Jak žiju v roce 2017

Ahoj,

zdravím Vás již z nového roku. Vím, že dva měsíce jsou zatraceně dlouhá doba, po kterou jsem na blog nijak nepřispěla, ale ten čas tak strašně rychle utekl! Nebudu se vymlouvat na zkouškové, protože popravdě, pro mě to byla docela dovča. Samozřejmě, musela jsem se učit a taky chodit do práce, ale jelikož jsem stejně byla po většinu času doma a do Prahy jela tak maximálně na zkoušky nebo do právě zmiňované práce (a to vždy jen na dva dny v týdnu), tak jsem si suprově odpočinula. Taky jsem toho strašně moc stihla - bratrův maturitní ples, udělat všechny zkoušky, konečně se zušlechtit u kadeřnice a kosmetičky, oběhnou úřady kvůli daňovému přiznání, další díl Rougon-Macquartů (Peníze, a dočítám ještě Kořist, oba dva díly na sebe úzce navazují) a dokonce i malé prázdniny u dědy a u babičky. Je pravda, že třeba cvičení jsem zase tak moc nedala, ale i tak si myslím, že jsem nijak extrémně neztloustla a díky tomu, že mi tatínek koupil v Lidlu kettlebelly, můžu si s jejich pomocí zacvičit i doma. (Miluju kettlebelly). Taky nám na kolejích zrekonstruovali posilovnu, j teď úžasně velká a prostorná, je to tam úplná bomba! No a v neposlední řadě jsem zvládla udělat i všechny povinné a jednu volitelnou zkoušku (něco jsem si samozřejmě nechala na letňák, tam je zkouškové delší), takže já jsem za leden vlastně dost spokojená, i přes nějaké problémy v práci pro mě byl leden vlastně pozitivní měsíc.

Byl pro mě pozitivní i po kulturní stránce, protože na ČT1 dávají skvělé seriály a samozřejmě, zamilovala jsem se do (značně mainstreamové) písničky Shape of you. James Blunt bude vydávat nové album Afterlove, z něhož jsem si zamilovala ústřední písničku Love me better. A v mojí guilty pleasure (Farmerama) jsem nadto postoupila do dalšího levelu (jo, jsem blázen, já to vím). A skvělé bylo to, že jsem byla hodně doma, hrála si s našimi kočičkami a spala ve své skvělé posteli, které se ta ne koleji nemůže ani v nejmenším rovnat, protože je tvrdá a zdejší polštář tlustý asi jako list papíru.

Ale byla to prostě krásná doba, to zkouškové. Jak už jsem říkala, zrovna moc jsem se nepřetrhla, ale jsem hlavně ráda, že mám zkoušku z Ústavního práva. Měla jsem velké štěstí na učitele, který nás sice nechal čekat šest hodin, ale všech osm zkoušených od něj tuto zkoušku získalo. Další větší zkouška byla z Teorie národního hospodářství, ale to mě jako absolventku oboru Obchodní akademie nemohlo nijak zaskočit a tuto zkoušku jsem zvládla za 1.

V neposlední řadě, co mi v poslední době skutečně dělá radost, je to, že jsem se spřátelila se svojí spolubydlící. Já vím, že jsem na ni hodně nadávala, pravděpodobně i tady na blogu, ale ve skutečnosti mi ta její ztřeštěnost vlastně vyhovuje. Aspoň je tady někdo, kdo je větší blázen, než jsem já sama. A navíc, zjistila jsem, že je hodně štědrá, třeba se se mnou rozdělí o jídlo (chápete, to pro mě hodně znamená) nebo když šla pařit, tak mi nechala čokoládu a lísteček, na něm bylo napsáno, abych si dala čokoládu na nervy a neměla chuť ji zaškrtit, až přijde pozdě v noci. Nutno dodat, že jsem vůbec nevěděla, kdy přišla, protože jsem si skočila do posilovny a tam se dostatečně unavila. Ale jinak jsem zjistila, že mi hodně pomůže, když se budu bavit s někým takovým trhlým, protože ve škole se bavím jen s lidmi, kteří všechno berou moc vážně (tedy ne, že bych se s nimi nezasmála) a já prostě potřebuju nějaké rozptýlení.

Jinak teď v poslední době dost řeším, kudy se bude můj život dále ubírat, protože si už nedělám moc velké iluze, že by ze mě někdy byla soudkyně. Je to a) velmi dlouhý proces (to je tedy spíš o tom, zda budu ochotná to podstoupit), b) s velmi nejistým výsledkem (jak se umíte lísat), c) s nejistým přidělením k soudu. Moje pocity umocnila ještě moje rozprava s jedním státním zastupitelem, s nímž jsem se náhodně potkala u mé kadeřnice (alias dělám si známosti všude). Takže je to teď pro mě docela složit otázka, ale popravdě si myslím, že mám ještě dost času na to, abych ji řešila (což mi ostatně sdělil i dotyčný státní zástupce) a hlavně se musím soustředit na školu. Abych se vůbec dostala ke státnicím.  

Poslední příspěvek roku 2016

Pěkný poslední den roku 2016.

Stihnu ještě napsat před novým rokem, což je super, protože jinak absolutně nemám na nic čas. Respektive, mám čas, ale znáte to - Vánoce, čas pohádek a přežírání a nicnedělání a relativní pohody.

Nebudu tady vypisovat svoje starosti a myšlenkové pochody, protože jsou až moc temné a já často přemýšlím, jestli se mám spíš vožrat nebo otrávit čokoládou. Já nevím, buďto je toho na mě konstantně nějak moc, nebo mám opravdu nemocnou mysl.

Takže se radši přesuneme k veselejším věcem - třeba k dárkům, které jsem dostala k Vánocům. Tentokrát jsem nechtěla nic moc velkého a ani jsem nic moc velkého nedostala. (Celkově to asi souvisí s tím, jak apaticky teďka život vnímám. Nic pro mě není dost dobré, na druhou stranu ani nic zvláštního nechci.)

Nejdříve tedy dárky, které jsem dostala - ono jich zase tak málo nebylo.

Toho Harryho Pottera už mám přečteného, trvalo mi to jen jeden den. Je to lehké čtení a děj mi popravdě přijde jako strašné klišé. Navíc jsem z toho vlastně nic moc neměla. Jestliže chtěla Rowlingová nějak navázat na HP, měla udělat prostě další díl. Takhle je to očesané o všechny popisy prostředí a to bylo na knížkách skoro to nejlepší.

Potom jsem byla na srazu s kamarádkami - dárky od nich jsou na posledním "dárkovém" obrázku. Samozřejmě jsme opět "obrazili" několik našich oblíbených podniků. A měla jsem se s nimi opravdu skvěle, jsou totiž věci, které mohu říct právě jen jistým lidem, protože od ostatních bych si vysloužila jen odsouzení a nevěřícné řeči. A člověk si uvědomí, že není sám, kdo se cítí divně a ostatní prožívají často podobné problémy. 

Jako poslední přidám pár fotek vánoční atmosféry - tentokrát se mi naše jídelna líbila opravdu moc.

V pátek jsem navíc byla s kamarádkou v posilovně, poprvé jsem vlastně byla v "pořádné" posilovně, je tedy jenom pro ženy (což znamená absenci kettlebellů a činek s větší zátěží a taky určitých strojů, jiné tam zase naopak jsou), ale předtím jsem vždycky byla jen v kolejní nebo školní posilovně. Můžu říct, že jsem se skvěle rozsekala, ještě dneska cítím ramena a trochu i břicho (dělala jsem plank pikes na TRX, které jsem taky vyzkoušela poprvé v životě), což se mi obyčejně nestává.

Ale jak už to tak bývá, neodepřela jsem si ani papáníčko. Ještě v pátek jsem navštívila nově otevřený The Candy Shop v OC Plaza, kde jsem si koupila Cadbury´s čokoládu. Tu jsem taky jedla poprvé v životě a je moc dobrá.

A co by to bylo za Vánoce bez a) vánočky a mlíčka, b) bez povánočních výprodejů a balíčků od alverde? To jedno máslíčko (Schneewittchen) jsem už vyzkoušela a zdá se mi, že mám pokožku cítitelně hebčí.

OK, to je z té obrázkové části všechno. Jinak co se týče mých předsevzetí nebo bilance (kterou, jak víte, nikdy nedělám, protože si prostě nic moc nepamatuju a popravdě, někdy radši ani nechci vzpomínat), tak to je prozaické. Mými předsevzetími jsou:

1. pracovat na sebevědomí,

2. cvičit a snažit se zdravě jíst,

3. více si užívat života,

4. méně se trápit tím, co nemůžu změnit a nepřemýšlet o zbytečnostech.

Jinak škola a práce jsou samozřejmě taky priority, vždyť zrovna dneska jsem se snažila naučit na právnickou angličtinu a snad si stihnu projít ještě Evropské právo (ale tenhle předmět nesnáším, absolutně ho nechápu).

A tak všem přeji šťastný nový rok (poslední pokus o pozitivní myšlení v tomto roce) a hodně zdraví a úspěchů.

Mějte se krásně!♥

Další povídání o současné době

Ahoj,

jsem tu s novým článkem, na který jsem inspiraci nasbírala po shlédnutí prvního díla nového pořadu #Semestr na Streamu. No, on to zase až tak nový pořad není, běžný myslím od začátku listopadu, ale mám trošku skluz ve sledování pořadů na Streamu, tak jsem se k tomu dostala až teď.

Tento pořad ve formě pouhých zpráv na Facebooku, hovorů na Skypu a sledování záložek v prohlížeči mapuje životy čtyř mladých lidí. Takže je to vlastně o nás, protože přiznejme si - před počítačem trávíme sakra hodně času. (Například co teď pracuju v AK, tak trávím před počítačem doslova a do písmene třeba 9 hodin celých 5 dní v týdnu a už mě to docela unavuje - ne však natolik, abych se nedívala na YT a Stream, obviously.)

Mně se forma tohoto pořadu velmi zalíbila. Je to sice trošku náročnější na sledování, protože sám pořad Vám "nakazuje", kam se zrovna podívat - podle toho, co zrovna sledují naši "hrdinové", takže tak trošku ztrácíte nit a nemůžete se dívat tam, kam zrovna vy chcete. Ale myslím si, že to přesně ukazuje dnešní multitasking, který pravidelně provozujeme. A který je možná někdy užitečný, ale přiznejme si, že to člověk nevydrží po dlouhou dobu, mít několik úkolů a mít zároveň přehled o všem. Ačkoli je to po nás vyžadováno, myslím si, že to mozek docela dost vyčerpává.

Já jsem třeba takový typ člověka, co nemůže dělat jen jednu věc. A třeba mamka nechápe, jak zvládnu dělat víc věcí najednou. Začalo to už třeba na základní škole, když jsem dělala úkoly, do toho sledovala televizi a ještě hrála na počítači. Ale je jasné, že pak klesá produktivita a navíc se člověk na všechno tolik nesoustředí. Na druhou stranu - dnes se po nás chce být multifunkční a právě to je podle mě ten důvod, proč ačkoli jsme na výši a můžeme dělat všechno, neděláme vlastně nic pořádně a ani nevíme, co vlastně máme dělat.

Ale je to moderní doba a myslím si, že by o tom člověk neměl zase až tolik přemýšlet. Prostě je to tak a nový seriál #Semestr hezky odráží nejenom to, že takhle fungujeme, ale i jak se to odráží na našich životech. Takže se na tento pořad nebudu dívat protože, že bych měla nějak ráda Annu Linhartovou nebo Evu Josefíkovou (i když Honzu Cinu mám docela ráda), ale hlavně proto, že mi tento seriál připadá hodně pravdivý a dobře reflektuje současnou dobu.

To by bylo pro dnešek všechno, snad budu mít čas a zase někdy napíšu. Ale moc v to nevěřím, už bude začínat prosinec a mám ještě před Vánoci několik zápočtů, tak bych se měla začít učit. By the way, ještě 23. prosince budu v práci, na což se absolutně netěším. Já snad nestihnu ani zabalit dárky!

Mějte se krásně!♥

Pokračování pleťové story

Ahoj,

nečekaně jsem tady s dalším, docela osobním příspěvkem.

Chodím pravidelně ke kosmetičce, ale protože jsem teďka skoro nonstop v Praze, neměla jsem čas zajít do mého kosmetického salonu v Liberci (je to Salon Villa a nejsem zaplacená:-), objednala jsem se do jednoho "studia" tady v Praze na Petřinách.

Vtipné je, že ještě předtím jsem se sešla s Rubie a ta mi zřejmě chtěla zalichotit a říkala, že se mi pleť zlepšila. No, není to nic extra, ale uznávám, že v poslední době je to fakt o hodně lepší. Ale to už jsem psala, že mám teďka hlavně problém s černými tečkami, akné jako takové už nemám.

V Salon Villa mi slečna kosmetička vždycky skvěle vyčistila pleť a to ještě za docela dobrou cenu (do 500 Kč). No, nečekala jsem, co mě čeká tady.

Přišla jsem, kosmetička operovala v malé místnůstce. Neměla ani čelenku na vlasy, ani nepracovala se zrcátkem. Na začátku mi sice vyčistila pleť nějakým Clarisonicem, ale potom mi nezačala vymačkávat černé tečky. Jenom mi trochu pomačkala nos extraktorem (ten mám doma taky), dala mi masku Freeman (tu mám doma taky) a dala mi nějaké sérum. (Měla jsem si jej nechat působit, ale přiznám se, že jsem to hned po příchodu smyla.)

V mezidobí mi říkala, že mám jíst chlorellu a zelený ječmen, že mám omezit sladkosti, že si mám koupit ty její produkty. Že to prý není na antibiotika (!), ale musíme s tím začít něco dělat.

Bože, co by asi dělala, kdybych tam přišla před několika lety? Doporučovala by mi antikoncepci jako předchozí kosmetička?

By the way, Týnuš, moje spolužačka ze střední, natočila zrovna dnes taky pleťové video: video (nejsem zaplacená, nemám ani žádnou morální povinnost na ni upozorňovat, je to čistě moje iniciativa). A musím říct, že moje zkušenost je hodně podobná té její.

Prostě pokud je vám mezi 12-18 lety, s akné toho moc nezmůžete. Řeknu to na rovinu, nepomáhá nic. Samozřejmě by si na to člověk neměl moc sahat a pokud se líčíte, tak se odličovat. Ale tohle je prostě přesně ta doba, která je úplně na nic, protože s tím nic nezmůžete.

Potom kolem toho dvacátého roku se to začne zklidňovat, potom už je na pleti vidět stres a špatné stravování, takže na to bych si dala pozor. Samozřejmě, pokud máte sklon k tvorbě černých teček (alias hromadění zrohovatělé kůže), je nejlepší chodit ke kosmetičce a tam si nechat pleť vyčistit. Mám zkušenosti s tím, že ani náplasti na nos (jak mi je třeba dneska doporučovala ona kosmetička) nejsou tak účinné, jako klasické mechanické čištění.

Pokud si pamatuje na Pravou blondýnku 2, kde usvědčila senátorku z komplotu proti jejímu návrhu zákona, Elle tvrdila, že kosmetičky z východní Evropy, které jsou také nejlepší ve svém oboru, pracují tak pečlivě, že se nelze po dalším 24 hodin účastnit žádné společenské události. Souhlasím s ní.

Takže závěrem - svoji kosmetičku už nebudu podvádět s žádnou jinou to radši přežiju půl roku bez čištění, protože nebudu dávat 500 Kč za něco, co si můžu udělat doma.

Mějte se krásně! ❤

Můj život za říjen

Ahoj všichni!

Konečně jsem si vyšetřila trochu času, abych sem zase přispěla lehčím příspěvkem.

Ve škole už jsem měsíc a uteklo to tak strašně rychle! Vlastně třetina je už za mnou, ale nepřipouštím si blížící se zkouškové, ani ty další dva měsíce, které ještě bude tento semestr trvat. Prostě se snažím žít přítomným okamžikem a opravdu se to vyplácí! Dá se říci, že mám po většinu času pozitivní náladu, i když se samozřejmě dají najít i negativní okamžiky. Začneme ale těmi pozitivními.

Zaplatila jsem si kolejní posilovnu a jsem teď schopná cvičit třikrát týdně. Teda ne, že by to na mě bylo nějak vidět, protože jinak trávím celé dny sezením na zadku ve škole nebo v práci, ale mám z toho aspoň dobrý pocit a endorfiny jsou potřeba stále.

Pozitivní také je, že opět mluvím s některými spolustudenty a dokonce jsem schopná nezávazně konverzovat skoro s kýmkoli. Zatím mi vychází moje strategie věže. (Věže jsou kulaté a dělové koule na ně vystřelené je nezboří, prostě sjedou po jejich obvodu.) Nevyšlo mi to akorát v pondělí, kdy jsem byla s nervy dost v hajzlu a dokonce jsem si koupila kus čokoládového dortu, jehož snědení jsem vzápětí litovala. A to se mi normálně neděje, že bych litovala toho, že jsem něco (a zvlášť tak dobrého) snědla.

Začala jsem od 13. října pracovat v jedné advokátní kanceláři, jsem tam vždy dva dny v týdnu a zatím je to tam dost v pohodě. Samozřejmě jsou tam i takové ty okamžiky, kdy se právníkům absolutně nelíbí, co jsem udělala, nebo dokonce mi řeknou, že jsem to neudělala dobře, ale jinak se spíše snaží mi pomoct a ptají se, jak se mám a jestli mi někdo neubližuje. Jeden z nich mi dokonce nechtěl zadat jednu práci, protože jsem se to ještě neučila ve škole, a když jsem sama uznala, že bych to nezvládla, tak se mi ještě omlouval a říkal, ať si to tak neberu. Což jsem si absolutně nebrala! Fakt se teďka snažím neřešit, co si o mě lidé myslí, upnula jsem se jenom ke své rodině, na které mi záleží a je to pro mě světélko v temných školních, kolejních a pracovních okamžicích.

Jako celkově je tahle docházka na pražskou právnickou fakultu dost dobrá sonda do pražské kavárny. Ti lidé opravdu nechápou, jak to chodí jinde. Nechápou moji sudeťáckou duši a samozřejmě, já také odsuzuji divoký odsun, ale to, že měli být Němci odsunuti, je snad jasné. Nedělalo to dobrou krev a navíc o tom spíše rozhodli Spojenci, více než my sami. A Katolíkův argument že odešla inteligence mě docela dost uráží. Moji předci sice nebyli univerzitní profesoři, ale dokázali se uživit svojí prací a měli praktickou inteligenci, potřebnou k životu. Takovou, kterou Pražáci nemají.


No prostě, jak vidíte, jsem v poslední době šťastná hlavně proto, že se ze mě stala pěkná bitch, která ostatní jenom zneužívá a ještě se nad nimi povyšuje. Ale jako hlavní je, že mi to dělá dobře na duši, že jo!

Na duši mi dělá dobře i čokoláda:

No, a to je pravděpodobně všechno, co se děje v mém životě právě teď. Mějte se zatím krásně a nebojte se být taky tak trošku bitches! ♥

Kam můj život směřuje?

Ahoj, jsem tu s dalším psychologickým (možná trochu sebelitujícím) článkem. Dlouho jsem přemýšlela, o čem bych napsala - a ano, opět je to o mém životě. V minulých článcích jsem se v sobě opravdu strašně rejpala, až masochisticky a bylo to spíš o tom, zda vůbec má smysl žít. Teď to má být o něčem jiném - a pokusím se nesrovnávat s jinými lidmi, ačkoli se tomu nevyhnu.

Co si pamatuju, tak jsem vždycky věděla, co budu v životě dělat a znala jsem svůj směr. Už od základní školy jsem věděla, že chci jít na práva a že chci být soudkyně. To se nezměnilo, tento cíl je pořád pevně vytyčený a vidím ho v dálce. Co jsem ale taky "plánovala" (a ano, trochu si za to můžu sama) byl život plný přátel a partnera, plný uspokojení nejenom z práce, ale i z trávení volného času. A u tohoto bodu si nejsem zas až tak úplně jistá, zda směřuji správně.

Zřejmě jsem nenašla ten správný styl, jakým se s lidmi seznamovat, každopádně vypadám (a vím o tom) vždycky strašně nepřístupně. Nevím, jestli je to maska, kterou jsem se naučila si nasazovat, protože a) nemám ráda změny, b) očekávám, že mě každý nový člověk zraní. Jenomže jak se člověk má seznamovat, když pořád nosí masku nepřístupné a chladné osobnosti?

Mým dalším úskalím pravděpodobně bude i nechuť chodit mezi lidi. Nebudu se odvolávat na dnešní mainstreamovou sociální fobii, ačkoli to tak u mě asi vypadá. Ale nějak jsem se nenaučila chodit mezi lidi a už vůbec ne sama! Nedovedu si představit, že půjdu na nějakou "akci", aniž bych tam někoho znala. Protože vím, že sama to pravděpodobně nezvládnu, že zůstanu stát v koutě a nebudu hvězdou večera. Na druhou stranu, znamená to pro mě také to, že bych se měla trochu "pochlapit" a nebát se jednat sama za sebe a ŽÍT SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT!

Protože dalším mým problémem je neustálé poměřování s ostatními (ačkoli mě to tak trochu pomáhá dosahovat lepších výsledků) a snaha žít "lepší" život, mít lepší vzdělání, více certifikátů a diplomů atd. A ráda bych se změnila, ráda bych přestala přemýšlet o věcech, které chci udělat jenom v té rovině, že je udělám  S NĚKÝM. Strašně ráda bych prostě byla tak sebevědomá, že bych sama nakráčela někam, kam strašně chci jít (např. na horolezeckou stěnu) a prostě tam byla sama za sebe.

Ale práce na mém sebevědomí bude pravděpodobně ještě dlouhá. Ale zpět k širší otázce tohoto příspěvku: Kam směřuje můj život?

Jak to vypadá teď, tak směřuje do advokátní kanceláře, kde budu po nějakou dobu pracovat a k tomu v Praze studovat. Takže v Praze budu trávit sakra hodně času. Což mě netěší, na druhou stranu jsou i chvíle, kdy strašně chci něco dělat, nechci být pořád doma a závislá na rodičích. Tak uvidíme, jaké to bude. Nepřijde mi strašidelné, utopit svoje dny v práci a studiu, akorát z toho po čase člověku začíná hrabat, to je pravda. Ale já se jako vždy budu snažit být ta "rozumná" a žít svůj "asketický" život.

Stejně, jaký smysl má život? A jaký smysl má můj život? Jsem zvědavá, jestli někdy budu znát odpovědi.

Mějte se krásně!♥

Dovolená v Tachově (7.8. - 14.8.2016)

Ahoj,
tak jsem tu konečně s článkem o naší dovolené v západních Čechách. Samozřejmě jsem se k sepsání mých zážitků dostala až ve chvíli, kdy se mám učit na zkoušku, takže - ať žije prokrastinace!

Dovolenou jsme vymýšleli dlouho, ale k zabookování ubytování jsme se dostaly až nějak koncem července. Naštěstí měli místo ještě přesně tak, jak jsme potřebovali. Tenhle rok jsme ani neuvažovali o dovolené v zahraničí, nejenom že se bojíme, ale minulá dovolená v zahraničí nebyla nejlevnější, tak jsme to museli vykompenzovat.

Tenhle koncept dovolené nejvíc vyhovuje mně a mamce, protože bylo naplánováno objíždění hradů a zámků. Táta by určitě víc ocenil válení se na pláži (a já jsem se cítila trochu provinile, když musel objíždět zámky v okolí 150 km od Tachova), ale nějak to vydržel. Moře mu ale chybělo tak, že by si nejradši ještě tenhle rok zajel do Chorvatska.

Neděle 7.8.2016
Z domova jsme vyjeli kolem deváté hodiny, abychom byli kolem poledne v Tachově. Cesta proběhla docela dobře, až na zdržení se u Prahy (klasika), kde jsme ji nechtěně museli objet přes Jižní spojku, protože jsme zapomněli hnedka odbočit.
Když jsme přijeli, stihli jsme ještě odpoledne navštívit Tachovský zámek.

 Stihli jsme se také podívat na památník bitvy u Tachova a na rozhlednu, která stojí poblíž.

Pondělí 8.8.2016
V pondělí jsou památky zavřené, takže jsme se rozhodli, že pojedeme do Plzně. V Plzni jsem v životě nebyla, věděla jsem jenom, že to je 4. největší město v republice a dále mi nabíhají asociace: Škodovy závody, pivo, myslím, že to také bylo Evropské město kultury roku 2015 (jestli to není přesně, tak se omlouvám). Já jsem hlavně tabulkový a číselný typ, takže jsem nejvíc přemýšlela o tom: 4. největší město (ve srovnání s Libercem, který by měl být 5. největším městem). Myslela jsem, že třeba táta by stál o návštěvu pivovaru, ale nakonec jsme se do pivovaru vůbec nepodívali (jaká ostuda!).

Ten den bylo nádherně a našim cílem se stalo náměstí Republiky s kostelem sv. Bartoloměje. Poté jsme se po Plzni trochu prošli, viděli jsme například krásnou velkou synagogu, několik památníků osvobození americkou armádou a nakonec jsme našli i plzeňskou právnickou fakultu (na tu jsem vlastně taky dost myslela, protože jsem tam taky mohla chodit).

Potom navečer, když jsme z Plzně přijeli, jsme si udělali procházku do Tachova a viděli jsme tam tuto věž, o které fakt nevím, k čemu slouží, ale pěkně se fotografovala.

Úterý 9.8.2016
Zato v úterý bylo tak hnusně, že se nám skoro ani nikam nechtělo, Ale jelikož jsme disciplinovaní, jeli jsme dle plánu do Mariánských Lázní a na zámek Kynžvart. Kynžvart jsem chtěla už strašně dlouho vidět, ne tedy, že bych nějak zbožňovala Metternicha (zvlášť když to byl nepřítel Napoleona), ale fascinuje mě empír i klasicismus a Kynžvart odpovídá mým představám o tom, jak by mělo vypadat sídlo.

V Mariánských Lázních jsme taktak stihli zpívající fontánu a vlastně jsme si to tam jenom tak zběžně prohlédli, protože brzy začal strašný slejvák. Nejdříve jsme se krčili pod jednou markýzou, ale potom jsme se odhodlali a v největším dešti běželi k autu, které jsme chytře zaparkovali na kraji města. Ale mně se Mariánské Lázně zas až tak nelíbily. Mnohem víc se mi líbil Kynžvart.

Bohužel jsme tam přiběhli ještě když trochu pršelo, takže z parku nemám ani jednu fotku, pořád jsme se museli schovávat pod střechou.

Pro mě jedna z nejzajímavějších fotek je fotka tohoto stolu. ↑ Je to totiž stůl, u něhož se podepisovaly smlouvy na Vídeňském kongresu. Na Kynžvartu bylo hodně sbírek, nejenom exotických věcí například z Japonska, nebo diplomatických darů samotnému Metternichovi, ale i věcí jako např. bomba, která měla být hozena na Ludvíka Napoleona - Napoleona III. (kterou jsem ale bohužel nezahlédla, a jak jsem se snažila!) nebo třeba medailonek s pramenem vlasů Napoleona Bonaparta. Obdivovala jsem také druhou manželku knížete Metternicha, která měla extrémně štíhlý pas (a taky zemřela už při prvním porodu) a k vidění byly i obrazy Napoleona, Josefíny a Orlíka.

Kvůli tomu hnusnému počasí se nám chtělo extrémně spát, takže jsme si já a taťka dali kafíčko a zákusek v zámecké kavárničce. Mňam!

Ten den už jsme nic nepodnikli, bylo otřesné počasí a byli jsme promočení.

Středa 10.8.2016
Na tento den byla naplánována návštěva zámku Horšovský Týn a vodního hradu Švihov. Počasí zase nebylo nejlepší, člověk se pořád jen bál, aby nezačalo pršet. Naštěstí jsme to vždy vychytali tak, že když pršelo, většinou jsme seděli v autě.

V Horšovském Týnu jsme se podívali i do kuchyně a do vedlejších místností, které slouží jako skladiště a je tam mnoho zajímavých věcí, které návštěvníci většinou nevidí.

Taky tam měli tohle ↓ udělátko, sluneční hodiny, které když bylo pravé poledne, zapálily doutnák u malého děla a výstřelem tak přivolaly rodinu k obědu.

V Horšovském Týně jsme měli taky asi nejlepší oběd celé dovolené:

Pak jsme přejeli na vodní hrad Švihov.

Mě hrady zas až tak neberou, protože na nich většinou nic moc není. To mamka je milovnicí hradů, protože ji zajímá středověk. Švihov byl ale pěkný, dost zachovalý a v tom počasí správně vlhký a oslizlý.

Ale existují tam i hezká místa:

Čtvrtek 11.8.2016

Naplánován byl zámek Kozel a poté jsme nic naplánováno neměli, takže jsme uvažovali o Plzni. Nakonec ale došlo na klášter v Kladrubech.

 Na loveckém zámku Kozel byl ten nejkrásnější empírový nábytek - takový, který se mi nejvíc líbí a je nejtypičtější - černozlatý.

 Dole pod zámkem se nacházelo jezero, kde bylo mnoho kachen a labutí. V tu dobu už bylo trochu větší teplo, ačkoli ráno mi mrzly v teniskách nohy. Celý den ale bylo dost větrno, ačkoli na pohled bylo slunečno.

 Následovala prohlídka kláštera v Kladrubech, kde hlavně jejich kostel byl nádherný. Některé části nebylo možné fotit. Viděli jsme i refektář, prostory pro mnichy a byt opata. Ale ten kostel byl stejně nejhezčí, mimochodem myslím že zrovna tam byla točena scéna z pohádky Tři bratři (jak křtili Růženku).

(Jo, pletli se mi tam lidi. :-)

Pátek 12.8.2016
Pátek byl zasvěcen návštěvě zámku Bečov nad Teplou a hradu Lokti. Na zámku v Bečově se nachází relikviář sv. Maura, jediný domečkový relikviář na východ od typického místa uložení refektářů (většinou Belgie, Německo). Však tento zámek také patřil belgické rodině, která se ale zapletla s nacisty, takže jí byl majetek znárodněn. Oni se však nedali a chtěli získat relikviář - který zakopali někde v kapli - zpět do svého vlastnictví a proto vyslali jednoho Američana, aby ho na ČSSR získal. Avšak dříve ho našli místní policisté a tak bylo odhaleno, že se ho chtěla původní rodina zmocnit.

Relikviář jsme si nemohli vyfotit, dokonce jsme byli upozorněni, že pokud si někdo nevypne mobil, spustí se alarm, který zavolá policisty z Karlových Varů a dotyčný si bude muset výjezd zaplatit. To je myslím nejdůraznější a nejúčinnější upozornění, jak nezapínat mobil během prohlídky. Není se čemu divit, relikviář je druhý nejvýznamnější předmět po korunovačních klenotech, které jsou významnější a dražší jenom tím, že jsou symbolem české státnosti. (více o relikviáři např. zde)

A z Bečova jsme vyrazili na hrad Loket. Ten mi už zdálky připomínal Český Krumlov (myslím, že se mu i říká Český Krumlov západních Čech):

 Hrad Loket stojí na dokonalém ostrohu nad řekou, je to pravý hrad v tom slova smyslu, jak si to představíte. Kolem něj se rozkládá malé městečko, kde se právě obyvatelé chystali oslavit nějakou slavnost na počet Karla IV.

Výhodou tohoto hradu bylo, že si ho člověk mohl projít sám, od věže až po mučírnu dole ve sklepeních. A ta mučírna a celkově ty kobky (všechno, až úplně dolů se dalo projít + záchody byly u mučírny, taky skvělé :-) byly tak strašně reálně naaranžovány, že jsem se bála. Já se často bojím, ale tohle byl fakt hnus nejvyššího kalibru. Měli tam i takové panáky, kteří znázorňovali různé typy mučení (někteří se i hýbali!) a i štítky s popisy jednotlivých druhů mučení.

Naopak výhledy z věže byly překrásné.

Loket mi připomínal Český Krumlov i změtí turistů - byli tam Němci, Rusové, Japonci a další.

Sobota 13.8.2016

V sobotu mělo být zase vedro. Trochu jsem to podcenila a vzala si dlouhý rukáv. No a nakonec bylo kolem 26 °C. Jeli jsme do Domažlic na Chodské slavnosti. Myslela jsem si, že to budou prostě trochu větší Hejnické slavnosti, ale tohle je daleko větší záležitost. Nejenom těmi několika pódii, na kterých se střídá mnoho hudebních žánrů, Chody oblečenými do krojů a hlavně velkou spoustou stánků se specialitami Chodů i Plzeňského kraje. 

Od tatínka jsme s mamkou dostaly kameje, které tam prodávali.

(Moje je ta až extrémně velká modrá.)

Na Chodských slavnostech jsme si vyslechli vystoupení skupiny Dei Gratia, která hrála starou českou i latinskou hudbu. Potom jsme ještě zaskočili na vystoupení Konrádyho dudácké muziky, ale to hlavně kvůli babičce, které jsme tam koupili CD a knížku.

A to byl poslední den, kdy jsme někam jeli a něco zajímavého zažili. V neděli už jsme odjížděli a jak už to tak bývá, sbalit tolik věcí, co jsme si nakoupili, bylo daleko těžší, než si sbalit na cestu tam.

Já jsem byla s dovolenou spokojená. Mám sice ráda moře a přímořské ovzduší, ale v České republice je stále tolik krásných míst, která stojí za to navštívit, že člověk nemusí být smutný, když nejede na dovolenou do zahraničí. Právě naopak. Užívala jsem si ten pocit, že opět objevuji něco krásného z naší republiky.

Tak, a je to za mnou. A už bych se opravdu měla učit na tu zkoušku. Není sice nijak důležitá, ale kredity jsou kredity. :-)

Mějte se krásně!♥