si i pevné boty/holínky, které se mohou zašpinit. Na Colours sice až tolik bahna nebylo, ale i tak se to tam za deště nashromáždí.

Co se týče jídla a pití, čepovali tam zdarma pitnou vodu a jinak tam bylo plno stánků s jídlem i pitím, takže není nutné si s sebou nic brát. Spíš si myslím, že čím méně si toho člověk vezme, tím lépe. A jelikož jsme měly velký oběd, ani hlad jsme neměly. On to člověk nějak přežije, těch pár hodin.

Zato peněz si člověk musí vzít hodně, zvlášť, když si kupujete něco z merche nebo chcete i nějaký další suvenýr.

U vstupu nás sice kontrolovali, ale nebylo to nijak drsné, spíš naopak. Zdá se mi, že i alkohol bych pronesla, vlastně jsem pronesla i deštník. Měla jsem i pláštěnku a ta je fakt nedocenitelná. Pláštěnky tam i prodávali, jak říkám, Colours bez deště snad neexistují.

Celkově hodnotím Colours jako opravdu podařené. Co je trochu otravné, tak je cesta z Liberce, která trvá 6 hodin a zvlášť mezi Turnovem a Libercem se vlak nesnesitelně vleče.

Kdyby teď někdy zase M83 někde hráli, snad tam ještě teď zajdu. Ne, že bych do nich byla tak strašně zamilovaná, jako Rubie do Tame Impala (její lyrický a emotivní článek naleznete zde), ale tak nějak mě to s nimi sblížilo.

P.S. Přijedou příště Phoenix? :-)

Mějte se krásně!♥