Moje zhodnocení života ve vztahu (po půl roce takového vztahu)

Ahoj,

Jak jsem slibovala, konečně přináším moje prvotní dojmy ze vztahu. Nedovolím si nazvat je jinak, než prvotními, protože si myslím, že po půl roce vztahu, a to ještě takového, kdy se vídáme vlastně spíš o víkendech a v mezidobí mezi hodinami ve škole, nemůže si myslet, že je náš vztah nějak rozvinutý a samozřejmě je stále na čem pracovat. Ale to je asi v každém vztahu, ať už jsou spolu ti lidé půl roku nebo již několik let. Dokonce si myslím, věřím a podle mého pozorování jsme dospěla k názoru, že i po půl století v manželství je stále na čem pracovat (moji prarodiče toto výročí oslavili před několika lety).

Úvodem bych ale chtěla říct něco, co určitě spousta lidí zkritizuje a nebudou to chtít ani číst, protože to bude považovat za blbé a kýčovité a zbytečné a takové to klišé, co slýchají pořád. Ale, co jsem si uvědomila asi jako první věc: každé zboží má svého kupce. Já sama jsem si o sobě vždycky myslela, že jsem neatraktivní a úplně obyčejná a vlastně nezajímavá, asi to bylo zapříčiněno i tím, že jsem také hlavně na střední byla chlapci přehlížená. A jo, docela mi to vadilo, protože jsem zažila i pár zamilování a bohužel to bylo vždycky jenom z mé strany. A takových případů je bohužel hodně a je to určitě nepříjemné pro obě strany. Ale je to častější, než nějaký oboustranně výhodný a akceptovaný cit.

Ale, tahle moje zkušenost, tenhle můj první skutečný vztah se vším všudy (nemůžu stoprocentně říct, že to je láska, ale myslím si, že se to tomu hodně blíží – čas ukáže), mi ukázal, že i já, neatraktivní a ne žádoucí dívka, se může cítit skvěle a opětovaně. Snažím se to často říkat i ostatním v mém okolí a jsem ráda, že jsem pro někoho atraktivní. Je to velmi příjemný pocit, když se na vás někdo těší a vy se naopak těšíte na něj. Což by tak skutečně být mělo v každém vztahu, taková ta oboustranná snaha a oboustranné potěšení, ale o tom ještě budu mluvit.

A já jsem strašně ráda, že jsem si počkala, i když to samozřejmě člověka štve, když ostatní prožívají svoje lásky atd. už třeba na střední, já jsem se alespoň mohla soustředit na školu a přiznejme si – když je člověk zamilovaný, tak se daleko hůř soustředí na důležité věci – jako je právě zrovna studium. Takže, výstupem má být: nezoufejte a počkejte si. Je daleko lepší potom být ve vztahu s někým, kdo vás respektuje a nebude vás do ničeho tlačit a v mezičase se alespoň soustředíte na sebe a můžete i sami sebe zlepšit pro budoucího partnera – což v konečném důsledku oceníte vy i váš partner.

Zároveň si myslím, že to, co ve vás partner má vyvolávat a udržovat a o co se vlastně musíte snažit oba, je důvěra. Důvěra v sebe i v toho druhého i ve vztah jako takový. Bez důvěry to skutečně nepůjde. Důvěra samozřejmě může vyvěrat z různých zdrojů, já si myslím, že nejlepší je najít si člověka, s kterým si co nejvíc rozumíme a budeme se při rozhovoru s ním cítit, jako bychom mohli odpovědět ty stejné odpovědi, jako že se naše myšlení shoduje. To je podle mě důležité, ale samozřejmě není možné, abychom se shodli ve všech aspektech života. A je to i nemožné a nedonutilo by nás to dělat kompromisy. A to je další důležitá věc jak ve vztahu, tak i v životě.

Pro mě je projevem důvěry i to, že zná i moje špatné stránky a stejně je ke mně strašně hodný, a to dokážu být pěkná saň. Mám svoje náladičky a už jsem je před ním i předvedla, a přesto je pořád tak klidný a zdá se, že ho nic nerozhází. On to zdůvodňuje svým pesimistickým pohledem na svět. Ale pro mě je důležité, že se nemusím přetvařovat, což bych ani ve vztahu nechtěla, a přesto mě bere takovou, jaká jsem.

Vlastně si v mnoha věcech rozumíme, máme hodně podobný pohled na svět (pesimistický a sarkastický), já z legrace říkám, že našimi zájmy jsou „jídlo a sex“, na které si vždycky najdeme dost času, i když jsme jinak docela dost zaměření na školu (a mě trochu děsí, že on je snad ještě větší šprt, než jsem já). Rozumíme si jak po stránce duševní, tak po stránce fyzické a nechtěla bych říkat, že se k sobě stoprocentně hodíme a že nikdy nebylo lepší a kompatibilnější dvojice, ale myslím si, že se docela snažíme vycházet si vstříc a respektujeme se. Já si z něj často dělám legraci a občas si až říkám, jestli to nepřeháním, ale je pravda, že v jeho přítomnosti se cítím hodně dobře a nedělá mi tedy problém vyjevit svoje myšlenky.

Já jsem vždycky měla v hlavě takové své dva (+ jeden) požadavky na budoucího přítele: aby byl hodný a měl mě rád (a nebyl úplně hloupý). A zatím si myslím, že to můj přítel splňuje, a je mi docela dost jedno, jak vypadá, jak se obléká nebo skutečnost, že kouří. OK, to je věc, která mi asi vadí nejvíc a vím, že do budoucna to bude jenom horší, ale myslím si, že jiné věci to převažují. Mám ráda, že když jsme sami, chová se úplně jinak, než na veřejnosti, často z legrace říkám, že má spoustu vrstev a já se chci dostat až k jádru.

Nedávno mě překvapila jeho rozhodnost a jeho jednoznačný názor, který se nebojí projevit. Přiznávám, že pro mě je často problém prosazovat svůj náhled na některé problémy, protože nechci ranit žádnou ze stran. Snažím se hledat kompromisy, což samozřejmě vždycky nelze.

Co se týče té kompatibility, tak jsem i velmi ráda za to, že už od začátku mluvíme o budoucnosti, víme, kolik by kdo z nás chtěl dětí a říkáme si, jak si představujeme naši budoucnost. Teď musím udělat malou odbočku ohledně současné situace, která mě docela rozesmutňuje.

V dnešní době spousta lidí žije na hromádce. Samozřejmě, tohle praktikuju i já, v současné době (i když, my dva spolu nebydlíme a v současné době to ani jinak udělat nejde, když oba studujeme). Ale vím, že se svým partnerem – ať už to bude současný (což by samozřejmě bylo skvělé) nebo budoucí – chci založit rodinu a chci si ho vzít. Jsem tak nějak strašně upnutá na institut manželství a vím, že zním asi strašně staromódně a ve stylu „vyrosteš z toho, až poznáš, jaké to je“, ale prostě už teď se necítím stoprocentně dobře, když spolu jsme, ale ve skutečnosti nás k sobě nic nepoutá (kromě určitých sympatií, samozřejmě). A jsem ráda, že i jeho představa života je spíš taková poklidná, i on počítá s rodinou.

Další pro mě nepochopitelnou věcí je skutečnost, kolik lidí v dnešní době nemá chuť na sex nebo naopak mají chuť na sex, ale nevidí za tím ten pravý účel – plození dětí. Ani já nechci mít děti, než vystuduji, ale na druhou stranu jsem vždycky věděla, ne snad že by to byla touha či přímo láska k dětem, ale prostě vědomí toho, že to tak má být, že chci mít děti. Že je přirozené mít děti. Dále bych chtěla, aby ty děti žily v dobrých podmínkách, aby viděly, že to funguje, že rodiny mohou být úplné a chci je zabezpečit a být jim dobrým vzorem. Nebudu zastírat, že částečně je to taky jemný tlak ze strany rodiny, protože například bratranec (ačkoli již téměř rok po svatbě) zatím o dětech nechce slyšet.

Nejsem ani žádný odpůrce potratů, jsem naopak pro plánované těhotenství, na druhou stranu si myslím, že skutečně není moc dobré, když žena například deset let bere antikoncepci s tím, že děti mít nechce, protože a) není na to emočně připravená, b) není na to finančně připravená, c) nemá k dětem vztah, d) nechce děti a nemá k tomu důvod. My lidé jsme tu vlastně jen z toho jednoho důvodu – množit se. Slyšela jsem, že kdo nemá touhu množit se, ten je vlastně jakýsi degenerativní článek. Nevím, co je na tom pravdy, každopádně zastávám názor, že člověk má poslouchat svoje tělo. A ani já nevím, zda budu někdy dostatečně emočně, finančně či jinak připravená, zda budu mít toho pravého partnera a ani nemám k dětem nějaký zvlášť kladný vztah. Ale na druhou stranu vím, že do třiceti let bych ráda měla dvě děti.

(Pozn.: Nechci, aby to vyznělo jako narážka proti komukoli, je to čistě můj osobní názor.)

Jinými slovy řečeno: já a můj současný přítel tyto názory sdílíme, nemáme problém o těchto věcech mluvit (ale my nemáme problém mluvit o ničem, což taky považuji za neskutečné pozitivum celého našeho vztahu) a shodujeme se v základních obrysech.

Nevím, jestli to bude úspěšný vztah a jestli nebudu zklamaná, na druhou stranu je to strašně moc o práci, kterou do toho vztahu vkládáte, a taky o toleranci. Tolerance je velmi důležitá, stejně tak jako respektování partnera. Celkově si myslím, že mezilidské vztahy by měly být založeny víc na upřímnosti a otevřenosti než na jiných „vlastnostech“, což mě například v práci velmi zklamává, nemění to však nic na tom, že se snažím být upřímná ohledně toho, co si myslím a nedělám to ani tak proto, abych z toho měla prospěch, ale proto, abych se sama cítila dobře a abych věděla, že se ke druhým chovám tolerantně a upřímně.

No, ale abych se jenom nechválila (k čemuž tento článek sklouzl a rozhodně to nebylo záměrem), chtěla jsem dodat, že se vyplatí počkat si na někoho, kdo vás bude respektovat a zároveň bude respektováníhodný, s kým si budete rozumět a sdílet stejné záliby. A nezáleží na tom, jestli ho potkáte hned, za dva roky nebo třeba za deset. Jsem rozhodně proti tomu, aby se lidé v partnerských vztazích dávali lacino.

Mějte se krásně!❤️

Konečně! Zhodnocení roku 2017

Ahoj,

úplně se stydím za tu dlouhou neaktivitu, ale dalo se to čekat. Zkouškové mi vlastně začalo už v polovině prosince, do toho Vánoce, práce, rodina, přítel ... Tak nějak se to všechno schrulo a je toho na mě nějak moc. Už to na sobě bohužel začínám pociťovat. Jako když se rozbrečím a nemám vlastně důvod - mám skvělou rodinu, kamarády, přítele, ve škole se mi docela daří, v práci to je aspoň víceméně pořád v pohodě. Ale je toho prostě na mě pořád trošku hodně. Ale začneme hezky popořadě, shrnutím roku 2017.

Já nerada bilancuju, ale je pravda, že jsem si přečetla na Silvestra celý svůj deník za rok 2017. Protože kdybych si nepsala deník, tak si nepamatuji ani to málo z toho, co jsem zažila. I když tento rok byl tak přelomový, že některé "highlights" bych určitě nezapomněla.

Nejdřív bylo zkouškové, které jsem zvládla i když jsem musela projít přes Ústavko. Poté v únoru byl maturitní ples mého bratra, který se později úspěšně dostal na vysokou školu. 

(Jak si tak projíždím fotky, tak ještě žil náš Daníček.)

V březnu jsem se potkala s mým současným přítelem. Z počátku to nebylo vůbec růžové a popravdě byla první polovina roku 2017 dost ovlivněná mojí nešťastnou láskou a našimi nedorozuměními. Ale v květnu jsem si řekla, že budu prostě mít krásný květen, že si ho užiju, že si ho nenechám ničím zkazit. A docela mi to vycházelo.

Byly jsme s maminkou a s kamarádkou i na Alexandrovcích. Udělala jsem státní zkoušku ze psaní na klávesnici - bohužel jen jednu ze dvou. Před prázdninami jsem byla na první kontrole s očima - dopadlo to tak, že jsem si přes tři měsíce kapala do očí a konečně se to trošku naučila. Začala jsem spolubydlet s Rubie. V červenci se ženil můj bratranec a tak jsem vlastně poprvé byla na svatbě se vším všudy. 

Dělala jsem si hlavu z toho, že vážím 63 kg a chodila jsem do naší liberecké posilovny cvičit vždy od 7:15 ráno (nyní mám 59 kg a vlastně ani nevím, jak jsem toho dosáhla). V srpnu jsem potom jela na dovolenou, mimo jiné i s mým tehdy ještě ne přítelem. A byla to dovolená, kterou jsem si celou zorganizovala sama a líbilo se mi tam. Bylo to hodně akční - spousta nachozených kilometrů, 32 upádlovaných vltavských kilometrů a krásné jižní Čechy. 

Nedlouho poté jsme se s přítelem dali konečně formálně dohromady a užívali jsme si dost hezký podzim. (Byli jsme taky na Ještědu!) Chodili jsme hlavně na různé festivaly jídla. 

V září jsem byla na operaci očí a po 14 letech jsem se jich zbavila. A zařekla jsem se, že pokud zvládnu tuto operaci, že už zvládnu všechno. Často se na to snažím vzpomínat, když mi je úzko. A potom začala škola, jak já jsem se na ni těšila, až zase uvidím tu moji partičku! Na podzim jsme s tatínkem snad každý víkend chodili na houby.

A potom, na konec roku, si chtěli děda s babičkou nechat dvě koťátka, která ale bohužel zemřela, protože jejich matka neměla dostatek mléka.

No, nebylo to úplně pozitivní zakončení. Ale už chystám další článek, tentokrát o tom, jaké to pro mě je být ve vztahu.

Tak se mějte krásně! ♥

Vyčítám si svůj život?

Ahoj,

je už listopad (kam ten čas pořád utíká? To už skutečně bude brzy rok 2018?) a já jsem si zrovna tuhle říkala, že tohle byl pravděpodobně nejnabitější a nejzajímavější rok mého života.

Je k neuvěření, že to bylo v únoru, kdy jsem dělala zkoušku z Ústavního práva (kterému popravdě, po seznámení se s dalšími právními odvětvími) začínám docela přicházet na chuť, dva měsíce na to jsem zažila krátký románek a bolestivý rozchod na prvního máje, po němž jsem se zařekla, že květen, přestože začátek zkouškového a přes rozchod, pro mě bude nejlepší měsícem, protože KVĚTEN JE NEJLEPŠÍ MĚSÍC ROKU. A taky vlastně nakonec byl. Celkově to bylo na jaře a v létě super.

V létě jsem sice absolvovala pouze jednu dovolenou, ale zanechala ve mně tolik dojmů: od naprostého vyčerpání, kdy jsme vstávali v 5 hodin ráno (po asi třech hodinách spánku), abychom se starým vlakem (v němž jsme skoro zmrzili, protože ráno byla kosa, my jeli vyletněni a vagon byl otevřený) dostali do Vyššího Brodu, odkud jsme pak upádlovali 35 km do Českého Krumlova, do chatky jsme se dostali až po dalším 8 km výšlapu a já jsem zjistila, jak se chovám, když jsem vyčerpaná - hysterické záchvaty.

A taky mi otevřela zpět cestu k mému románkovému hrdinovi, s nímž jsme se po dovolené sešli a rozhodli se zkusit, jak nám bude fungovat společný vztah. Můj první skutečný vztah v životě, s někým, u něhož objevuji další kladné stránky (protože ty negativní jsem si dobře osvětlila v době, kdy jsem se ho - podotýkám, že téměř úspěšně - pokoušela dostat z hlavy.

No a začala jsem již svůj pátý semestr na tomto ústavu, jež Právnická fakulta Univerzity Karlovy zove se. Podotýkám, že zatím nejtěžší a u něhož nejvíce pociťuji, jak málo se na právníka hodím. Nebo si to jenom myslím?

Moje kamarádka Rubie mi řekla, že moc "overthinkuju" a že kdyby měla můj mozek, že by zešílela. Uznávám, i já sama se často děsím, proč si vyčítám všechno, dá se říci včetně své holé existence. A tento pocit se stále prohlubuje. Bohužel nejenom že sebe a ostatních chci to nejlepší, když to nevykřešu, zmáhají mě pocity zoufalství a zmaru. A že jich přibývá stále víc. I přesto, že žiju téměř dokonalý život, nic mi nechybí, studuju dobrou školu a mám práci, která mě moc nevyčerpává (což jí ale taky mám za zlé, samozřejmě), spoustu lidí, s nimiž si rozumím, v neposlední řadě, spíše jsem to měla napsat hned navrch - úžasnou a tolerantní, milující rodinu a nyní i přítele, který přesně splňuje moji definici vysněného přítele: "aby byl hodný a měl mě rád".

Stále se bičuju za všechno, co se v mém životě odehrává. Tak trochu mě k tomu vyprovokoval rozhovor, který jsem dneska zaslechla v metru. Slečna vyprávěla o svém příteli, jak se o ni staral (netuším už, zda byla nemocná nebo v nějakém jiném případě) a řekla: On je strašně hodnej, ale mě to už štve.

Prostě a jednoduše: lidi jsou na sebe zlí, podvádějí sebe i druhé, lžou si, kdo by si zasloužil dobro, dostává jenom zlo, nespravedlnost je bohužel všudypřítomná. A já vím, že řešením není o tom bezduše tlachat, ale něco pro to udělat. Ale co?


Zdá se mi, že (a já na tom mám samozřejmě podíl) společnost je už natolik rozjetá, že není možné jednoduše změnit určité vzorce. A je mi to líto. A vím, že nejlépe tomu budu čelit, když se podvolím. Ale to se mi nechce. A vím, že pokud budu stále ta naivní, tak že nejhůř se potom budu cítit já, ale co s tím můžu dělat? Nepřemýšlet nad tím tak?

Mějte se krásně.

Další DM box!

Ahoj,

myslíte si, že je možné mít štěstí ve hře i v lásce? Odpověď na tu otázku bohužel neznám, každopádně jsem teď asi už potřetí vyhrála DM box, takže buďto mě mají v DM drogerii rádi nebo mám štěstí v této hře.

Tak se na to rovnou vrhneme:

Obal se skutečně povedl a to říkám i přesto, že nemám ráda podzim. Dokonce ta prkénka jsou tak skvěle nakreslená, že vypadají jako skutečné dřevo.

Balení je jako vždy precizní a moc pěkně vyvedené.

A tady už lze vidět, co v balíčku vlastně je. 

Tentokrát musím říct, že mě DM box velmi mile překvapil a snad všechno z toho využiju. Vlhčené ubrousky, to je klasika. Pyré je jako každé jídlo super, dále zde máme vzoreček tělového mléka s vůní růže, miniaturku batiste suchého šamponu na vlasy (batiste má super suché šampony), jelení lůj (taková napodobenina eosu, ale velmi roztomilá), vzorek tělového krému od nové norské značky, vzoreček vůně, micelární šampon od Nivey (pro mě novinka, ještě jsem to nezaznamenala), alverde hydratační pleťová esence (také novinka, moc se nemažu, tak to třeba napravím), sprchový gel pro muže (dám buďto bratrovi nebo příteli), šampon na poškozené vlasy asi věnuji mamince a ještě dekorativka.

Rtěnka se mi barvou docela hodí, řasenky jsem si sice teď nakoupila do zásoby (miluju Maybelline Falsies, kterou musím kupovat už jenom přes internet, protože v obchodech již není k dostání, poté oční linky v peru - ty se hodí vždy, a péče o nehtovou kůžičku v tužce, což vypadá hodně prakticky.


Jako vždy mě DM box potěšil, ale tentokrát můžu říct, že se mi skutečně líbí všechno, co jsme objevila.

Mějte se krásně!♥

Laserová operace očí

Ahoj,

po dlouhé době jsem zpět, tentokrát s článkem asi úplně jiným, než tu kdy byl.

První problémy se zrakem jsem měla už ve druhé třídě, kdy jsem neviděla na tabuli. Bylo docela jasné, že budu mít problémy s očima, protože tatínek taky nosil brýle a měl docela dost dioptrií. A tak jsem postupně nahrabala nějakých 6 dioptrií na levém a 7 dioptrií na pravém oku a k tomu asi dva cylindry na každém oku.

A to jsem nosila až do mých dvaadvaceti let, strávila jsem tedy dvě třetiny svého života s brýlemi na nose a zvykla jsem si na ně. Brýle ke mně patřily, ačkoli nám (mně a bratrovi) tatínek celý život sliboval, že půjdeme na operaci očí. On sám operaci absolvoval ještě v době, kdy se s tímto typem operace začínalo v Rusku (tehdejším Sovětském svazu), kdy nějaký profesor začal s nařezávám rohovky. Tatínek mu dokonce psal a o tuto operaci se zajímal. Nevadily mu útrapy, které by musel podstoupit a nedbal ani na rady svých rodičů, kterým se nelíbilo, že pojede do Zlína (kde se tehdy jako na jediném místě v republice tato operace prováděla).

Takže mi bylo jasné, že "někdy v budoucnu" budu muset na tuto operaci jít. No a asi před rokem jsem byla u své oftalmoložky, která mi potvrdila, že se mi dioptrie již nehýbají, oko neroste, takže je možné operaci provést.

V červnu jsme tedy byli na klinice Lexum na předoperačním vyšetření. Předoperační vyšetření se skládá nejenom z běžného vyšetření (tlak v očích, různé prosvěcování, kontrola u optometristy), ale také z testu slzivosti (papírky vám zavěsí za spodní víčka a čekají, kolik slz vyslzíte) nebo ze scanování rohovky (kdy se díváte do světýlky, které vám změří rohovku - tj. otočí se o 360 ° kolem oka). Na tomto předoperačním vyšetření mi však byly zjištěny podrážděné spojivky, takže jsem odešla s kapkami do očí, které jsem si měla měsíc kapat a pak přijít na kontrolu. Nutno říct, že jsem vždycky byla ten typ, co nesnášel byť ty klasické formy vyšetření oka, takže mi většinou nikdo v oku nic nezjistil. Natož kapání, to pro mě vždy bylo úplně smrtelné. Ale když jsem poté přišla na kontrolu a dostala kapky na další dva měsíce, dá se říci, že jsem si na kapání docela zvykla.

Takže jsem poté přišla na kontrolu 11. září, kde mi bylo oznámeno, že spojivky jsou v pořádku, znovu mi byly provedeny nějaké testy a dohodli jsme datum operace. Na včerejšek.

Je pravda, že dřív jsem se maximálně bála. Nedoporučuju dívat se na internet na ta videa, to člověka jenom odradí. Navíc bratr tu operaci absolvoval přede mnou a tak trochu mě strašil. Ale hodně mi pomohlo, že jsem ty poslední dny před operací byla s přítelem a řešili jsme úplně jiné věci. A já mám radši, když člověk musí do té situace spadnout a pak se s tím prostě nějak vyrovnat, než o tom moc přemýšlet dopředu. Navíc jsem na to vlastně byla připravována skoro celý život a člověk prostě musí brát věci tak, jak přicházejí. A jsou na světě přece horší věci, že ano?

Taky jsem si říkala, že to je pro mě ještě výhodnější, než pro jiné, protože mi byl zjištěn astigmatismus a když člověk podstoupí tuto operaci, tak si tím snižuje riziko pozdějšího šedého zákalu.

(Níže jsou uvedeny zkušenosti z kliniky Lexum v Praze na Budějovické. Operaci jsem si sama - respektive tatínek - zaplatila, takže řádná reklama.)

Na operaci by si s sebou člověk měl vzít přezůvky a sluneční brýle (mimochodem to byl jeden z důvodů, proč jsem se tak trochu těšila na operaci - že si konečně budu moct koupit krásné sluneční brýle a nebudu muset nosit takové ty klapky na dioptrických brýlích). Recepční vás odvede do vrchního patra, kde se převlečete do pláště, vlasy vám schovají pod čepici a věci si odložíte do skříňky. Potom vám postupně rozkapávají oči, a každému je rozkapávají jiným množstvím - bratrovi je třeba rozkapávali na čtyřikrát, mně jenom dvakrát.

Potom si vás odvede sestra vedle, přijde primářka nebo nějaký další doktor a řekne vám první fázi. Tou je vytvoření sítě bublinek na rohovce oka, které vám tam nějak vypálí ty buňky (omlouvám se za laické vyjadřování, nejsem oftalmolog). Přijdete do sálu, na břicho dostanete pejska, kterého můžete svírat a zajede s celým lůžkem po první laser. Po roztažení oka do rozvěrky a nakapání anestetik se díváte do zeleného světýlka s kruhem, které se vám přiblíží k oku a udělá tu síť bublinek. Doktoři s vámi pořád komunikují, říkají vám, kolik ještě zbývá času a zajímají se, jak se cítíte, což je super. Tohle vám udělají na obou očích, následně vás odvezou pod další laser, kde vám seříznou vrchní část oka (myslím, že skalpelem, ale jistá si tím nejsem), odklopí ji, zaměří laser a vylaserují dioptrie. Opět se nesmíte hýbat, trochu vám i přidržují hlavu, ale celé to trvá asi tak dvě minuty max. Druhé oko máte při tom vždy přelepené.

Celý zákrok skutečně trvá tak 10 - 15 minut a dá se to vydržet. A říkám to já, největší bázlivec na oči v celém vesmíru. Pokud jsme to zvládla já, zvládne to už skutečně každý. A já jsem si taky řekla, že pokud zvládnu tohle, tak už snad v životě zvládnu všechno.

No, potom po operaci vám dají sáček s antibiotiky a umělými slzami a jdete domů. Potom jsem nemohla sice několik hodin ty oči moc otevřít, navíc mě šíleně bolela hlava, tak jsem si dala i ten rozpustný prášek, co jsem také měla v sáčku, lehla si a na pár hodin usnula. Důležité je, že člověk nesmí první noc spát na boku, aby se mu lamela nepohnula a potom celý týden být extrémně opatrný na oči, ale jinak lamela se prý usazuje celé tři měsíce, takže nemačkat oči, nemnout si je atd.

A druhý den se jde na kontrolu. Dozvěděla jsem se, že levé oko je v suprové kondici (tj. už s ním přečtu to, co bych měla), pravé oko (které jsem vždy měla slabší) se ještě bude korigovat a celkově budu mít ještě po nějakou dobu pocity zamlženého vidění a nebude to stoprocentní, ale to už je taková maličkost.

Takže celkově bych to zhodnotila tak, že to bylo, nechci říct lepší, než jsem čekala, ale rozhodně jsem to čekala o hodně horší. Vydržet se to určitě dá, není to příjemné, ale nebolí to, oči trochu tlačí a nejdou pak moc otevřít, ale večer už člověk normálně vidí a zatím je to už jenom lepší.

Tak doufám, že jsem někoho aspoň trochu obohatila a nebojte se - dnes už je pokrok skutečně na vysoké úrovni a to hlavně co se týče takhle těch laserových operací. A je normální, že se člověk bojí o svůj zrak (sama mám kamarádku, která je téměř slepá a samozřejmě bych tak nechtěla skončit), ale na druhou stranu pokud má člověk tolik dioptrií jako já, tak je komfortnější se trochu hecnout a podstoupit to. Zvlášť pokud má někdo astigmatismus. Však o zrak musíme pečovat.

Mějte se krásně!♥

Dovolená v Hluboké nad Vltavou

Zdravím vás, opálená a vysmátá, tak jak jsem přijela z dovolené v Hluboké.

Když bylo asi tak od května jasné, že s rodinou to tento rok na dovolenou nevypadá, rozhodla jsem se poměrně brzy, že si zařídím svoji vlastní dovolenou. S kamarády, někam, kde to finančně uneseme a s programem, s kterým (snad) užijeme dost legrace.

Začala jsem shánět ubytování a vymyslela jsem nám jeden den na raftech. Já sama jsem na raftech byla jenom asi dvakrát v životě, vždy se školou. A vždy s nějakým instruktorem, takže jediné, co jsem dělala, bylo pádlovat jako o život. Navíc jsme sjížděli pouze Jizeru. Takže jsem si říkala, že to bude dobře zapadat do naší sportovně-turistické dovolené a popravdě si myslím, že zrovna tohle byla věc, která nalákala mé přátele. A taky jsem se tím odreagovávala v případech, kdy jsem začala přemýšlet nad operací očí.

No, zkouškové uplynulo a překulil se červenec a pak i začátek srpna. A konečně jsem se měla balit a připravovat. Mám takový špatný zlozvyk: vždycky před nějakou "akcí" se mi tam strašně nechce, musím se skoro přemlouvat sebou hejbnout, ale potom jsem velmi ráda, že jsem do toho šla a že jsem to zkusila. A tak to bylo i tentokrát. Samozřejmě jsem se těšila na kamarády, ale byl to takový zvláštní pocit.

V úterý 8. srpna jsme vyjížděli z Prahy. Hned od začátku jsem byla ráda, že mám s sebou kluky, protože mi bylo jasné, že budou zařizovat všechno na nádražích a s jejich pomocí při orientaci v mapách jsem také počítala. Když jsme se dostali do kempu, byla jsem mile překvapena. Zažila jsem totiž už i jeden opravdu hrozný, to bylo ve Sloupu v Čechách, kam jsem jela s babičkou. S tou jsme dříve hodně jezdili na takovéhle turistické výlety, no a asi to na mě zanechalo nějaké stopy.

Když jsme se ubytovali, šli jsme nejprve okouknout Hlubokou nad Vltavou. Koupili jsme nějaké pohledy a kluci si koupili zmrzlinu (já jsem úspěšně odolala a zůstala o svém jablku. Chtěla jsem taky trochu zhubnout na téhle dovolené.). A večer jsme se vykoupali v rybníku Bezdrev, u něhož jsme bydleli.

 Druhý den byly naplánované rafty. Ráno jsme museli vstávat v pět hodin, abychom stihli vlaky do Vyššího Brodu. A potom se jelo. Pěkně osm hodin až do Českého Krumlova (respektive za Český Krumlov). Byla to zabíračka. Sice první třetinu cesty - do Rožmberka nad Vltavou - to uplynulo krásně, poté se začaly projevovat bolesti a k tomu ještě začalo pálit sluníčko. A kdo si nevzal mléko na opalování? Nehlaste se všichni, ale byli jsme to zrovna my. Což bylo docela vtipné, protože ráno pro nás do Českých Budějovic přijela obstarožní souprava s otevřeným vagonem, v němž bych asi zmrzla, kdybych si od Honzy nepůjčila tričko a kdybychom z toho neměli takovou legraci, takže jsme se rozehřáli i smíchem.

Před Rožmberkem jsme se stavili na pizzu a měli tam nádhernou tříbarevnou kočičku. Tak dostala šunčičku z mého přídělu šunkové pizzy, vypadala strašně hladově.

Naštěstí jsme stihli vrátit raft před sedmou hodinou. No a potom nás čekala jenom cesta do Hluboké. Bohužel vlak stavěl jenom na zastávce Zámostí, která byla od kempu vzdálena asi 8 km. Takže jsme upádlovali 38 km po Vltavě a potom se ještě prošli po Hluboké (a ještě se ztratili), takže myslím, že to možná i těch 10 km mohlo být. Bohužel jsem s sebou neměla svůj chytrý telefon, takže to nevím jistě. Každopádně do kempu jsme dorazili až v půl jedné a byl to zřejmě ten nejintenzivnější sportovní zážitek mého života. Kluci už byli očividně unavení a já jsem vypadala ještě v pohodě, proto jsem si vymyslela hlášku: "Odrovnala tři kluky". :-)

Další den jsme vstávali později, asi v 9 hodin. Měli jsme naplánováno vyzvednout Rubie a jít na zámek. Všechno jsme splnili a prohlédli si reprezentační prostory v zámku. Na Hluboké už jsem byla, ale je tam krásně, člověku vůbec nevadí to vidět několikrát za život. Prostě jižní Čechy ♥.

Nechtěla jsem se fotit a dlouho jsem si říkala, že jsem na těch fotkách fakt ošklivá, ale pak jsem si řekla: A co? Však vím, že nejsem dokonalá a hlavní je, že jsem se s klukama dobře bavila a že jsme se zasmáli.

 Potom jsme se ještě prošli skrze Hlubokou až do kempu, nachodili jsme dalších krásných několik kilometrů. Zbožňuju chůzi.

Ten večer jsme si taky naplánovali menší oslavu. A kluci vytáhli karty. Nejdřív jsem nechtěla hrát, ale pak se mi to velmi zalíbilo a hráli jsme hodně dlouho. No jo, jsem škodolibá a ráda vyhrávám.

Další den, to byl pátek 11. srpna, bylo celý den ošklivo. I cesta k uvaření těstovin se změnila v kličkování mezi loužemi a odnesli jsme to mokrými botami. Takže jsme hráli karty (Rubie už z toho mohla vyrůst :-) a hru Česko. Ošetřovali jsme si naše spáleniny a chystali se na návštěvu ZOO Ohrada, kterou jsme měli naplánovanou na večer.

 V zahradě jsme viděli roztomilé pouštní kočky (to chci domů!), ale i další zvířátka. Mají i medvěda, tygra, supy a další zajímavá zvířata. Já jsem tedy už byla navečer podivně unavená (prohlídka byla od 19:30 do 22:00 hodin), takže jsem víceméně polehávala po svých kamarádech. :-)

A když jsme přišli, byl už čas sbalit si věci a připravit se na odjezd, který měl být další den. Docela jsme litovali, že to bylo tak krátké, proto jsme s kamarády ještě strávili nějaký čas (do 3 hodin ráno, ehm :-) povídáním si o metafyzických otázkách typu náboženství a filozofie. To mám ráda.

No a další den se jelo domů. Akorát se někdo (no jo, byla jsem to já :-) špatně podíval do jízdních řádů, takže místo vlakem jsme se do Českých Budějovic museli dostat autobusem. Ale stihli jsme to.

No a po příjezdu domů mě ještě čekala návštěva u pratety a oslava jejích 70. narozenin. Byla to pěkná přežíračka.

 (A borůvkové knedlíky jsou od babičky. ♥)

No prostě: krásná dovolená, počasí taky docela vyšlo, dokonce jsem snad jedno kilo zhubla! A hlavně, byla jsem tam s těmi nejlepšími, hodně jsem se nasmála a zkrátka si to stoprocentně užila! Akorát škoda, že jsme na raft nevzali můj telefon, ale to by tady byla spousta fotek a nikoho by to nezajímalo.

Mějte se krásně!♥