Zvláštnosti práce ve státní správě

Minulý článek byl téměř oslavou práce ve státní správě pro právníka. Myslím si, že práci ve státní správě nejlépe definuje výrok mého kamaráda: „Poměr cena-výkon je dobrej.“ A tím můj kamarád míní, že se člověk moc nepředře a peníze jsou slušné. Ne sice tak slušné, jako když dře v soukromé sféře, ale slušné na to, jak málo se ve státní správě pracuje. No a pokud člověku ty peníze stačí, tak je cena/výkon fakt v pohodě. Proto taky ve státní správě pracuje tolik lidí typu důchodci, matky s malými dětmi a nebo lidé, kteří by v té oblasti lepší práci prostě nesehnali. A další lidé využívají práci ve státní správě třeba k tomu, aby si dodělali školu nebo aby měli čas na svoji rodinu a nebo taky mají ještě vedlejšák.

 

Potud v pohodě. Myslím si ale, že člověk do státní správy už musí jít s tím, že je mu jasné, co od toho očekávat. Zábavná práce to většinou není, nemluvě o tom, že státní správu svazuje spousta byrokracie, která se objevuje v nejzvláštnějších situacích. Na všechno musí být papír. Sekce pro státní službu i ostatní ústřední správní úřady nás zavalují dalšími papíry, protože se na nás vztahuje spousta požadavků – kybernetická bezpečnost, GDPR, elektronická skartace, povinnosti vyplývající ze zákona o státní službě atd. To je docela nepříjemné, protože člověk už si pak tu žádost nebo čestné prohlášení chystá opravdu na vše. Ne vše jde ven, spousta věcí se pouze založí do osobního spisu zaměstnance, ale i tak je potřeba vše mít. Typická množina papírování je například u žádosti o vykonání úřednické zkoušky.

 

Paradoxně ale papírování není věc, která by mě štvala nejvíc. Nejvíc mě na státní správě štve ta skutečnost, že jsou tam nesprávní lidi na místech, která kdyby uvolnili a nastoupil by tam někdo kompetentní, tak by jejich práci nemuseli dělat ostatní. Nečekaně mluvím o vlastní zkušenosti, kdy já jakožto právník v nejmenované organizaci dělám věci, které má dělat auditor. Tedy osoba s vystudovanou ekonomickou školou, nejlépe. Jenomže u nás je auditorem osoba, která je na tomto místě už několik (snad desítek) let, má (pravděpodobně) daleko lepší plat, než by jí normálně příslušel (i kdyby to vzdělání měla) a téměř veškerou její agendu dělají jiní lidé. Tato osoba už by měla jít do důchodu, ale „na zimu ještě zůstane v úřadu“ a v létě půjde do důchodu, aby „se nepařila v létě v kanclu ve formálním oblečení“.

 

Jako takhle: u většiny lidí tak trochu pochybujete, co vlastně dělají (to možná i v jiných pracích). Ale ve chvíli, kdy práci, která svojí náplní je stoprocentně prací toho člověka, neboť už byl i na nějakých školeních a měl tu práci dělat a odmítl ji dělat prostě proto, že už je na to starý a „nechte to někomu mladšímu“ a tuto práci děláte Vy, přestože pro ni nemáte nejenom vzdělání, ale ani kompetence (protože například nemáte přístup k některým dokumentům nebo informacím), tak to už je do nebe volající. V tomhle ohledu je státní správa příliš benevolentní, protože když je některá osoba nezpůsobilá nějakou práci dělat, soustavně dělá chyby, ale jinak s ní nejsou problémy, tak se s touto nekvalitní prací prostě ostatní smíří a jede se stylem: „no jo, to je dokument, co psal XX, to je vždycky blbě“.

 

Já vím, takový ten „osobní“ přístup je to, co je na státní správě na druhé straně super, a když říkám osobní, tak tím myslím takové to vědomí, že každého ta práce otravuje a nebudeme mu přece volat na dovolenou a po třetí odpoledne už ho taky necháme na pokoji a žádná práce vlastně nespěchá, to uděláš zítra. To je super přístup. Člověk si nenosí práci domů, odchází „s čistou hlavou“, má dostatek času pro svůj soukromý život a například pro ženy, které plánují rodinu je to podle mě opravdu ideální místo. (Nezabíhejme moc do podrobností, ale ve státní správě většinou není žena natolik vystresovaná, aby měla problémy s otěhotněním a navíc jí je většinou poskytnut veškerý předtěhotenský prostor, který potřebuje. Za to určitě palec nahoru.)

 

Ale vyloženě mě štve, že vím o lidech, kteří nedělají téměř nic, mají za to dejme tomu 13. platovou třídu (což je velmi slušné ohodnocení a všem právníkům radím, aby pod 13. platovku ve státní správě nechodili) a pak jsou ale v té samé organizaci lidé, kteří dělají svoji práci svědomitě a je problém jim přidat například na odměnách (pokud například na jejich pozici 13. platovka možná není – což se často děje, že je reálný plat někde jinde, a to hlavně díky odměnám, které výrazně zvyšují zákonný nárok zaměstnance). Totiž ve státní správě (ale tak je tomu i v jiných pracích) velmi záleží i na tom, jaký je váš šéf a případně kolektiv. Pro mě je práce snesitelná z velké míry i proto, že mám skvělé kolegyně na oddělení, věkově blízké a přestože vím, že doplácím na svoji dobrotu a ochotu pracovat i za jiné, tak si myslím (je možné, že mě něco vyvede z omylu), že za sebou relativně stojíme. Ale když člověk nemá zastání nebo se neumí tak dobře tvářit (bohužel můj případ), tak i ve státní správě může být otloukánkem.

 

Takže jako vždy: vše má své pro a proti. Člověk vždycky musí zvážit, zda mu peníze v té dané práci za to stojí a naopak zda bude alespoň slušně zaplacen. Musí si vyzkoušet, zda do práce nebude chodit s odporem a nebo zda je schopen tento odpor nějak překonat za cenu určitých benefitů. Proto je nejlepší zkusit si více prací, ostatně v jedné práci člověk celý život nezůstane tak jako tak, takže to každého jednou dožene.

 

Takže jsem si postěžovala, ať to taky nevypadá, že státní správa je nejlepší volba pro všechny a kdykoli. Mějte se krásně! ♥

Proč pracuji ve státní správě (jako právník)

V lednu jsem skončila školu. Obhajoba byla skvělým zakončením pětiletého studia. Studium pro mě obtížné nebylo, docela jsem si to i užívala (až na výjimky – např. veřejná státnice).

V té době jsem byla na pomezí mezi advokátní kanceláří, z níž jsem odcházela, a státní správou, pro kterou jsem se nakonec rozhodla. Proč jsem to udělala? Byl to docela proces, řekla bych. Rozhodně se nestává, že člověk jde na práva, a nakonec zakotví v tom, co si od počátku myslel, že bude jeho cíl. Za prvé může člověk zjistit, že ho právo vůbec nebaví a odejít. Nebo zjistí, že ho baví jenom určitá oblast nebo odvětví práva. Navíc v průběhu studia se člověk seznámí s různými lidmi, naváže kontakty, získá pracovní zkušenosti, účastní se různých stáží atd., a to ho může z jeho původní cesty odklonit.

Já jsem šla na práva s myšlenkou soudkyně. Myslím si, že by mě bavilo rozhodovat o osudech jiných, přestože to zní krutě. Je sice pravda, že člověk pracuje jako advokát a má „lajnu“ od klienta, jak by ten spor měl dopadnout, tak je to určitým způsobem osvobozující, ale já jsem popravdě o advokacii nikdy předtím, než jsem šla na práva, neuvažovala.

V průběhu studia jsem byla zaměstnána v advokátní kanceláři, absolvovala jsem stáž na soudě a pak jsem byla krátce i ve státní správě. Následně jsem se 3 měsíce pokoušela vrátit se do advokacie a přijmout ji za svou, ale z různých důvodů to nedopadlo. Nemyslím si, že by to byla vyloženě vina té advokátní kanceláře nebo jenom moje chyba – spíš kompilace obojího.

Já jsem docela citlivý člověk, to si musím přiznat. V advokacii se s vámi nikdo nemaže. Sice jako koncipienti máte tzv. školitele, tedy advokáta, pod nímž jste zapsáni na Komoře, ale to neznamená, že by vás vodil za ruku a odpustil vám chyby. Advokátní řemeslo je bezpochyby velmi obtížné, a to nejen svojí šířkou, ale i tlakem jak ze strany klientů, tak ze strany soudů/správních orgánů, a i ze strany šéfů.

Já jsem si uvědomila, že po pěti letech na škole, kde to občas bylo taky docela drsné, nejsem už zvědavá na to, aby mě někdo drtil. Nemyslím si, že bych neuměla pracovat nebo se nesnažila nebo byla až zase tak hloupá, ale myslím si, že člověk, který jde do státní správy, chce mít hlavně svůj klid. Svůj klid a normální peníze už po škole. I když samozřejmě obojí je hodně relativní.

Co se týče klidu, tak se mi nikdy ve státní správě nestalo, aby po mně někdo šlapal, aby mi někdo dýchal na krk a nutil mě pracovat od nevidím do nevidím. Ne, že bych na druhou stranu neviděla i negativa tohoto přístupu – vlastně ve státní správě většinou nikdo nikam nespěchá. Což je občas dost na nervy. Co se týče peněz, tak a) jsem měla štěstí na platovou třídu a že mi byla uznána předchozí praxe pro postoupení do vyšších stupňů, b) člověk si musí uvědomit, kolik vlastně bere za hodinu/vynaložené úsilí. Ano, ve státní správě nejsou závratné částky, kterých lze dosáhnout v soukromém sektoru, ale záleží na pozici a pak také na tom, zda člověk dostane osobní ohodnocení nebo případné odměny. Většinou to bývá tak, že v Praze člověk dostane (téměř) vždy osobní ohodnocení. Takže to, co je napsáno ve nařízení vlády o platových poměrech, většinou nebude konečná částka.

Níže uvedené rozbory jsou čistě můj subjektivní dojem a nevycházejí z jakýchkoli relevantních informací. Vyjadřují pouze můj názor a nikdo by je neměl brát za bernou minci. Je to pouze moje představa o těchto dvou profesích a budu velmi ráda, když moje názory budou konfrontovány s názory jiných osob.

Takže je asi na každém, aby si rozvážil, zda mu stojí za to brát 40.000,- Kč hrubého, ale za předpokladu nutnosti vybillovat (vykázat) každý měsíc například 140 hodin, a nejenom vybillovat, ale také aby to byly uznatelné hodiny, tj. hodiny, které klient skutečně zaplatí. To skutečně neznamená pracovat 8 – 9 hodin denně, ale často 10 – 12 hodin denně. A pak vám ty hodiny beztak někdo seškrtá, nedosáhnete na target (cílový počet vybillovaných hodin) a máte pouze nějaký základ (třeba jen 35.000,- Kč hrubého). Toto vše jsou pouze příklady, nesouvisející s ničím, co by se jakkoli dotýkalo mých předchozích pracovních zkušeností. A samozřejmě je logické, že vykazovat musíte – musíte prokázat, co jste dělali, aby to věděl a) váš školitel, b) aby klient věděl, za co a kolik platí.

Takže pokud víte, že dostanete 40.000,- Kč hrubého, což dělá nějakých 35.000,- Kč čistého za 140 vykázaných hodin měsíčně, znamená to, že hodina vaší práce (a to pouze té čisté – žádné úpravy, briefování studenta, aby vám k tomu udělal rešerši nebo asistentky, jak přesně a kam to má poslat) má cenu 285,- Kč. Reálně jste ale strávili v práci nikoli těch 140 hodin, ale například 200 hodin. A těch zbývajících 60 hodin, cokoli jste v nich dělali, vám už nikdo nezaplatí. Takže reálně jste si za hodinu práce vydělali při čisté mzdě 35.000,- Kč za 200 hodin práce 175,- Kč.

Ve státní správě jde hlavně o to, být na pracovišti 40 hodin za týden. Víceméně. Samozřejmě existují i ve státní správě přesčasy a víkendy strávené nad prací, ale také záleží „úřad od úřadu“. Řekněme, že ve státní správě dostanete tabulkově například 12. platovou třídu a máte štěstí a rovnou vám uznají nějakou studentskou praxi a dostanete se do druhého stupně. Takže máte tzv.  v základu 26.010,- Kč. To vypadá dost hrozně, že ano? Navíc to je hrubého, takže odečtěte aspoň 5.000,- Kč na daň, sociální a zdravotní pojištění. Na druhou stranu, máte šanci získat osobní ohodnocení (osobní příplatek), pokud dobře pracujete. To může být v rozmezí 50 – 100 % platového tarifu. Nevím, jak to v praxi chodí, judikaturu jsem si nenastudovala, ale z toho, co prolétlo kolem mých uší může být osobní příplatek v rozmezí 2.000,- Kč – 10.000,- Kč. Řekněme, že tedy dostanete jenom 5.000,- Kč jako osobní příplatek. Což vám vykompenzuje „daně“, které státu dáte. Takže čistého už jste na 26.000,- Kč (jako byl tarifní základ). Můžete mít samozřejmě příplatek za vedení, ten dostanou i zástupci tzv. představených, jinými slovy i zástupce vedoucího oddělení atp. Plus další příplatky vyjmenované v zákoníku práce. Přiznejme si, tyto příplatky si myslím má jenom málo lidí v soukromém či veřejném sektoru. Zajímavostí je, že jsou tyto příplatky ve státní správě vyšší než v soukromé sféře. Ale jak říkám, pokud budete na klasické kancelářské pozici, pravděpodobně je stejně neuvidíte. Občas můžete dostat také odměny, to hodně závisí na tom, jestli „služební úřad“ vyšetřil nějaké peníze plus jestli máte uznalého představeného. Samozřejmě odměny být nemusí, v některých úřadech naopak jsou s železnou pravidelností vypláceny jednou či dvakrát ročně. Mohou být až ve výši jednoho celého dalšího platu nebo pouze v řádu několika tisíc.

Takže máte 26.000,- Kč, možná dostanete odměnu 6.000,- Kč za půl roku, tím pádem máte měsíčně 27.000,- Kč čistého. Pracujete 160 hodin. Za hodinu práce tedy máte 168,- Kč. To je samozřejmě o dost méně, než v advokátní kanceláři. Na druhou stranu jste se nestresovali (toto je tedy můj osobní pohled, neříkám, že stres nemůže být i ve státní správě), nebo jste se aspoň nestresovali tolik, většinou nemusíte vykazovat odvedenou práci, většinou vás nikdo nenutí být v práci přesčas nebo pracovat o víkendu. Neřve na váš klient (jenom účastníci správního řízení, které je ale naštěstí spíše písemné), záleží pak hodně i na kolektivu.

Za tu dobu, co pracuji, jsem zjistila, že kolektiv a hlavně nadřízený je mimořádně důležitým prvkem jakékoli práce. Nezdá se to a člověk si říká, že vydrží kdekoli, i kdyby na něm dříví štípali, ale já takovou zkušenost nemám. Myslím si, že i když člověk udělá chybu (a ty chyby dělat MUSÍTE, protože jak jinak se to máte naučit? A nikdo z nás nevylezl ze školy, kor z práv v Praze, a uměl všechno, ba naopak, VŠECHNO SE UČÍME ZA POCHODU), mělo by se to vyřešit v klidu a rozumně. Ano, v soukromé sféře člověka více motivuje to, že za to dostane méně peněz, ve státní správě se většinou z chyb nedělá takové pozdvižení (opět můj názor, asi záleží, co uděláte – když vydáte rozhodnutí, kterým povolíte štěpení jádra v zařízení, které k tomu není uzpůsobené a způsobíte státu škodu v řádech milionů, tak se to samozřejmě také řešit bude) a je pravda, že kolektiv (zase záleží na kolektivu) vás většinou více podrží. Samozřejmě cenou za to je také podržet ten kolektiv. Ale to je všude.

Jak říkám – já jsem dostala nabídku, která se neodmítá. Práci jsem už znala, kolektiv také, peníze slušné. Samozřejmě existují aspekty, které bych změnila, ale to asi souvisí i s mojí povahou – vždycky si najdu nějakou chybku.

Dalším aspektem je, že jsem zjistila, že jsem byla z advokacie docela vyhořelá. Nebo nevím, jak jinak to popsat – ale nechci se nutit do něčeho, co mě vlastně ani nebaví a co mě ani trochu nenaplňuje. A ano, i práce na úřadu vás může naplňovat, i když jasně, asi to spíš bude naplňovat lidi, co mají rádi správní právo.

To ale neznamená, že si nevážím lidí, co jdou dělat koncipienty. Právě naopak – i s tím vším, co Komora předvádí obdivuju lidi, co do toho molochu vstoupí. A samozřejmě jim závidím, když složí advokátní zkoušky a mohou být advokáty. I když to je další aspekt, který v mém případě mluví proti advokacii. Já bych sice strašně ráda byla podnikatelkou, ale nemám na to buňky. Nejsem člověk, co se hned s každým zapovídá, neumím na lidi působit, nejsem odolná proti různým rizikovým a náročným, jak by táta řekl „na hraně“ situacím. Proto je pro mě i pozice zaměstnance lepší.

Dlouhou dobu (a pořád o tom mám trochu pochybnosti) jsem si myslela, že se prostě donutím, že to nějak zvládnu, že je to zajímavá práce a hodně se tam naučím. A to všechno je pravda. Ale člověk musí taky trochu zvážit svoje osobní schopnosti a možnosti. Když vím, že nejsem podnikavá, že neumím na lidi působit, že mi stresové prostředí spíš dělá špatně, když mě odpuzuje i jednání Komora, k dodržování jejíchž předpisů bych se zápisem do seznamu advokátních koncipientů zavázala, tak je jasné, že prostě nemá smysl to lámat přes koleno. Ale jak říkám, měla jsem velké štěstí – na kolektiv, že mě ta práce aspoň trochu baví, že tam nechodím zhnusená, na peníze, které jsou slušné.

 

Mějte se krásně!©

Pracovní zkušenosti

 

S ohledem na skutečnost, že jsem v poslední době prožila celkem intenzivní pracovní zapojení a že snad už brzy ze mě bude vystudovaná právnička, rozhodla jsem se (no, přiznejme si, prokrastinovala jsem při učení se na oborovku) sepsat sem nějaké postřehy z mých pracovních zkušeností.

Při studiu práv je práce téměř nutností. Neříkám, že to bez ní nejde, ale většina studentů začne pracovat při studiu, ať už proto, že chtějí více peněz, nezávislost na rodičích nebo že zkrátka musí. Anebo se snaží nahnat nějaké pracovní zkušenosti do životopisu.

Většina studentů (alespoň dle mého názoru) skončí v advokátní kanceláři. Poptávka po studentské práci je velká a studenti se k ní nejlépe dostanou, advokátní kanceláře jsou také velmi pružné, co se týče náboru studentů. Navíc spousta studentů se vidí jako advokáti, takže je pro ně praxe v advokátní kanceláři jasnou volbou. Nehledě na to, že na rozdíl od jiných praxí (soudy, státní zastupitelství) jsou tyto praxe placené. Přiznejme si, to je velká motivace.

Já jsem svoji první pracovní zkušenost také získala v advokátní kanceláři. Nalákala mě tam známá. Už si popravdě nepamatuji, jaké byly moje úplné začátky, každopádně člověk zjistí, že vlastně vůbec nic neumí. A bohužel ani těch pět let studia člověka nenaučí všechno. Obecně v právu se člověk stále musí učit, a v advokacii to platí dvojnásob. V advokátní kanceláři jsem strávila celkem 3 roky. Byla jsem tam nejdřív juniorní paralegal a poté seniorní paralegal. Nezdálo se mi ale, že bych se toho moc nenaučila. Byla jsem v korporátu a postupně se ze mě stal „odborník na nahlížení“, což byla asi moje jediná specializace. Pak jsem ještě připravovala interní podklady, na pracovní snídaně, to byla hodně rešeršovací práce a práce s judikaturou. Co bylo ale určitě super a důvod, proč bych aspoň chvilku doporučila každému pracovat ve větší advokátce/korporátu, je, že se člověk naučí rešeršovat a tak nějak si potyká s Beckem a s ASPI (právnické informační systémy). Jinak na to musíte ve škole absolvovat speciální předměty (alespoň u nás na fakultě tomu tak bylo) a nebo nějaká školení a jestli jste si mysleli, že to je něco, co by se mělo v dnešní době učit automaticky, tak minimálně na PFUK tomu tak není. A v praxi bude každý očekávat, že alespoň s jedním z těchto systémů umíte. Plus – ale to většinou člověk trochu osahá už v rámci školy – je dobré se trochu orientovat na stránkách Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a umět tam hledat v judikatuře. To jsou takový ty věci, co se většinou na fakultě nenaučíte a v praxi jsou nejenom užitečné, ale také se předpokládá, že je umíte! Něco jako práce s Wordem, Excelem a Powerpointem.

Bohužel si myslím, že 3 roky v tomto korporátu mě taky dost vysály. Co si budeme povídat, není to úplně jednoduchá práce, i když já jsem ten typ, co to vždycky držel „low“, tj. netrávila jsem tam večery a víkendy, což je asi také ten důvod, proč jsem tam nakonec nedostala nabídku jako koncipient. Navíc jsem nějak propadla firemní hierarchií a vůbec jsem nedělala koncipientskou práci. Brala jsem každou práci, co kdo potřeboval udělat, takže jsem podání nepsala s výjimkou pár vůbec. No a popravdě taky nejsem ten typ, co by byl ihned v kolektivu oblíbený. Teambuildingy a společné snídaně jsem vyloženě protrpěla. Neumím se moc projevovat, popravdě, a tím míň ve chvíli, kdy se obávám, že řeknu nějakou kravinu. Takže po tříletém působení v této advokátní kanceláři mi bylo řečeno, že „desk“ (tj. tým, zaměřující se na určitou právní oblast, problematiku), do něhož jsem původně směřovala, mě již nechce. A že buďto se můžu zkusit zalíbit jinému desku a nebo mi dají skvělé doporučení a můžu to zkusit někde jinde.

Nebudu lhát, už delší dobu jsem si chtěla zkusit něco jiného. Byla jsem skoro celá moje studia zavřená mezi těmi samými stěnami, které sice prošly rekonstrukcí a lidi se tam střídali jako na běžícím pásu, ale přeci jenom to není úplně nejlepší, nemít žádné jiné pracovní zkušenost, protože při studiu má člověk nejlepší příležitost si zkusit různé věci, ať už se jedná o práci nebo o stáže. Takže jsem se rozhodla, že se už dál nebudu trápit, trochu si odpočinu a po konzultaci s kamarádem, který mě do toho vysloveně DOTLAČIL (zdravím, Honzo) jsem napsala profesoru Kühnovi, s nímž jsme měli asi ve druháku předmět Právní psaní, což byl jeden z nejužitečnějších předmětů na fakultě. Profesor Kühn, toho času (a myslím, že stále ještě v současné době) soudce Nejvyššího správního soudu, konkrétně 10. senátu, nabízel stáže. Sice to vypadalo tak, že samozřejmě čím lépe jsme vypracovali jeho úkoly, tím raději by nás na stáži viděl, ale ve skutečnosti vzal na stáž každého, kdo se mu ozval. A to i mě, přestože jsem měla tu stáž velmi krátkou, v dobu, kdy většinou nikoho na stáži neměl a přestože jsem se mu ozvala po dvou letech od absolvování jeho předmětu.

No prostě: v práci mi zbyla nějaká dovolená, takže jsem se rozhodla ukončit pracovní poměr ke konci září s tím, že budu mít téměř po celé září dovolenou. Do práce jsem chodila většinou dva dny v týdnu, ale teďka byl můj plán takový, že budu vždy na dva dny v týdnu dojíždět do Brna (z Prahy, ráno tam, večer zpět), a to po celé září. Plán to byl, řekněme, velmi ambiciózní. Přeci jenom víme, že z Prahy do Brna je to sice kousek, ale přes D1, což je nejkomplikovanější dálnice. No, původně jsem chtěla přespávat u známého, jenomže ten odjížděl na Erasmus a já jsem bohužel v Brně nikoho jiného neznala. Sice mi potom asistent profesora Kühna nabídl, abych přespávala u něj v bytě (měl manželku a děti, nic jiného bych za tím nehledala), ale to jsem odmítla.

Nebudu lhát – byla to fuška. Vždy dva dny v týdnu jsem vstávala po páté hodině, připravila jsem si čaj do termosky, popadla oběd a snídani – overnight oats – a mazala na metro, abych před šestou byla na Florenci. V šest hodin ráno odjížděl z Florence autobus do Brna. Byla ještě tma a zima. Nasadila jsem si vždy sluchátka, pustila jsem si hudbu a ztlumila ji trochu, ale jenom tak, aby vyloženě neřvala. Hudba mi krásně odstínila hluk z autobusu. Z Prahy ještě autobus nejezdil tak narvaný, spousta lidí přistoupila až v Jihlavě. Do Jihly jsme dorazili vždycky nějak kolem osmé hodiny myslím, to jsem si otevřela svůj přenosný hrneček, co jsem dostala od mamky ze Světa knihy 2019 a nasnídala jsem se. Kolem deváté hodiny jsme už stavěli v Brně na nádraží a já jsem se snažila co nejrychleji přeběhnout na Moravské náměstí, kde sídlí Nejvyšší správní soud. Chvilku jsem se tam dost motala, je to tam trošku bludiště, ale pak už jsem věděla kudy kam.

Seděla jsem v kanceláři s asistenty profesora Kühna. Všechno mi vysvětlili a byli to moc hodní a trpěliví lidé. Já jsem vždy dostala nějaký užší spis a měla jsem nadraftovat rozsudek. Měla jsem si to celé sama vymyslet, měla jsem přístup ke vzorům a mohla jsem se kdykoli zeptat, pokud jsem něco nevěděla. Byla jsem tam měsíc, ve dnech to bylo pouhých osm dní, ale nadraftovala jsem tři rozsudky. Jednou jsem dostala pozvání na oslavu narozenin asistentky a dostala jsem cupcake a taky mi byly nabídnuty i jiné dobroty. Jednou jsem byla s asistentkami na obědě a jednou mě na oběd vzal sám profesor Kühn. Na to září vlastně vzpomínám strašně ráda, v moravské metropoli bylo nádherně, sluníčko svítilo, burčák prodávali na každém rohu.

Ze soudu jsem vypadla kolem páté hodiny, občas trochu dříve a nejprve jsem jezdila autobusem v 18:00 hodin, později i autobusem v 17:30 hodin. Do Prahy jsem se však dostala až v devět hodin večer, takže jsem dorazila na kolej a padla do postele. Večeři jsem měla taky většinou s sebou v autobusu, většinou tousty. Dívala jsem se na Superdrbnu, kterou tam měli, ale hlavně už jsem se modlila, abych byla u přítele. Ten si taky zaslouží extrémní obdiv za to, že přestože jsem ho vždycky v pět hodin ráno vzbudila, tak to zvládl. Muselo to být dost náročné.

Zatímco jsem takhle dojížděla do Brna, začala jsem se poohlížet po nové práci. Ne ani, že bych nějak potřebovala peníze nebo tak, ale už pro mě prostě bylo tak nějak jasné, že i přestože mě čeká ještě spousta práce ve škole, chci taky pracovat. A jo, asi to bylo hlavně kvůli penězům (těch není nikdy dost a jako student si člověk může zajímavě přivydělat). Nechtěla jsem už do advokacie, naopak jak se mi rozšířily obzory, tak jsem se spíše dívala po něčem pro mě netradičním. Zaujal mě inzerát na nejmenovaný úřad. Byla jsem z toho sice vyplašená, jak to půjde, ale už jsem se tak moc nebála a řekla jsem si: za zkoušku nic nedáš.

Na konci srpna jsme byli u babičky mého kamaráda a vracet jsme se měli právě v pondělí dopoledne a odpoledne měl být ten pohovor. Samozřejmě, vlak měl zpoždění, takže jsem nestíhala, protože jsem se potřebovala ještě převléknout. Na pohovor jsem tudíž dorazila pozdě, ale nezdálo se, že by to byl zase až takový problém. Pohovor probíhal celkem v pohodě, nebylo to vůbec o znalostech, jako spíš takové povídání. Já jsem se samozřejmě snažila si dopředu načíst něco o předmětu činnosti toho úřadu, ale praxe je vždy trochu někde jinde.

No a úřad o mě projevil zájem. K tomu jsem se ještě dozvěděla, že mojí kolegyní a zároveň osobou, která mě bude zaškolovat, bude známá mého kamaráda Honzy. Tak jsem se přeci jenom tak nebála, protože podle Honzy to je v pohodě slečna (vlastně už paní). Nastupovala jsem i s jedním dalším skoroabsolventem, akorát ten to asi po měsíci vzdal (bez zjevných důvodů). Takže pak jsem dostala jeho místo (s lepší židlí) a začala jsem pracovat. No ze začátku jsem dělala strašné faily, to je pravda. Jenomže úřad nutně potřeboval výpomoc. A já jsem pracovala, jak jsem mohla. A moje práce byla odměněna, z původních nástupních 120,- Kč na hodinu jsem brzy přešla na 150,- Kč na hodinu.

Každopádně brzy se nachýlila doba mých státnic, takže jsem v této práci spíše nebyla než byla. Na státnice jsem se svědomitě připravovala, vždy alespoň měsíc na každou. Bylo mi jasné, že déle než do července nemohu v práci být, protože místo pro absolventa tam nebylo. Takže jsem končila k poslednímu červenci. Ale co se nestalo – jedna z kolegyň dala přesně posledního července výpověď! Já jsem však neměla hotovou školu, proto jsem se nijak moc nevzrušovala, neboť mi bylo jasné, že ještě nějakou dobu se nebudu moct o práci zde ucházet. A tak jsem udělala v září druhou státnici a začala si hledat novou práci. Tentokrát už to bylo pernější. Řekla jsem si, že zkusím cokoli – notářství, advokacii, státní správa. Rozeslala jsem tedy životopisy na všechny strany. Nakonec jsem se zalíbila v jedné advokátní kanceláři a k 15. říjnu jsem tam nastoupila. Bohužel už šla celá společnost na home office a tak zaučování v této kanceláři bylo perné. Navíc jsem opět musela naskočit do světa advokacie, což bylo těžší, než bych si myslela. Moje šéfová byla hodně náladová, v jednu chvíli jsem prý pracovala dobře, v jinou chvíli zase jako sekretářka bez vlastní invence. A do toho na úřadě stále hledali někoho na neobsazené služební místo. Třetí kolo už mohli obsadit i neabsolventem a na pracovní smlouvu. A já jsem byla pořád v kontaktu s vedoucím a tak nějak jsem mu pořád říkala, že zájem mám, akorát mám obhajobu diplomky až v lednu.

Obhajoba diplomky měla být někdy 27. ledna. 18. ledna byl pohovor na úřadě. Na ten jsem přišla, v pracovní době, kdy jsem měla pracovat pro advokátní kancelář. A uvědomila jsem si (protože v poslední době to pro mě v advokátní kanceláři byl hlavně stres), že mi to klidné prostředí chybí. Že mi dokonce chybí i naše paní ředitelka i vedoucí. A řekla jsem si: dneska večer to rozsekneš.

Já jsem totiž popravdě měla už celý prosinec to vědomí, že to budu muset rozseknout – buďto se vrátit na úřad nebo pořádně zabrat v advokátní kanceláři. A řekněme, že ty tři měsíce v advokátní kanceláři mi daly fakt hodně a jsem za ně vděčná, svým způsobem.

Takže večer jsem si pořádně, ale fakt pořádně přihla z přítelovy skotské a napsala jsem šéfce, že končím. Že jsem dostala lepší nabídku. Naštěstí to vzala v pohodě, i když to bylo fakt dost na rychlo a ode mě asi ne moc morální.

Takže teď pracuju na úřadě, máme home office. Musím se přiznat, že občas mi advokacie chybí, protože na úřadě se po většinu času nic moc zajímavého neděje. Na druhou stranu děláme téměř výhradně správní právo, a to mě baví. Navíc úřad je jistota, ať si kdo chce co chce říká, zvlášť v téhle době. A alespoň jeden z nás (já a můj přítel) musíme mít jistý příjem, jinak bychom to nezvládli.

Co mi trošku vadí je, že nebudu mít žádnou započitatelnou praxi k jakékoli odborné zkoušce. Nikdo tedy netvrdí, že to nejde v životě dohnat, ale je jasné, že se to hodí. No a nedovedu si představit, jak se po třicítce a s dětmi na krku učím na advokátní zkoušky. Nebo třeba justiční zkoušky. Ale jsou takoví, kteří to zvládají a před těmi smekám.

Takže můj další plán je zaměřit se na rigorózní práci. Titul JUDr. je sice reálně k ničemu, ale na druhou stranu je teď asi nejlepší čas, kdy si ho udělat.

 

Mějte se krásně!©

O správném načasování

Na konci ledna jsme s přítelem dokončili školu. Oba máme práci v Praze a díky neuvěřitelnému štěstí i relativně dostupné bydlení (byt 2+kk, 41 m2 za holý nájem 8.500,- Kč). S přítelem jsme měli vizi, že zůstaneme v Praze asi tak dva roky, zkusíme si nějakou práci v Praze, vyděláme si nějaké peníze, užijeme si „mládí“ a pak se odstěhujeme do mého rodného města, kde mám díky mému úžasnému tatínkovi vlastní byt. A že potom založíme rodinu.

Je pravda, že jsem se tak trošku inspirovala mojí kamarádkou, která dokončila školu o necelé dva roky dříve, také byla se svým manželem asi dva roky v Praze a pak se (už těhotná) odstěhovala do svého rodného města. Plán zdá se ideální, člověk však musí mít taky „štěstí“ a nesmí žít v pandemii. Protože bydlet v Praze, vydělávat tady a užívat si je dnes už minulostí. Samozřejmě, pro dva právníky bude pořád největší možnost najít práci v Praze a taky tu asi vždycky bude vyžití (až nás teda pustí ven). ALE, už to není tak suprové, jako to bylo. A to máme ještě fakt extrémní štěstí na ten nájem, to je věc, za kterou jsem velmi vděčná, protože to byla strašná náhoda a z mé strany tak trochu podlost (nechci to více rozvádět, je to ještě dost čerstvé a mohl by se tu třeba někdo poznat).

Co si budeme povídat, kdybychom to věděli (což je teda klasika, nikdo tuhle dobu nemohl předpokládat), tak bychom se možná taky mohli zařídit jinak. Přeci jenom si v dnešní době jako absolventi sjednat nájemní smlouvu na dva roky, když je situace taková, jaká je, tj. málo práce, nejistá práce a my nemáme mnoho našetřeno jako čerství absolventi, to není úplně nejlepší. Mám z toho docela obavy, celkově z této situace.

Po těch dvou letech tedy kamarádka otěhotněla a odstěhovali se do okresního města. Samozřejmě, v dnešní době přichází do jiného stavu spousta žen a je to logické a přirozené. Sama jsem i přemýšlela o tom, zda by nebylo lepší, jelikož si do budoucna děti přeji, abych otěhotněla teď hned, kdy by člověk měl alespoň jistotu rodičovské a stejně nemusí brečet, že by mu něco uniklo, když je všechno zavřené. A když člověk s dítětem minimálně rok nevytáhne paty z domu, tak by se to teď vlastně hodilo.

To správné načasování ale funguje různými, často protichůdnými a zcela individuálními způsoby. Tato doba, která se některým může zdá absolutně promarněná a může mnoha lidem ztěžovat život, může naopak přinést nečekané benefity nebo může pohnout s některými, zdánlivě neprolomitelnými ledy. Například na naší fakultě se standardizovala doba zkoušení u státnic, distanční způsob zkoušení umožnil některým například nebýt tolik ve stresu nebo tedy i tak trochu proti pravidlům složit zkoušky, protože jim pomohli kamarádi. Nehledě na to, že studovat a pracovat (pokud má tedy někdo práci na home office) dnes snad nemůže být snazší. Lze si pustit přednášku a k tomu vypracovávat práci.

Moje mamka říká, že někdy lepší než se za něčím hnát a být přehnaně snaživý udělat všechno co nejrychleji, napoprvé atd., je nechat věci „vyhnít“. To neznamená, že se na to vybodneme a nebudeme to vůbec řešit. Spíš je to taková variace na staré známé „všechno má svůj čas“. Není to jenom o tom, že některé věci se mohou tak nějak „vyřešit samy“, ale i tom, že člověk si nechá spoustu věcí projít hlavou, zjistí si jiné názory, nechá si poradit. Já upřímně doufám, že tohle je skutečně ta doba, kdy se můžeme trochu zastavit a i já sama se snažím nežehrat, nestěžovat si (což je u mě fakt těžké, protože stěžování je moje druhé jméno) a snažím se tuhle dobu spíš vnímat jako dobu k zamyšlení, zastavení se. Samozřejmě mě strašně štve, že nemůžu realizovat věci, co jsem si předsevzala nebo představoval, snila o nich atd. Ale nikdy člověk nebude mít všechno perfektně načasované, to je bohužel jistota. Tak když nebudu mít to dítě teďka, tak aspoň po všech těch „kovidových dětech“ bude ve slabém ročníku. To se občas taky vyplatí.

Zpět na blog - část čtvrtá - ideální diář

Opět zdravím, asi po delší době, nebudu se vymlouvat na stávající horu práce ani na Vánoce, protože to tak máme asi všichni. Popravdě, mě už Vánoce pár let vytáčejí a je to asi rok od roku delší. Ani nevím, jestli ve mně nejdřív vzbudila nevoli ta přežíračka, co Vánoce doprovází nebo nutno nakupovat dárky i když vůbec nevím, co bych lidem koupila. Ne jako, že by mi to vadilo, ale je to fakt těžký, když u někoho vůbec nemáte ani tušení, co by asi tak chtěl nebo už prostě má téměř všechno nebo mu zase spoustu věcí dát nemůžete, protože  je ani nepřijme nebo prostě ani spoustu dárků, které byste mu třeba dali, už ani nevyužije. Jako správná Panna totiž nejradši dávám i dostávám praktické dárky. Nesnáším takové ty věci, co jenom lapají prach a přesto, že mám taky ráda nějaké ozdoby, rozhodne nejsem minimalista, tak zase si myslím, že ozdoby do domácnosti si má člověk vybrat sám.

OK, tohle neměl bejt hejt na Vánoce, přestože to tak začalo. Má to být o hledání dokonalého diáře. Tohle je téma, které je asi populární a já třeba diář využívám i přesto, že si taky spoustu věcí píšu do mobilu. Víceméně já si píšu svoje úkoly na každého volné místo, abych je nezapomněla, protože jinak to hrozí fiaskem. Takže si píšu do mobilu, do diáře i na lepící papírky, které potom lepím všude kolem. Ono taky hodně záleží na tom, co je to za poznámku. Třeba nákupní seznam si zásadně píšu do mobilu, ale takové ty day-to-day úkoly si píšu na lepicí papírky. No a potom jsou taky různé systémy v práci a k tomu mám ještě zvláštní zápisník na pracovní věci. Prostě je toho víc.

Diář je pro mě taky důležitý, protože si tam zapisuji různé doktory, schůzky atd. Ne tedy, že bych jich měla tolik, ale potřebuji to prostě mít všechno pevně zapsané. Já si fakt nepamatuju, když něco někomu slíbím a mám i dost problém s tím, že něco řeknu a asi tak po pár dnech už vůbec nevím, že jsem to řekla.

Třeba co se týče státnic nebo zkouškového období na vysoké škole, to jsem si ještě do notýsku přepsala ty dejme tomu dva stěžejní měsíce a udělala jsem si takový grafický přehled, kolik mám na každou zkoušku dní (a samozřejmě jsem do toho zanesla také práci, abych viděla, jak mi to vychází) a tyhle grafiky jsou fakt super, dost mi to pomáhalo právě třeba u státnic, abych graficky znázornila, kolik mi zbývá dní na učení/opakování. Protože to člověku taky pomůže psychicky a ta psychická stabilita je u státnic fakt důležitá, mnohem důležitější než to, co tam nakonec ze sebe člověk vysype.

No nic, každopádně já jsem měla po celých těch pět let (pokud si to tedy dobře pamatuji) diář od fakultního spolku Juristi. Jejich diáře byly v dobré velikosti a přestože byly trošičku dražší, tak super na nich bylo, že byly přizpůsobené fakultě a akademickému roku, takže tam byly i vepsané věci jako kdy začíná zápis zkoušek nebo kdy je třeba děkanský den. Což člověku docela dost usnadní život. Navíc tam byli vypsaní i učitelé, a to se taky hodí. Tyto diáře mi vyhovovaly, ale už v současné době nevidím důvod pro to, abych si je kupovala. Přeci jenom už jsem, řekněme, téměř oběma nohama z té fakulty venku (a pokud v lednu všechno klapne, tak oběma nohama, ale taky už bych se mohla začít třeba učit, že jo?) a prostě člověk už má ten život jiný. Ale popravdě, to s právama má člověk celých těch pět let, protože co jsem tam byla, tak jsem se (i tedy proto, že jsem skoro celou dobu při právech pracovala) cítila už téměř jako pracující a do té školy jsem tedy samozřejmě chodila, ale tím, jak tam nejsou povinné přednášky (respektive v té nové akreditaci už asi jsou, za nás ještě nebyly) a jak si člověk mohl nastavit rozvrh jak chtěl, tak jsem se cítila krásně svobodná.

No nic, prostě potřebuji nový diář. Jenomže já jsem na diáře strašně náročná. Můj diář musí mít strašně moc místa u každého dne a navíc by měl mít na každý týden místo na cíle a úkoly a pak taky místo na poznámky. No a kdyby měl nějaký souhrn měsíce, tak to bych taky uvítala.

No a dneska jsem šla do DM drogerie, je teda pravda, že jsem si ten diář už vyhlédla dopředu, protože jsem samozřejmě věrná DM fanynka – rozuměj – chodí mi newsletter elektronicky i papírově – tak jsem si vykoukala, že k nákupu výrobků Nivea nebo Labello nad 199,- Kč lze získat motivační diář na rok 2021. No, co si budem, po tomhle roce bude motivace určitě velmi potřeba, ostatně, motivace je třeba každý rok, každý měsíc, každý den.

Ad motivační diáře: já už jsem několikrát koukala i třeba v knihkupectvích i po relativně známých a drahých diářích – například od A cup of style nebo dalších, ale prostě nedám skoro čtyři stovky za diář, přesto, že tedy byly často i velmi dobře zpracované. No, tady jsem dala za diář „jen“ 200, na druhou stranu řekněme, že to bylo v ceně toho Nivea Q10 mlíka na vypnutí pleti, co jsem si koupila a co slibuje „znatelné zpevnění + zvýšení pružnosti pokožky“ do 10 dní. Jako kdyby tomuhle marketingu někdo věřil – samozřejmě kvůli tý svini celulidní musí člověk hlavně hodně pít a pořádně cvičit a pokud má člověk špatnou genetiku, tak se jí ani tak nezbaví, ale co si budem – my ženy si často a rády nalháváme, že zrovna po tomhle krémíku nám zmizí akné a po tomhle peelingu budeme mít hladkou kůži tak, že bude jak leštěnej křišťál.

OK, takže jsem si koupila tělové mléko a k němu jsem dostala diář. Nutno také říct, že já diář mám, protože jsem si vzala diář, co ho dostal původně můj bratr, slavný senátor TUL, na nějakém jejich sezení a jelikož bratr diáře nepoužívá, tak jsem mu ho uzmula, protože měl rozměry, které já potřebuju, jelikož tahám diář spolu s dokladovkou v kabelce, tedy potřebuji formát A6. Přidělala jsem si na něj šňůrku – to je teda taky pro mě relativně dost podstatná součást diáře, kterou teda taky ten Nivea diář nemá – a normálně jsem ho používala a stále ho používat budu. Jako ostatně – stačí mi.

Na druhou stranu, já mám taky ráda ty různé vychytávky, udělátka atd. Takže samozřejmě MOTIVAČNÍ diář se spoustou poznámek, rad a tipů, které možná ani nevyužiju, ale určitě vypadají dobře, to jsem musela mít.

No a co je v něm? Všechny ty části budou doloženy fotkami. 

1) Klasický přehled týdnů – u každého dne je dostatek místa na různé poznámky, zároveň je tam pro každý týden místo na cíle a poznámky, což je super – občas člověk nemá něco udělat konkrétní den, ale chce to prostě vyřešit v průběhu týdne, když prostě bude mít čas. Zároveň je tam i přehled, o jaký týden se jedná v rámci toho daného měsíce.

2) Před každým měsícem je prostor pro zapsání hlavních cílů na daný měsíc, zároveň je tam i vyhodnocení měsíce a také plánovač, který vypadá právě tak, jako jsem si dělala já svoje osobní plánovače na zkouškové období. Zaujala mě i část, v níž lze sledovat pravidelné denní návyky.

3) Na konci je kromě velkého prostoru na poznámky i několik stránek, které dávají například rady a inspirace na to dané roční období, stránky o nás samých, kde si člověk zapíše třeba svoje silné stránky, cesta rokem 2021, ale i třeba super stránka, kde si člověk může zapsat, co zvládne, když má volno 5 minut nebo třeba hodinu, tu stránku si potom nalistuje a když ví, že má nějaké volno, tak ho podle tohohle pomocníka může strávit produktivně a ne čumět do stropu nebo snad ještě hůř – na Instagram, Facebook atd. (můj velký problém, fakt na těchto sítích prokrastinuju hodně).

No, diář se mi prostě hodně moc líbí. Uvidíme, jaký bude příští rok, snad nás nebude zase provázet karanténa a koronavirus. Ale i tak ho hodlám používat, myslím, že je fakt skvěle navržený a takhle nějak jsem si představovala svůj diář už pár let zpět, bohužel jsem dosud takový nenašla.

Mějte se krásně!

Zpět na blog - část třetí - sportovní život

Část třetí – sportování

 

Jestli mě něco drží při zdravém rozumu, a to nejenom v době covidu, ale tak nějak celkově, tak to je určitě cvičení, resp. sportování v širším slova smyslu. I když já vlastně kromě cvičení s činkami/vlastní vahou a turistiky žádný další sport nedělám.

 

Cvičit jsem začala už několik let zpátky. Začínala jsem spíš doma a v posilovně jsem si sedla na každý stroj a všechno jsem si zkoušela. Když jsem cvičila doma, tak jsem většinou cvičila podle Blogilates a nebo podle videí od Runtastic. Neměla jsem vůbec ráda kardio a běhání (běhání nemám ráda doteď).

 

Potom na vysoké jsem začala chodit do kolejní posilovny. Zezačátku to byla celkem malá místnost, kde jsem cvičila hlavně s kettlebelly a jednoručkami, většinou tam bylo dost nacpáno, takže se tam ani moc cvičit nedalo a cvičila jsem hlavně večer, když jsem přišla z práce nebo ze školy. Poměrně brzy jsem ale svůj přístup změnila a začala jsem chodit cvičit brzy ráno. Vstávala jsem před šestou, abych si mezi šestou a sedmou zacvičila, pak do osmi se najedla, osprchovala a spakovala do školy/práce. Taky se tedy proměnila naše kolejní posilovna, a to na fakt dobrou, vybavenou posilovnu, kde se stalo radostí cvičit. Taky se tedy stalo radostí cvičit proto, že po ránu většinou nikdo moc do posilovny nechodil a když, tak max. dva další lidi, což je ještě docela v pohodě (mám totiž dost náročný vztah s osou :-D).

 

Totiž zpočátku na vysoké jsem spíš cvičila jenom když jsem byla doma. Jenomže úměrně tomu, jak se zvyšoval počet dní, co jsem byla v Praze, se taky zvyšovala potřeba cvičit i v Praze. No a věřte mi – mezi postelemi na kolejním pokoji to není úplně lahůdka. Každopádně se k tomu teďka vracím, je to však za trochu jiných podmínek – teďka pokoj sdílím s mým přítelem a ten tak nějak z důvodu toho, že mi musí ustoupit, mi dopřeje tolik času a prostoru, kolik ke cvičení potřebuji.

 

Každopádně jsem postupem času začala cvičit hodně pravidelně, často a začalo mě to hodně bavit. Je mi jasné, že jsem dělala a možná i doteď dělám některé cviky špatně, ale postupem času jsem si tak nějak vytvořila vlastní cvičební rutinu, která zahrnovala především:

-          10 – 15 minut protahování na začátku (občas jsem teda rovnou šla na airbike) + nějaké cviky na břicho

-          Cviky s osou – dřepy, hip thrusty, push press, deadlifty

-          Nějaké doplňkové cviky – dřepy s kettlebelem, Arnoldovy jednoručky, bench press (s osou i s jednoručkami)

-          Nakonec i nějaké cvičení na strojích – stahování kladky, veslování, tažení lana zespodu mezi nohama

-          Nakonec jsem si většinou dala airbike nebo pokud jsem ho měla na začátku, tak i nějaké kompenzační cviky

 

To se změnilo s prvním lockdownem, kdy jsem se zase začala vracet ke cvičení typu Blogilates a hlavně jsem se zase pokoušela začít běhat. Ale běhání mě ( i přesto, že jsem se v něm, řekla bych, docela zlepšila) vůbec nechytilo a tak jsem s ním ani nezačínala v tomhle druhém lockdownu, protože jsem věděla, že mě to ani nebude bavit – na jaře mě to bavilo víc – a navíc bych fakt nerada běhala ve tmě, která je teďka už od začátku října skoro.

 

Naštěstí ten druhý lockdown nebyl zase až tak dlouhý, takže jsem se brzo vrátila k posilování a řekla bych, že jsem ani nepřišla o žádný progress (pro info – stále cvičím pro radost, ale zkrátka mě nebaví, když už jsem zvedla tolik a tolik kg a potom vidím že to zase nedám).

 

Cvičila jsem celé léto a fakt hodně mi cvičení pomáhalo, hlavně když jsem se učila na státnice – to jsem se učila skoro celý rok. No a teďka nám ty posilovny zase zavřeli. A já jsem se vrátila k Blogilates, taky strašně miluju (ale to bylo konstantní, s posilovnou i bez) cvičení s Pavli Kulichovou a našla jsem taky cvičení s Pamelou Reif, které je většinou bez závaží nebo s nějakými jednoduchými činkami a které mě dokáže taky pěkně odvařit. Na koleji cvičím především s vlastní vahou nebo s gumičkami – mám jenom takové jednoduché z Kauflandu, doma cvičím s mými činkami – mám 1kg, 2kg, 4kg 5kg a pak nějaké neidentifikovatelné váhy od táty (ty jsou absolutně socialistické, fakt jsou to prostě kusy želez na tyčích). A pak mám ještě závaží na kotníky o váze 2 kg a kettlebelly 6kg a 10 kg (k Vánocům si přeju další, alespoň 14 kg kettlebell).

Takže teďka moje cvičení vypadá většinou tak, že si dám jedno cvičení na rozhýbání (většinou nějakou Pamelu Reif), potom si dám cvičení na zadek, cvičení na břicho a cvičení na ruce. Většinou kombinuju Blogilates, Pamelu Reif, občas se navrátím i k Runtastic a taky cvičím třeba podle Aničky Faltové a tak nějak, co mě cvrnkne do nosu.

 

Tady postuju svůj cvičící playlist: https://www.youtube.com/playlist?list=PLa7zbm2xBA11s8H58m-Ooi8vn1c2PseH8

 

Mějte se krásně!

Zpět na blog – část druhá – partnerský život

Po mém navrácení se na blog jsem začala s prvním dílem, kde jsem se snažila ve zkratce popsat můj studijní a částečně taky pracovní život. Dneska chci napsat něco o mém partnerském životě. Na blogu jsem psala článek po půl roce vztahu, a to jsem zcela určitě měla růžové brýle, protože půl roku vztahu je jako nic. Ono teda ani ty tři roky nejsou nic moc.

My jsme teďka s přítelem už spolu tři roky. To už je docela nějaká doba, minimálně už určitě člověk není tak zamilovaný, jako tomu bylo na začátku. I když mně to popravdě asi víc vyhovuje takhle. Nemyslím si tedy, že člověka dokonale poznáte po 3 letech, každopádně poznáte ho určitě víc do hloubky. Já si však myslím, že někdy nepoznáte člověka ani po mnoha letech společného žití, navíc se obvykle negativní vlastnosti lidí prohlubují, takže to nejsou příliš nadějné vyhlídky.

Když se tak nad tím zamýšlím, tak paradoxně důvod, proč jsme stále spolu je asi ten, že jsme oba takoví pesimističtí a málo sebevědomí. Já bych určitě nesnesla člověka, který je přehnaně optimistický, alespoň tedy v některých aspektech. Občas se taky snažím být pozitivní, ale myslím, že to celkem dobře maskuju. 😀 Přítel tvrdí, že jsme spolu vydrželi proto, že se sneseme. Což je taky možnost. Já totiž moc lidí nesnesu. Obecně mi lidi vadí čím dál tím víc. Čím jsem starší, tím víc mi lidi vadí.

Přítel moc nechce, aby byl nějak zveřejňovaný, což já plně chápu a respektuju. Nebudu tady proto vypisovat žádné konkrétní informace o něm. Chci spíše obecně říct něco o tom, jak se cítím ve vztahu a obecně co jsme spolu prožili.

 

Jsme spolu už tři roky a zrovna nedávno jsem se dívala na fotky z našich výletů a výletíme teda docela často. To je jedna z našich společných zálib. Nejvíce cestujeme po České republice, respektive výlučně cestujeme po České republice, ale přítel by chtěl cestovat více a i za hranice. To je jedna z věcí, na níž se neshodneme. Já bych tedy taky chtěla občas vycestovat i za hranice, ale tak nějak v průběhu času se mi to zdá obtížnější a náročnější než kdy dřív. Nemáme taky tolik peněz, abychom je vyhazovali za luxusní dovolené. Naštěstí přítel je vychován hodně turisticky, takže spolu většinou jedeme do nějakého koutu republiky, kde jsme ještě nebyli (což v jeho případě je těžké, protože jak se tam dostaneme, tak si vzpomene, že už tam vlastně byl s rodinou) a tam si uděláme výlety, procházíme se, dobře se najíme, chodíme po památkách. A mně to tak docela vyhovuje. Jasně, že každý touží po drahých, luxusních dovolených a ne, že bychom si občas nedopřáli něco dražšího, ale je pravda, že takhle na výletech více poznáte charakter toho druhého. Když jste vyčerpaní a na pokraji sil, začne se objevovat skutečný charakter.

 

Co na něm oceňuji nejvíce? Určitě jeho klid. Mám strašně ráda takové to zázemí, které v jeho náruči mám a vím, že mě vidí jako hezkou a chytrou ženu. Dost mi tím zvedá sebevědomí. Navíc si myslím, že je upřímný, a i když ho občas musím popostrkovat, aby řekl svůj názor, vím, že si nebude vymýšlet. Je taky dost nenáročný, popravdě, a to třeba co se týče jídla, ačkoli rádi spolu poznáváme nové chutě a strašně moc spolu jíme. Například po státnicích jsme si udělali výlet na running sushi, kde jsme byli oba dva poprvé. No, to byly pro nás orgie. Taky rádi vaříme, ráda bych řekla spolu, jenomže přítel když se nadchne pro vaření, tak spíš vaří on než já. Takže já připravím suroviny a on pak u toho stojí, míchá, přidává ingredience a ochutnává. Ale myslím, že to je docela vyvážené. Zatím se i docela snaží pomáhat mi i například při úklidu, ale taky ví, že já si většinu věcí ráda udělám sama. Jenom občas využiju jeho služeb, ačkoli vím, že správně má žena muži ukázat, že jeho pomoc taky občas potřebuje.

 

Hodně se mi líbí, že máme obecně dost podobný náhled na svět. Vím, že jsme oba hodně racionální, neděláme si iluze a ano, jsme ty typy, které docela dost řeší i peníze a já jsem ráda, že se nejenom o tom bavíme, ale že také řešíme tyhle záležitosti spolu. Myslím si, že to je dost důležité. Nemusím mít přehled o tom, kolik vydá na svoje hobby, ale chci například vědět, jak se podělíme o společné výdaje nebo když se jde na nákup, tak kdo platí. I když ono po nějaké době už nejde dělit peníze tak úplně na „moje“ a „tvoje“ a už vůbec nelze říct „ty jsi to platil minule, tak teď to budu platit já“. Jo a fakt to u nás nechodí tak, že kdykoli jdeme ven na jídlo, tak platí on. Je to půl na půl a není v tom žádná falešná snaha o to, být samostatná. Věřím tomu, že se máme o výdaje dělit, pokud to jde tak co nejvíce rovným dílem.

 

Mám taky ráda starostlivost, se kterou se mnou jedná, když mi například není dobře nebo když mám trápení. Vím, že mu můžu říct všechno a skutečně mu říkám téměř vše. Trošku nevýhoda u chlapů je, že když chcete slyšet jejich názor, tak to z nich musíte páčit, ale nesnažím se to dělat nijak často, chápu, že mě poslouchá jen napůl a chvála bohu za to, protože těch slov, co já nakecám za den, z toho by skutečně jednomu praskla hlava. Je pravda, že když zato nějak reaguje, tak je to věcné a má to hlavu a patu, najde jádro problému a řeší ho. To je super. (To je takový klasický rozdíl mezi muži a ženami, že ano?)

 

Co je podle mě hodně důležité, tak je náhled na budoucnost. Přítel mi říkal, že věci jako počet dětí, kde bydlet atd. jsou i pro něj dost důležité. Už co jsme se poznali, tak věděl, že chce děti a myslím, že dost tíhne k takovému tomu klasickému rodinnému modelu. Což je dobře. Já si myslím, že v tom mám také jasno a shodli jsme se na základních otázkách, i když někdy to bylo trošku náročnější. Jsme každý z jiného města a potkali jsme se při studiích v Praze, což je asi typický model spousty párů. Takže samozřejmě otázka budoucího společného bydlení byla jedna z důležitých. Bohužel v téhle věci člověk musí být extrémně racionální a zvážit i věci typu zaměstnání a děti a zda nebude potřebovat pomoc rodičů, protože to je docela potřeba v budoucnu a hodně se od toho bude odvíjet. Zatím tedy bydlíme v Praze, chceme tu nějakou dobu zůstat, udělat si případně malý doktorát (JUDr.), pokud se situace bude vyvíjet slibně a poté se uvidí. Samozřejmě už mi tak trochu tikají hodiny, respektive si to o dost víc myslí moje rodina než já. Každopádně mi v září bylo 25 let, a to už je čtvrt století. A všichni přece dobře víme, že takhle ohebné to tělo nebude vždycky.

 

Ale když už jsou spolu lidé 3 roky, vyprchá samozřejmě počáteční zamilovanost. Nemyslím si, že by to bylo na škodu, člověk je střízlivější, ale samozřejmě se taky na věci dívá daleko jiným pohledem. Takže už jsou zvýrazněny všechny partnerovy chyby. Na druhou stranu je zase pravda, že jsme zatím nedospěli do stavu, kdy bychom se nějak hodně moc pohádali. Objeví se mezi námi nějaké nesrovnalosti, ale naštěstí jsme zatím schopní to vyřešit rozumně. Nebo alespoň dostatečně rozumně na to, abychom se nějak extrémně pohádali.

Co o sobě vím, že jsem v tom špatná a měla bych na tom zapracovat je moje panovačnost a sklony vždycky si prosadit svou vůli. Přitom mi ale záleží na tom, aby to nebylo proti vůli partnera, jenomže taky nemám ráda takové to „chození kolem horké kaše“, takže pokud se něco řeší a přítel na to nemá nějaký vyhraněný názor, tak se to většinou řeší po mém, protože prostě nesnáším, když je někdo nerozhodný a neví, co chce. Ne teda, že bych to vždycky věděla i já, ale určitě jsem o dost rozhodnější.

 

Je taky velká pravda, že obecně musí člověk do vztahu dost investovat. Byť by se jednalo pouze o ten čas, co spolu trávíte, a to nejenom proto, že chcete, ale taky proto, že pokud ho spolu trávit nebudete, tak prostě ten vztah bude částečně poškozován. My máme trošku problém, že máme odlišný vkus třeba na filmy nebo na hudbu, takže se snažíme například v současné době trávit čas sledováním nějakého seriálu, ale musíme pečlivě vybírat, aby se to líbilo oběma. Docela time-consumming je taky řešit, kdy budeme spolu, jestli pojedeme na víkend k rodičům jednoho z nás a samozřejmě to vyvrcholí v takových obecně náročných obdobích, jako jsou třeba Vánoce – což nás mimochodem zase brzy čeká. Máme štěstí, že jsme si, řekla bych, s rodinou toho druhého docela sedli a nemáme (doufám že ani mít nebudeme) žádné konflikty. Ale jasně, zatím tak nějak není moc o čem mít konflikt.

 

Jako velkou výhodu vidím to, že spolu můžeme bydlet na koleji, protože nejenom, že nemusíme řešit, jestli se vůbec uvidíme (my se spíš vidíme pořád a na stísněném prostoru), ale svým způsobem už jsme si vyzkoušeli spolužití. A řeknu vám – ani pár spolu dlouho nevydrží v pokoji o necelých 12 metrech čtverečních. Brzy se asi přestěhujeme do nějakého bytu, tím samozřejmě se vyřeší spousta věcí, ale určitě to taky bude období, kdy se bude řešit zase odlišný vkus nás dvou. Ale taky už se na to těším.

 

Já jsem totiž zjistila, že jsem typ člověka, co sice nenávidí lidi čím dál tím víc, ale na druhou stranu nemůžu být sama. Já bych se určitě zbláznila, kdybych tohle období nemohla trávit s rodinou nebo s přítelem. Nemyslím si zase ale, že by člověk to partnerství měl nějak lámat přes koleno – občas si zavzpomínám i na doby, kdy jsem byla sama a ve spoustě věcí to bylo taky super. Akorát trochu pochybuji, že jsem někdy byla stoprocentně schopná „být jenom sama se sebou“. Už i teďka mi chybí schůzky s kamarádkami nebo se vidět s jinými lidmi.

 

Ale jinak si myslím, že je super, když máte někoho, kdo je nejenom váš partner, ale taky kamarád. Protože reálně, z mého přítele se nuceně stal můj nejlepší přítel. A strašně mi vyhovuje, že mu můžu všechno absolutně upřímně říct a že je tady vždycky někdo, komu můžu vymluvit do hlavy díru. 😊

Mějte se krásně! 💝

Zpět na blog – část první – studijní (a pracovní) život

Takže, naposledy jsem sem psala něco o prokrastinaci před klauzurami. Hmm, a to už jsou dobré dva roky. A mezitím už se stalo víc než jenom ty dvě klauzury, co jsem měla před sebou v září/říjnu 2018 (což byly klauzury z občanského a obchodního práva). Mezitím se udály i klauzury z trestního a správního práva a spousta dalších zkoušek a hlavně oboje státnice! A téměř dopsaná diplomová práce!

Na právech na Univerzitě Karlově totiž máme státnici tzv. veřejnou, která se skládá z trestního, správního a ústavního práva a státnici tzv. soukromou, která se skládá z občanského práva hmotného, občanského práva procesního a z práva obchodního. No a tohle všechno už mám za sebou. Přesněji řečeno sotva dva týdny nazpět jsem zvládla soukromou státnici. No a v únoru/březnu, předtím, než se všechno zavřelo, jsem i odvedla docela velký kus práce na svojí diplomové práci. Není ještě kompletně hotová, musím ještě udělat důkladnou korekturu a zkontrolovat všechny ty nechutné věci, co musíte udělat na konci diplomové práce – kontrola zdrojů a citace a zkratky atd., ale už je snad to nejhorší za mnou.

Je to fakt zvláštní. Pět let na škole, uteklo to jako voda. A dalo mi to samozřejmě spoustu věcí, i když bych řekla, že obecně pobyt v právnickém prostředí toho taky ve mně dost zabil. Hlavně člověk ztratil iluze, že to bude tak jednoduché. Pro někoho, kdo dosud neměl větší problémy se školou a ani s ničím jiným byla hlavně právnická praxe dost náročná. Ne tedy, že bych toho zatím zase tolik prakticky zvládla, ale tři roky v advokátní kanceláři a měsíc na stáži na Nejvyšším správním soudu, kam jsem dojížděla každý den z Prahy do Brna (nebylo to celý měsíc, jenom dva dny v týdnu, ale i takto bylo dost vyčerpávající) a potom ještě 10 měsíců na úřadě jakožto právní asistent řešící přestupková řízení, myslím, že už jsem toho něco málo zažila.

Škola mi ale taky dala spoustu super věcí, hlavně spoustu známých a kamarádů, které bych jinak nepoznala a taky přítele, s nímž už jsem oslavila tříleté výročí (no, oslavila, vzhledem k tomu, že „výročí“ bylo asi dva týdny před státnicemi, tak jsem mu jenom připomněla, že máme výročí). A je to stále skvělé, řekla bych. O tomhle aspektu asi v dalším příspěvku. Co dalšího mi škola dala? Tak doufám, že i nějaké znalosti a vědomosti, i když to ani tak není dané školou jako takovou, protože práva jsou hodně o samostudiu, nikdo vám tam ty vědomosti do hlavy nelije, spíš si je tam lijete sami. Ale i to má výhody. Obecně mi studium na škole mimo bydliště dala určitou míru osamostatnění se, určitý nadhled, řekla bych. Zcela nepochybně jsem se změnila, nevím, jestli k horšímu nebo k lepšímu, každopádně změnila.

V současné době si hledám novou práci. Vzhledem k tomu, že nemám ještě titul, protože musím obhájit diplomovou práci a složit oborovou zkoušku, je to trošku těžší. Byla jsem teď naposledy zaměstnaná na úřadě a byl to velký rozdíl oproti práci v advokátní kanceláři. Práce v advokátní kanceláři mi dost pochroumala sebevědomí, které nikdy nedosahovalo závratných výšin a následná stáž na Nejvyšším správním soudě i práce na úřadě mě zase trošku uklidnila. Jsou to opravdu jiné světy. V dobrém, řekla bych. Na úřadě mi chyběla troška akce, v advokátní kanceláři zase člověk musel být neustále na příjmu a volného času moc nebylo. Takže teď se snažím jít nějakou „zlatou střední cestou“, tak uvidíme, zda se mi to podaří.

Jak se tak blíží konec školy (a že i kdyby nebyla ta korona, tak ani tak se tam v posledním roce moc nezjevím), tak na jednu stranu se těším, že to budu mít za sebou, na druhou stranu mi to už teď trochu chybí. Dřív jsem tedy byla větší šprtka, teď už to není tak horké, spíš jsem čím dál tím línější, ale ta budova a vůbec takové to školní prostředí má určitě něco do sebe. No co, třeba nakonec fakt zkusím doktorát (myslím tedy malý doktorát, tzv. JUDr.) a nějakým způsobem budu pokračovat. Ale popravdě už se i dost těším, až zase budu pracovat, tentokrát už snad na plný úvazek, protože přece jenom chce člověk už ty znalosti nějak zužitkovat a hlavně mít nějaký příjem a budovat si svůj život. Tedy ne, že by to předtím nešlo, ale chápeme se.

Trošku se tedy bojím toho, jak to bude v nejbližší době v souvislosti s krizí, kterou teď zažíváme – jak se to odrazí v našich pracovních životech? Určitě bude méně práce. Například co se týče advokátních koncipientů, kteří si s rostoucí hospodářskou situací začínali konečně přicházet na lepší peníze (jakože v advokacii se to u koncipientů fakt pohybuje někde mezi 20 – 50 tisíci, takže se jedná o poměrně širokou škálu a není zde možné nějak paušalizovat), ale už se dost začíná mluvit o tom, že jim to spadne. Takže pokud chce někdo něco stabilnějšího, tak asi ta státní správa. Ta ale taky začne utahovat kohouty. Asi nás nečeká moc veselá doba, ale tohle určitě člověk nechce slyšet, když je absolvent a vychází školu, že ano?

                Na druhou stranu je pravda, že pořád věřím tomu, že s právnickým vzděláním a s trochou odvahy se člověk uživí snad vždycky. Což je tedy taky jeden z důvodů, proč jsem nakonec šla na práva. Vždycky se hodí mít přehled v právním systému, zvlášť čím nepřehlednější je, a pokud to člověk zvládne (a je to lehčí, než byste si mysleli, stačí pamatovák a nervy z oceli co se týče učitelů, určitá zarputilost a neodbytnost), myslím si, že to je velmi dobrá průprava do života.

Už teď není zase tak jednoduché sehnat práci. Respektive: pokud chcete na úřad, tak musíte mít ukončené vysokoškolské vzdělání. Což já zatím nemám. Pokud chcete do advokacie nebo jinam do soukromé sféry, tak samozřejmě můžete, ale je tam samozřejmě o to větší tlak na výkon. Takže já teďka jsem v situaci, kdy sice budu mít školu za nějaké tři měsíce ukončenou, ale v současné době mě ještě na úřad nevezmou a víte, jak to je s pohovory – než se to domluví, než to bude vyhodnoceno, uplyne zkrátka spousta času. Takže si říkám, že ten můj plán, jak si v pohodě udělám diplomku a mezitím seženu práci, možná nebyl zase tak super. Nevím, uvidím, jak to půjde. Asi bych se neměla trápit, že nemám hnedka práci, ale po tom učení na státnice a po té, co jsem vlastně 4 roky v kuse při studiu pracovala, se nyní cítím nevytížená.

No, aby toho nebylo málo, tak jsme se s přítelem přihlásili na ČZU. Studujeme tam jeden obor, který je dost podobný právu a alespoň podle mě je to docela zajímavý obor a třeba kdybychom ho vystudovali, tak si myslím, že by to bylo fakt super. Ale uvidíme, jak vše půjde, protože kdyby se mi čirou náhodou podařilo získat práci už teď, tak se samozřejmě pokusím co nejrychleji zapojit do pracovního procesu. Ono vypadnout z něj je už tak špatné na těch pár týdnů, co jsem se učila na státnici, ale kdyby to mělo trvat skoro půl roku, tak to nevím, jestli bych to vydržela, jestli bych se neukousala nudou.

Samozřejmě mám i zadní vrátka, respektive spíše plán B – pracovat do konce ledna na nějaké administrativní brigádnické pozici a potom se od února přihlásit někam na úřad aspoň. Na úřadě je to jistota a často je to taky docela zábava. Je to samozřejmě absolutně jiný svět od soukromé sféry, ale myslím, že každý z těch světů má něco do sebe.

Takže studijně docela dobré, pracovně teď nic moc. Uvidíme v polovině října, zatím bych řekla, že je ještě dost brzo to nějak přehnaně řešit (státnici jsem měla 21. září). A uvidíme, kam bude následně moje „kariéra“ směřovat. Já to vidím tak, že bych si ráda udělala nějakou z těch zaměnitelných zkoušek, i když to je prý absolutně jiný level, než státnice – je to samozřejmě daleko těžší. Ale i kdyby člověk zůstal ve státní správě, musí alespoň zvládnout úřednickou zkoušku, takže každopádně je přede mnou ještě nějaké to učení. V právu se totiž člověk musí vzdělávat konstantně, jinak to nejde.

Vzhledem k tomu, že nemám moc co přidat ohledně mého studijního života (leda fotky výcuců a učebnice, ale to asi nikoho nezajímá), tak přidávám jenom fotku z večera před státnicemi, kdy jsem si připravovala propriety. Černou roušku, silonky, sukni, energeťák (pachuť energeťáku mě provází celých pět let, protože spolu s guaranou jsou to moje placebo doplňky pro bystřejší mozek), guarana a plátěná taška na všechny ty výcucy, co si s sebou nosím ke zkouškám v domnění, že se ještě něco naučím.

Mějte se krásně!

 

Trocha prokrastinace před klauzurami (zhodnocení těchto prázdnin)

Čas strašně letí, když má člověk školu a práci a spoustu věcí k řešení. Takže jsem samozřejmě neměla moc času se vykecávat. Zkoušky byly opravdu náročné, ale zvládla jsem téměř všechno, co jsem měla (chybí mi nyní pouze Bytové právo, které budu dodělávat nyní v září). A o půl měsíce později již klauzury z občanského a obchodního práva.

Ale padla na mě nějaká melancholická nálada, tak nějak se po dlouhé době zastavuji a mám čas trochu přemýšlet. Spousta věcí se v mém životě změnila, a další změny mají nastat, takže je čas na takové kratší bilancování. Pro mě bilancování vždy spíše souviselo s tím školním rokem než s kalendářním, a protože se mi škola opět blíží, je asi ten nejlepší čas sem něco napsat. (A co si budeme povídat, za dva dny mi je dvacet tři let, a to je asi taky určitý čas k zastavení se.)

Asi to nebude dávat moc smysl, ale v poslední době jsem přemýšlela o tom, jak se lidé mění. Já jsem třeba z určitého úhlu pohledu o hodně jiný člověk, než jsem byla před rokem (to jsme s mým miláčkem teprve začínali) a celkově se hodně změnily některé moje záliby a návyky. Hodně jsem teď pryč od rodiny, jsem téměř pořád v Praze nebo teď přes prázdniny jsem se cítila tak, jako bych vlastně ani žádné zázemí neměla, to byly pořád nějaké výlety.

Byla jsem v Chorvatsku, na návštěvě u rodiny mého přítele v Mostu, na dovolené v Rakovníku, na pracovním zasedání ve Zvíkově a na jednu stranu si říkám, že jsem si ty prázdniny vlastně vůbec neužila, na druhou stranu to byly nejnabitější a nejlépe užité prázdniny za asi celý můj život. Celkově jsem se svým životem docela dost spokojená, navštívila jsem spoustu krásných míst a chtěla bych se o ně podělit aspoň na fotkách níže:

Chorvatsko - červenec 2018

Něco málo z dovolené a výletů miláčka u nás v Libereckém kraji:

U dědy je nové koťátko:

Návštěva v Mostu:

Křivoklát a Krakovec:

Zvíkov:

Kačina a Kutná Hora:

No jo, bylo toho hodně. Není ani divu, že když mám čas se zastavit a bohužel povinnost navrátit se trochu do starého běhu věcí (do práce jsem samozřejmě chodila, ale škola absentovala), tak se cítím nostalgicky. 

Mějte se krásně!♥