O správném načasování

Na konci ledna jsme s přítelem dokončili školu. Oba máme práci v Praze a díky neuvěřitelnému štěstí i relativně dostupné bydlení (byt 2+kk, 41 m2 za holý nájem 8.500,- Kč). S přítelem jsme měli vizi, že zůstaneme v Praze asi tak dva roky, zkusíme si nějakou práci v Praze, vyděláme si nějaké peníze, užijeme si „mládí“ a pak se odstěhujeme do mého rodného města, kde mám díky mému úžasnému tatínkovi vlastní byt. A že potom založíme rodinu.

Je pravda, že jsem se tak trošku inspirovala mojí kamarádkou, která dokončila školu o necelé dva roky dříve, také byla se svým manželem asi dva roky v Praze a pak se (už těhotná) odstěhovala do svého rodného města. Plán zdá se ideální, člověk však musí mít taky „štěstí“ a nesmí žít v pandemii. Protože bydlet v Praze, vydělávat tady a užívat si je dnes už minulostí. Samozřejmě, pro dva právníky bude pořád největší možnost najít práci v Praze a taky tu asi vždycky bude vyžití (až nás teda pustí ven). ALE, už to není tak suprové, jako to bylo. A to máme ještě fakt extrémní štěstí na ten nájem, to je věc, za kterou jsem velmi vděčná, protože to byla strašná náhoda a z mé strany tak trochu podlost (nechci to více rozvádět, je to ještě dost čerstvé a mohl by se tu třeba někdo poznat).

Co si budeme povídat, kdybychom to věděli (což je teda klasika, nikdo tuhle dobu nemohl předpokládat), tak bychom se možná taky mohli zařídit jinak. Přeci jenom si v dnešní době jako absolventi sjednat nájemní smlouvu na dva roky, když je situace taková, jaká je, tj. málo práce, nejistá práce a my nemáme mnoho našetřeno jako čerství absolventi, to není úplně nejlepší. Mám z toho docela obavy, celkově z této situace.

Po těch dvou letech tedy kamarádka otěhotněla a odstěhovali se do okresního města. Samozřejmě, v dnešní době přichází do jiného stavu spousta žen a je to logické a přirozené. Sama jsem i přemýšlela o tom, zda by nebylo lepší, jelikož si do budoucna děti přeji, abych otěhotněla teď hned, kdy by člověk měl alespoň jistotu rodičovské a stejně nemusí brečet, že by mu něco uniklo, když je všechno zavřené. A když člověk s dítětem minimálně rok nevytáhne paty z domu, tak by se to teď vlastně hodilo.

To správné načasování ale funguje různými, často protichůdnými a zcela individuálními způsoby. Tato doba, která se některým může zdá absolutně promarněná a může mnoha lidem ztěžovat život, může naopak přinést nečekané benefity nebo může pohnout s některými, zdánlivě neprolomitelnými ledy. Například na naší fakultě se standardizovala doba zkoušení u státnic, distanční způsob zkoušení umožnil některým například nebýt tolik ve stresu nebo tedy i tak trochu proti pravidlům složit zkoušky, protože jim pomohli kamarádi. Nehledě na to, že studovat a pracovat (pokud má tedy někdo práci na home office) dnes snad nemůže být snazší. Lze si pustit přednášku a k tomu vypracovávat práci.

Moje mamka říká, že někdy lepší než se za něčím hnát a být přehnaně snaživý udělat všechno co nejrychleji, napoprvé atd., je nechat věci „vyhnít“. To neznamená, že se na to vybodneme a nebudeme to vůbec řešit. Spíš je to taková variace na staré známé „všechno má svůj čas“. Není to jenom o tom, že některé věci se mohou tak nějak „vyřešit samy“, ale i tom, že člověk si nechá spoustu věcí projít hlavou, zjistí si jiné názory, nechá si poradit. Já upřímně doufám, že tohle je skutečně ta doba, kdy se můžeme trochu zastavit a i já sama se snažím nežehrat, nestěžovat si (což je u mě fakt těžké, protože stěžování je moje druhé jméno) a snažím se tuhle dobu spíš vnímat jako dobu k zamyšlení, zastavení se. Samozřejmě mě strašně štve, že nemůžu realizovat věci, co jsem si předsevzala nebo představoval, snila o nich atd. Ale nikdy člověk nebude mít všechno perfektně načasované, to je bohužel jistota. Tak když nebudu mít to dítě teďka, tak aspoň po všech těch „kovidových dětech“ bude ve slabém ročníku. To se občas taky vyplatí.

Zpět na blog - část čtvrtá - ideální diář

Opět zdravím, asi po delší době, nebudu se vymlouvat na stávající horu práce ani na Vánoce, protože to tak máme asi všichni. Popravdě, mě už Vánoce pár let vytáčejí a je to asi rok od roku delší. Ani nevím, jestli ve mně nejdřív vzbudila nevoli ta přežíračka, co Vánoce doprovází nebo nutno nakupovat dárky i když vůbec nevím, co bych lidem koupila. Ne jako, že by mi to vadilo, ale je to fakt těžký, když u někoho vůbec nemáte ani tušení, co by asi tak chtěl nebo už prostě má téměř všechno nebo mu zase spoustu věcí dát nemůžete, protože  je ani nepřijme nebo prostě ani spoustu dárků, které byste mu třeba dali, už ani nevyužije. Jako správná Panna totiž nejradši dávám i dostávám praktické dárky. Nesnáším takové ty věci, co jenom lapají prach a přesto, že mám taky ráda nějaké ozdoby, rozhodne nejsem minimalista, tak zase si myslím, že ozdoby do domácnosti si má člověk vybrat sám.

OK, tohle neměl bejt hejt na Vánoce, přestože to tak začalo. Má to být o hledání dokonalého diáře. Tohle je téma, které je asi populární a já třeba diář využívám i přesto, že si taky spoustu věcí píšu do mobilu. Víceméně já si píšu svoje úkoly na každého volné místo, abych je nezapomněla, protože jinak to hrozí fiaskem. Takže si píšu do mobilu, do diáře i na lepící papírky, které potom lepím všude kolem. Ono taky hodně záleží na tom, co je to za poznámku. Třeba nákupní seznam si zásadně píšu do mobilu, ale takové ty day-to-day úkoly si píšu na lepicí papírky. No a potom jsou taky různé systémy v práci a k tomu mám ještě zvláštní zápisník na pracovní věci. Prostě je toho víc.

Diář je pro mě taky důležitý, protože si tam zapisuji různé doktory, schůzky atd. Ne tedy, že bych jich měla tolik, ale potřebuji to prostě mít všechno pevně zapsané. Já si fakt nepamatuju, když něco někomu slíbím a mám i dost problém s tím, že něco řeknu a asi tak po pár dnech už vůbec nevím, že jsem to řekla.

Třeba co se týče státnic nebo zkouškového období na vysoké škole, to jsem si ještě do notýsku přepsala ty dejme tomu dva stěžejní měsíce a udělala jsem si takový grafický přehled, kolik mám na každou zkoušku dní (a samozřejmě jsem do toho zanesla také práci, abych viděla, jak mi to vychází) a tyhle grafiky jsou fakt super, dost mi to pomáhalo právě třeba u státnic, abych graficky znázornila, kolik mi zbývá dní na učení/opakování. Protože to člověku taky pomůže psychicky a ta psychická stabilita je u státnic fakt důležitá, mnohem důležitější než to, co tam nakonec ze sebe člověk vysype.

No nic, každopádně já jsem měla po celých těch pět let (pokud si to tedy dobře pamatuji) diář od fakultního spolku Juristi. Jejich diáře byly v dobré velikosti a přestože byly trošičku dražší, tak super na nich bylo, že byly přizpůsobené fakultě a akademickému roku, takže tam byly i vepsané věci jako kdy začíná zápis zkoušek nebo kdy je třeba děkanský den. Což člověku docela dost usnadní život. Navíc tam byli vypsaní i učitelé, a to se taky hodí. Tyto diáře mi vyhovovaly, ale už v současné době nevidím důvod pro to, abych si je kupovala. Přeci jenom už jsem, řekněme, téměř oběma nohama z té fakulty venku (a pokud v lednu všechno klapne, tak oběma nohama, ale taky už bych se mohla začít třeba učit, že jo?) a prostě člověk už má ten život jiný. Ale popravdě, to s právama má člověk celých těch pět let, protože co jsem tam byla, tak jsem se (i tedy proto, že jsem skoro celou dobu při právech pracovala) cítila už téměř jako pracující a do té školy jsem tedy samozřejmě chodila, ale tím, jak tam nejsou povinné přednášky (respektive v té nové akreditaci už asi jsou, za nás ještě nebyly) a jak si člověk mohl nastavit rozvrh jak chtěl, tak jsem se cítila krásně svobodná.

No nic, prostě potřebuji nový diář. Jenomže já jsem na diáře strašně náročná. Můj diář musí mít strašně moc místa u každého dne a navíc by měl mít na každý týden místo na cíle a úkoly a pak taky místo na poznámky. No a kdyby měl nějaký souhrn měsíce, tak to bych taky uvítala.

No a dneska jsem šla do DM drogerie, je teda pravda, že jsem si ten diář už vyhlédla dopředu, protože jsem samozřejmě věrná DM fanynka – rozuměj – chodí mi newsletter elektronicky i papírově – tak jsem si vykoukala, že k nákupu výrobků Nivea nebo Labello nad 199,- Kč lze získat motivační diář na rok 2021. No, co si budem, po tomhle roce bude motivace určitě velmi potřeba, ostatně, motivace je třeba každý rok, každý měsíc, každý den.

Ad motivační diáře: já už jsem několikrát koukala i třeba v knihkupectvích i po relativně známých a drahých diářích – například od A cup of style nebo dalších, ale prostě nedám skoro čtyři stovky za diář, přesto, že tedy byly často i velmi dobře zpracované. No, tady jsem dala za diář „jen“ 200, na druhou stranu řekněme, že to bylo v ceně toho Nivea Q10 mlíka na vypnutí pleti, co jsem si koupila a co slibuje „znatelné zpevnění + zvýšení pružnosti pokožky“ do 10 dní. Jako kdyby tomuhle marketingu někdo věřil – samozřejmě kvůli tý svini celulidní musí člověk hlavně hodně pít a pořádně cvičit a pokud má člověk špatnou genetiku, tak se jí ani tak nezbaví, ale co si budem – my ženy si často a rády nalháváme, že zrovna po tomhle krémíku nám zmizí akné a po tomhle peelingu budeme mít hladkou kůži tak, že bude jak leštěnej křišťál.

OK, takže jsem si koupila tělové mléko a k němu jsem dostala diář. Nutno také říct, že já diář mám, protože jsem si vzala diář, co ho dostal původně můj bratr, slavný senátor TUL, na nějakém jejich sezení a jelikož bratr diáře nepoužívá, tak jsem mu ho uzmula, protože měl rozměry, které já potřebuju, jelikož tahám diář spolu s dokladovkou v kabelce, tedy potřebuji formát A6. Přidělala jsem si na něj šňůrku – to je teda taky pro mě relativně dost podstatná součást diáře, kterou teda taky ten Nivea diář nemá – a normálně jsem ho používala a stále ho používat budu. Jako ostatně – stačí mi.

Na druhou stranu, já mám taky ráda ty různé vychytávky, udělátka atd. Takže samozřejmě MOTIVAČNÍ diář se spoustou poznámek, rad a tipů, které možná ani nevyužiju, ale určitě vypadají dobře, to jsem musela mít.

No a co je v něm? Všechny ty části budou doloženy fotkami. 

1) Klasický přehled týdnů – u každého dne je dostatek místa na různé poznámky, zároveň je tam pro každý týden místo na cíle a poznámky, což je super – občas člověk nemá něco udělat konkrétní den, ale chce to prostě vyřešit v průběhu týdne, když prostě bude mít čas. Zároveň je tam i přehled, o jaký týden se jedná v rámci toho daného měsíce.

2) Před každým měsícem je prostor pro zapsání hlavních cílů na daný měsíc, zároveň je tam i vyhodnocení měsíce a také plánovač, který vypadá právě tak, jako jsem si dělala já svoje osobní plánovače na zkouškové období. Zaujala mě i část, v níž lze sledovat pravidelné denní návyky.

3) Na konci je kromě velkého prostoru na poznámky i několik stránek, které dávají například rady a inspirace na to dané roční období, stránky o nás samých, kde si člověk zapíše třeba svoje silné stránky, cesta rokem 2021, ale i třeba super stránka, kde si člověk může zapsat, co zvládne, když má volno 5 minut nebo třeba hodinu, tu stránku si potom nalistuje a když ví, že má nějaké volno, tak ho podle tohohle pomocníka může strávit produktivně a ne čumět do stropu nebo snad ještě hůř – na Instagram, Facebook atd. (můj velký problém, fakt na těchto sítích prokrastinuju hodně).

No, diář se mi prostě hodně moc líbí. Uvidíme, jaký bude příští rok, snad nás nebude zase provázet karanténa a koronavirus. Ale i tak ho hodlám používat, myslím, že je fakt skvěle navržený a takhle nějak jsem si představovala svůj diář už pár let zpět, bohužel jsem dosud takový nenašla.

Mějte se krásně!

Zpět na blog - část třetí - sportovní život

Část třetí – sportování

 

Jestli mě něco drží při zdravém rozumu, a to nejenom v době covidu, ale tak nějak celkově, tak to je určitě cvičení, resp. sportování v širším slova smyslu. I když já vlastně kromě cvičení s činkami/vlastní vahou a turistiky žádný další sport nedělám.

 

Cvičit jsem začala už několik let zpátky. Začínala jsem spíš doma a v posilovně jsem si sedla na každý stroj a všechno jsem si zkoušela. Když jsem cvičila doma, tak jsem většinou cvičila podle Blogilates a nebo podle videí od Runtastic. Neměla jsem vůbec ráda kardio a běhání (běhání nemám ráda doteď).

 

Potom na vysoké jsem začala chodit do kolejní posilovny. Zezačátku to byla celkem malá místnost, kde jsem cvičila hlavně s kettlebelly a jednoručkami, většinou tam bylo dost nacpáno, takže se tam ani moc cvičit nedalo a cvičila jsem hlavně večer, když jsem přišla z práce nebo ze školy. Poměrně brzy jsem ale svůj přístup změnila a začala jsem chodit cvičit brzy ráno. Vstávala jsem před šestou, abych si mezi šestou a sedmou zacvičila, pak do osmi se najedla, osprchovala a spakovala do školy/práce. Taky se tedy proměnila naše kolejní posilovna, a to na fakt dobrou, vybavenou posilovnu, kde se stalo radostí cvičit. Taky se tedy stalo radostí cvičit proto, že po ránu většinou nikdo moc do posilovny nechodil a když, tak max. dva další lidi, což je ještě docela v pohodě (mám totiž dost náročný vztah s osou :-D).

 

Totiž zpočátku na vysoké jsem spíš cvičila jenom když jsem byla doma. Jenomže úměrně tomu, jak se zvyšoval počet dní, co jsem byla v Praze, se taky zvyšovala potřeba cvičit i v Praze. No a věřte mi – mezi postelemi na kolejním pokoji to není úplně lahůdka. Každopádně se k tomu teďka vracím, je to však za trochu jiných podmínek – teďka pokoj sdílím s mým přítelem a ten tak nějak z důvodu toho, že mi musí ustoupit, mi dopřeje tolik času a prostoru, kolik ke cvičení potřebuji.

 

Každopádně jsem postupem času začala cvičit hodně pravidelně, často a začalo mě to hodně bavit. Je mi jasné, že jsem dělala a možná i doteď dělám některé cviky špatně, ale postupem času jsem si tak nějak vytvořila vlastní cvičební rutinu, která zahrnovala především:

-          10 – 15 minut protahování na začátku (občas jsem teda rovnou šla na airbike) + nějaké cviky na břicho

-          Cviky s osou – dřepy, hip thrusty, push press, deadlifty

-          Nějaké doplňkové cviky – dřepy s kettlebelem, Arnoldovy jednoručky, bench press (s osou i s jednoručkami)

-          Nakonec i nějaké cvičení na strojích – stahování kladky, veslování, tažení lana zespodu mezi nohama

-          Nakonec jsem si většinou dala airbike nebo pokud jsem ho měla na začátku, tak i nějaké kompenzační cviky

 

To se změnilo s prvním lockdownem, kdy jsem se zase začala vracet ke cvičení typu Blogilates a hlavně jsem se zase pokoušela začít běhat. Ale běhání mě ( i přesto, že jsem se v něm, řekla bych, docela zlepšila) vůbec nechytilo a tak jsem s ním ani nezačínala v tomhle druhém lockdownu, protože jsem věděla, že mě to ani nebude bavit – na jaře mě to bavilo víc – a navíc bych fakt nerada běhala ve tmě, která je teďka už od začátku října skoro.

 

Naštěstí ten druhý lockdown nebyl zase až tak dlouhý, takže jsem se brzo vrátila k posilování a řekla bych, že jsem ani nepřišla o žádný progress (pro info – stále cvičím pro radost, ale zkrátka mě nebaví, když už jsem zvedla tolik a tolik kg a potom vidím že to zase nedám).

 

Cvičila jsem celé léto a fakt hodně mi cvičení pomáhalo, hlavně když jsem se učila na státnice – to jsem se učila skoro celý rok. No a teďka nám ty posilovny zase zavřeli. A já jsem se vrátila k Blogilates, taky strašně miluju (ale to bylo konstantní, s posilovnou i bez) cvičení s Pavli Kulichovou a našla jsem taky cvičení s Pamelou Reif, které je většinou bez závaží nebo s nějakými jednoduchými činkami a které mě dokáže taky pěkně odvařit. Na koleji cvičím především s vlastní vahou nebo s gumičkami – mám jenom takové jednoduché z Kauflandu, doma cvičím s mými činkami – mám 1kg, 2kg, 4kg 5kg a pak nějaké neidentifikovatelné váhy od táty (ty jsou absolutně socialistické, fakt jsou to prostě kusy želez na tyčích). A pak mám ještě závaží na kotníky o váze 2 kg a kettlebelly 6kg a 10 kg (k Vánocům si přeju další, alespoň 14 kg kettlebell).

Takže teďka moje cvičení vypadá většinou tak, že si dám jedno cvičení na rozhýbání (většinou nějakou Pamelu Reif), potom si dám cvičení na zadek, cvičení na břicho a cvičení na ruce. Většinou kombinuju Blogilates, Pamelu Reif, občas se navrátím i k Runtastic a taky cvičím třeba podle Aničky Faltové a tak nějak, co mě cvrnkne do nosu.

 

Tady postuju svůj cvičící playlist: https://www.youtube.com/playlist?list=PLa7zbm2xBA11s8H58m-Ooi8vn1c2PseH8

 

Mějte se krásně!

Zpět na blog – část druhá – partnerský život

Po mém navrácení se na blog jsem začala s prvním dílem, kde jsem se snažila ve zkratce popsat můj studijní a částečně taky pracovní život. Dneska chci napsat něco o mém partnerském životě. Na blogu jsem psala článek po půl roce vztahu, a to jsem zcela určitě měla růžové brýle, protože půl roku vztahu je jako nic. Ono teda ani ty tři roky nejsou nic moc.

My jsme teďka s přítelem už spolu tři roky. To už je docela nějaká doba, minimálně už určitě člověk není tak zamilovaný, jako tomu bylo na začátku. I když mně to popravdě asi víc vyhovuje takhle. Nemyslím si tedy, že člověka dokonale poznáte po 3 letech, každopádně poznáte ho určitě víc do hloubky. Já si však myslím, že někdy nepoznáte člověka ani po mnoha letech společného žití, navíc se obvykle negativní vlastnosti lidí prohlubují, takže to nejsou příliš nadějné vyhlídky.

Když se tak nad tím zamýšlím, tak paradoxně důvod, proč jsme stále spolu je asi ten, že jsme oba takoví pesimističtí a málo sebevědomí. Já bych určitě nesnesla člověka, který je přehnaně optimistický, alespoň tedy v některých aspektech. Občas se taky snažím být pozitivní, ale myslím, že to celkem dobře maskuju. 😀 Přítel tvrdí, že jsme spolu vydrželi proto, že se sneseme. Což je taky možnost. Já totiž moc lidí nesnesu. Obecně mi lidi vadí čím dál tím víc. Čím jsem starší, tím víc mi lidi vadí.

Přítel moc nechce, aby byl nějak zveřejňovaný, což já plně chápu a respektuju. Nebudu tady proto vypisovat žádné konkrétní informace o něm. Chci spíše obecně říct něco o tom, jak se cítím ve vztahu a obecně co jsme spolu prožili.

 

Jsme spolu už tři roky a zrovna nedávno jsem se dívala na fotky z našich výletů a výletíme teda docela často. To je jedna z našich společných zálib. Nejvíce cestujeme po České republice, respektive výlučně cestujeme po České republice, ale přítel by chtěl cestovat více a i za hranice. To je jedna z věcí, na níž se neshodneme. Já bych tedy taky chtěla občas vycestovat i za hranice, ale tak nějak v průběhu času se mi to zdá obtížnější a náročnější než kdy dřív. Nemáme taky tolik peněz, abychom je vyhazovali za luxusní dovolené. Naštěstí přítel je vychován hodně turisticky, takže spolu většinou jedeme do nějakého koutu republiky, kde jsme ještě nebyli (což v jeho případě je těžké, protože jak se tam dostaneme, tak si vzpomene, že už tam vlastně byl s rodinou) a tam si uděláme výlety, procházíme se, dobře se najíme, chodíme po památkách. A mně to tak docela vyhovuje. Jasně, že každý touží po drahých, luxusních dovolených a ne, že bychom si občas nedopřáli něco dražšího, ale je pravda, že takhle na výletech více poznáte charakter toho druhého. Když jste vyčerpaní a na pokraji sil, začne se objevovat skutečný charakter.

 

Co na něm oceňuji nejvíce? Určitě jeho klid. Mám strašně ráda takové to zázemí, které v jeho náruči mám a vím, že mě vidí jako hezkou a chytrou ženu. Dost mi tím zvedá sebevědomí. Navíc si myslím, že je upřímný, a i když ho občas musím popostrkovat, aby řekl svůj názor, vím, že si nebude vymýšlet. Je taky dost nenáročný, popravdě, a to třeba co se týče jídla, ačkoli rádi spolu poznáváme nové chutě a strašně moc spolu jíme. Například po státnicích jsme si udělali výlet na running sushi, kde jsme byli oba dva poprvé. No, to byly pro nás orgie. Taky rádi vaříme, ráda bych řekla spolu, jenomže přítel když se nadchne pro vaření, tak spíš vaří on než já. Takže já připravím suroviny a on pak u toho stojí, míchá, přidává ingredience a ochutnává. Ale myslím, že to je docela vyvážené. Zatím se i docela snaží pomáhat mi i například při úklidu, ale taky ví, že já si většinu věcí ráda udělám sama. Jenom občas využiju jeho služeb, ačkoli vím, že správně má žena muži ukázat, že jeho pomoc taky občas potřebuje.

 

Hodně se mi líbí, že máme obecně dost podobný náhled na svět. Vím, že jsme oba hodně racionální, neděláme si iluze a ano, jsme ty typy, které docela dost řeší i peníze a já jsem ráda, že se nejenom o tom bavíme, ale že také řešíme tyhle záležitosti spolu. Myslím si, že to je dost důležité. Nemusím mít přehled o tom, kolik vydá na svoje hobby, ale chci například vědět, jak se podělíme o společné výdaje nebo když se jde na nákup, tak kdo platí. I když ono po nějaké době už nejde dělit peníze tak úplně na „moje“ a „tvoje“ a už vůbec nelze říct „ty jsi to platil minule, tak teď to budu platit já“. Jo a fakt to u nás nechodí tak, že kdykoli jdeme ven na jídlo, tak platí on. Je to půl na půl a není v tom žádná falešná snaha o to, být samostatná. Věřím tomu, že se máme o výdaje dělit, pokud to jde tak co nejvíce rovným dílem.

 

Mám taky ráda starostlivost, se kterou se mnou jedná, když mi například není dobře nebo když mám trápení. Vím, že mu můžu říct všechno a skutečně mu říkám téměř vše. Trošku nevýhoda u chlapů je, že když chcete slyšet jejich názor, tak to z nich musíte páčit, ale nesnažím se to dělat nijak často, chápu, že mě poslouchá jen napůl a chvála bohu za to, protože těch slov, co já nakecám za den, z toho by skutečně jednomu praskla hlava. Je pravda, že když zato nějak reaguje, tak je to věcné a má to hlavu a patu, najde jádro problému a řeší ho. To je super. (To je takový klasický rozdíl mezi muži a ženami, že ano?)

 

Co je podle mě hodně důležité, tak je náhled na budoucnost. Přítel mi říkal, že věci jako počet dětí, kde bydlet atd. jsou i pro něj dost důležité. Už co jsme se poznali, tak věděl, že chce děti a myslím, že dost tíhne k takovému tomu klasickému rodinnému modelu. Což je dobře. Já si myslím, že v tom mám také jasno a shodli jsme se na základních otázkách, i když někdy to bylo trošku náročnější. Jsme každý z jiného města a potkali jsme se při studiích v Praze, což je asi typický model spousty párů. Takže samozřejmě otázka budoucího společného bydlení byla jedna z důležitých. Bohužel v téhle věci člověk musí být extrémně racionální a zvážit i věci typu zaměstnání a děti a zda nebude potřebovat pomoc rodičů, protože to je docela potřeba v budoucnu a hodně se od toho bude odvíjet. Zatím tedy bydlíme v Praze, chceme tu nějakou dobu zůstat, udělat si případně malý doktorát (JUDr.), pokud se situace bude vyvíjet slibně a poté se uvidí. Samozřejmě už mi tak trochu tikají hodiny, respektive si to o dost víc myslí moje rodina než já. Každopádně mi v září bylo 25 let, a to už je čtvrt století. A všichni přece dobře víme, že takhle ohebné to tělo nebude vždycky.

 

Ale když už jsou spolu lidé 3 roky, vyprchá samozřejmě počáteční zamilovanost. Nemyslím si, že by to bylo na škodu, člověk je střízlivější, ale samozřejmě se taky na věci dívá daleko jiným pohledem. Takže už jsou zvýrazněny všechny partnerovy chyby. Na druhou stranu je zase pravda, že jsme zatím nedospěli do stavu, kdy bychom se nějak hodně moc pohádali. Objeví se mezi námi nějaké nesrovnalosti, ale naštěstí jsme zatím schopní to vyřešit rozumně. Nebo alespoň dostatečně rozumně na to, abychom se nějak extrémně pohádali.

Co o sobě vím, že jsem v tom špatná a měla bych na tom zapracovat je moje panovačnost a sklony vždycky si prosadit svou vůli. Přitom mi ale záleží na tom, aby to nebylo proti vůli partnera, jenomže taky nemám ráda takové to „chození kolem horké kaše“, takže pokud se něco řeší a přítel na to nemá nějaký vyhraněný názor, tak se to většinou řeší po mém, protože prostě nesnáším, když je někdo nerozhodný a neví, co chce. Ne teda, že bych to vždycky věděla i já, ale určitě jsem o dost rozhodnější.

 

Je taky velká pravda, že obecně musí člověk do vztahu dost investovat. Byť by se jednalo pouze o ten čas, co spolu trávíte, a to nejenom proto, že chcete, ale taky proto, že pokud ho spolu trávit nebudete, tak prostě ten vztah bude částečně poškozován. My máme trošku problém, že máme odlišný vkus třeba na filmy nebo na hudbu, takže se snažíme například v současné době trávit čas sledováním nějakého seriálu, ale musíme pečlivě vybírat, aby se to líbilo oběma. Docela time-consumming je taky řešit, kdy budeme spolu, jestli pojedeme na víkend k rodičům jednoho z nás a samozřejmě to vyvrcholí v takových obecně náročných obdobích, jako jsou třeba Vánoce – což nás mimochodem zase brzy čeká. Máme štěstí, že jsme si, řekla bych, s rodinou toho druhého docela sedli a nemáme (doufám že ani mít nebudeme) žádné konflikty. Ale jasně, zatím tak nějak není moc o čem mít konflikt.

 

Jako velkou výhodu vidím to, že spolu můžeme bydlet na koleji, protože nejenom, že nemusíme řešit, jestli se vůbec uvidíme (my se spíš vidíme pořád a na stísněném prostoru), ale svým způsobem už jsme si vyzkoušeli spolužití. A řeknu vám – ani pár spolu dlouho nevydrží v pokoji o necelých 12 metrech čtverečních. Brzy se asi přestěhujeme do nějakého bytu, tím samozřejmě se vyřeší spousta věcí, ale určitě to taky bude období, kdy se bude řešit zase odlišný vkus nás dvou. Ale taky už se na to těším.

 

Já jsem totiž zjistila, že jsem typ člověka, co sice nenávidí lidi čím dál tím víc, ale na druhou stranu nemůžu být sama. Já bych se určitě zbláznila, kdybych tohle období nemohla trávit s rodinou nebo s přítelem. Nemyslím si zase ale, že by člověk to partnerství měl nějak lámat přes koleno – občas si zavzpomínám i na doby, kdy jsem byla sama a ve spoustě věcí to bylo taky super. Akorát trochu pochybuji, že jsem někdy byla stoprocentně schopná „být jenom sama se sebou“. Už i teďka mi chybí schůzky s kamarádkami nebo se vidět s jinými lidmi.

 

Ale jinak si myslím, že je super, když máte někoho, kdo je nejenom váš partner, ale taky kamarád. Protože reálně, z mého přítele se nuceně stal můj nejlepší přítel. A strašně mi vyhovuje, že mu můžu všechno absolutně upřímně říct a že je tady vždycky někdo, komu můžu vymluvit do hlavy díru. 😊

Mějte se krásně! 💝

Zpět na blog – část první – studijní (a pracovní) život

Takže, naposledy jsem sem psala něco o prokrastinaci před klauzurami. Hmm, a to už jsou dobré dva roky. A mezitím už se stalo víc než jenom ty dvě klauzury, co jsem měla před sebou v září/říjnu 2018 (což byly klauzury z občanského a obchodního práva). Mezitím se udály i klauzury z trestního a správního práva a spousta dalších zkoušek a hlavně oboje státnice! A téměř dopsaná diplomová práce!

Na právech na Univerzitě Karlově totiž máme státnici tzv. veřejnou, která se skládá z trestního, správního a ústavního práva a státnici tzv. soukromou, která se skládá z občanského práva hmotného, občanského práva procesního a z práva obchodního. No a tohle všechno už mám za sebou. Přesněji řečeno sotva dva týdny nazpět jsem zvládla soukromou státnici. No a v únoru/březnu, předtím, než se všechno zavřelo, jsem i odvedla docela velký kus práce na svojí diplomové práci. Není ještě kompletně hotová, musím ještě udělat důkladnou korekturu a zkontrolovat všechny ty nechutné věci, co musíte udělat na konci diplomové práce – kontrola zdrojů a citace a zkratky atd., ale už je snad to nejhorší za mnou.

Je to fakt zvláštní. Pět let na škole, uteklo to jako voda. A dalo mi to samozřejmě spoustu věcí, i když bych řekla, že obecně pobyt v právnickém prostředí toho taky ve mně dost zabil. Hlavně člověk ztratil iluze, že to bude tak jednoduché. Pro někoho, kdo dosud neměl větší problémy se školou a ani s ničím jiným byla hlavně právnická praxe dost náročná. Ne tedy, že bych toho zatím zase tolik prakticky zvládla, ale tři roky v advokátní kanceláři a měsíc na stáži na Nejvyšším správním soudu, kam jsem dojížděla každý den z Prahy do Brna (nebylo to celý měsíc, jenom dva dny v týdnu, ale i takto bylo dost vyčerpávající) a potom ještě 10 měsíců na úřadě jakožto právní asistent řešící přestupková řízení, myslím, že už jsem toho něco málo zažila.

Škola mi ale taky dala spoustu super věcí, hlavně spoustu známých a kamarádů, které bych jinak nepoznala a taky přítele, s nímž už jsem oslavila tříleté výročí (no, oslavila, vzhledem k tomu, že „výročí“ bylo asi dva týdny před státnicemi, tak jsem mu jenom připomněla, že máme výročí). A je to stále skvělé, řekla bych. O tomhle aspektu asi v dalším příspěvku. Co dalšího mi škola dala? Tak doufám, že i nějaké znalosti a vědomosti, i když to ani tak není dané školou jako takovou, protože práva jsou hodně o samostudiu, nikdo vám tam ty vědomosti do hlavy nelije, spíš si je tam lijete sami. Ale i to má výhody. Obecně mi studium na škole mimo bydliště dala určitou míru osamostatnění se, určitý nadhled, řekla bych. Zcela nepochybně jsem se změnila, nevím, jestli k horšímu nebo k lepšímu, každopádně změnila.

V současné době si hledám novou práci. Vzhledem k tomu, že nemám ještě titul, protože musím obhájit diplomovou práci a složit oborovou zkoušku, je to trošku těžší. Byla jsem teď naposledy zaměstnaná na úřadě a byl to velký rozdíl oproti práci v advokátní kanceláři. Práce v advokátní kanceláři mi dost pochroumala sebevědomí, které nikdy nedosahovalo závratných výšin a následná stáž na Nejvyšším správním soudě i práce na úřadě mě zase trošku uklidnila. Jsou to opravdu jiné světy. V dobrém, řekla bych. Na úřadě mi chyběla troška akce, v advokátní kanceláři zase člověk musel být neustále na příjmu a volného času moc nebylo. Takže teď se snažím jít nějakou „zlatou střední cestou“, tak uvidíme, zda se mi to podaří.

Jak se tak blíží konec školy (a že i kdyby nebyla ta korona, tak ani tak se tam v posledním roce moc nezjevím), tak na jednu stranu se těším, že to budu mít za sebou, na druhou stranu mi to už teď trochu chybí. Dřív jsem tedy byla větší šprtka, teď už to není tak horké, spíš jsem čím dál tím línější, ale ta budova a vůbec takové to školní prostředí má určitě něco do sebe. No co, třeba nakonec fakt zkusím doktorát (myslím tedy malý doktorát, tzv. JUDr.) a nějakým způsobem budu pokračovat. Ale popravdě už se i dost těším, až zase budu pracovat, tentokrát už snad na plný úvazek, protože přece jenom chce člověk už ty znalosti nějak zužitkovat a hlavně mít nějaký příjem a budovat si svůj život. Tedy ne, že by to předtím nešlo, ale chápeme se.

Trošku se tedy bojím toho, jak to bude v nejbližší době v souvislosti s krizí, kterou teď zažíváme – jak se to odrazí v našich pracovních životech? Určitě bude méně práce. Například co se týče advokátních koncipientů, kteří si s rostoucí hospodářskou situací začínali konečně přicházet na lepší peníze (jakože v advokacii se to u koncipientů fakt pohybuje někde mezi 20 – 50 tisíci, takže se jedná o poměrně širokou škálu a není zde možné nějak paušalizovat), ale už se dost začíná mluvit o tom, že jim to spadne. Takže pokud chce někdo něco stabilnějšího, tak asi ta státní správa. Ta ale taky začne utahovat kohouty. Asi nás nečeká moc veselá doba, ale tohle určitě člověk nechce slyšet, když je absolvent a vychází školu, že ano?

                Na druhou stranu je pravda, že pořád věřím tomu, že s právnickým vzděláním a s trochou odvahy se člověk uživí snad vždycky. Což je tedy taky jeden z důvodů, proč jsem nakonec šla na práva. Vždycky se hodí mít přehled v právním systému, zvlášť čím nepřehlednější je, a pokud to člověk zvládne (a je to lehčí, než byste si mysleli, stačí pamatovák a nervy z oceli co se týče učitelů, určitá zarputilost a neodbytnost), myslím si, že to je velmi dobrá průprava do života.

Už teď není zase tak jednoduché sehnat práci. Respektive: pokud chcete na úřad, tak musíte mít ukončené vysokoškolské vzdělání. Což já zatím nemám. Pokud chcete do advokacie nebo jinam do soukromé sféry, tak samozřejmě můžete, ale je tam samozřejmě o to větší tlak na výkon. Takže já teďka jsem v situaci, kdy sice budu mít školu za nějaké tři měsíce ukončenou, ale v současné době mě ještě na úřad nevezmou a víte, jak to je s pohovory – než se to domluví, než to bude vyhodnoceno, uplyne zkrátka spousta času. Takže si říkám, že ten můj plán, jak si v pohodě udělám diplomku a mezitím seženu práci, možná nebyl zase tak super. Nevím, uvidím, jak to půjde. Asi bych se neměla trápit, že nemám hnedka práci, ale po tom učení na státnice a po té, co jsem vlastně 4 roky v kuse při studiu pracovala, se nyní cítím nevytížená.

No, aby toho nebylo málo, tak jsme se s přítelem přihlásili na ČZU. Studujeme tam jeden obor, který je dost podobný právu a alespoň podle mě je to docela zajímavý obor a třeba kdybychom ho vystudovali, tak si myslím, že by to bylo fakt super. Ale uvidíme, jak vše půjde, protože kdyby se mi čirou náhodou podařilo získat práci už teď, tak se samozřejmě pokusím co nejrychleji zapojit do pracovního procesu. Ono vypadnout z něj je už tak špatné na těch pár týdnů, co jsem se učila na státnici, ale kdyby to mělo trvat skoro půl roku, tak to nevím, jestli bych to vydržela, jestli bych se neukousala nudou.

Samozřejmě mám i zadní vrátka, respektive spíše plán B – pracovat do konce ledna na nějaké administrativní brigádnické pozici a potom se od února přihlásit někam na úřad aspoň. Na úřadě je to jistota a často je to taky docela zábava. Je to samozřejmě absolutně jiný svět od soukromé sféry, ale myslím, že každý z těch světů má něco do sebe.

Takže studijně docela dobré, pracovně teď nic moc. Uvidíme v polovině října, zatím bych řekla, že je ještě dost brzo to nějak přehnaně řešit (státnici jsem měla 21. září). A uvidíme, kam bude následně moje „kariéra“ směřovat. Já to vidím tak, že bych si ráda udělala nějakou z těch zaměnitelných zkoušek, i když to je prý absolutně jiný level, než státnice – je to samozřejmě daleko těžší. Ale i kdyby člověk zůstal ve státní správě, musí alespoň zvládnout úřednickou zkoušku, takže každopádně je přede mnou ještě nějaké to učení. V právu se totiž člověk musí vzdělávat konstantně, jinak to nejde.

Vzhledem k tomu, že nemám moc co přidat ohledně mého studijního života (leda fotky výcuců a učebnice, ale to asi nikoho nezajímá), tak přidávám jenom fotku z večera před státnicemi, kdy jsem si připravovala propriety. Černou roušku, silonky, sukni, energeťák (pachuť energeťáku mě provází celých pět let, protože spolu s guaranou jsou to moje placebo doplňky pro bystřejší mozek), guarana a plátěná taška na všechny ty výcucy, co si s sebou nosím ke zkouškám v domnění, že se ještě něco naučím.

Mějte se krásně!

 

Trocha prokrastinace před klauzurami (zhodnocení těchto prázdnin)

Čas strašně letí, když má člověk školu a práci a spoustu věcí k řešení. Takže jsem samozřejmě neměla moc času se vykecávat. Zkoušky byly opravdu náročné, ale zvládla jsem téměř všechno, co jsem měla (chybí mi nyní pouze Bytové právo, které budu dodělávat nyní v září). A o půl měsíce později již klauzury z občanského a obchodního práva.

Ale padla na mě nějaká melancholická nálada, tak nějak se po dlouhé době zastavuji a mám čas trochu přemýšlet. Spousta věcí se v mém životě změnila, a další změny mají nastat, takže je čas na takové kratší bilancování. Pro mě bilancování vždy spíše souviselo s tím školním rokem než s kalendářním, a protože se mi škola opět blíží, je asi ten nejlepší čas sem něco napsat. (A co si budeme povídat, za dva dny mi je dvacet tři let, a to je asi taky určitý čas k zastavení se.)

Asi to nebude dávat moc smysl, ale v poslední době jsem přemýšlela o tom, jak se lidé mění. Já jsem třeba z určitého úhlu pohledu o hodně jiný člověk, než jsem byla před rokem (to jsme s mým miláčkem teprve začínali) a celkově se hodně změnily některé moje záliby a návyky. Hodně jsem teď pryč od rodiny, jsem téměř pořád v Praze nebo teď přes prázdniny jsem se cítila tak, jako bych vlastně ani žádné zázemí neměla, to byly pořád nějaké výlety.

Byla jsem v Chorvatsku, na návštěvě u rodiny mého přítele v Mostu, na dovolené v Rakovníku, na pracovním zasedání ve Zvíkově a na jednu stranu si říkám, že jsem si ty prázdniny vlastně vůbec neužila, na druhou stranu to byly nejnabitější a nejlépe užité prázdniny za asi celý můj život. Celkově jsem se svým životem docela dost spokojená, navštívila jsem spoustu krásných míst a chtěla bych se o ně podělit aspoň na fotkách níže:

Chorvatsko - červenec 2018

Něco málo z dovolené a výletů miláčka u nás v Libereckém kraji:

U dědy je nové koťátko:

Návštěva v Mostu:

Křivoklát a Krakovec:

Zvíkov:

Kačina a Kutná Hora:

No jo, bylo toho hodně. Není ani divu, že když mám čas se zastavit a bohužel povinnost navrátit se trochu do starého běhu věcí (do práce jsem samozřejmě chodila, ale škola absentovala), tak se cítím nostalgicky. 

Mějte se krásně!♥