Můj svět je prázdný

Ahoj,

často se nemůžu zbavit dojmu, že v mém životě všechno plyne sice víceméně tak, jak bych chtěla, ale nevede to k ničemu hlubšímu. Nedělám si iluze o tom, že by kdy ze mě byl nějaký zachránce světa a pravděpodobně bych to ani nechtěla, ale zvlášť v poslední době se mi zdá, že když mi na něčem záleží a opravdu to chci a třeba se na to i těším, tak to (a teď nevím, jestli je to jen mojí nedočkavostí a urputností) nedopadne.

A pak začnou takové ty vnitřní myšlenky: Vždyť ty víš, že bez tebe by svět byl pořád stejný a že na tobě vůbec nezáleží. Všechno je to ještě posilováno mým dojmem, že svět je vlastně ne až tak dobré místo, tím, že bude válka a že je všechno jen zmar. Prostě jsem v poslední době upadla do těžkého nihilismu, kdy s lehkým úsměvem na tváři vtipkuji o smrti a na jednu stranu mi je všechno jedno, ale na druhou mi na některých věcech možná záleží až příliš.

A ano, vyznávám doktrínu, že některé věci je prostě nejlepší pustit a nelpět na nich, ale na druhou stranu se nerada vzdávám věcí, na které jsem si zvykla. A budoucnost je pro mě až příliš pustá a prázdná. Nic tam na mě nečeká. Nikdo tam na mě nečeká.

(Přísahám, že tohle nemá nic společného s tím, že v úterý budu mít poslední a pravděpodobně nejtěžší zkoušku tohoto semestru.)

Čím dál tím víc si uvědomuji, že tady jenom přebýváme, že čekáme na smrt. A dokud si to čekání můžu ukrátit ještě aspoň studiem a prací, tak je to docela v pohodě, ale co potom? Upřímně říkám (ve svých skoro 22 letech), že bych se nechtěla dožít nějakých sedmdesáti let. Nikdy jsem sice nebyla vyznavačkou hesla "Die young", ale v určitém ohledu to dává docela smysl.

A vlastně netuším, co jsem tím vším chtěla říct (a někteří by si řekli, že řeším strašné kraviny a že bych si měla zkusit mít starosti ostatních lidí, že by mě takové nápady opustily), ale právě teď se cítím strašně opuštěná a smutná a nijaká.

Mějte se krásně!♥

I žena chce svět lepší a jinačí, a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí ...

Ahoj,

dnes začínáme citátem Jiřího Wolkera (mého oblíbeného básníka) z mé oblíbené básně (Balada o nenarozeném dítěti). Dnes to bude smutné, o životě, o zmaru, filosofické.

Nečekaně mě tato nálada postihla právě v pátek. Ne, že bych neměla pátky ráda, ale od té doby, co pracuji, to jsou rozporuplné dny. Není to o tom, že by mě právničina nebavila (je to tedy jen úředničina, ale to je v pořádku), ale spíš mi vadí praktiky naší kanceláře. O nichž se nemohu rozšiřovat, takže nepochopíte, co tím chci říct. Ale zřejmě chápete, jak to v advokátkách chodí. Pokud jste viděli aspoň nějaký díl Kravaťáků, tak si buďte jistí tím, že tam budete jako Mike do večera a budete dělat první poslední. Tak to je.

Takže ano, mám deprese z mé práce, ale vím, že bych na to neměla myslet. Ale je mi zatěžko nemyslet na to, z čeho pochází moje výplata. Jestli se snažím mermomocí vymanit ze škatulky "millenials", tak tohle je zrovna věc, která mi na srdci leží. A když budeme všichni neteční, nepřispíváme tak k tomu, že se svět řítí do záhuby?

Nedivím se lidem, kteří raději na spoustu věcí rezignovali. Kteří řeší svoje problémy alkoholem nebo jinou drogou. Protože když člověk má skutečně mnoho povinností a všechno na něj padá, nic moc nepomáhá.

Ale popravdě, pak se člověk podívá na takový film "Bastardi" a uvědomí si, že jeho starosti jsou malicherné. A když už jsem do advokátky nastupovala, tak jsem si předsevzala, že se z toho nezhroutím. Že si to nebudu brát vážně. Že já bych vlastně ani pracovat nemusela, protože já ty peníze vydělávat nemusím. A že mám skvělé rodiče, a ti mě vždy podrží. Což je super poznatek.

A taky mi začíná být jasné, že v advokacii prostě nechci být. Tedy, já jsem si to myslela vždycky, ale nyní si začínám uvědomovat, že přes svůj názor o nutnosti peněz bych radši byla někde mimo Prahu na úřadě. Někde, kde je klídeček. Samozřejmě nejraději v Liberci, ale nejsem zas tak optimistická.

Jak jsem si předsevzala, že květen si maximálně užiju, že to je nejkrásnější měsíc a všechno bude OK, tak se taky stalo. Bohužel mi taky bylo jasné, že červen a červenec budou (napriek vysokým teplotám) hrozné měsíce. Ještě mě čekají dvě velké zkoušky, do toho si v práci vzpomněli, že mě teď budou hodně potřebovat, musím jet pracovně do Teplic a k tomu mě ještě bude čekat vyšetření a pravděpodobně ještě v červenci (což by na druhou stranu bylo super, měla bych to rychle za sebou) operace očí. Takže se upínám k dovolené, kterou jsem si naplánovala se svými zlatíčky kamarády. Je to jedna z položek na mém bucket listu (neměla by tam být i ta operace? ne, na bucket listu jsou jenom příjemné věci) a aspoň je tady něco, na co se budu těšit jako na odměnu za celé ty dva hrůzné měsíce, které mě čekají.

Takže je tu velké dilema: řešit věci nebo radši ne? Neměla bych to dělat tak, že se prostě pokusím všechno zaspat? Jenomže před problémy neutečeš. A neříká se, že co tě nezabije, to tě posílí? Jak dlouho tě může něco zabíjet (a posilovat tě), než tě to skutečně zabije?

Mějte se krásně!♥

Můj život v začátku roku 2017

Ahoj,

Jak je možné, že už je květen? Já jsem tedy za květen strašně ráda, ale už menší radost mám z pohledu na statistiku příspěvků. Ale co, ten čas už odešel a nemá smysl se s tím trápit. Každopádně teď jsem tu a chci zase napsat něco o svém životě.

V březnu jsem měla připravený článek, jehož znění si můžete přečíst níže:

Ahoj,

Vítám vás u mého dalšího článku. Je to opět nějakou dobu, co jsem psala ten poslední článek a nemůžu ani uvěřit tomu, jak strašně rychle to letí. Vždyť už je březen, brzy už bude dokonce oficiálně jaro! Ono tedy tady v Praze už je jaro podle mě docela dlouho (to jenom já pořád chodím v zimním kabátu a botách), ale ta oficialita už přece jenom znamená určitý přelom. Uplynul už taky měsíc studia v dalším semestru, uvědomila jsem si to, když jsme se bavili o tom, že už vlastně máme čtvrtou přednášku – tj. ze dvanácti. A tento semestr to ještě bude napínavé, protože nám toho docela dost odpadne – hlavně Evropské právo, ze kterého je přednáška vždy v pondělí a kvůli svátkům (Velikonoční pondělí, 1. a 8. května) se toho tedy z EP moc nenaučíme. Jak ale já říkám – ani to potřebovat nebudeme, protože dávám EU tak deset let.

Jinak co se týče školy, tak se mi opravdu zdá, že jsem si toho nabrala docela dost. On mi totiž zbyl ještě jeden volitelný předmět z minulého semestru (Vybrané kapitoly z dějin ekonomického myšlení), do toho jsem si dala další volitelňáky (Regulace finančních trhů, Právnickou ruštinu II., Právní psaní a Úloha kodifikace v právních dějinách) a když si to člověk sečte ještě s povinnými předměty (Evropské právo, Mezinárodní právo veřejné, Občanské právo hmotné II., Občanské právo procesní I., Obchodní právo a Pracovní právo), tak to už je docela slušná kupa. Takže jsem si na tento semestr dala heslo: „Buďto si to z té spousty práce hodím, nebo si to nehodím právě z toho důvodu, že budu mít tolik práce.“ (Ale ne, vidím to optimisticky, nějak to zvládnu.) Super věc na letním semestru je totiž ta, že kromě zkouškového v druhé polovině května a v červnu máte ještě celé září. A to se vyplatí!

Jinak stále pokračuji v práci, kde jsem teďka už vlastně 5 měsíců (a to je, mezi námi, v naší firmě docela úspěch, naše HR asistentky odcházejí po měsíci) a jsem, dá se říct, docela spokojená. Peníze jsou super a já aspoň nemám pocit, že mrhám svým časem. Ano, je to občas docela dost náročné, skloubit práci a školu a já sama bych si myslela, že budu unavená, ale zatím je to OK. (No, zkouškové ukáže.)

V poslední době mám super náladu. Opravdu se snažím nebrat život tak vážně (odvážné tvrzení od právníka) a taky si ho trochu „užívat“, vystoupit, jak se říká, „ze své komfortní zóny“ a nedělat si těžkou hlavu s věcmi, které se mě buďto ani nedotknou, nebo už se staly a stejně nejdou změnit. Určitě to taky souvisí s tím, že jsem si udělala odstup od lidí, kteří pro mě nejsou „zdraví“ (i když, dalo by se to napsat i bez uvozovek) a seznámila jsem se s lidmi, kteří toho sice se mnou nemusí mít tolik společného, ale jsou milejší a tolerantnější. Taky mě psychicky netlačí do něčeho, na co se necítím.

Prostě mám teď docela dobré období, ale štve mě, že z hlediska osudu to vypadá, že na úkor druhých. Stala se totiž moc smutná věc, totiž že moji prarodiče museli nechat utratit svého pejska. Chudáček ochrnul na zadní nožičky, dědovi a babičce řekli, že by operace stála 30.000,- Kč a měla nejistý výsledek, a tak se prarodiče rozhodli, že ho nechají odejít ještě relativně v klidu. Já nesnáším, když trpí zvířata, navíc Rexíček byl ještě docela mladý pes (v květnu by mu bylo 10 let). Na druhou stranu, kdybych já si měla vybrat, jak zemřu, tak radši taky nějak v poklidu a smrtící injekce by byla ještě ta lepší varianta. Ano, narážím samozřejmě na otázku eutanazie, která je v našem prostředí nepřípustná. Tedy, je přípustná pasivní eutanazie (podepíšete papír, že nechcete jít např. na nějakou operaci a doktoři vás nechají umřít). Pokud však trpíte bolestmi a chcete si zařídit svoje záležitosti a pak si dojít do nemocnice pro injekci, musíte se obrátit na jiné státy.

OK, pryč od tématu smrti. Když jsem v práci a nudím se (jako třeba při psaní tohoto článku) a musím dělat, jako že pracuji, projíždím často internet a hledám si různé informace. Dneska jsem se například zajímala o to, jak lidé hodnotí bydlení na kolejích.

Já jsem nikdy neuvažovala (v době před příchodem na vysokou školu), že bych bydlela na privátu. Vždycky jsem věděla, že raději „přetrpím“ kolejní život za cenu toho, že to moje rodiče nebude stát tolik peněz, protože jsem do Prahy šla s tou ideou, že se po studiu vrátím do Liberce. Takže v mém případě šlo už čistě jen o to, na kterou kolej si dám žádost. Původně jsem uvažovala o Jednotě, hlavně kvůli tomu, že je blízko školy, ale pak jsem se náhodou podívala na ty ceny a nechtělo se mi platit 4.000,- Kč za dvojlůžák bez sociálního zařízení, tak jsem se porozhlédla jinde. Našla jsem si, že druhé nejlevnější je to na Hvězdě, kde za dvojlůžák se sociálním zařízením (buňku) platím asi 2.900,- Kč (připlácí se 100,- Kč za připojení k internetu). To už mi vyhovovalo a říkala jsem si, že tím rodiče zase až tolik nezatížím. Samozřejmě jsem se brouzdáním na internetu dostala i k článkům o znásilňování a přepadání na Hvězdě. Taky k článkům o štěnicích a dalším nechutnostem. Ale já razím zásadu, že jako nesmím hodnotit člověka předtím, než ho poznám, tak nebudu hodnotit ani kolej předtím, než ji poznám. A tak jsem vyrazila.

První dojmy z Hvězdy byly dost tristní. Ne, že by to bylo tak hrozné, ale jako správné rozmazlené dítě mám v našem domě svůj vlastní pokoj a pokojíček na Hvězdě byl oproti tomu dost stísněný (ale částečně za to mohla i tehdejší spolubydlící, která tam měla strašně moc věcí). Přiznávám, že v prvních chvílích se mi chtělo brečet, ale to nejenom z toho pokoje, ale celkově jsem byla psychicky nepřipravená na nový život, který jsem si původně na střední strašně idealizovala. První rok na Hvězdě byl pro mě docela strašný. Ale zdá se mi, že to byl i první rok ve škole jako takový, nejenom z pohledu ubytování. (Já jsem totiž ten typ člověka, kterému dlouho trvá, než si na něco zvykne. A když si zvyknu, tak samozřejmě nechci žádnou další změnu.)

Tenhle rok to ale vidím úplně jinak. Jsme na buňce super čtveřice holek, shodneme se, nepřekážíme si, sice tady není vždycky stoprocentně uklizeno, protože máme každá milion povinností, ale vždycky někdo koupí toaletní papír (Verča) nebo odmrazí ledničku (Mája) nebo důkladně umyje kachličky ve sprše (Anička) nebo vymění žárovku a vyčistí ucpaný dřez (já). Je skvělé, že se všechny v pohodě bavíme a Mája dokonce říká, že bude na koleji bydlet až do konce života :-). Ale určitě nejlepší je, že se mi nikdy nic neztratilo (hlavně jídlo, že ano) a že – pravděpodobně kvůli tomu, že jsme čistotné – jsem nikdy nemusela řešit nějaké nechutnosti na vařiči nebo v koupelně. Protože to se často stává lidem, kteří bydlí na pokojích bez sociálek, že ve společných prostorách jsou lidi, kteří nechávají u záchodů vložky (viděla jsem z fotek, co putovaly po kolejní skupině) nebo po nich zůstane tuk rozlitý na třech ze čtyř plotýnek sporáku.

Jediný menší problém je pak to, že se nám tento rok rozmohli takoví malí mravenci a tak je občas člověk najde na pečivu nebo i jinde. Ale nemáme s nimi větší problém.

Co vidím jako další mega benefit našeho bydlení je fakt, že máme balkonek. Je sice uzoučký a v současné době neuklizený (za to si samozřejmě můžeme samy), ale dá se tam pověsit oblečení, když se třeba vrátíte z hospody a načuchne vám. Když si ho nepřikolíčkujete, tak vám sice může spadnout skoro na balkon lidí pod vámi, ale to je jiná věc.

Takže já jsem maximálně spokojená. Z toho, co jsem slyšela, je dobrá kolej Kajetánka (taky je asi o 1.000,- Kč dražší), naopak hrozná je dle mé spolubydlící Aničky Švehlovka. Je to na Žižkově a prý tam byl docela dost velký nepořádek. Dívala jsem se na ni na obrázcích a popravdě se mi líbí její architektura.

Častokrát čtu, že nejdůležitější je, aby si člověk se spolubydlícími sednul a to se mi podařilo. Sice spolubydlící chodí často pařit, a tak se vrací třeba ve čtyři ráno nebo se jde učit do studovny a přijde v obdobnou dobu, jinak ale je to v pohodě. Někdy, jako třeba dneska, přijde dokonce v 6:45 a to je mi už úplně jedno, protože stejně musím brzo vstávat.

No, už z výše přečteného si můžete udělat obrázek o tom, jak jsem se v té době cítila. Teď se mi snaží mnoho okolností zkazit krásný květen, ale to se nestane. Nenechám si nejkrásnější měsíc v roce kazit ani zkouškami (mými ani maturitou bratra), ani nepříznivou politicko-společenskou situací, ani vztahovými problémy. Docela nemá ani smysl popisovat, co se mi všechno během těch dvou měsíců (březen – květen) přihodilo, protože a) je toho strašně moc, b) nechci na to myslet, c) zkoušky.

Zkoušky se přiblížily rychleji, než bych čekala, ale zatím jsem v té „těšící se“ fázi. To já mám vždycky před zkouškami. Hlavně se těším, jak se bude plnit index a informační systém (samozřejmě doufám v úspěšné pokusy).

Každopádně si nenechám květen zkazit ani těmito problémy. Trošku mi to sice narušuje plány, protože bych teď jen nejraději chodila po Praze a otrhala všechny šeříky na všech náměstíčkách, která znám, ale to neznamená, že necítím neustálou přítomnost nejhezčího měsíce v roce.

Květen pro mě znamená hlavně měsíc jara a osvobození. Jo, jsem tak trochu nezdravě zamilovaná do představy konce války a jak to všechno muselo být skvělé. A hlavně v souvislosti s posledními světovými i domácími událostmi se začínám více obracet k ideálu Spojenců a jejich úspěšné snahy zabránit šíření nenávistných ideologií. Což je přesně to, co by nyní měly státy ve světě udělat – spojit se proti terorismu a militantnímu islamismu.

Já vždycky vztahuju spoustu věcí k místu svého bydliště a původu. Protože bydlím v Liberci (oficiálně) a pocházím z Jablonce nad Nisou, ráda odkazuji na Sudety jako místo zvláštní a svébytné. Jsem vlastně docela pyšná na to, že tam bydlím. Praha je určitě krásné město, ale já jsem tam šla s vědomím, že se do Liberce vrátím. (Samozřejmě hlavně s představou, že budu pracovat na místním Okresním soudě v Liberci, pobočce Krajského soudu v Ústí nad Labem.) A u nás na severu je prostě zima dlouhá. Třeba šeříky tam ještě nekvetou. A i proto je pro mě jaro strašně důležité, protože – jak já říkám – u nás je zima asi tak 6 měsíců v roce, a ten zbytek roku se musí podělit o jaro, léto a podzim.

Mám ale i několik pozitivních zpráv. Třeba moje kamarádka, na kterou často odkazuji – Rubie, se přestěhovala do Prahy a bydlí vlastně jen několik desítek metrů ode mě. Což si vždycky večer uvědomím, když na Hvězdě šrotím MPV (Mezinárodní právo veřejné) a říkám si, že bych si pro ni na ten Větrník snad i sama došla. A jak je to divné, že kolikrát jsou vaši známí jen pár metrů (nebo kilometrů) od vás a stejně se nevidíte. Každopádně to nic nemění na tom, že se určitě o prázdninách budeme více vídat a že s ní snad uskutečním některé akce, které jsem si napsala do svého bucket list.

Ačkoli tady mluvím o krásách Prahy, předevčírem – 4. 5. 2017 – jsem byla v Lidlu na Albertově a poté jela tramvají č. 18 do Nuslí, kde pracuji. A uvědomila jsem si, že ve skutečnosti to ne všude v Praze je krásné. Zrovna Nusle jsou ne moc hezká čtvrť (kolem Pražského povstání a na Pankráci). Na rozdíl třeba od Dejvic nebo Břevnova, nebo i Vinohradů. Ale celkově si v poslední době začínám všímat krásy Prahy a už ji nevnímám jenom jako „hlavní město a tam, kde studuji“.

To je zřejmě všechno ohledně začátku roku 2017. Teď se pravděpodobně zase na dlouhou dobu odmlčím, protože mě čekají dva měsíce zkoušek - a možná i září. :-)

Mějte se krásně!♥

Jak žiju v roce 2017

Ahoj,

zdravím Vás již z nového roku. Vím, že dva měsíce jsou zatraceně dlouhá doba, po kterou jsem na blog nijak nepřispěla, ale ten čas tak strašně rychle utekl! Nebudu se vymlouvat na zkouškové, protože popravdě, pro mě to byla docela dovča. Samozřejmě, musela jsem se učit a taky chodit do práce, ale jelikož jsem stejně byla po většinu času doma a do Prahy jela tak maximálně na zkoušky nebo do právě zmiňované práce (a to vždy jen na dva dny v týdnu), tak jsem si suprově odpočinula. Taky jsem toho strašně moc stihla - bratrův maturitní ples, udělat všechny zkoušky, konečně se zušlechtit u kadeřnice a kosmetičky, oběhnou úřady kvůli daňovému přiznání, další díl Rougon-Macquartů (Peníze, a dočítám ještě Kořist, oba dva díly na sebe úzce navazují) a dokonce i malé prázdniny u dědy a u babičky. Je pravda, že třeba cvičení jsem zase tak moc nedala, ale i tak si myslím, že jsem nijak extrémně neztloustla a díky tomu, že mi tatínek koupil v Lidlu kettlebelly, můžu si s jejich pomocí zacvičit i doma. (Miluju kettlebelly). Taky nám na kolejích zrekonstruovali posilovnu, j teď úžasně velká a prostorná, je to tam úplná bomba! No a v neposlední řadě jsem zvládla udělat i všechny povinné a jednu volitelnou zkoušku (něco jsem si samozřejmě nechala na letňák, tam je zkouškové delší), takže já jsem za leden vlastně dost spokojená, i přes nějaké problémy v práci pro mě byl leden vlastně pozitivní měsíc.

Byl pro mě pozitivní i po kulturní stránce, protože na ČT1 dávají skvělé seriály a samozřejmě, zamilovala jsem se do (značně mainstreamové) písničky Shape of you. James Blunt bude vydávat nové album Afterlove, z něhož jsem si zamilovala ústřední písničku Love me better. A v mojí guilty pleasure (Farmerama) jsem nadto postoupila do dalšího levelu (jo, jsem blázen, já to vím). A skvělé bylo to, že jsem byla hodně doma, hrála si s našimi kočičkami a spala ve své skvělé posteli, které se ta ne koleji nemůže ani v nejmenším rovnat, protože je tvrdá a zdejší polštář tlustý asi jako list papíru.

Ale byla to prostě krásná doba, to zkouškové. Jak už jsem říkala, zrovna moc jsem se nepřetrhla, ale jsem hlavně ráda, že mám zkoušku z Ústavního práva. Měla jsem velké štěstí na učitele, který nás sice nechal čekat šest hodin, ale všech osm zkoušených od něj tuto zkoušku získalo. Další větší zkouška byla z Teorie národního hospodářství, ale to mě jako absolventku oboru Obchodní akademie nemohlo nijak zaskočit a tuto zkoušku jsem zvládla za 1.

V neposlední řadě, co mi v poslední době skutečně dělá radost, je to, že jsem se spřátelila se svojí spolubydlící. Já vím, že jsem na ni hodně nadávala, pravděpodobně i tady na blogu, ale ve skutečnosti mi ta její ztřeštěnost vlastně vyhovuje. Aspoň je tady někdo, kdo je větší blázen, než jsem já sama. A navíc, zjistila jsem, že je hodně štědrá, třeba se se mnou rozdělí o jídlo (chápete, to pro mě hodně znamená) nebo když šla pařit, tak mi nechala čokoládu a lísteček, na něm bylo napsáno, abych si dala čokoládu na nervy a neměla chuť ji zaškrtit, až přijde pozdě v noci. Nutno dodat, že jsem vůbec nevěděla, kdy přišla, protože jsem si skočila do posilovny a tam se dostatečně unavila. Ale jinak jsem zjistila, že mi hodně pomůže, když se budu bavit s někým takovým trhlým, protože ve škole se bavím jen s lidmi, kteří všechno berou moc vážně (tedy ne, že bych se s nimi nezasmála) a já prostě potřebuju nějaké rozptýlení.

Jinak teď v poslední době dost řeším, kudy se bude můj život dále ubírat, protože si už nedělám moc velké iluze, že by ze mě někdy byla soudkyně. Je to a) velmi dlouhý proces (to je tedy spíš o tom, zda budu ochotná to podstoupit), b) s velmi nejistým výsledkem (jak se umíte lísat), c) s nejistým přidělením k soudu. Moje pocity umocnila ještě moje rozprava s jedním státním zastupitelem, s nímž jsem se náhodně potkala u mé kadeřnice (alias dělám si známosti všude). Takže je to teď pro mě docela složit otázka, ale popravdě si myslím, že mám ještě dost času na to, abych ji řešila (což mi ostatně sdělil i dotyčný státní zástupce) a hlavně se musím soustředit na školu. Abych se vůbec dostala ke státnicím.  

Poslední příspěvek roku 2016

Pěkný poslední den roku 2016.

Stihnu ještě napsat před novým rokem, což je super, protože jinak absolutně nemám na nic čas. Respektive, mám čas, ale znáte to - Vánoce, čas pohádek a přežírání a nicnedělání a relativní pohody.

Nebudu tady vypisovat svoje starosti a myšlenkové pochody, protože jsou až moc temné a já často přemýšlím, jestli se mám spíš vožrat nebo otrávit čokoládou. Já nevím, buďto je toho na mě konstantně nějak moc, nebo mám opravdu nemocnou mysl.

Takže se radši přesuneme k veselejším věcem - třeba k dárkům, které jsem dostala k Vánocům. Tentokrát jsem nechtěla nic moc velkého a ani jsem nic moc velkého nedostala. (Celkově to asi souvisí s tím, jak apaticky teďka život vnímám. Nic pro mě není dost dobré, na druhou stranu ani nic zvláštního nechci.)

Nejdříve tedy dárky, které jsem dostala - ono jich zase tak málo nebylo.

Toho Harryho Pottera už mám přečteného, trvalo mi to jen jeden den. Je to lehké čtení a děj mi popravdě přijde jako strašné klišé. Navíc jsem z toho vlastně nic moc neměla. Jestliže chtěla Rowlingová nějak navázat na HP, měla udělat prostě další díl. Takhle je to očesané o všechny popisy prostředí a to bylo na knížkách skoro to nejlepší.

Potom jsem byla na srazu s kamarádkami - dárky od nich jsou na posledním "dárkovém" obrázku. Samozřejmě jsme opět "obrazili" několik našich oblíbených podniků. A měla jsem se s nimi opravdu skvěle, jsou totiž věci, které mohu říct právě jen jistým lidem, protože od ostatních bych si vysloužila jen odsouzení a nevěřícné řeči. A člověk si uvědomí, že není sám, kdo se cítí divně a ostatní prožívají často podobné problémy. 

Jako poslední přidám pár fotek vánoční atmosféry - tentokrát se mi naše jídelna líbila opravdu moc.

V pátek jsem navíc byla s kamarádkou v posilovně, poprvé jsem vlastně byla v "pořádné" posilovně, je tedy jenom pro ženy (což znamená absenci kettlebellů a činek s větší zátěží a taky určitých strojů, jiné tam zase naopak jsou), ale předtím jsem vždycky byla jen v kolejní nebo školní posilovně. Můžu říct, že jsem se skvěle rozsekala, ještě dneska cítím ramena a trochu i břicho (dělala jsem plank pikes na TRX, které jsem taky vyzkoušela poprvé v životě), což se mi obyčejně nestává.

Ale jak už to tak bývá, neodepřela jsem si ani papáníčko. Ještě v pátek jsem navštívila nově otevřený The Candy Shop v OC Plaza, kde jsem si koupila Cadbury´s čokoládu. Tu jsem taky jedla poprvé v životě a je moc dobrá.

A co by to bylo za Vánoce bez a) vánočky a mlíčka, b) bez povánočních výprodejů a balíčků od alverde? To jedno máslíčko (Schneewittchen) jsem už vyzkoušela a zdá se mi, že mám pokožku cítitelně hebčí.

OK, to je z té obrázkové části všechno. Jinak co se týče mých předsevzetí nebo bilance (kterou, jak víte, nikdy nedělám, protože si prostě nic moc nepamatuju a popravdě, někdy radši ani nechci vzpomínat), tak to je prozaické. Mými předsevzetími jsou:

1. pracovat na sebevědomí,

2. cvičit a snažit se zdravě jíst,

3. více si užívat života,

4. méně se trápit tím, co nemůžu změnit a nepřemýšlet o zbytečnostech.

Jinak škola a práce jsou samozřejmě taky priority, vždyť zrovna dneska jsem se snažila naučit na právnickou angličtinu a snad si stihnu projít ještě Evropské právo (ale tenhle předmět nesnáším, absolutně ho nechápu).

A tak všem přeji šťastný nový rok (poslední pokus o pozitivní myšlení v tomto roce) a hodně zdraví a úspěchů.

Mějte se krásně!♥

Další povídání o současné době

Ahoj,

jsem tu s novým článkem, na který jsem inspiraci nasbírala po shlédnutí prvního díla nového pořadu #Semestr na Streamu. No, on to zase až tak nový pořad není, běžný myslím od začátku listopadu, ale mám trošku skluz ve sledování pořadů na Streamu, tak jsem se k tomu dostala až teď.

Tento pořad ve formě pouhých zpráv na Facebooku, hovorů na Skypu a sledování záložek v prohlížeči mapuje životy čtyř mladých lidí. Takže je to vlastně o nás, protože přiznejme si - před počítačem trávíme sakra hodně času. (Například co teď pracuju v AK, tak trávím před počítačem doslova a do písmene třeba 9 hodin celých 5 dní v týdnu a už mě to docela unavuje - ne však natolik, abych se nedívala na YT a Stream, obviously.)

Mně se forma tohoto pořadu velmi zalíbila. Je to sice trošku náročnější na sledování, protože sám pořad Vám "nakazuje", kam se zrovna podívat - podle toho, co zrovna sledují naši "hrdinové", takže tak trošku ztrácíte nit a nemůžete se dívat tam, kam zrovna vy chcete. Ale myslím si, že to přesně ukazuje dnešní multitasking, který pravidelně provozujeme. A který je možná někdy užitečný, ale přiznejme si, že to člověk nevydrží po dlouhou dobu, mít několik úkolů a mít zároveň přehled o všem. Ačkoli je to po nás vyžadováno, myslím si, že to mozek docela dost vyčerpává.

Já jsem třeba takový typ člověka, co nemůže dělat jen jednu věc. A třeba mamka nechápe, jak zvládnu dělat víc věcí najednou. Začalo to už třeba na základní škole, když jsem dělala úkoly, do toho sledovala televizi a ještě hrála na počítači. Ale je jasné, že pak klesá produktivita a navíc se člověk na všechno tolik nesoustředí. Na druhou stranu - dnes se po nás chce být multifunkční a právě to je podle mě ten důvod, proč ačkoli jsme na výši a můžeme dělat všechno, neděláme vlastně nic pořádně a ani nevíme, co vlastně máme dělat.

Ale je to moderní doba a myslím si, že by o tom člověk neměl zase až tolik přemýšlet. Prostě je to tak a nový seriál #Semestr hezky odráží nejenom to, že takhle fungujeme, ale i jak se to odráží na našich životech. Takže se na tento pořad nebudu dívat protože, že bych měla nějak ráda Annu Linhartovou nebo Evu Josefíkovou (i když Honzu Cinu mám docela ráda), ale hlavně proto, že mi tento seriál připadá hodně pravdivý a dobře reflektuje současnou dobu.

To by bylo pro dnešek všechno, snad budu mít čas a zase někdy napíšu. Ale moc v to nevěřím, už bude začínat prosinec a mám ještě před Vánoci několik zápočtů, tak bych se měla začít učit. By the way, ještě 23. prosince budu v práci, na což se absolutně netěším. Já snad nestihnu ani zabalit dárky!

Mějte se krásně!♥

Pokračování pleťové story

Ahoj,

nečekaně jsem tady s dalším, docela osobním příspěvkem.

Chodím pravidelně ke kosmetičce, ale protože jsem teďka skoro nonstop v Praze, neměla jsem čas zajít do mého kosmetického salonu v Liberci (je to Salon Villa a nejsem zaplacená:-), objednala jsem se do jednoho "studia" tady v Praze na Petřinách.

Vtipné je, že ještě předtím jsem se sešla s Rubie a ta mi zřejmě chtěla zalichotit a říkala, že se mi pleť zlepšila. No, není to nic extra, ale uznávám, že v poslední době je to fakt o hodně lepší. Ale to už jsem psala, že mám teďka hlavně problém s černými tečkami, akné jako takové už nemám.

V Salon Villa mi slečna kosmetička vždycky skvěle vyčistila pleť a to ještě za docela dobrou cenu (do 500 Kč). No, nečekala jsem, co mě čeká tady.

Přišla jsem, kosmetička operovala v malé místnůstce. Neměla ani čelenku na vlasy, ani nepracovala se zrcátkem. Na začátku mi sice vyčistila pleť nějakým Clarisonicem, ale potom mi nezačala vymačkávat černé tečky. Jenom mi trochu pomačkala nos extraktorem (ten mám doma taky), dala mi masku Freeman (tu mám doma taky) a dala mi nějaké sérum. (Měla jsem si jej nechat působit, ale přiznám se, že jsem to hned po příchodu smyla.)

V mezidobí mi říkala, že mám jíst chlorellu a zelený ječmen, že mám omezit sladkosti, že si mám koupit ty její produkty. Že to prý není na antibiotika (!), ale musíme s tím začít něco dělat.

Bože, co by asi dělala, kdybych tam přišla před několika lety? Doporučovala by mi antikoncepci jako předchozí kosmetička?

By the way, Týnuš, moje spolužačka ze střední, natočila zrovna dnes taky pleťové video: video (nejsem zaplacená, nemám ani žádnou morální povinnost na ni upozorňovat, je to čistě moje iniciativa). A musím říct, že moje zkušenost je hodně podobná té její.

Prostě pokud je vám mezi 12-18 lety, s akné toho moc nezmůžete. Řeknu to na rovinu, nepomáhá nic. Samozřejmě by si na to člověk neměl moc sahat a pokud se líčíte, tak se odličovat. Ale tohle je prostě přesně ta doba, která je úplně na nic, protože s tím nic nezmůžete.

Potom kolem toho dvacátého roku se to začne zklidňovat, potom už je na pleti vidět stres a špatné stravování, takže na to bych si dala pozor. Samozřejmě, pokud máte sklon k tvorbě černých teček (alias hromadění zrohovatělé kůže), je nejlepší chodit ke kosmetičce a tam si nechat pleť vyčistit. Mám zkušenosti s tím, že ani náplasti na nos (jak mi je třeba dneska doporučovala ona kosmetička) nejsou tak účinné, jako klasické mechanické čištění.

Pokud si pamatuje na Pravou blondýnku 2, kde usvědčila senátorku z komplotu proti jejímu návrhu zákona, Elle tvrdila, že kosmetičky z východní Evropy, které jsou také nejlepší ve svém oboru, pracují tak pečlivě, že se nelze po dalším 24 hodin účastnit žádné společenské události. Souhlasím s ní.

Takže závěrem - svoji kosmetičku už nebudu podvádět s žádnou jinou to radši přežiju půl roku bez čištění, protože nebudu dávat 500 Kč za něco, co si můžu udělat doma.

Mějte se krásně! ❤