"Zbytek" mých dárků, předsevzetí?, minibilance

Ahoj,

v rámci prokrastinace jsem se rozhodla, že ještě před koncem roku sepíšu další, pravděpodobně poslední článek.

V tom minulém jsem Vám ukázala dárky, které jsem dostala od Ježíška pod stromeček, nyní Vám ukážu ostatní, které jsem dostala od babičky, tety a kamarádek.

Bystré oko si povšimne, že jsem na kraj bločku napsala své jméno v alfabetě.

Jako každý rok jsem se s kamarádkami sešla mezi svátky a užily jsme si skvělé čtyři hodiny spolu. Jak jsem teďka v Praze, tak jsem dvojnásobně tak vděčná za každý lidský kontakt. Navíc na vysoké škole už se prostě takováhle přátelství nenavazují (ne, že bych snad chtěla svoje kamarádky vyměnit!)

Nejdřív jsme byli dvě hodiny v Kino Kafé, relativně nové kavárně místo někdejšího kina Varšavy. Poté jsme se přesunuly do Dobré čajovny, kde máme naše místečko. Dokonce každý rok sedíme na stejných místech a já jsem taková tradiční, takže to strašně oceňuji.

Tentokrát jsem si dala čaj, který se jmenoval Velké šarlatové roucho a pak jsem si chtěla dát ještě Lapsong souchong, ale neměli :-(, takže jsem si dala nějaký jiný.

Velké šarlatové roucho jsem si dala kvůli příběhu, který u něj byl napsaný, totiž že jeden soudní úředník z vděku, že ho pití tohoto čaje vyléčilo, zakryl šálek svým rouchem. 

Fotky jsou trochu zpřeházené, ale představu si uděláte. Snad.

Toliko k mým svátkům. Teď už se snažím učit, ale popravdě, takhle bídně jsem se ještě před žádnými zkouškami necítila. Zdá se mi, že jsem se prostě za ty tři měsíce skoro nic nenaučila a i to málo jsem se naučila vlastně sama. Všechno bylo tak strašně divné, celou tu dobu. No, samozřejmě je tomu tak i proto, co jsem zažila, nebo spíše nezažila 25. listopadu.

Dostáváme se tak k dalšímu tématu tohoto příspěvku. Moje předsevzetí na další rok. Je ještě brzy, stačilo by sesumírovat je až zítra, ale to se zřejmě budu celý den učit, takže zase tolik času nebude.

Předně si dávám předsevzetí se nezamilovat. Nechci už prožívat všechno to špatné, co je s tím spojené, protože mě to ubíjí a já se pak nejsem schopná na nic soustředit. Z vývoje od konce srpna jsem pořád dost vykolejená a jistě: jsou to jenom čtyři měsíce a já mám právo být z toho ještě vykolejená. Jsem však typ člověka, který má rád sám nad sebou kontrolu a i když vím, že si tím možná zavírám vrátka k budoucnosti (protože kde jinde se lépe seznámit, než na vysoké škole), tak stejně počítám s tím, že si zřejmě nikoho nenajdu. Nelituju se a nechci, aby mě někdo litoval.

Druhým takovým předsevzetím je určitě nadále cvičit, protože mi to strašně psychicky pomáhá a i když na mě ty výsledky moc vidět nejsou, člověk má radost za každý bolavý sval. Jak říká Casey Ho: Sore muscles, happy face!

Třetím předsevzetím, které by tedy mělo být spíše první, je zaměřit se na školu. Mám velké štěstí, že mám tak skvělé rodiče, kteří mě budou podporovat, i kdybych nezvládla práva, miluju je a jsem za ně vděčná. Samozřejmě je nechci zklamat a tak musím dělat všechno pro to, abych se na škole udržela.

Myslím, že to jsou má největší, nejdůležitější předsevzetí. Samozřejmě bych si ještě měla dát předsevzetí nejíst tolik sladkého, neutrácet peníze a tak dále, ale to jsou taková okrajová předsevzetí, ne tak důležitá.

Nakonec bilance. Nedělám je ráda, v životě ani v účetnictví. Ale což. Tenhle rok se v první polovině, řekla bych, dost vyvedl. Pro mě je rok pořád strašně dlouhé období a nerada se ohlížím. V první polovině jsem zažila pěkný maturitní ples, odmaturovala jsem na samé jedničky a dostala jsem se na vysokou školu, na kterou jsem se dostat chtěla. Poté přišly prázdniny a já jsem udělala tu hloupost, že jsem zůstala doma a nevyvíjela jsem žádnou aktivitu. A to mě, řekla bych, dost zlomilo.

No a potom přišla slavná dovolená na Rhodosu. Byla krásná, neříkám, že ne. Ale přinesla mi taky zklamání a já jsem na sebe naštvaná, že jsem se nechala takhle zblbnout. Proto se už ani nechci zamilovat. 

Ano, jsem naštvaná sama na sebe, že jsem tak slabá. Snad to v příštím roce napravím, snad se zlepším, budu méně sobecká a naivní a nebudu se tak litovat. 

Loučím se s Vámi fotkou mojí Micinky. Musím ji fotit bez blesku, protože je po mně a nemá ráda, když jí něco svítí do očí.

Mějte se krásně a všechno nejlepší do nového roku!♥

Vánoce, Vánoce, Vánoce!

Zdravím,

Vánoce jsou tady, no, už jsou skoro zase pryč. Moc jsem se na ně tentokrát netěšila, byla jsem lehce v depresi z toho, že jsem stihla jenom dva druhy cukroví (perníčky a linecké pro dědu), ale nakonec jsem byla tak narušená (ano, to je to správné slovo) ze školy, že si teď užívám hlavně volno, které tedy za chvilku skončí (protože se ty Obecky = Dějiny práva a státu evropských zemí a USA - prostě někdy naučit musím, že ano, nikdo to za mě neudělá) a zdá se, že ačkoli jsem tentokrát nechytla vánoční náladu, tak jsem si alespoň docela odpočinula, a to je přece hlavní.

Postupem času taky zjišťuji, že mě snad víc baví dárky dávat, než dostávat. Byli jsme totiž u babičky a pohled na její tvář když rozbalovala dárky je prostě k nezaplacení. Já jsem ani nechtěla, abychom si dávali dárky, ale samozřejmě jsme si něco málo s rodinou nadělili. Ne všechny dárky se vyvedly podle našich představ, takže už byla taková menší hádka (mezi mamkou a tátou, já bych si nikdy nestěžovala na dárky, co dostanu), ale ta už se nějak přehnala.

Jsem tedy od pátku 18. prosince doma a strašně si to užívám, můžu si nahlas zpívat (jo,jsem creepy), cvičím každý den (taky už mě pekelně bolí břišáky) a neučím se, sleduju jenom pohádky a vlastně celé dny nic nedělám.

Ale aby to nevyznělo, že se jenom flákám, tak jsem poslala seminárku na Čecha (= České a československé právní dějiny) a čtu si aspoň knihu na ty Obecky. Mimochodem, četla jsem diskuzi na Facebooku a zřejmě jsem opravdu šprt, protože mnoho lidí tu práci ještě ani nezačalo. (No,já spíš kalkuluju s tím, že by mi kdyžtak profesor poslal nějaké připomínky, abych ji ještě stihla doopravit, kdyby se mu nelíbila). Zato v učení jsem pozadu, ale vzhledem k tomu, že na takovou Politologii neví NIKDO co se máme učit, tak jsem relativně v normě.

Níže dárky, které jsem tento rok dostala (zítra tedy ještě jedeme k druhé babičce, a tam taky asi něco budeme mít, takže ještě přibudou):

Nahoře je peeling, který jsem si nadělila sama, ale oficiálně je od mého bratra. Poté sada kosmetiky od Mixy (ta mi udělala opravdu radost, protože si aspoň někdo = maminka pamatuje, že mám citlivou pleť), zástěra s třešničkami (jasný symbol), kufříček s kosmetikou (takový jsem vždycky chtěla jako malá), můj nejoblíbenější čaj s jahodami, papájou a růžovými lístky, CEM-M gummies (od táty, jako každý rok), svícínek a v obálce 1500,-Kč (ano, jsem rozmazlená kapitalistická dcerka, ale o peníze jsem se neprosila a to, že je toho tolik jsem zjistila až před chvilkou).

Tady se můžete podívat, jak jsem já balila dárky. Já si s tím vždycky hraju ...

A co se týče toho cvičení, tak to na mě moc vidět není. Zde si můžete prohlédnout můj "Štědrovečerní outfit" (znít to tak strašně nepřirozeně, co?). Tohle crop tričko jsem si oblíbila ke stromečku, měla jsem ho i minulý rok. Je to taky proto, že je u nás na Štědrý den vždycky hrozné vedro a tento rok bylo i počasí docela teplé.

Takže ať cvičím jak chci, tak zadek, stehna a břicho jsou pořád jako hroudy tvarohu. Ale stále trochu opáleného tvarohu (to je tím Řeckem :-).

(Omluvte veškerý nepořádek ve skříni i za mnou, je to pokoj rodičů, já nemám tak velké zrcadlo. :-)

Dívali jste se na pohádky? My s mamkou se díváme vždycky, abychom byly v obraze o nových pohádkách. Na Štědrý den jsme shlédly ty dvě nové - Korunní princ a Tři bratři.

Korunní princ byl docela vtipná a taková ještě docela klasická pohádka. Princ byl docela hezký a roztomilý, jak pořád zapomínal. Jeho bratr byl správný padouch.

Takže celkem nadšené jsme to přepnuly na Tři bratry, o kterých jsme si už dopředu myslely své. My totiž nemáme rády Svěráka a nápad na zkombinování tří klasických pohádek do jedné se nám zdál divný. No a divné to bylo. Piškula co si měl vzít Karkulku tam vyzněl jako pedofil, úplně to zničilo tu karkulkovskou pointu. Kluse i Dyka nemám ráda a navíc mi přijde, že se o ty princezny pořádně nezasloužily. K tomu ten debilní nápad "jakoby se ptát diváků v kině, co si myslí a nechat tam jejich siluety" byl taky dost blbý. A ještě mi Svěrák jako vypravěč připomenul školu, když mluvil o "smlouvě o smlouvě budoucí". No prostě vypečená pohádka, kterou zabil tři skvělé náměty a nic nového k nim nepřidal.

To takových Dvanáct měsíčků, myslím že z předminulého roku, to je skvěle pojaté moderní zpracování pohádky! Na tu se vždycky ráda podívám.

Tak, to by bylo asi všechno. Doufám, že si užíváte volna a hlavně toho, že jste se svými blízkými. Ano, někdy to je na nic, hádky a tak dál, ale je to i pěkné.

Mějte se krásně!♥

Na vejšce to není, jako to bylo na střední

Ahoj,

sedím si tak před učebnou č. 100 v Praze na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a už snad posté se sama sebe ptám: Co tady děláš?

Víte, právnická fakulta, to je prostě jiný svět. Ona celkově vysoká škola je hodně jiný svět. Ráno sice jdete na přednášku až od deseti hodin, jste však unavenější, než kdyby vám škola začínala v osm. Neznáte moc lidí a i když nějaké znáte, často je za celý den nepotkáte nebo se letmo zahlédnete na přednášce či semináři. Všichni se tváří, jak je to super a prestižní a já nevím co, ale ve skutečnosti všichni dobře vědí (a dávají to najevo), že pro většinu lidí to je hlavně prostředek a ne cíl. A já se pomalu snažím naučit se tohle chování.

Střední škola byla procházka růžovým sadem. Ve třídě jste sice nebyli super kolektiv, ale aspoň jste se bavili. Hodně jste o těch lidech věděli (možná i když jste nechtěli). Tady (ale věřím, že tomu tak  je i na jiných školách) stěží poznáte lidi, kteří s vámi chodí do ročníku. Už se tu nenavazují přátelství na celý život, ale jenom takové aliance, prospěchová přátelství, abych tak řekla. Někoho, s kým budete chodit na oběd, někoho, kdo s vámi vydrží ve vydýchané knihovně, někoho, ke komu si sednete na přednášce, někoho, kdo vám půjčí učebnici.

Dalším paradoxem je, že se učíte více, než kdy jindy v životě. Za prvé je to proto, že učení jde do hloubky, za druhé proto, že ve škole se toho moc nedozvíte a tak se knihovna a knihy opravdu stanou vaším nejlepším přítelem (pokud chcete zvládnout zkoušky a nespoléhat na profesory). Za třetí proto, že už jde opravdu o hodně. Paradoxně většina lidí to bere jako procházku růžovým sadem. Ono to totiž jinak nejde, to by se člověk zhroutil. Kdyby si člověk pořád opakoval, že má jenom tři pokusy na udělání té které zkoušky, prostě by se sesypal. Aspoň člověk, jako jsem já. Ne, vy se tím musíte stresovat až těsně před tím, než ke zkoušce dojde. Protože i když se naučíte jak Pánbůh, stejně vám tu zkoušku nedají. A protože jsou tady pořád ty další pokusy, že ano.

Ano, nedivím se studentům, že celý semestr nic nedělají, protože stačí ty nervy o zkouškovém. Já už pomalu na tuto doktrínu také přistupuji a i když si stěžuji, jak je všechno strašné a nespravedlivé, člověk si musí uvědomit, že (jak říká můj tatínek): "Spravedlnost neexistuje." A neumím si představit lepší prostředí, kde si to ověříte v praxi, než je vysoká škola.

Další věcí, kterou si musím uvědomit je, že bych měla odstřihnout svoji pupeční šňůru se školou. Já jsem vždycky byla ten člověk, který se aktivně a docela rád účastnil různých akcí školy. No, tak to definitivně skončilo. Za prvé proto, že se mi nelíbí koncept právnické fakulty a vysokých škol celkově, kde jim jde především o zásluhy a pedagogická činnost jde stranou. Za druhé proto, že člověk má sám co dělat se svými zkouškami. Za třetí, jsem v Praze, tady se vždycky všechno děje (ať už ve špatném, nebo v dobrém smyslu) a mě stačí, bohatě mi stačí už to, že jsem "ve středu dění". Nehodlám si zavařit (ať už to pochopíte jakkoli) a nehodlám být vidět. Chci, abych tuhle školu dodělala, vrátila se do Liberce (ano, do mého milovaného, provinčního, šedého, smutného, mrazivého Liberce) a tam si našla nějakou práci. Nemám ambice, abych se stala advokátkou nebo tak něco. Stačí mi obyčejná úřednická pozice za průměrný plat.

No, lehce jsme odbočili. Prostě, spíše než maturita je vysoká škola zkouškou z dospělosti. Tady se musíte vypořádávat s pocity méněcennosti, doufat v každého možného i nemožného Boha a v libovůli profesorů, obstarat si informace sami, jednat sami za sebe (pokud možno tak, abyste školu dodělali) a k tomu si ještě organizovat společenský život!

Já sice mám odlišné názory, než většina studentů a necítím se být klasickou studentkou právnické fakulty. Nechci se projevovat, chci jenom dodělat školu. Nechci se proslavit nebo zastávat nějakou viditelnou funkci, chci prostě normálně žít.

Jak jste si jistě všimli, nejsem v Praze zrovna dvakrát šťastná. Je to nejenom tím, že je to pro mě tak trochu nepřátelské město, je to i atmosférou na vysoké škole, změnou celkového režimu, mými vlastními psychickými problémy a jakousi transformací, ve které jsem se nyní ocitla. Ale já doufám, že to prostě nějak překonám. A stále si opakuji: to prostě nějak dopadne. Čas plyne a vláčí nás s sebou a my uděláme jen málo proto, abychom se mu nějak vzepřeli, abychom ho zastavili nebo ohnuli. Ne proto, že bychom nechtěli, ale proto, že zkrátka nemůžem. Nějak bylo, nějak bude.

Neznamená to však, že si nemůžeme ten čas, který nám byl vyměřen užít (jo, zní to ode mně fakt vtipně). A myslím si, že nikdy si to člověk neuvědomí tak dobře, jako na vysoké škole.

Mějte se krásně!❤

Události posledních dvou týdnů (zhruba)

Ahoj,

tohle je hodně pozdní článek, ale omlouvá mě moje píle (učila jsem se na Teorii práva, ze které dělám v úterý zápočtový test) a protože pořád ještě dávám přednost vzdělání před zábavou (kterou je blog), tak mám skvělou výmluvu!

Za poslední dobu se mi nashromáždilo plno věcí, o kterých bych Vám chtěla povědět. Ve středu 2. prosince jsem byla se školou v Poslanecké sněmovně, v úterý byl ten diskutovaný rozhovor s Bašárem Asadem, v pátek jsem si vyzvedla DM box (ano, opět jsem ho "vyhrála") a celkově se toho dělo celkem dost. Já sem můžu přidávat fotky jenom z domovského počítače, protože k mému kolejnímu notebooku si nepřipojím telefon a na ten nejčastěji fotím. Fotky jsou tudíž nekvalitní a mě to mrzí, ale bohužel, nic s tím neudělám.

Nejdříve k rozhovoru s Bašárem Asadem (protože k tomu nemám žádné fotky). No, nebudu to protahovat, rozhovor se mi velmi líbil a Asad na mě hodně zapůsobil. Pořád jsem si musela říkat, že kvůli němu byli nějací lidé ve vězení, že to prostě není dokonalý vůdce země, ale na druhou stranu vede odpovědně válku za svoji zemi, protože nikdo jiný by to neudělal a víte jak to je - v lásce a válce je dovoleno vše a těžko nyní budeme hledat spravedlnost. Jeho přístup je správný, teď je hlavně nutné vypořádat se se samozvaným Islámským státem a on je přece pro volby, až bude po válce, tak v čem je problém?

Několik jeho výroků mě zaujalo, takže jsem si rozhovor stáhla v opsané verzi a asi si ho ještě jednou podrobně přečtu a vypíchnu některé citáty, protože to fakt stojí za to. Působil velmi upřímně a docela mile a přece jenom je pro sekularizaci. No a každý, kdo je vlastenec (aspoň mi tak připadá), tak toho já obdivuji a patří do našeho "cechu vlastenců". :-)

Takže to je asi vlastenectví, které mě na něm tak okouzlilo. A přiznejme si, že každá země tak trochu potřebuje silného "leadera". Ne sice, že by měl chodit přes mrtvoly, ale vůdci typu Holland a Merkelová jsou zase všem pro smích, tak si vyberte.


Pokračujeme k DM boxu. Ano, opět jsem ho vyhrála, opět se mi neodečetlo 200 bodů a opět to potvrzuje moji teorii - když má někdo takové štěstí na výhry a celkově v životě jako já, nemůže mít štěstí v lásce. Ale pojďme se podívat na obsah.

Přiznám se, že než jsem pro DM box šla, podívala jsem se na internet, co v něm bude. Nejdřív jsem si myslela, že pro něj ani nepůjdu, ale v jedné prodejně asi nevědí, že se za to mají ty body odčítat, takže jestli vyhraju příště, půjdu pro něj, i kdyby byl obsah horší, než dnes.

Jak vidíte, obsah tentokrát nic moc, ale byla tam docela praktická kabelka. Jinak kapsle na praní prádla asi moc nevyužiju (leda na koleji, ale tam jsem si zatím nikdy neprala), linky od Dermacolu jsem zkusila a zdají se docela dobré, odlíčila jsem je rovnou tou micelárkou od Baley a odlíčila je, takže v pohodě. Lak od Sally Hansen se určitě neztratí, zvlášť, když mám takové třepící se a lámavé nehty. Máslo na rty využiju taky, pořád s sebou něco takového musím mít, ale nejfunkčnější je stejně obyčejný jelení lůj např. od Astridu. A ten olejíček jsem nejdřív chtěla dát mamce, ale když se podíváte na popisek a uvidíte tam konkrétní slova (ano, mám na mysli Egejské moře), tak jsem se rozhodla, že si ho nechám. Ano, jsem sobec. Ne, mamce to nevadí.

Protože jsem si taky v DM něco kupovala, dostala jsem vánoční krabici. Je strašně pěkná a samozřejmě v ní nikomu dárek nedám, ale usyslím si ji pro sebe na nějaké kravinky. Mám z těch DM krabic na skříni už docela sbírku.

25. listopadu jsem měla svátek. A ačkoli jsem sobecká a zlá na svoji rodinu, oni mě milují a za to je nelze nemilovat :-). Níže jsou dárky, které jsem dostala.

Ta čokoláda (vpravo) je hořká s PEKANOVÝMI ořechy, pistáciemi a brusinkami! Je to úplná dokonalost, já miluji pekanové ořechy! Jinak další jsou směsi od Karla Pejška z Ape pražírny (známý to křížanský podnik) a kalendář, kde je na každý den nějaký historický fakt. Čeká mě brutální zkouška z obecných dějin, tak si mamka řekla, že tam třeba najdu nějakou zajímavost.

No, ještě snad pár fotek z návštěvy Poslanecké sněmovny. Byli jsme tam s učitelem, kterého mám nejméně ráda. Zapsala jsem se k němu, protože jsem četla, že má být hezký. No, mě se nelíbí (ale můj vkus není zrovna mainstreamový), ale můj hlavní soud proti němu nepochází z roviny atraktivnosti, ale z roviny osobnosti. On totiž dělá to, že se směje vlastním vtipům, čímž mi připomíná jiného nejmenované učitele ze střední školy. A navíc je to takový hezounek, ví asi, že z hlediska mainstreamu je "pěkný". Mě se tedy víc líbí jiný nejmenovaný profesor, který má sice "šilhavé očíčko" (jak já říkám), ale jinak je strašně vtipný a milý a fakt dost hezký. Mezi studenty oblíbený a nepovažuje se za boha (na právech v Praze fakt výjimka).

Na jednací síni Poslanecké sněmovny mě hlavně překvapilo, jak je vlastně malá. A když je v ní všech 200 poslanců (stane se to někdy?), tak tam musí být narváno a strašný hluk, to potvrdil i ten průvodce, který nás tam provázel.

Fotky jsou z mobilu, a podezírám ho, že nemá stabilizátor, takže je samozřejmě většina rozmazaná. Ale představu si snad uděláte.

Nakonec přidávám pár random fotek, přinesla jsem si na kolej konvičku, do které si nyní dělám čaj pro dlouhé kolejní učící se večery, tak tady máte dokumentaci:

Ach, málem bych zapomněla. V Praze před FF vždycky dostanu magazín Studenta. A tentokrát tam byly články, které byly fakt jako šité pro mě. O sebevědomí, vyhoření atd. Přefotila jsem je, snad půjdou přečíst (tentokrát jsem to fotila foťákem, tak to snad bude v lepší kvalitě).

A nakonec fotky makronek (koupila jsem je proto, že jsem se nechovala k rodině hezky a chci jim to nějak splatit, navíc děda s babičkou je ještě neměli) a mých nových punčoch, které jsou tak zimní a vánoční, že už to ani víc nejde.

Uff, tak je jedna hodina ráno a já už si vážně jdu lehnout. Poslední dobou nemám vůbec na nic čas a to ještě ani není zkouškové období.

Doufám, že si užíváte své životy jak jen to jde (nebo alespoň zdárně přežíváte, jako já) a přeju všechno nejlepší.

Mějte se krásně!♥

Opět o mojí náladě (já vím, už je to trapné)

Ahoj,

tenhle blog by se měl přejmenovat na Ráj depresivních myšlenek, ale já to neudělám. Stejně to nikdo nečte a tak mi může být jedno, že se to tu jmenuje Vlastenka (což já tedy jsem, ale články tomu moc neodpovídají).

Můj život je skvělý. (My life is brilliant, my life is pure …). No dobře, to byla odbočka. Můj život je skvělý, ale já nejsem. Dneska jsem se chovala příšerně, protože v sobě dusím tolik věcí, že se z toho asi zblázním. No a dneska ty věci tak trochu vyšly ven.

Musela jsem své rodině říct, ať se raději smíří s tím, že si nikdy nikoho nenajdu. Já si myslím, že když o mě 20 let nikdo ani okem nezavadil, že se to asi nezmění. Ne snad, že bych nechtěla, ale tohle je a) prokletí našich rodin – z obou stran, b) moje soukromé prokletí.

Ad a) moje neprovdaná prateta a moje teta, co se vdala a měla děti až po čtyřicítce. Mimochodem, asi se jí podobám čím dál tím víc, taky je tak trochu psycho.

Ad b) mám všechno, co v životě chci. Když má člověk všechno, skvělou rodinu, kamarády, studuje školu, kterou vždy studovat chtěl, je zdravý a materiálně zajištěný, tak prostě musí být věc, která mu nikdy nevyjde. No a v mém případě to je partnerství. Nenamítejte, že jsem mladá a že mě to všechno ještě čeká a že když budu mít takovéhle myšlenky, že si to přivolávám. Tohle je realita.

V souvislosti s tímto bych si měla gratulovat k výběru školy. Na právech, zvlášť, když musíte už tak nějak od třetího ročníku konstantně (= i celý školní rok) pracovat v nějaké advokátní kanceláři, tak vážně nemáte čas na partnerský život. Nemohla jsem si vybrat lépe, nejdřív se na celých pět let (žádný bakalářský mezistupeň) zahrabu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, poté nastoupím do nějaké advokátní kanceláře, kde budu pracovat za pár korun šestnáct hodin denně, když budu mít štěstí, tak si najdu nějaké ne moc dobře placené, ale stálé místo, odkud mě nevyhodí po tříměsíční zkušební době.

No, v té době mi bude už asi tak čtyřicet, na rodinu už bude pozdě a já se zahrabu v práci a doma na mě bude čekat šest koček, které mě ani milovat nebudou, protože kočky jsou sice krásné, ale tak trošku mrchy a potvory a mají rády jen samy sebe. S rodinou se raději ani stýkat nebudu, protože bych viděla ty jejich soucitné pohledy a pořád by se přetřásalo, jak to, že jsem si nikoho nenašla. Budu pokračovatelkou mojí prapratety z Krkonoš, která se nevdala prý proto, že čekala na prince na bílém koni. O mě se bude říkat to samé.

Když budu mít štěstí, tak umřu až budu pát let pobírat důchod. Mezitím budu snášet posměšky obyčejných lidí (vlastní zkušenost – pokladní v Bille na Petřinách nahlas před jinou zákaznicí nadávala na starší paní, která si mezitím ukládala nákup, že není dostatečně rychlá a proč si nenakoupila v jiné době, když tam není tolik lidí, aby nezdržovala). Když štěstí mít nebudu, tak umřu přímo u nějakého nádherného případu, se kterým se budu mořit tak dlouho a nakonec dostanu infarkt když zjistím, že nějaká mladá kolegyně ho vyřešila za mě za mnohem kratší dobu a mě vyrazí pro neschopnost a stáří.

Vidíte, jaké krásné představy mám o svém životě. Totiž, nadhodila jsem před babičkou – a pyšně jsem jí ukázala letáky z Athénské univerzity – že bych tam chtěla jet na Erasmus a podle babičky můžu cestovat, až si najdu manžela. A když jsem se jí zeptala, co když si ho nenajdu, tak její odpověď – ta automatická, soucitná a nechápající – byla, že si určitě někoho najdu.

Vánoce mě taky strašně deptají. Perníčky se nepovedly podle mých představ, dárky ještě nemám nakoupené, šílím z toho, že budu muset udělat úklid (jsem perfekcionistka) a do toho ještě zkoušky. Jo, řekněte, že uklízet a péct nemusím, ale to já prostě nedokážu, jsem šílenec, sebevrah a masochista.

Strašně se za tenhle článek omlouvám, chtěla jsem původně psát o vlastenectví a přidat nějaké fotky, ale nic jsem tento víkend nestihla a ještě jsem byla strašně podrážděná. Ale pokud je někdo masochista, tak si tenhle článek užije.

Mějte se krásně!♥

Můj 17. listopad

Ahoj všichni,

tentokrát Vám hodlám předat spíš pozitivní vlny, a to tím, že Vám povím něco o mém 17. listopadu.

Na 17. listopadu nemám ráda tu demonstrační pohotovost. Každý jde někam do ulic a stává se to už folklorem. Ve škole se dokonce jeden učitel ptal: "Byli jste někde demonstrovat?" jako kdyby ten, kdo nešel byl absolutně mimo slušnou společnost a jak si taky někdo mohl dovolit snad zůstat doma a mít nohy nahoru, když měl jít demonstrovat?

Já a moje mamka jsme tento svátek pojaly trochu více prozaicky a šly jsme na balet. V našem Domě kultury v Liberci totiž vystupoval nějaký Petrohradský baletní soubor a uváděl Labutí jezero. Je to samozřejmě naprostá baletní klasika, kterou jsem - přiznávám - předtím neviděla. Jak je to možné, když jsem taková fanynka Taneční akademie? No, to sama nevím, každopádně 17. listopadu jsem se rozhodla to změnit.

Zajímavé je, že náš dům kultury nemá zas až tak velké pódium. Navíc to není zas až tak reprezentativní prostor pro hostování takové události. My s mamkou bychom tento baletní soubor spíše uvedli do Divadla F. X. Šaldy, ale zde to také bylo pěkné. Akorát se nám kolikrát zdálo, jako by ti baleťáci a baletky skoro z pódia spadli, kdyby udělali jen o trošku delší skok.

A moje dojmy? No, řeknu Vám, že ty kostýmy baleťáků vypadají fakt strašně vtipně, tím chci hlavně říci od pasu dolů a trošku jsem je litovala, že takhle chodí "s kůží na trh", i když oni jsou na to zvyklí. Hlavní baleťák byl takový typický hezounek a asi si toho byl i vědom, ale myslím si, že to představení spíše přidalo.

Hlavní baletka byla neuvěřitelně hubená, ba přímo vychrtlá, ve výstřihu jí byla vidět jenom žebra, ale tancovala nádherně, zvládla všechny otočky, piruety i zvedačky.

Seděly jsme v první řadě, takže jsme na všechno skvěle viděly a také byl slyšet opravdu každý krok a každý skok následovalo hlasité klapnutí prken jeviště.

No, co Vám budu říkat, zážitek to byl skvělý a rozhodně si takovýhle svátek užiju více na baletu, než na nějaké demonstraci venku, kde mi bude zima a kde tou demonstrací stejně nic nedokážu.

Na fotkách níže vidíte moje narcistické "no face" fotky, které jsem pořídila v šatně domu kultury. Nevím ani, jestli jsem se na balet správně oblékla,ale prostě jsem doma nic slavnostnějšího neměla.

A teď už vážně musím něco dělat, uvědomujete si, že zbývá měsíc do zkouškového? Možná mi nebudete věřit, ale já opravdu nic neumím, přes Vánoce budu muset tvrdě zabrat. A dneska ještě musí zapracovat na seminární práci,tak mi držte palce, ať se mi podaří ji napsat a obhájit.

Mějte se krásně!♥

Jak se mám?

Ahoj,

píšu z koleje, protože se prostě potřebuju někomu svěřit a zrovna poblíž není nikdo konkrétní, komu bych se vyplakala na rameni. Píšu vyplakala, ale já nejsem slz schopná. Jsem vnitřně prázdná a zvnějšku ubitá a unavená.

Jsem asi na nějaké životní křižovatce, protože jinak nechápu, proč se cítím tak špatně. (Samozřejmě to asi souvisí s tím, že jsem si dělala naděje ohledně 25. listopadu a ano, může se to ještě změnit, ale já jsem pesimista a nevěřím v to.)

Já jsem totiž asi ztratila víru. Ztratila jsem víru v sebe sama a ztratila jsem víru v život. A nejhorší je, že jsem ztratila víru v lásku. Vždycky jsem byla jako Taylor Swift a věřila na opravdovou lásku, na kterou se vyplatí počkat. Ale teď už v ni nevěřím.

Nevěřím ani v sebe, nevěřím si ohledně školy a nevím, kam mám svůj život směřovat. Vím, že bych se měla radovat, že jsem na právech a že konečně studuji to, co doopravdy chci (ehm, opravdu?), ale nedokážu to.

Nedokážu si vážit věcí které mám, svojí rodiny, se kterou se sice štěkáme, ale vlastně se máme rádi, nevážím si toho, že nemám materiální starosti, nevážím si svého zdraví, nevážím si svých kamarádek a mám pocit, že všechno je jen zmar a smutek a deprese a nic nikam nevede.

A navíc jsem tak zbabělá, že si myslím, že můj život nemá smysl, že nechápu, proč tady vlastně jsem, že by - a to si nechci připouštět - možná bylo lepší, abych nebyla. (A na druhou stranu jsem tak zbabělá, že se trápím a ani skoncovat bych sama se sebou nedokázala.)

Ráda bych našla nějakou vnitřní motivaci, něco, co by mě hnalo kupředu, ale nedokážu se ani rozhýbat k tomu, abych si to našla.

Já nevím, možná bych vážně měla jít k psychiatrovi. Ale u nás v rodině když se řekne psychiatr, tak to znamená to nejhorší z nejhoršího. A já se vážně snažím sama sebe přesvědčit, abych byla silná, abych s tím bojovala.

A na závěr se Vám strašně omlouvám za svoje depresivní články, kterými Vás nechci zatěžovat (pokud se tak stalo, tak se omlouvám), ale tohle je jedno z mála míst, kde si můžu postěžovat.


weheartit.com

A dopadnu jako Lisa. No a co, vždyť se s ní často srovnávám. Jestli se bude komukoli chtít, může napsat cokoli, klidně i anonymně. Ocením každý příspěvek a každou radu.

Mějte se krásně!♥