Jak se mi daří na koleji + moje návštěva zahrad Břevnovského kláštera

Zdravím všechny,

sledovali jste předávání státních vyznamenání? Já ano (jak jinak - vlastenka jak poleno :-) a strašně mě dojalo, jak celý Vladislavský sál povstal, když prezident předával vyznamenání otci Petra Vejvody. Já si myslím, že hrdinství se stále cení, a to je dobře!

Taky jsem nadmíru spokojená, že ocenění dostal Ludvík Hess, vynálezce babyboxů. To je podle mě v současnosti jeden z nejužitečnějších vynálezů a nechápu, jak se proti tomu může někdo vzpěčovat a odmítat užitečnost tohoto vynálezu.

Ale zpátky k hlavnímu tématu mého článku. Včera večer jsem přijela domů, hlavně proto, abych byla dnes doma. Přece jenom jsem minulý víkend doma nebyla, stýskalo se mi a hlavně se stýskalo tatínkovi. V sobotu jsem totiž byla sázet stromky na Praze - Hájích, kde je takové komunitní centrum. Původně jsme si se spolužáky mysleli, jaká to bude dobročinnost, jenomže nám tam dali svačinu, oběd a nakonec i malý pytlíček s levandulí, kterou pěstují na střeše. No, takže jsem se moc dobročinně necítila, ale bylo to příjemné (a to říkám jako naprostá ateistka - na druhou stranu jsem natolik svědomitá, že mi nevadí pomoc komukoli, nevěřícímu či věřícímu).

V neděli jsem poté navštívila zahrady Břevnovského kláštera. Kolej mám totiž doslova párkroků (a trošku mě to původně vylekalo) od Břevnovského hřbitova, poté se sejde takovou cestou kolem hřbitovní zdi a jste u kláštera. Z něj každé ráno a večer slyšíme klinkání a to mi přijde strašně domácké a milé (doma slýchávám zvonění z kostela v Chrastavě). No a hned za klášterem jsou docela rozsáhlé a nádherně udržované zahrady. Udělala jsem si takovou hodinovou procházku, jen já a sluchátka na uších. Rozhodně doporučuji pustit si v Břevnovských zahradách do uší Charlie Straight - Someone with a slow heartbeat (moje v současné době oblíbená) a nebo od Jamese Blunta You´re beautiful (moje asi celoživotní oblíbená).

Ještě sem přikládám pár obrázků mé kolejní stravy, abyste viděli, že opravdu nehladovím, spíš naopak. Ale jak víte, já mám úchylku, že si fotím skoro každé jídlo, které sním.

A tady je oběd, který jsme dostali v komunitním centru.

Jo a ještě něco, mám teď tak trošku obsesi fotit svoje selfie, ačkoli jsem na to nikdy nebyla. Tak se pokochejte.

A na závěr takový, řekla bych typický obrázek podzimu:

Všechny fotky byly foceny na foťák v mobilu, takže je berte s rezervou - jsou malé a ne moc kvalitní, ale to já bohužel už v Praze moc neovlivním, jsem ráda, že tam je něco vidět.

Doufám, že si užíváte státní svátek!

Mějte se krásně!

Sázení stromů a o Praze

Tak, můj historicky první příspěvek na blogu přímo z petřinské koleje Hvězda!

Ahoj, ano, je to tak, jsem v pátek na koleji a (jak nečekané) trávím svůj volný večer na pokoji, sledováním videí na Youtube a poté si snad stihnu i trochu počíst. Naštěstí jsem tady sama, protože moje spolubydlící někde kalí a holky z vedlejšího pokoje jsou doma.

Důvodem mého víkendového pobytu na koleji je sobotní ekologická akce, které se účastním. S několika spolužáky půjdeme do Prahy – Hájí sázet stromy. Jo, někomu to možná přijde jako bláznivina, ale řeknu Vám, že pro mě je to pořád přijatelnější alternativa ke všem těm „uvítacím“ kalbám a party a seznamovákům a tak dále.

Zítra tedy jedu na ekologickou akci a doufám, že tam taky poznám nějaké trochu normálnější studenty, protože zatím se mi moji spolužáci moc nezamlouvají. Ale jsem tady jenom 3 týdny, tak se to třeba ještě změní.

Celkově jsem přemýšlela o tom, že mi život tak nějak plyne, a já nejenom že ho nechávám, ale ani nemám nějaký motiv nebo impuls k tomu, abych to změnila. Uplynulo mi takhle už 20 let (fakt strašné, jak dlouho už jsem tady na tom světě a nic o něm nevím a ještě k tomu se cítím tak na 15) a já doopravdy nevím, jestli má můj život nějaký smysl.

Chápu, že mnoho lidí asi nemá ve svém životě smysl, ale protože se v tom nepitvají tak, jako já, tak jsou relativně spokojení. Já jsem ale takový uzlíček nervů, pořád se stresuji s budoucností (hodně taky s minulostí, i když mám samozřejmě na paměti, že minulost nelze změnit a neměli bychom se v ní rýpat) a zároveň je mojí největší slabinou to, že mám malé sebevědomí. Vlastně se zdá, že se pořád jenom nervuji a že nemám chvilku klidu. Na druhou stranu jsem teď v období života, kdy mám docela dost volného času a některé věci už jdou tak trochu mimo mě (bohužel, je v tom i škola).

Já jsem vždycky byla pilná, ale s příchodem na vysokou školu jsem tak nějak ztratila iluze. Ne, že bych si nečetla povinnou četbu a nepřipravovala se na hodiny, ale zároveň vidím, že prostě vysoká škola je hodně jinde, než střední škola. Takže chápu, že aktivitou si nepomůžu a hlavním pomocníkem mi bude štěstí, talismany a dobrá ruka na tahání otázek.

Docela mě ten vysokoškolský systém štve, protože já bych byla radši, kdybych se ty informace dozvěděla ve škole a nemusela ve svém volném čase ještě chodit do knihovny a tam to tahat z bůhvíjakých zdrojů.

Dále mě taky vyvádí z rovnováhy to, že právě tady moc lidí neznám. Byla jsem zvyklá na nějaký kolektiv, ale teď jsem vlastně na všechno sama. Ne, že bych se o sebe nedokázala postarat, ale chybí mi nějaká spřízněná duše, které bych se svěřila. Samozřejmě mám svoje kamarádky z Liberce, ale chtěla bych, aby v Praze taky byl někdo normální.

Nejraději bych samozřejmě byla, kdybych tady objevila někoho takového, jako byl Jiří Wolker. To byl přece taky "mladý muž, básník a socialista" (snad jsem to ocitovala správně), studoval práva a byl to komunista. Jenomže v Praze prostě nemůžete říct, že jste socialisté. Protože to znamená něco jiného.

Tedy ne, že bych primárně hledala nějaké komunistu/komunistku, ale hledám aspoň někoho, kdo nebude obrážet kluby a bude tak trošku normální. Což se mi zatím nepodařilo.

Každý potřebujeme spřízněnou duši, která by nás vyslechla a poradila. Mějte se krásně!♥

Řecké produkty z Lidlu

Ahoj všichni,

při sledování úvodního dílu nové řady Star dance (tu show mám docela ráda, vždycky mi přijde, že se s těmi účinkujícími člověk tak nějak sblíží) Vám přináším takovou recenzičku "řeckých" produktů z Lidlu. Ony to tedy nejsou řecké produkty, jenom se tak tváří (výroba je samozřejmě Německo), ale je to milá změna v Lidl sortimentu.

Na fotce níže si můžete prohlédnout, co jsem vlastně v Lidlu pořídila:

Takže, konkrétně jsou to dva jogurty s medem, jogurtový nápoj s medem a vlašskými ořechy, pečená cizrna a dvě pomazánky (oběse sýrem Feta a s řeckým jogurtem) a jedna s olivami, druhá s bylinkami.

Na rovinu můžu říct, že oba jogurty chutnají úplně stejně, rozlišné je jenom balení. Oba dva jsou však dobré, takže ty si třeba někdy v budoucnu ještě koupím.

Jogurtové nápoje mám ráda, prakticky každý týden nějaký mám (nejčastěji Activia nápoje). Tento chutnal opravdu dobře, už na první čichnutí byly cítit ty ořechy. Trošku mě zklamalo, že jsem tam kousky ořechů nenašla (pro mě jasný důkaz, že ta ořechová vůně byla z nějakého koncentrátu).

Pečená cizrnu jsem si docela nechávala na dlouho. Cizrna má svoji specifickou příchuť, na kterou člověk musí být připravený. V podstatě je skoro jedno, jak cizrnu připravíte, protože vždycky bude mít tuhle příchuť. Mě cizrna zase až tak nechutná, ale tato pečená je docela dobrá. Je to taková zdravější varianta nějakých křupek nebo lupínků, které já nejím.

Zdaleka nejvíce mě nadchly pomazánky. Ta s bylinkami chutná jako nějaká pizza a ta s olivami prostě chutná, jako pomazánka s olivami :-)
Olivy jsou také specifické, a třeba v Řecku (jo, o tom teď mluvím často, a ještě tomu tak dlouho bude) jsem ochutnala zapečené těstoviny se zeleninou a olivami a docela mi chutnají. Olivy jako takové jsem ochutnala jen jednou, a to jsem byla malá a nechutnaly mi. Ale nyní jim snad přicházím na chuť, už to tak vypadá :-)

Dobře, doufám, že jste se najedli očima nad touto krátkou recenzí.
Mimochodem, minulý týden jsem byla poprvé v Lidlu v Praze a koupila jsem si tam ty vlněné šaty a sukni se vzorem. Byla jsem tam až odpoledne v úterý, takže jsem dlouho hledala něco ve velikosti S, protože to bylo šíleně probrané. Ale s nákupem jsem spokojená (obě věci odpočívají na koleji, takže je teď bohužel nemůžu zdokumentovat).

Tak, to by asi bylo všechno. Závěrem snad jenom, že Lidl vsází na dobrou obchodní taktiku a hlavně oblečení si tam často kupuji. Teď by myslím zase měl být retro týden, tak uvidíme, co si na nás Lidl nachystá.

Mějte se krásně!♥

Moje nálada

Ahoj,

nebudu zastírat, že s mojí psychikou je to pořád různé. Někdy si myslím, že jsme měla skvělý den a cítím se zase extrémně dobře a vesele, zpívám si a mám plno energie. Jindy je mi zase pod psa, a to je mi většinu času. Myslím si, že to je hlavně tím, že jsem ztratila v životě nějaký směr.

Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla být dospělá. Dělat si co chci, neposlouchat příkazy, být volná. No a v neposlední řadě jsem si tak trošku naivně myslela, že bude všechno skvělé a že budu mít už všechno, co chci. Tudíž studovat/pracovat (to jsem ještě jistě nevěděla), mít plno přátel a užívat si s nimi skvělé chvíle a mít partnera, se kterým budu plánovat budoucnost. Už od útlého věku jsem totiž věděla, že chci mít rodinu, vždycky jsem byla tak nějak rodinný typ.

No, je mi sice teprve 20 let a kdekdo by řekl, že to nejlepší mám ještě před sebou, ale bohužel jsem ve fázi, kdy se cítím, jako kdyby mi ujel vlak. Jako kdybych byla zaseknutá někde ve vzduchoprázdnu. Možná to je také tím, že po velké dřině, abych se dostala na práva, se přede mnou nerýsuje žádný velký cíl. Tedy samozřejmě, chci práva dodělat, ale to je na dalších pět let a to je tak dlouhá doba, že to je pro mě jako věčnost.

Nechci si stěžovat na nedostatek přátel, akorát - jak už tomu v životě bývá - to není tak úplně dle mých představ. Nejvíce jsem asi vykolejená z toho, že si nerozumím s mými vrstevníky. Samozřejmě je pár lidí, se kterými si rozumím, ale s většinou prostě ne. Nechápu jejich život, nechápu jejich sebejistotu a nechápu je celkově.

Zároveň zjišťuji, že se u mě začíná vyvíjet mateřský cit. Prostě fakt by mi nevadilo, kdybych teď měla dítě. Jsem si vědomá toho, že moje tělo asi nikdy nebude připravenější a že nás Evropanů je zkrátka málo. Na druhou stranu jsou tady požadavky společnosti (vysoká škola) a nejtíživější skutečnost, totiž že zde není partnera, se kterým bych ty děti měla.

Jsem zkrátka zaseknutá někde mezi dětstvím a dospělostí, asi prostě probíhá moje Těžká hodina. V tom měl tedy soudruh Wolker pravdu, je to těžké. A nevěřím. (Mimochodem, Jiří Wolker je moje spřízněná duše, jeho básně jsou dokonalé a vyhovuje mi i jejich ponurost. Takový je prostě život.)

Tolik asi k dnešnímu článku. Vezměte si z něj, co chcete, čtěte ho nebo nečtěte, to je čistě na Vás.  Ale hlavně ...

Mějte se krásně!♥

Minirecenze paletky W7 In the buff

Ahoj, tak se opět ozývám!

V Praze na koleji jsem sice zatím strávila všehovšudy asi deset dní, ale už jsem se seznámila se spolubydlícími a jsou to fajn a milé holky. Takže s kolejí jsem spokojená. Bydlím v Praze na Petřinách na koleji Hvězda. Sice bydlím v nejstarším bloku, ale jelikož tam skoro pořád bydlely dívky, tak je naše buňka docela dobře zachovalá. Možná jedinou nevýhodou je výhled, protože nám dost stíní stromy, takže v našem pokojíku je docela temno.

Ale dnes jsem chtěla v krátkosti pohovořit o paletce W7 In the buff, kterou jsem si objednala hlavně proto, abych do Prahy nemusela vláčet mnoho mono stínů. No a hlavně jsem chtěla něco na běžné nošení.

Spolu s paletkou jsem si objednávala ještě "blendící" štětec od stejné značky a přihodila jsem i vzorečky Perfect Coveru od Misshy.

Takhle vypadá samotná paletka. Můžu potvrdit, že matné stíny nejsou moc dobře pigmentované, ale zato ta černá je jak uhel a drží jako přibitá!

Já nejčastěji používám 6. a 7. stín dohromady a vypadá to asi nejlépe. Zatím jsem však většinou ráno na sebe hodila dvě barvičky a doufala, že to tak nějak půjde k sobě a naštěstí jdou tyto stíny mezi sebou opravdu dobře kombinovat, takže to většinou nevypadalo úplně špatně.

Co se týče štětce, tak jsem používala přiložený štěteček a popravdě jsem i doma tento blendící zapomněla, takže ty přechody se dělaly docela těžko, ale nejsem z těch, které by tento štěteček hned odsoudily, naopak, když je někdo takový skrblík jako já, tak štěteček v balení ocení.

Paletka stála asi 200,-Kč a za tu cenu myslím udělá víc než dobrou službu. Závěrem jenom podotýkám, že jsem si paletku koupila za vlastní peníze a nikdo mi neplatil ani nijak jinak mě nepodpořil v této mé ryze osobní a individuální recenzi.


Já doufám, že jsem Vám aspoň o trochu více poodhalila něco o svém líčení (mimochodem, líčím se jenom do školy a "do města", jinak nejraději chodím nenalíčená a necítím se bez make-upu špatně) a příště zas bude trošku jiný článek. Snad něco stihnu ještě než 4.10. odjedu na kolej a roztočí se kolotoč školy a dojíždění do Prahy, protože to asi bude dost nepříjemné a časově náročné.

Mějte se krásně!♥

Poslední článek před nástupem na kolej

Ahoj, docela jsem přemýšlela, co by měl obsahovat takovýhle "rozlučkový" článek. Rozlučkový proto, že v pondělí jedu na kolej, takže jestli budu přispívat na blog (závisí na více faktorech: obtížnosti učení, množství učení, případně na brigádě atd.), tak už to příště asi bude z koleje.

Nebudu zastírat, že se docela dost bojím, protože je to něco úplně jiného, než na co jsem zvyklá. Hlavně doufám, že si sednu s holkami, se kterými budu sdílet pokoj a že mi trochu vyjdou vstříc a budu moct na pokoji cvičit, protože po čtyřech měsících si už ani neumím představit, jak bych šla do posilovny.

Nejenom kolejní prostředí mě však děsí, další hrůznou věcí jsou předměty na škole a jejich zdolání, případně nezdolání. Přece jenom, práva jsou docela těžká škola, uvědomuji si to čím dál tím více, a zatímco po většinu prázdnin jsem fňukala, že už chci radši na kolej, než se tak nudit, tak teď mě přepadají úplně opačné myšlenky. Najednou čas strašně letí a ani nevím, kam se ty čtyři měsíce poděly.

Ale, musím zvednout hlavu a do všeho jít s chutí, protože jinak bych to tam nepřežila. A já přece nejsem ta, která by se vzdávala nebo měla z něčeho strach, no ne? Musím být odvážná, je plno lidí na světě, kteří toho dokázali víc a nefňukali jako malé děti!

No nic, to byla trocha mého vnitřního rozpoložení, teď se vrhneme na to nejdůležitější: čím Vás překvapím na rozloučenou?

Rozhodla jsem se, že sem dám moje nejvíc "precious" fotografie z dovolené na Rhodosu. Naštěstí jsem tam fotila jako o život a tak mám pořád z čeho brát materiál na články. Ale řeknu Vám, že mě ty fotky a hlavně ta videa, která jsem si tam natočila, strašně uklidňují. Dneska jsme měli nějaké rodinné neshody, tak jsem si prohlédla fotky a pustila videa a hned mi bylo lépe. Tak snad Vám to taky aspoň trochu zlepší náladu, to je totiž také účel tohoto článku!

Tohle by mělo být i pomyslné rozloučení se s Rhodosem, protože moje obsese tímto ostrovem a celkově Řeckem už začíná být přes čáru, uvědomuji si to a snažím se s tím něco dělat.

Mějte se krásně!♥

Já, moje pleť a současná nálada

Dneska mám zase lehkou depresi (splín? chandru?), tak jsem se rozhodla si trochu postěžovat.

Byla jsem u kosmetičky a opět se tak tváří v tvář setkala se svým problémem, na který se snažím nemyslet. Jedná se samozřejmě o moji pleť, která je sice asi v nejlepším stavu od mých dvanácti let, ale pořád je ve špatném stavu. Už jde spíše o to, že se mi ucpávají póry, než přímo o akné zánětlivého typu. Ale nevím, jestli se to zase nevrátí, až půjdu do školy. Ve škole, stresem a také nedostatkem pohybu na čerstvém vzduchu a přicházející zimou se mi vždycky pleť zhorší.

Na druhou stranu se do školy těším. Samozřejmě, co se týče mojí pleti, asi se teď budu muset doopravdy pečlivě malovat, abych v Praze nedělala ostudu. Ale s tím už jsem se smířila. Dokonce jsem si už i koupila paletku W7 In the buff na líčení očí, tu vám ještě taky ukážu.

Ale zpátky k mojí depresi. Mám depresi nejenom z toho, že je špatné počasí, že se doma nudím a cítím se neužitečná a zbytečná, nejenom z toho, že nevím, co dělá a co si myslí A. K. (alias krásný Řek), ale také z toho, jakou hnusnou a nevděčnou pletí jsem byla "obdařena". Vím, že v porovnání s jinými lidmi, kteří mají opravdové zdravotní problémy si nemám na co stěžovat, ale znáte to: člověk si prostě na sobě vždycky něco najde a vždycky je tu nějaká nespravedlnost, na kterou musíme upozornit.

Já nežiju nijak zdravým životním stylem; jím všechno, snažím se nepřecpávat, ale zároveň neodmítám maso, mléko ani zeleninu. Cvičím jak kdy, když jsem ve škole, tak to není ono, to je jen nějaká posilovna nebo tak, ale jak jsem teď byla doma, tak jsem na sobě tvrdě zapracovala a cvičila jsem třikrát týdně dvě hodiny, což už se počítá a docela to na mě bylo vidět. Co se týče alkoholu a cigaret, tak k těm mám odmítavý postoj. Cigaretu jsem v ruce držela jen jednou v životě a alkohol piju jenom příležitostně (= přibližně jednou za dva měsíce) a neopíjím se, piju maximálně pivo, víno, Frisco nebo nějaké likéry.

Přes to přese všechno stačí přiblížit se k mým pórům na deset metrů a všechno do sebe vcucnou. Můžu se o ně starat, jak chci, ale pořád se zanášejí. Mám je asi extrémně otevřené, ale tonikum také používám, tak jak je to možné?

Dnešní možná trochu hejtovací a nepřehledný článek má být hlavně o tom, jak nespravedlivé je, když se člověk snaží o sebe pečovat, ale je mu dána jenom taková pleť, aby vypadal jenom jako ošklivý člověk. Jak to, že někdo může chodit pařit co týden, pít alkohol, nehýbat se a celkově žít nezdravě a mít pěknou pleť?

Teď to vypadá, jako kdybych se soustřeďovala čistě na vzhled a materiální záležitosti, ale tak to není. Současná společnost nás nutí vypadat perfektně a my se tomu přizpůsobujeme. Bohužel i já jsem ovlivněná trendem krásy (ke kterému se tedy ani nepřibližuji, ale to je mi jedno). Nejhorší je to, že se lidé posuzují podle vzhledu a dělají tak unáhlené a zkreslené závěry. Platí to však nejenom v osobním, ale často i v profesním životě. Skoro u všech životopisů musí být přiložena fotka, protože pro zaměstnavatele není podstatné jenom Vaše vzdělání, ale také Váš vzhled. Chápu, že pro pozici hostesky, modelky nebo herečky je to jistě to nejdůležitější, ale pro kancelářské práce to snad může být úplně jedno!

Tak, od mé pleti jsme se dostali opravdu daleko a já doufám, že mi tenhle výlev odpustíte, ale jsem prostě duševně opět někde jinde, než bych chtěla být. Ale 21. září jedu konečně do Prahy (sice jen na Orientační týden, ale i tak) a tam se snad uklidním. Konečně budu mít před sebou nějakou práci a taky - až budu v Praze, budu si zase intenzivněji představovat 25. listopad. A to budou krásné představy!

Mějte se krásně!♥