Jací jsou studenti práv?

Ahoj, vítám Vás u mého dalšího článku.

Dnes jsem měla dvě zkoušky (písemné, ústní bych asi dvě nedala :-), a to z Ústavního práva a z Teorie národního hospodářství. Samozřejmě ještě neznám výsledky, ale z obou mám docela dobrý pocit. Na Ústavko jsem se docela učila, nemám ho totiž moc ráda, na druhou stranu je to jasná látka, kde člověk nepochybuje o tom, co jak je. TNHčko je naprostý opak, je to vlastně taková ekonomie v kostce (což by mi mělo být blízké, když jsem z ekonomie maturovala), ale jak se to u nás na právech přednáší ... no, řekněme, že mi to tak úplně nevyhovovalo, byla to dost všehochuť a NIC NEBYLO ODVYKLÁDÁNO POŘÁDNĚ!

Ale dobrý, nebudu se tady vztekat, protože mi test přišel dost jednoduchý, a to přes to, že to byl multiple-choice test (tedy všechny odpovědi mohly být dobře, nebo ani jedna, ...). Ale uvidíme, zítra bych měla mít výsledky a vzhledem k tomu, že zítra snad taky vyjde článek, bych se tady o výsledek mohla podělit.

Chtěla jsem ale psát ještě o testu, který jsem měla včera. Opakovala jsem písemnou část zkoušky z Římského práva. První pokus jsem dělala vlastně ještě v předtermínu (i když se tomu tak neříkalo), ale bylo to prostě ještě před tím, než začalo zkouškové, tak tomu říkám předtermín :-)
A to byl prostě děs. Jaksi jsem si zapomněla zopakovat věcná práva (mimochodem jsem je nikdy neměla zvlášť ráda, zlaté dědické nebo obligační právo!) no a ten test byl celý jenom o věcných právech. Naštěstí už minulý semestr jsem Římana dělala nadvakrát, takže jsem nebyla nijak vyklepaná. Naopak jsem o tomto zkouškovém ještě relativně klidná, protože si nechci zkazit pleť, jako se to stalo minulé zkouškové. (Jak má moje spolubydla napsané nad postelí - Co má být, stane se.)

Takže, včera jsem psala opravu a naštěstí to byl test, který mi vyhovoval, byly tam právě obligace a dědic. Samozřejmě jsem byla trošku vyklepaná, protože přece jenom, už to byl druhý termín a ty otázky prostě musí být přesně, nesmí nic chybět ani přebývat. Ale už jsem s sebou měla svoje talismany, takže i ty mi určitě pomohly.

Dnes tedy už byly výsledky a jak si asi dovedete představit - z předchozího odstavce - jsem Římana udělala! No, zábava nekončí, protože ještě mě čeká ústní část zkoušky a to taky bude zážitek. Ale to je až 6. června, takže času moře se to naučit.

Tenhle článek by tedy spíše než o mě měl být o studentech práv, ale já se k tomu dopracuju. Hlavně na zkouškách si totiž člověk dobře uvědomí, jací lidé vlastně na ta práva chodí.

Asi vám dojde, že to jsou hlavně lidé, kterým nešla matematika a kteří zároveň chtějí nějaké prestižní vzdělání. Taky je tu hodně straníků a také (řekla bych, že to se pojí s prestiží) hodně ctižádostivých lidí. Já nejsem jiná. Já jsem taky ctižádostivá, vím to o sobě a nestydím se za to, nemyslím si, že to je špatná vlastnost. Ale záleží, s čím se to pojí.

Je tu totiž mnoho lidí, kteří si myslí, že to prostě nějak udělají. Nemají vlastně před tím vzděláním nějakou pokoru. Já chápu, že někdo vydělává a že třeba nemá čas to tak dobře pochopit, když se to učí jenom o zkouškovém. Ale jsou zde bohužel i lidé, kteří mají dostatečně bohaté rodiče, že nemusejí pracovat (OK, jsem jedna z nich), na druhou stranu ani tak škola je nijak nevzrušuje. Jako taky tam nechodím jak třeba do kavárny, ale přece jenom, když už jsem zapsaná ke studiu a chce se po mně jenom to chození do školy a příprava na hodiny, nevidím v tom problém.  Nemyslím si, že by mě učitelé svými požadavky otravovali, tak to prostě ve škole chodí.

Naštěstí je i plno lidí, kteří školu opravdu žerou. Protože, na druhou stranu, na práva také chodí šprti. Tady už se však nedá lézt učitelům do zadku (OK, trochu to jde), ale jsou šprti ve smyslu že je baví se učit dlouhá ustanovení a definice. To asi musí být trochu v každém právníkovi, že se chce rýpat ve smyslu slov a vět a že se nedá jen tak odbýt nějakým neúspěchem. To je zase to, co se mi na právnících (na nás, vlastně :-) strašně líbí.

My jsme vlastně masochisté, rádi se mučíme, protože jinak bychom na práva nešli. Jsem také ráda, že je i zde mnoho lidí, kteří prostě nechtějí zklamat své okolí, jsou smutní i ze sebemenšího neúspěchu a ženou se kupředu.

Nedávno jsem začala sledovat Youtube kanál jedné studentky práv. Původem je to myslím Ruska, ale má více kořenů a studuje v Holandsku práva. (Dobře, nelíbí se mi, že její oblíbené slovo je f*cking, ale to je jedna z mála výtek.) A zrovna před chvilkou jsem viděla její video, najdete ho zde. Povídá tam, jak se vypořádává s neúspěchy. A přesně její myšlenky znám i já. Prostě mi mluvila z duše.

Další věc, o kterou jsem se s Vámi v souvislosti s touto dívkou chtěla podělit, je tato fotka. Vlastně tam obhajuje myšlenku, respektive názor, který mám už dlouho.

Totiž, na jednu stranu je "trendy" začít brzo s partnerským (no, popravdě spíše sexuálním životem) - jestli už je tomu jinak, dejte mi vědět -, na druhou stranu je zase mnoho dívek, které říkají, že jsou šťastné samy. Já vím, že naše doba je plná kontrastů, civilizovaný svět vymírá, přitom lidí na světě přibývá atd. Já sleduju pár budoucích právniček a zdá se mi, že v tomto jsme docela zajedno. Nechci tím říct, že chceme žít jako jeptišky, ale asi máme jiné nároky. A navíc hodně často jsme takové citlivky, které dokáže odrovnat jedna neúspěšná zkouška, takže si dovedeme představit, co by s námi asi udělaly vztahové problémy.

Tím jsem chtěla dojít k závěru, že přesto, anebo právě proto, že studujeme to, co studujeme, jsme si hodně podobné. A myslím, že i muži právníci si jsou hodně podobní (minimálně jim to extrémně sluší v oblecích, všem, do jednoho!). I u nich, řekla bych, je ctižádostivost a vysoké ambice hlavním hnacím motorem. A právě proto mě překvapuje, kolik lidí, které znám, se chovají jako naprostí ignoranti a myslí si, že jim snad zkoušky spadnou do klína jen tak, z ničeho nic. OK, mně se taky nelíbí všechny zkoušky, ale co s tím nadělám, tak to prostě je. A jestliže má člověk nějaký cíl a docela dost pro něj udělal, nemůže prostě jen tak skončit nebo se vymlouvat na to, že je na něj osud hnusný anebo si myslet, že je tak dokonalý, že to prostě nějak zvládne.

Dobře, další názorový článek, fotek mám dost, takže o ně tento blog bude brzy obohacen, ale jelikož jsem stále v Praze (ale zítra jedu domů!), tak se jaksi k fotkám nedostanu. Tak alespoň nějaký článek, jak to vidím s právy. Já vím, že tady s tím otravuju pořád, ale je vlastně pravda, že když už si někdo s právy začne, stanou se jeho životem. A tak to má být!

P.S. Včera jsem se učila na Ústavko a skoro jsem se nemohla soustředit, protože mi pořád v uších zněla píseň Roses (Say you´ll never let me go). Já vím, je to mainstream století, ale já jsem tam původně slyšela Sayonara let me go, tak jsem si říkala, že to je takové akurátnější, ale i tak se mi ta písnička líbí, poslouchám ji v úpravě 10 hodin dlouhé :-).

Tak, to je opravdu všechno, já Vám přeju všechno nejlepší a kdo má před sebou ještě zkoušky, maturitu nebo cokoli jiného, tak hodně štěstí, protože Vy to dokážete!

Mějte se krásně!❤

Generace Y alias moje generace?

Ahoj!

Je mi jasné, že další článek bez obrázků asi bude málo doceněný, ale to je jedno, nesklouznu přece k "lifestylovému" blogu se všemi jeho nedostatky.

Dnes jsem se chtěla zaměřit na generaci Y. Už nějakou dobu o ní přemýšlím. Přece jenom, když je člověk součástí této generace, neměl by být úplně neinformovaný.

Už v jednom starším příspěvku jsem zmiňovala, že nechápu svoji generaci. Že mám mnoho konzervativních názorů, že i moje hodnoty jsou dostatečně konzervativní na to, abych se s úspěchem pokusila zpochybnit svoje přiřazení ke generaci Y. Vím ale taky, že v mnoha ohledech nejsem jiná. Každý se chceme vymezovat, ale musíme také uznat, že některé věci prostě splňují určitá kritéria a prostě tak jako tak skončíme v nějaké škatulce.

Našla jsem si i pár definic generace Y na internetu, ze kterých jsem se dozvěděla například, že: "změny jsou součástí jejich života", "vyrůstají s moderní technologií", "kladou důraz na osobní uplatnění" atd. Ano, to zcela určitě sedí. Takhle znám lidi ze svého okolí, takhle se chováme, takoví jsme.

Na druhou stranu si nemyslím, že bych takhle mohla specifikovat celou generaci, ani si nemyslím, že bych našla skutečný výčet odvrácené stany této generace. Myslím si, že všechny tyto charakteristiky, které jsem uvedla, z nás dělají povrchnější jedince, méně uvažujeme, rychleji se rozhodujeme, na druhou stranu se ale cítíme hodně zodpovědní i za věci, které nedokážeme změnit. V této generaci se podle mě více než v které jiné objevují sociální fobie, deprese a pocity méněcennosti. A nevím, zda to je realitou, která je až moc internetová, kamarády, se kterými se skoro nevídáme nebo zkrátka tím, že nepřeberné množství možností nám až moc plete hlavu.

Z takové nepřehledné směsice možností je totiž těžké si vybrat, co bude člověk dělat. Naši rodiče nám říkají, ať využijeme, co se dá, že oni ty možnosti neměli. Zároveň je novodobým trendem dělat všechno a vlastně nic. Já vím, teď opět zasáhne moje osobní antipatie a předem se za takové zkreslování reality omlouvám.

Uvedu na to na příkladu blogerů, vlogerů, youtuberů. Jako mnoho jiných, tito lidé dělají naprosto povrchní a nesmyslnou práci. Dobře, někdo taky musí být herec, zpěvák, komik. Neberu jim to, mají svobodu konání, je to jejich věc. Vadí mi to, že a) mnoho lidí je má ve větší vážnosti než lidi, kteří si naši úctu opravdu zaslouží. Už dlouho říkám, že bych byla radši, kdyby se naše civilizace více zaměřila na práci vědců, lékařů, astronomů. Kdyby se opravdu propagovaly nějaké hodnoty. (Jo, zním jako moje babička, taková já jsem.)

B) Příklad, který se dává ostatním. Nemám ráda tu představu, že nemusím dělat nic, ani vystudovat školu a budu se mít dobře. Znám jednu blogerku, respektive youtuberku, protože jsem s ní chodila do školy. To, že jí škola nešla, to je fakt. Mně do toho samozřejmě nic není, ale prostě mi vadí, když potom čtu komentáře od mladých dívek, které se v ní vidí a myslí si, že svět je jenom o kráse. Ano, svět je (bohužel) hodně o kráse, ale to může také mnoho dívek zmást. Některá potom třeba není tak hezká a než si uvědomí, že jí nebude stačit natočit video, aby se uživila, vezme jí to hodně úsilí i optimismu.

Tolik asi o moderních idolech. Navíc je nám pořád podsouván ideál krásy a inteligence, kterého (jak všichni víme) většina z nás prostě nedosáhne. Dle mého bychom se konečně po všech těch letech lidské existence (akorát že generace Y už to nezmění) měli zaměřit na ty věci, o kterých všichni víme, že jsou důležité.

Dobře, určitě žehrám na hodnoty, které ani nevím, zda se někdy uctívaly. Mám v hlavě představu lepšího světa, kterého bych chtěla, abychom společnými silami dosáhli. Ale svět místo toho, aby se zaměřil na důležité věci, věci, které nás budou spojovat místo aby nás rozdělovaly, se zaměří na zbytečnosti. Generace Y je podle mě toho zářným příkladem.

Navíc si nemohu pomoci, ale generace Y je podle mě odtržená od reality. Ano, dozvíme se sice o událostech ve světě dříve, než se dozvídali lidé v minulosti, na druhou stranu v nás teroristické útoky ani válka ve světě již nevyvolávají takové reakce, jako tomu bylo dříve. Ráda bych zažila svět, kdy lidé protestují proti takovýmto událostem a ne svět, kdy skloní hlavy a začnou tvrdit, že to je realita, na kterou si musíme zvyknout. Nejsem žádný brutální člověk a nechci válku, zbraň bych do ruky nevzala, ale rozhodně bych bránila svoji vlast, která je v dnešní realitě také entitou již zcela mizící.

Lidé se necítí jako vlastenci, ať již kvůli tomu, že svět je tak propojený, že vnímají všechny státy jako jeden stát nebo proto, že migrace stovek tisíc lidí je již jevem zcela běžným.

Další mojí výtkou bude existence neziskových organizací. Mnoho mladých lidí, kteří vystudovali vysokou školu, našlo práci v neziskových organizacích. Vysokých škol je mnoho, jejich kvalita upadá a mnoho lidí, kteří vystudují (nejenom) humanitní obory, těžko shánějí práci. Možná je to chyba systému, ale možná je to chyba společnosti, která každému říká, že je správné vystudovat obory, které nemají žádné uplatnění. A co ti lidé potom udělají? Často najdou práci v neziskových organizacích.

Nezisková organizace je pro mě jako pro absolventku obchodní akademie paradoxní pojem. Podniky jako takové vznikají za účelem zisku, tak jsme se to učili. Pod pojmem nezisková organizace jsem si představila tak akorát charitu, případně nějaké útulky pro zvířata a bezdomovce. Zaráží mě však, jak velkou moc mají. Tlak neziskových organizací například na veřejné mínění je citelný a v některých oblastech je to tak správně. Podporuji udržitelné životní prostředí i vymahatelnost práv člověka. Jsou však i organizace, jejich cíl je mi naprosto neznámý, nechápu, co vlastně dělají a ani odkud na to berou peníze. Ano, existují mecenáši, ale nejsem hloupá, abych věřila, že jim jde o dobro všech lidí. Za vším stojí moc a vliv. Nejinak tomu je i zde.

Jak se lidé z generace Y, tak hrdí na své hodnoty, mohou dobrovolně propůjčit k tak neprůhlednému podniku? Myslela jsem si, že v neziskových organizacích pracují hlavně takoví ti idealisté, kteří chtějí lepší svět a myslí si, že právě pomocí této organizace se to povede. V poslední době tam ale pracují i tvrdí kariéristé, což podle mě přímo odporuje základnímu poslání neziskových organizací.

Můj názor na generaci Y není pozitivní, ačkoli k ní patřím. Chybí mi na ní nedostatek hodnot, nedostatek trpělivosti a houževnatosti, nedostatek selského rozumu, že to tak musím říct.

Článek samozřejmě vyjadřuje můj osobní názor, který není nikterak profesionální ani vědecký. Celý článek slouží jenom pro účely zamyšlení se nad světem.


Dobře, to byl můj stěžovací článek, příště se zase pokusím uveřejnit něco zábavnějšího, s obrázky a na lehčí téma.

Mějte se krásně!

Moje cvičící rutina

Ahoj,
jak se máte? Doufám, že dobře. Sice to tak (často) nevypadá, ale jaro je vážně v plném proudu, semestr je tedy už skoro u konce (OK, sice ještě zbývá měsíc, stále jsem jediná, kdo plaší) a pořád tak nějak žiju.

Cvičit jsem začala asi někdy ve druháku na střední. Myslím, že to jsme zrovna s mojí kamarádkou Rubie začaly chodit do školní posilovny. Byla to opravdu malá místnost, s malou šatničkou, takže zpočátku, když tam chodilo více lidí, tak tam skoro nebylo k hnutí. Nástrojů tam bylo pomálu, a většinou všechny jen po jednom kusu, kromě dvou rotopedů. Jediné, čeho tam asi byl dostatek, byly činky. Nejdříve byly moje workouty tak nějak neorganizované, prostě jsem si postupně vždy obešla všechny stroje. Ale bylo to super, když cvičíte s někým, vždy vás to tak nějak jinak motivuje. Neříkám víc, ale ze začátku je to podle mě dost dobrý nakopávač.

Později, koncem třeťáku a ve čtvrťáku jsem se začala více zajímat o cvičení, jiná moje kamarádka Jana (která to ale žrala víc, než já) mi pomáhala a taky mě motivovala, ačkoli jsem už do posilovny chodila sama. Jana mi ale ukázala, že i s vlastní vahou se dá dost dobře cvičit. Ve čtvrťáku se vztahy s mými spolužáky dost uvolnily, ani jsem nevěřila, jak se to vlastně všechno změnilo. Začala jsem se více bavit i se spolužákem Marcem, který trénoval na Spartan Race. I ten mi dal hodně dobrých rad a docela dobře jsme si vždy (o účetnictví na počítači) popovídali o cvičení.

A potom nastalo mezidobí mezi maturitou a nástupem na vysokou školu. Rozhodla jsem se, že do žádné posilovny chodit nebudu (ačkoli jsem měla vyhlédnuté alespoň tři) a doma jsem cvičila s vlastní vahou. Byla jsem dost odhodlaná, že nevyjdu z formy a že až budu v Praze, že budu chodit do posilovny někde na fakultě.

Začínala jsem cvičit podle videí Blogilates a Runtastic Fitness na Youtube. Aplikaci Runtastic jsem totiž měla staženou, po nějakou dobu. Tedy ne, že bych běhala, měla jsem to spíš na procházky. Já totiž vůbec nejsem běhací typ. Nevím, možná se to někdy stane, že běhat budu, ale zatím se na to opravdu necítím. Nyní mám stažený jenom krokoměr.

Nastoupila jsem do Prahy a dokonce jsem si s sebou přibalila karimatku, když jsme poprvé jela na kolej. V Praze došlo trošku k rozčarování, opět jsem musela najet do školních kolejí (i když přiznávám, že na vysoké škole je to dost jiné, než na střední) a zjistila jsem, že už nemám tolik času a navíc, že posilovna na fakultě stojí daleko více, než posilovna na střední (na střední škole stála posilovna 100,-Kč/půl roku, na fakultě 50,-Kč/vstup). Takže se moje cvičení přesunulo čistě domů. Taky jsem přestala cvičit přesně podle videí, protože přece jenom, ráda si cvičení rozvrhnu sama, ale je jasné, že na začátek je to prostě nejlepší. Popravdě mě ale dost uječený hlas Blogilates docela začínal nervovat a navíc prostě nemám ráda lidi, co jsou pořád jen pozitivní. (Jo, zním jako blázen, ale mám ráda realitu, kterou sociální sítě prostě potlačují.)

V současné době tedy cvičím hlavně s mými oblíbenými písničkami, přičemž náplň, pořadí a četnost cviků si určuji sama, což samozřejmě vede k jisté stagnaci, které si jsem vědoma. Ale zatím jsou pořád jakés takés výsledky (další poznámka, nepočítám si živiny, nedržím IIFYM ani žádné sacharidové vlnění ani nic takového, protože, jak už jistě vyplynulo, jídlo je jednou z největších radostí mého života) a já prostě nejedu na nějaké plánování, jako že bych si řekla: za měsíc zhubnu x kilo. Já vím, že by si člověk měl dávat cíle, ale já cvičení zas tak vážně neberu.

Já jsem totiž především budoucí právnička, takže například o zkouškovém je moje stravování tak strašné, že bych se i sama styděla, pokud bych tedy neměla na práci učení a přípravu na zkoušky. Ale jedno souvisí s druhým, a fakt, že se soustřeďuji na práva neznamená, že cvičení nepotřebuji nebo že se ho dokonce vzdám. Právě naopak, moje heslo je: Když jsi v Praze, věnuj se učení. Když jsi doma, věnuj se cvičení! Proto jsem si rozvrh poskládala tak, abych byla ve škole až do večera, abych mohla jet již ve čtvrtek domů a cvičit. Proto, když jsem ve škole a mám například volné odpoledne, tak jej s největší pravděpodobností strávím v knihovně, kde si dělám výpisky z knih. Jenom jednou, to když bylo takové teplo, tak jsem si vzala knihu a šla jsem si číst do zahrad Břevnovského kláštera.

Dá se tedy říci, že když jsem v Praze, sedím vlastně tři dny na zadku. Takže potom, když přijedu domů, strávím čtvrteční i páteční večer cvičením. Zvlášť páteční cvičení si opravdu užívám. Je to moje tradice, myslím vždy na to, kolik lidí někde venku slaví a otupují si mozky alkoholem a já zatím, celá zpocená, se snažím dokopat se k dalším burpees.

Zjistila jsem, že jsem cvičením opravdu posedlá, protože když si nemůžu zacvičit, tak jsem nervózní a už jenom počítám, kolik dní zase uplyne, než si budu moct zacvičit. Pro mě cvičení není až tak moc nástroj pro formování těla (to bych k němu musela přidat i zdravější stravování), ale spíše uvolnění, relax, myšlenky se soustředí na něco jiného, než na školu a snažím se překonávat sama sebe.

Taky bych měla říct, že ani nepožívám žádný protein ani nakopávače ani speciální vitaminy. Já mám i cvičení samotné ráda prosté, vždyť stačí pár cviků, které vás dokáží pořádně potrápit  a stačí vám k tomu váha vlastního těla. Je tedy pravda, že používám 2kg a 4 kg činky (ano, moje ručičky jsou slabé), ale jinak si zcela vystačím s vlastní vahou.

Nakonec přidávám některé fotky jídla (ano, opět fotky jídla, jsem tím posedlá!):

Moje obvyklá kolejní snídaně.

Moje docela častá večeře.

Nakonec přidávám také jednu kolejní fotku, když jsem si ojediněle zacvičila.

Jak je vidět, tak břicho je určitě mojí nejproblémovější partií. Jo, je to jídlem, na břiše se ukáže asi nejvíce.Moje ručičky jsou uzounké a ramena ne dostatečně široká, jak bych si přála. Největší progress vidím asi na nohou a na zadku. I když stehna mojí problémovou partií stále zůstávají.

Ale co, nejdůležitější jsou stejně vnitřní svaly, není třeba mít vysekaný pekáč buchet (který, vzhledem ke svému stravování ani nebudu mít, navíc to prý pro břicho není přirozené, aspoň malá vrstva tuku by přece měla orgány chránit), ale hlavní je cítit se skvěle, hlavně po tréninku. Včera jsem se cítila tak strašně báječně, když po mně stékal pot. (Vysvětlení je zřejmě tady.)

A nakonec fotka, kterou jsem někam chtěla postnout už tak dlouho, že se na ni zapomnělo:

Aneb pozdní večerní hodiny si musím nějak zpříjemnit, a Werther´s miluju!

(Jak vidíte, účast na přednášce je hojná, stejně tak i učitelé na to kašlou a už třikrát nikdo nepřišel.)

Tak jo, to je všechno, co jsem chtěla napsat. Užívejte si život, snad brzy již bude pořádné léto (doufám aspoň ve 40 °C, to jsou moje teploty!) a taky tady tedy bude druhé zkouškové, o kterém když začnu přemýšlet, tak skoro omdlívám při pomyšlení, co všechno vlastně se budu muset naučit. I když, často ani nejde o to, CO se musíte naučit, ale JAK to správně oddeklamovat a JAKÉ názory vašich učitelů si musíte přivlastnit. 

Ale to nic, nebudu otravovat se zkouškama. Dělejte, co vám činí radost, užívejte si života, pište básně, zpívejte nahlas, setkávejte se s přáteli a nezapomeňte i na sebezdokonalování!

Mějte se krásně!♥

Velikonoce, uvědomění?

Ahoj,

jak jste si užili Velikonoce? Já jsem byla až do úterý ráno doma, pak jsem jela do školy. A jak jsem si tak zjistila v kalendáři, už žádné volno do zkoušek nebude. Tedy ne, že bych byla na koleji celý týden, přijíždím v neděli večer a domů se vracím ve čtvrtek odpoledne, takže nejsem v Praze zas až tak dlouho. Ale řeknu vám, Praha mě opravdu ubíjí. Nechci to moc rozvádět, ale samozřejmě se už blíží zkouškové, v Praze jsem přes ten víkend pořád zalezlá v knihovně a když se chci s někým bavit, zbývá mi tak akorát Katolík.

Ano, jako vždy, nejsem žádný extrovert a nemám moc přátel. Sice postupem času zjišťuji, že samota je vlastně dost dobrá, přesto si ráda s někým popovídám. Nejraději s někým z rodiny nebo s mými přáteli, které si ale s sebou do Prahy vzít nemohu. A jak už jsem jistě psala, na vysoké škole se prostě člověk už nedruží tak, jako na střední škole.

Co mě taky dost překvapuje je počet věřících lidí, teď nemyslím jenom v Praze, ale tak nějak celkově. Proti věřícím lidem nic nemám, ale prostě mě tak nějak irituje způsob, kterým jsou věřící ochotni žít. Je každého věc, jak přistupuje ke svým osobním problémům, jak vidí hříchy i dobré skutky, ale proč je nutné podřizovat se organizované instituci? Jestliže je víra čistě duchovní záležitost, měla by také v duších a myslích zůstat, nikdo by vám neměl říkat, kdy se chodí do kostela a co máte nebo nemáte dělat. (OK, moje pojetí víry se asi dost blíží buddhismu, které je na osobní svobodě dost založené. A taky na sebezdokonalení.)

A samozřejmě, každý věřící, který je v nějaké takové instituci, má, ať už implicitně či explicitně povědomí o tom, že musí shánět další ovečky do stáda. Což taky o něčem vypovídá. Snaha věřících by přece měla vést především k osvícení jako takovému, a ne k dovedení do církevních struktur.

Navíc, daleko lepší je slušně se chovající ateista, který nemá problémy se svým okolím a který respektuje ostatní, než věřící, který sice zvnějšku dodržuje nějaká pravidla, ale v hlavě to nemá v pořádku a to tak, že je ochoten za tuto duchovní pomoc vykonat špatné činy, ospravedlněné právě takovouto organizací.

Dobrý, už končím o víře. Jenom jsem to ze sebe potřebovala dostat.

Další, neméně tristní téma, o němž bych chtěla psát, je moje současné citové rozpoložení. Nebojte se, nejsem v depresi, právě naopak, našla jsem (aspoň tedy doufám) opět svoji životní rovnováhu. Jde o plné uvědomění si, že prostě nemá smysl nechat se smést z cesty. A tím myslím hlavně co se týče zamilování se.

Ano, oficiálně je za mě nepřítel lásky. Není to tedy tak, že bych lásku nikomu nepřála, to vůbec ne, milujte se a množte se, děti moje. Jenom jsem dospěla k tomu, že na to zřejmě nejsem stavěná. Nevím, zda to je jen dočasný stav, nebo již celoživotní rozhodnutí, ale zatím to tak vidím.

Jistě, uvědomuji si, že největším nepřítelem člověka a jeho velkým hybatelem jsou jeho lidské potřeby a pudy. A ne, nevěřím na umrtvování těla. Ale co se týče lásky, ta je prostě zbytná. Nepotřebuji být zase zklamaná, dostávat se z toho několik měsíců a nebýt schopná se ani soustředit na školu. Mám před sebou vyšší cíle a promiňte, že se nyní vysměju velké, pravé lásce - ale prostě NEEXISTUJE! A prosím Vás, abyste si vždy, i v období zamilovanosti uvědomovali, kým vlastně jste.

Já nevím, vždy jsem věřila v pravou lásku a vždy jsem záviděla zamilovaným. Ale když si to člověk rozebere, často ti lidé třeba spolu jsou, ale nemají to ani vyjasněné. Jeden ustupuje druhému, nevyznají se ani v tom, co od vztahu vlastně chtějí. Vztahy se bortí a poté zase obtížně vystavují a vlastně jsme všichni tak nějak ztracení.

(Nebo nad tím až moc filosofuji, to nechávám na Vás.)

Jinak, konečně jsem si stáhla fotky z plesu mé kamarádky. Takže přidávám tu nejlepší, na které je naše parta (plus další lidi, které zas až tak neznám).

Kromě toho jsem taky udělala zajímavý kup na Velikonočních trzích v Liberci:

Vajíčko Studentská pečeť bylo pro mamku, ostatní pro mě a tátu s bratrem. A co bylo uvnitř?

Tohle bylo v mamčině vajíčku a v našem:

Supr roztomilé kuřátko s lentilkami uvnitř! Snědla jsem ho, když jsem se dívala na OUAT 03x20.

Oklikou se dostáváme k dalšímu tématu. Strašně jsem se zabouchla do Rumbelle! Jsou nyní mým největším shippem, takže mi přirozeně největší radost udělal asi díl 04x01 kde je (spoiler!) tanec, první jejich novomanželský a líbánkový tanec! Byla jsem z toho extrémně rozrušená, na skvělé video se můžete podívat tady.

Jinak, tento článek byl částečně napsán za zvuků písně Elastic heart od Sii. Kromě toho je nyní mou oblíbenou i Same old love od Seleny Gomez. Nesmím ani zapomenout na Stitches od Shawna Mendese. Prostě takové ty anti-zamilované písně.

Tohle je zřejmě vše, co jsem dneska chtěla napsat. Užívejte si jara, snad už se konečně pořádně projeví a budeme si užívat květiny, slunce a jarní vánek.

Mějte se krásně!♥

O mém životě + Rumbelle♥

Ahoj všichni,
jak se pořád máte? Já relativně dobře, ale je toho tolik, s čím se chci svěřit! Doufám, že na nic nezapomenu, každopádně tento článek bude asi extrémně dlouhý, připravte se! :-)

Stalo se toho hodně za celý ten měsíc, co jsem nepsala. Nechci se zdržovat s každou maličkostí, tak aspoň v bodech:

• začal druhý semestr na právech
• dala jsem si další dva volitelné předměty (takže teď mám tři: Starořečtinu, Dějiny daní a poplatků a Vývoj československého práva v letech 1948-1989)
• domů jezdím ve čtvrtek odpoledne, ale školu mám tudíž nabalenou ve třech dnech
• začala jsem opět s mamkou chodit na ruštinu
• poprvé v životě jsem se opila (jak dělo, stydím se, zvlášť kvůli postu, kde jsem se zmiňovala o lidech, kteří se opíjejí)
• zamilovala jsem se do seriálu Once upon a time (hlavně do dvojice Rumbelle ♥)
• emočně jsem pořád nejistá
• zvažovala jsem jet na Colours of Ostrava, jelikož tam má být Passenger a M83, ale jelikož od prvního zmiňovaného znám 1 píseň a od M83 znám dvě, tak je to asi dost o ničem :-)

OK, v bodech jsme to probrali, teď trochu šířeji.

Na právech se asi nic nezměnilo, pořád se tam cítím tak nějak nejistá, ta škola působí extrémně depresivně a já se cítím jako největší blbec, který nic neví. Ale to je asi na právech normálka.

Chtěla jsem psát SVOČku, ale zjistila jsem, že to prostě absolutně nestíhám, protože teď momentálně jsem absolutně v háji se stávajícími předměty (Ústavní právo, České právní dějiny, Teorie práva), takže prostě se asi soustředím na ně. Je to pro mě velká rána, protože už jsem měla výchozí práci, kterou jsem psala právě na České a československé právní dějiny a tu jsem chtěla doupravit, ale samozřejmě, písemnosti se nacházejí v Litoměřicích a já momentálně prostě nemám čas jezdit do Litoměřic zkoumat otázky kolem Mimořádného lidového soudu v Liberci. Tak bye bye, SVOČko.

Moje volitelné předměty jsou v úterý a ve středu večer, od šesti do půl osmé, takže když přijedu na kolej, jsem už absolutně neschopná dělat cokoli jiného, hlavně ve středu, kdy mám výuku nepřetržitě od desíti do osmi večer. Což poté vede k tomu, že strašně, ale fakt strašně žeru, v Bille na Petřinách si vždycky koupím takové ty dortíčky Mix Milk (obrázek) a jsem schopná sníst třeba čtyři najednou. (Jo, je to tak.)

Když přijedu domů ve čtvrtek, tak potom většinou mám večer dvouhodinový workout, ve čtvrtek je to hlavně workout zaměřený na kardio a snažím se dát si do těla (potřebuju vybít vztek a cvičení skvěle vyplavuje endorfiny, opravdu). Potom v pátek večer - to už je klasická doba na workout - jedu většinou nějaké více posilovací cvičení. (Jako nedělejte si iluze, mám slabé ručičky, takže moje činky zvíci 4 kilogramů jsou opravdu výsměchem.)

V pátek odpoledne potom máme ruštinu, fakt jsem zapomněla snad všechno, co jsem kdy uměla, ale s jazyky to celkově šlo dost do kopru, chtěla jsem si třeba udělat certifikát z němčiny, ale nevím nevím, musela bych začít s opakováním gramatiky od začátku.

Co se týče toho opití se, tak se to stalo na maturitním plese mé kamarádky. Šla jsem do toho správně po právnicku, navíc mě dost nalévala moje kamarádka, která si donesla vlastní placatky. Nedopadlo to moc slavně, ale jinak se mi ples moc líbil.

Začala jsem se také dívat na seriál Once upon a time, který dávají na kanálu Prima COOL. Začalo to někdy koncem ledna? Nevím přesně, každopádně teď, jak jsem na koleji, se dívám na stažené díly a potom když jsem doma, tak se s mamkou vždycky podíváme v televizi. Nejvíce jsem (samozřejmě) uchvácena dějovou linií týkající se Rampelníka a Belle, kteří také představují Krásku a Zvíře.

 Já jsem tuhle pohádku měla vždycky ráda, potom jsem viděla Herzovu verzi, která je tak trochu hororová, ale Harapes je prostě fešák (i když zřejmě homosexuál) a na Studenkovou natáhli skvělé empírové šaty a ona prostě opravdu JE krásná! No a pak ještě tahle verze, kde si sice ještě tak trochu pod vizáží Belle představím Claire ze Ztracených (ano, hraje ji Emilie de Ravin, avšak s vlasy obarvenými na tmavo) a Robert Carlyle je už na můj vkus opravdu docela starý (jo, to říkám já, pro kterou ani Vjačeslav není dost starý - chudáček můj mrtvý), ale mají spolu super chemii, navíc jejich vztah není utahaný a tvůrci pochopili, že prostě nemůžou divákům odepřít takovouhle romantiku, jako to udělali v Upířích denících a odtrhli od sebe Klause a Caroline (to jim nikdy neodpustím, teď jim je tahle dvojka dobrá, když už zpackali, co se dalo). No prostě, tahle dvojka, Rumbelle, je snová, obrázky níže:

zdroj: Google

Moje v recentní době nejposlouchanější písně jsou určitě Passenger - Let her go, M83 - Midnight City, Sia - My Love (známá shipovací písnička) a Coldplay - Adventure of a lifetime.

Ráda bych se také zmínila o videích, která se váží k Rumbelle a která si ráda pouštím tady a tady.

Asi bych měla vysvětlit, proč mám ráda zrovna tuto pohádku. Tak kromě toho, že je to asi nejromantičtější pohádka, kterou znám (například nemám ráda animované nebo takové ty horrorové), tak se mi líbí ta idea, že jeden se změní láskou druhého a ten druhý má naopak tolik trpělivosti a lásky, že toho prvního zbaví kletby. No prostě nádhera!

Jak víte, já jsem i velký fanoušek Klaroline. Ano, stále jsem, ale nyní už jenom s lítostí vzpomínám na ty staré dobré časy, kdy Klaus nebrečel kvůli každé kravině, s Caroline spolu flirtovali a bylo to všechno takové milé a skvělé, i když nebyli spolu. Teď už mají oba děti a je to prostě o ničem. Jestli chtějí opět spojit The Originals a Upíří deníky, tak to už je prostě jenom proto, že si oba dva seriály tak zkazili, že už to zachrání jenom spojení. Což je škoda, na druhou stranu, po sedmi sériích v Upířích denících se toho už prostě nedá moc vymyslet. 

Jde prostě o to, že s nostalgií vzpomínám na tyhle časy. Rumbelle mi to alespoň trošku vynahrazuje. (Samozřejmě, jedním z hlavních taháků Rampelníka jsou jeho nádherné obleky,když je zrovna za pana Golda a jeho akcent, to je prostě nádhera - Robert Carlyle je Skot, mimochodem.)

Na závěr bych ještě chtěla doporučit dvě kosmetické vychytávky, které mi vyhovují.

První z nich je sprchový gel od Fa s vůní řeckého jogurtu a mandlí. Ta vůně je prostě dokonalá, není přeslazená a není ani kořeněná, je prostě tak akorát. 

Omlouvám se za otočenou fotku - foceno ve spěchu.

Druhou z nich je krém na citlivou a alergickou pleť od Lirene. Je to jeden z mála,co opravdu, ale opravdu zklidní pleť, kterou já mám konkrétně i po pouhém vyčištění tonikem extrémně podrážděnou a navíc je hojící. Je prostě pro pleť, co už neví, co by si na vás vymyslela :-).

Tak, to by asi bylo všechno, dneska je to - alespoň pro mě - dost vyčerpávající, snad oceníte aspoň ten jeden článek za měsíc, co jsem schopná vytvořit, chybí mi nějak kreativita a hlavně čas, děje se toho teď opravdu moc a nejsou to ani žádné velké události, ale stačí mi rutina škola-rodina-domov-mé vlastní zdraví a problémy a je toho i tak dost, věřte mi.

Mějte se krásně!♥

Opět o právech, ale tentokrát i o gymplu x obchodce

Ahoj,

přicházím s dalším prokrastinačním článkem. Měla bych se totiž asi učit (no dobře, když napíšu tohle, zním jako největší šprt pod sluncem, protože semestr mi začíná od pondělka), ale rozhodla jsem se napsat článek na téma, které v poslední době hodně řeším.

Jako vždy, týká se školy. Mám za sebou první zkouškové období a přestože to jistě nebyla žádná legrace, na druhou stranu se mi nezdálo zas až tak strašné. Já tedy takhle mluvím vždycky, protože mám takovou skvělou (nebo strašnou?) vlastnost, že zapomenu snad úplně všechno. Tahle vlastnost mi na jednu stranu pomáhá, protože nic není horší, než trápit se minulostí, na druhou stranu se okrádám o vzpomínky (přísahám, já zapomínám i to krásné) a taky o zkušenosti, takže určitě jsou věci, které dělám pořád dokola. Ale snad se přece jenom lepším.

Prostě, zkouškové bylo tak nějak v mezích toho, co jsem čekala. Já jsem si byla jistá, že jakožto absolventka obchodní akademie budu za studenty z gymnázia zaostávat. A kolikrát to tak i na seminářích vypadalo, když někteří věděli o římském právu snad už právě z toho gymplu a já jsem jen nevěřícně koukala, jaké znalosti mají. Ale řekla bych, že časem se to docela upravilo a i přesto, že se pořád cítím jako hlupák, objevují se i střípky mého sebevědomí.

Jak jistě víte, hlavně ze začátku semestru jsem si procházela krizí, protože jsem věřila, že se sejdu s jedním Řekem, kterého jsem potkala na dovolené. Byla jsem (a to přísahám) tři měsíce ve stavu, kdy jsem si říkala, že pokud by to byl ten pravý, opustila bych školu. Ano, tak hloupá jsem byla. A není zrovna lehké to přiznat. Ani mně samé. Ale sen se rozplynul a já jsem se musela od prosince smířit s tím, že opravdu na škole budu a konečně se trochu soustředit na školu.

Já jsem strašný šprt a hlavně jsem masochistka. Mně dělá dobře, mučit se velkými plány, nakládat si hodně na záda a pak pod tou tíhou padat. (I když, pořád to jsou jenom práva. Netvrdím, že jsem zas až tak pilná, to bych šla na medicínu.) A jelikož mi od začátku, kdy jsem přemýšlela o právech, bylo jasné, že budu muset dřít opravdu hodně, že to prostě za mě nikdo neudělá a že z obchodky asi nebudu mít tak dobrou výchozí pozici jako z gymnázia, přijala jsem to jako svůj kříž.

Na střední škole jsem pracovala tak nějak sama od sebe, měla jsem před sebou jasný cíl. V některých předchozích článcích jsem možná psala o ztrátě motivace a o tom, že cíl je daleko přede mnou. Nyní jsem však v pozici, že ten cíl před sebou opět vidím. A řeknu Vám, nic pro mě není větší úlevou.

Jde  o to (ano, teď se k tomu dostáváme), že mi zkouškové přišlo dost lehké. To mi přišlo podezřelé a překvapivé. A ještě víc mě překvapilo, kolik lidí, hlavně tedy i těch z gymplu, má se zkouškami problém. Nevyvozuji z toho, že bych byla nějak inteligentní, to jsem si ostatně o sobě nemyslela nikdy. Na druhou stranu mi přijde, že se na práva docela hodím. Nemám sice takovou tu brilantní mysl, jakou vídáme většinou u advokátů, kteří přijdou se spásným řešením naprosto ztraceného případu, ale na právech se mi vlastně docela líbí. Člověku samozřejmě trvá, než se najde, na druhou stranu, když jsem již od první třídy tvrdila doktorce, že půjdu na práva (na což bych si samozřejmě sama nevzpomněla, ale maminka mi to připomněla), tak by byla velká škoda si nechat tenhle cíl ujít.

Sakra, jsem na právech v Praze a jsem na sebe pyšná! A nehodlám si nechat vzít svoji cestu ani svůj cíl, nehodlám se na to vykašlat! Hodlám se postavit výzvě, která dělá můj život zajímavější, výzvě, kterou zřejmě beru jinak, než spolužáci.

Dobře, přiznám se, že k tomuto článku mě inspirovali jak někteří kolegové z gymnázií, tak i blog kolegyně studentky prvního ročníku (tedy mého), který naleznete zde.

Mně totiž kolegové z gymnázií připadají strašně nepraktičtí. A nevyčítám jim to, že neměli praktické předměty na gymnáziích, ale že z nich gymnázia udělala lidi, kterým sice vtloukali elitářství do hlavy, ale kteří se nepostaví před praktické situace. Popíšu:

Šla jsem s kamarádkou gymplačkou po Praze a zastavila nás skupina Francouzek, které se chtěly dostat na Náměstí Republiky. (Ano, vím, co znamená Place de la République, a to jsem neměla ani hodinu francouzštiny.) Obrátila jsem se na kamarádku, která měla francouzštinu na gymnáziu asi čtyři roky a byla i na měsíc ve Francii. Ale ona nebyla schopná ze sebe nic vymáčknout. Tak jsem jim musela říct (anglicky), že jim to neumím popsat francouzsky, ale ukázala jsem jim na ulici, kterou se mají na Náměstí Republiky dostat. Jasně, posunková řeč, ale tak co, jsme lidi a já jsem jim chtěla účinně pomoci. Moje kamarádka jenom stála vedle a nebyla schopná jim ani trochu pomoci.

Další příklad. Byla jsem na zkoušce z Obecných právních dějin (Dějiny práva a státu evropských zemí a USA) a byla tam se mnou kolegyně, o které jsem se dozvěděla, že chodila na španělské gymnázium. Prostě měli předměty (chemii, biologii, matematiku) ve španělštině. (Tahle cizojazyčná gymnázia jsou podle mě tedy úplně zbytečná, nebylo by lepší naučit se pořádně ten předmět ve svém mateřském jazyce, zvlášť, když ti lidé často poté zůstanou v České republice?) Poté jsme šly na zkoušku a kolegyně se tak moc zasekla u druhé otázky, že nebyla schopná říct ani slovo. Vytáhla si tedy dějiny Francie v letech 1814-1870. Jasně, pro mě to třeba je lehké, pro ni ne, to chápu. Ale já jsem šla vyloženě na zkoušku s tím, že ze sebe vymáčknu všechno. Já kdybych si přesně nevzpomněla na nějaké názvy nebo letopočty, tak prostě začnu mluvit dál. Zrovna u právních dějin a zrovna u Šouši je to tak, že prostě musíte mluvit a v dějinách se vždy najde něco, o čem mluvit. Nikdo po vás přece nebude chtít do slova a do písmene skutkové podstaty nebo podobné věci.

Neměla bych podle těchto nepřímých důkazů soudit celé osazenstvo právnické fakulty gymnazijního původu, ale člověka vždycky ovlivňuje jeho zkušenost. A tak se mi prostě zdá, že místo elitářství a přesvědčení o vlastní dokonalosti by se měli lidé na gymnáziích naučit trochu víc z praktického života. (Já vím, gymnázium právě není o praxi, ale to je strašná škoda. Jsou tam často velmi chytří lidé, ale učitelé je nevedou k praktičtějšímu životu. Je to taková malá vysoká škola. Na druhou stranu, z gymnazijních studentů jsou pak skvělí vědci.)

Ne, tohle není souboj gymnázium vs. obchodní akademie. A i když jsem opět nudnou formou popsala svoje myšlenky, výstup, který by měl z této eseje vyplynout je ten, že jsem strašně ráda, že jsem studovala na obchodní akademii. Já jsem původně taky měla jít na gymnázium, ale tatínkovi se to nelíbilo. Tvrdil přesně to, co se mi teď potvrdilo - studenti gymnázií jsou nepraktičtí a střední odborná škola tě aspoň v něčem připraví na život.

Ale neberte to tak vážně, já jsem na spoustu věcí také nepraktická :-). (Mimo jiné taky záleží na tom, jaké dispozice má ten který člověk.)

Abychom zakončili článek na jemnější, méně depresivní strunu, tak sem přidám mé už snad poslední nákupy oblečení (ano, jsem strašná, už abych byla v Praze, měla bych se zahrabat do fakultní knihovny a studovat a nenakupovat hadry).

Asi největší radost mám z toho přehozu na druhé fotografii, protože je to takový ten klasický styl, který se na právech určitě užije. (Další poznámka ohledně školy, mě se třeba líbí, jak hezky se tam lidé oblékají. Hodně lidem to přijde protivné, ale já mám ráda klasický styl, kalhoty se snažím opravdu nosit minimálně a ujíždím na minisukních - taky proto, že nohy jsou jedinou částí mého těla, která se dá jakž takž ukazovat.)

A taky z minisukýnky, je to Zara knit kolekce (já ji mám samozřejmě ze second-handu) a je to přesně styl, co mám ráda - v pase na gumu a s výrazným vzorem. No a svetýrek se nikdy neztratí, že ano.

A ještě jsem si koupila:

Tyhle nádherné samolepky, které si možná dám na sešity. Já mám tyhle plastické samolepky strašně ráda a ještě ke všemu jsou s kočičkami!

Jako poslední bod sem uvádím svoji momentální hymnu, píseň o samotě, ale taky motivaci: G-Eazy x Bebe Rexha - Me, Myself & I (zde).

Tak,to je všechno, ale teďka se opravdu vrhnu na Dějiny správy v českých zemích. Tenhle semestr bude hodně o českých právních dějinách - minimálně proto,že jsem si přidala volitelný předmět Vývoj československého práva v letech 1948-1989. A proto se musím připravit.

Mějte se krásně!♥

Moje mezisemestrální prázdniny

Posledních několik dní jsem doma a mám spoustu času na cvičení a přemýšlení. Vlastně skoro ani nic jiného nedělám (jo, taky se flákám a za to se opravdu stydím).

Sice jsem byla v pondělí 8.2. na třetím pokusu Starořečtiny, ale nijak to nehrotím. Je to volitelný předmět, takže je jedno, jestli ho udělám nebo ne. V pondělí taky proběhl zápis předmětů na letní semestr. Tentokrát jsem si to dobře rozplánovala, takže jsem s výsledkem spokojená:

Kdyžtak si to prosím Vás přibližte, pokud Vás to zajímá.

Domů bych tedy měla jezdit už ve čtvrtek v poledne, ale jestli bude v Praze nějaká zajímavá přednáška (jako třeba byla ta o Norimberském procesu v minulém semestru), tak v Praze zůstanu do pátka ráno. Mimo to jsem taky začala opět chodit na ruštinu a tu mám v pátek od 13:30 hodin. Ruština je v pohodě, ale obávám se, že už v žádném jazyku nepostoupím na úroveň B2, jako se mi to záhadným způsobem povedlo v angličtině (jestli jsem to ještě nezmiňovala, mám FCE). Což je ale na právech jako nemít nic.

Kromě toho, že na právech je 99,9% gympláků (to je jenom můj skromný odhad, neberte to jako důvěryhodná data), je tam taky asi 90% držitelů CAE certifikátu. No, netřeba dodávat, že se tam cítím jako úplný hlupák, ale sebevědomí jsem si tak trošku navýšila, když jsem zatím zdolala všechny povinné předměty v prvním semestru. A to není jen tak nějaká laťka, mám kamarádku ve druhém ročníku, která Dějiny práva a státu evropských zemí a USA ještě neudělala. Ale bylo to asi kvůli lenosti.

Výuka nám začíná od 15. února, takže zatím mám pohodičku doma. Ale skoro bych už radši jela do Prahy, protože semestr je už tak krátký. Ale co, poprali se s tím jiní, poperu se i já.

Aby mi to v Praze lépe šlo a zůstala jsem "namotivovaná" (nemám moc ráda to slovo, ale nejlépe vystihuje, co potřebuju), upravila jsem si sešit na přednášky. Původně to byl sešit s nějakou postavou z Hvězdných válek na obálce, ale já jsem si ho tak nějak upravila po svém:

Kromě toho jsem shlédla svůj oblíbený film (a tematicky vhodný) Pravá blondýnka. Jak jsem vždycky Elle obdivovala, teď jsem se v ní (tedy v těch situacích, kdy se jí nevede) strašně viděla. Třeba jak zjistila, že si její přítel našel jinou, šla do kosmetického salonu a brečela: Taková práce dostat se na práva!

Ne, celkově mám ten film ráda, taky mě motivuje. Na začátku jí to sice nešlo, ale zatvrdila se (to se snažím teďka taky), vykašlala se na svého bývalého a soustředila se na práva. (Což bych bezesporu měla taky.)

Tenhle článek asi nemá moc velkou vypovídací hodnotu, ale jenom jsem chtěla, abyste věděli novinky o mně.

Plus mám morální povinnost zmínit blog mé kamarádky, dá se říct asi mé BFF, tedy aspoň doufám:
Rubiein blog
Kromě toho, že tam naleznete naše společné momenty a přečtete si tak o nich z jiného úhlu taky snad objevíte milou a zajímavou dívku, kterou Rubie je.

Tak to je asi všechno. Už se docela těším do Prahy, přestanu se cítit neužitečně a zbytečně.

Mějte se krásně!♥