Dovolená v Tachově (7.8. - 14.8.2016)

Ahoj,
tak jsem tu konečně s článkem o naší dovolené v západních Čechách. Samozřejmě jsem se k sepsání mých zážitků dostala až ve chvíli, kdy se mám učit na zkoušku, takže - ať žije prokrastinace!

Dovolenou jsme vymýšleli dlouho, ale k zabookování ubytování jsme se dostaly až nějak koncem července. Naštěstí měli místo ještě přesně tak, jak jsme potřebovali. Tenhle rok jsme ani neuvažovali o dovolené v zahraničí, nejenom že se bojíme, ale minulá dovolená v zahraničí nebyla nejlevnější, tak jsme to museli vykompenzovat.

Tenhle koncept dovolené nejvíc vyhovuje mně a mamce, protože bylo naplánováno objíždění hradů a zámků. Táta by určitě víc ocenil válení se na pláži (a já jsem se cítila trochu provinile, když musel objíždět zámky v okolí 150 km od Tachova), ale nějak to vydržel. Moře mu ale chybělo tak, že by si nejradši ještě tenhle rok zajel do Chorvatska.

Neděle 7.8.2016
Z domova jsme vyjeli kolem deváté hodiny, abychom byli kolem poledne v Tachově. Cesta proběhla docela dobře, až na zdržení se u Prahy (klasika), kde jsme ji nechtěně museli objet přes Jižní spojku, protože jsme zapomněli hnedka odbočit.
Když jsme přijeli, stihli jsme ještě odpoledne navštívit Tachovský zámek.

 Stihli jsme se také podívat na památník bitvy u Tachova a na rozhlednu, která stojí poblíž.

Pondělí 8.8.2016
V pondělí jsou památky zavřené, takže jsme se rozhodli, že pojedeme do Plzně. V Plzni jsem v životě nebyla, věděla jsem jenom, že to je 4. největší město v republice a dále mi nabíhají asociace: Škodovy závody, pivo, myslím, že to také bylo Evropské město kultury roku 2015 (jestli to není přesně, tak se omlouvám). Já jsem hlavně tabulkový a číselný typ, takže jsem nejvíc přemýšlela o tom: 4. největší město (ve srovnání s Libercem, který by měl být 5. největším městem). Myslela jsem, že třeba táta by stál o návštěvu pivovaru, ale nakonec jsme se do pivovaru vůbec nepodívali (jaká ostuda!).

Ten den bylo nádherně a našim cílem se stalo náměstí Republiky s kostelem sv. Bartoloměje. Poté jsme se po Plzni trochu prošli, viděli jsme například krásnou velkou synagogu, několik památníků osvobození americkou armádou a nakonec jsme našli i plzeňskou právnickou fakultu (na tu jsem vlastně taky dost myslela, protože jsem tam taky mohla chodit).

Potom navečer, když jsme z Plzně přijeli, jsme si udělali procházku do Tachova a viděli jsme tam tuto věž, o které fakt nevím, k čemu slouží, ale pěkně se fotografovala.

Úterý 9.8.2016
Zato v úterý bylo tak hnusně, že se nám skoro ani nikam nechtělo, Ale jelikož jsme disciplinovaní, jeli jsme dle plánu do Mariánských Lázní a na zámek Kynžvart. Kynžvart jsem chtěla už strašně dlouho vidět, ne tedy, že bych nějak zbožňovala Metternicha (zvlášť když to byl nepřítel Napoleona), ale fascinuje mě empír i klasicismus a Kynžvart odpovídá mým představám o tom, jak by mělo vypadat sídlo.

V Mariánských Lázních jsme taktak stihli zpívající fontánu a vlastně jsme si to tam jenom tak zběžně prohlédli, protože brzy začal strašný slejvák. Nejdříve jsme se krčili pod jednou markýzou, ale potom jsme se odhodlali a v největším dešti běželi k autu, které jsme chytře zaparkovali na kraji města. Ale mně se Mariánské Lázně zas až tak nelíbily. Mnohem víc se mi líbil Kynžvart.

Bohužel jsme tam přiběhli ještě když trochu pršelo, takže z parku nemám ani jednu fotku, pořád jsme se museli schovávat pod střechou.

Pro mě jedna z nejzajímavějších fotek je fotka tohoto stolu. ↑ Je to totiž stůl, u něhož se podepisovaly smlouvy na Vídeňském kongresu. Na Kynžvartu bylo hodně sbírek, nejenom exotických věcí například z Japonska, nebo diplomatických darů samotnému Metternichovi, ale i věcí jako např. bomba, která měla být hozena na Ludvíka Napoleona - Napoleona III. (kterou jsem ale bohužel nezahlédla, a jak jsem se snažila!) nebo třeba medailonek s pramenem vlasů Napoleona Bonaparta. Obdivovala jsem také druhou manželku knížete Metternicha, která měla extrémně štíhlý pas (a taky zemřela už při prvním porodu) a k vidění byly i obrazy Napoleona, Josefíny a Orlíka.

Kvůli tomu hnusnému počasí se nám chtělo extrémně spát, takže jsme si já a taťka dali kafíčko a zákusek v zámecké kavárničce. Mňam!

Ten den už jsme nic nepodnikli, bylo otřesné počasí a byli jsme promočení.

Středa 10.8.2016
Na tento den byla naplánována návštěva zámku Horšovský Týn a vodního hradu Švihov. Počasí zase nebylo nejlepší, člověk se pořád jen bál, aby nezačalo pršet. Naštěstí jsme to vždy vychytali tak, že když pršelo, většinou jsme seděli v autě.

V Horšovském Týnu jsme se podívali i do kuchyně a do vedlejších místností, které slouží jako skladiště a je tam mnoho zajímavých věcí, které návštěvníci většinou nevidí.

Taky tam měli tohle ↓ udělátko, sluneční hodiny, které když bylo pravé poledne, zapálily doutnák u malého děla a výstřelem tak přivolaly rodinu k obědu.

V Horšovském Týně jsme měli taky asi nejlepší oběd celé dovolené:

Pak jsme přejeli na vodní hrad Švihov.

Mě hrady zas až tak neberou, protože na nich většinou nic moc není. To mamka je milovnicí hradů, protože ji zajímá středověk. Švihov byl ale pěkný, dost zachovalý a v tom počasí správně vlhký a oslizlý.

Ale existují tam i hezká místa:

Čtvrtek 11.8.2016

Naplánován byl zámek Kozel a poté jsme nic naplánováno neměli, takže jsme uvažovali o Plzni. Nakonec ale došlo na klášter v Kladrubech.

 Na loveckém zámku Kozel byl ten nejkrásnější empírový nábytek - takový, který se mi nejvíc líbí a je nejtypičtější - černozlatý.

 Dole pod zámkem se nacházelo jezero, kde bylo mnoho kachen a labutí. V tu dobu už bylo trochu větší teplo, ačkoli ráno mi mrzly v teniskách nohy. Celý den ale bylo dost větrno, ačkoli na pohled bylo slunečno.

 Následovala prohlídka kláštera v Kladrubech, kde hlavně jejich kostel byl nádherný. Některé části nebylo možné fotit. Viděli jsme i refektář, prostory pro mnichy a byt opata. Ale ten kostel byl stejně nejhezčí, mimochodem myslím že zrovna tam byla točena scéna z pohádky Tři bratři (jak křtili Růženku).

(Jo, pletli se mi tam lidi. :-)

Pátek 12.8.2016
Pátek byl zasvěcen návštěvě zámku Bečov nad Teplou a hradu Lokti. Na zámku v Bečově se nachází relikviář sv. Maura, jediný domečkový relikviář na východ od typického místa uložení refektářů (většinou Belgie, Německo). Však tento zámek také patřil belgické rodině, která se ale zapletla s nacisty, takže jí byl majetek znárodněn. Oni se však nedali a chtěli získat relikviář - který zakopali někde v kapli - zpět do svého vlastnictví a proto vyslali jednoho Američana, aby ho na ČSSR získal. Avšak dříve ho našli místní policisté a tak bylo odhaleno, že se ho chtěla původní rodina zmocnit.

Relikviář jsme si nemohli vyfotit, dokonce jsme byli upozorněni, že pokud si někdo nevypne mobil, spustí se alarm, který zavolá policisty z Karlových Varů a dotyčný si bude muset výjezd zaplatit. To je myslím nejdůraznější a nejúčinnější upozornění, jak nezapínat mobil během prohlídky. Není se čemu divit, relikviář je druhý nejvýznamnější předmět po korunovačních klenotech, které jsou významnější a dražší jenom tím, že jsou symbolem české státnosti. (více o relikviáři např. zde)

A z Bečova jsme vyrazili na hrad Loket. Ten mi už zdálky připomínal Český Krumlov (myslím, že se mu i říká Český Krumlov západních Čech):

 Hrad Loket stojí na dokonalém ostrohu nad řekou, je to pravý hrad v tom slova smyslu, jak si to představíte. Kolem něj se rozkládá malé městečko, kde se právě obyvatelé chystali oslavit nějakou slavnost na počet Karla IV.

Výhodou tohoto hradu bylo, že si ho člověk mohl projít sám, od věže až po mučírnu dole ve sklepeních. A ta mučírna a celkově ty kobky (všechno, až úplně dolů se dalo projít + záchody byly u mučírny, taky skvělé :-) byly tak strašně reálně naaranžovány, že jsem se bála. Já se často bojím, ale tohle byl fakt hnus nejvyššího kalibru. Měli tam i takové panáky, kteří znázorňovali různé typy mučení (někteří se i hýbali!) a i štítky s popisy jednotlivých druhů mučení.

Naopak výhledy z věže byly překrásné.

Loket mi připomínal Český Krumlov i změtí turistů - byli tam Němci, Rusové, Japonci a další.

Sobota 13.8.2016

V sobotu mělo být zase vedro. Trochu jsem to podcenila a vzala si dlouhý rukáv. No a nakonec bylo kolem 26 °C. Jeli jsme do Domažlic na Chodské slavnosti. Myslela jsem si, že to budou prostě trochu větší Hejnické slavnosti, ale tohle je daleko větší záležitost. Nejenom těmi několika pódii, na kterých se střídá mnoho hudebních žánrů, Chody oblečenými do krojů a hlavně velkou spoustou stánků se specialitami Chodů i Plzeňského kraje. 

Od tatínka jsme s mamkou dostaly kameje, které tam prodávali.

(Moje je ta až extrémně velká modrá.)

Na Chodských slavnostech jsme si vyslechli vystoupení skupiny Dei Gratia, která hrála starou českou i latinskou hudbu. Potom jsme ještě zaskočili na vystoupení Konrádyho dudácké muziky, ale to hlavně kvůli babičce, které jsme tam koupili CD a knížku.

A to byl poslední den, kdy jsme někam jeli a něco zajímavého zažili. V neděli už jsme odjížděli a jak už to tak bývá, sbalit tolik věcí, co jsme si nakoupili, bylo daleko těžší, než si sbalit na cestu tam.

Já jsem byla s dovolenou spokojená. Mám sice ráda moře a přímořské ovzduší, ale v České republice je stále tolik krásných míst, která stojí za to navštívit, že člověk nemusí být smutný, když nejede na dovolenou do zahraničí. Právě naopak. Užívala jsem si ten pocit, že opět objevuji něco krásného z naší republiky.

Tak, a je to za mnou. A už bych se opravdu měla učit na tu zkoušku. Není sice nijak důležitá, ale kredity jsou kredity. :-)

Mějte se krásně!♥

Moje narozeniny a co čtu

Ahoj,
dneska mám narozeniny a ani nevím, jak je možné, že je za mnou další rok. Vždyť já se na 21 let absolutně necítím! Cítím se tak na 15, a když o tom přemýšlím, tak na něco to byla lepší doba. Ale popojedem, konec litování. (Což tak trochu souvisí s mojí recentní četbou, ale o tom později.)

Tohle je samozřejmě chlubící článek, kde chci především ukázat, co jsem dostala.

První dárek, pravděpodobně nejdražší a asi mi udělal největší radost. Už dlouho jsem chtěla něco takového, viděla jsem několik takových v Lidlu a ještě jsem to nevyzkoušela. Zítra si ale chci udělat smoothie z jablka, broskve, vlákniny, pšeničných vloček a mléka, tak uvidím.

Další dárek, taky mi udělal velikou radost. Mamka kupovala babičce taky antistresové omalovánky, a potom jsme viděli právě tyto v nějakém knihkupectví. A protože Cizinku jsme si s mamkou oblíbily, tak jsem byla obdarována antistresovými omalovánkami právě s těmito motivy. (Myslím, že do Prahy to bude ideální večerní odpočinek.) Mám doma navíc super cool pastelky Progresso, se kterými se maluje jedna radost.

A samozřejmě nikdy nesmí chybět něco sladkého - už pravidelně dostávám bonbonky Lindor. Jsou skvělé, je to opravdu kvalitní čokoláda a navíc mi jich stačí málo, protože jsou extrémně hořké.

Jinak mám samozřejmě ještě prázdniny, sice jsem ještě odevzdávala seminárku a budu mít 14. září ještě jednu zkoušku, ale snažím se minimálně nervovat. Nervování k ničemu není a vadí to i mojí pleti. Není to však jenom moje věčné nervování, co mi na sobě vadilo, ale bylo to i moje sebepodceňování a pocit marnosti. Rozhodla jsem se, že moje narozeniny budou tou nejlepší dobou to všechno změnit. Sakra, je mi 21 let, musím už snad být trochu dospělá!

Proto jsem se rozhodla, že si půjčím nějaké knížky, a opět formou samostudia (jako tomu bylo třeba s ájurvédou, která mi taky mnoho věcí objasnila) se pokusím uklidnit svoji duši. Půjčila jsem si proto dvě knihy:

které mi s tím snad pomohou. Začala jsem zatím s knihou Má trnitá cesta k radosti ze života a je to psané zábavnou formou a člověk se lehce s autorkou ztotožní (miluje čokoládu :-). Vím, že to někomu přijde divné a opovrhuje takovýmito knihami, ale mně jak takovéto knihy, tak i jiná forma motivace a inspirace strašně vyhovuje, je to věc, která mě hodně nabudí. Jsem hodně orientovaná právě na psanou formu, takže takhle se ke mně ta motivace snáze dostane. 

Ale abych nečetla jenom takovéto duchovní a sebezlepšující kousky, půjčila jsem si taky něco pro zábavu:

Je to kniha Dobrý deň, pán Zola. Je psaná slovensky, do češtiny bohužel nebyla přeložená, ale slovensky to taky jde. Samozřejmě, že v češtině bych z toho měla lepší zážitek, ale jsem vděčná, že si to můžu přečíst aspoň takto.

Vděčnost je mimochodem téma, které je v knize od Malliky Chopry často skloňované. Nemyslím si, že bych byla málo vděčná, rozhodně pro mě byly užitečnější rady ohledně sebemrskačství a uvědomování si přítomnosti, místo nervování se s budoucností, nebo hůře - minulostí. Přitom bych už z ájurvédy měla mít vštípeno, že "minulost je mrtvá". A místo říkání si: "už zase dělám něco blbě" si mám spíše říkat: "už si zase nadávám, tak s tím přestanu". 

Je mi sympatické, že autorka je Indka. Nevím proč, ale z Indů a jejich filozofie mám velký respekt, jejich myšlenky mi připadají rozumné a přirozené. Tak se do toho zase zkusím trochu víc ponořit. 

To je pro dnešek všechno, ale příště (a snad to bude brzy) bude článek o mé dovolené v Tachově. Mám připravených asi milion fotek, tak to bude trošku na delší dobu :-).

Mějte se krásně!♥

Colours of Ostrava a co si OPRAVDU potřebujete vzít s sebou na festival

Ahoj,

jak to, že čas zase tak strašně utíká? Vždyť už je polovina července za námi a já opravdu nevím, kam všechen ten čas ulétl. Plánovala jsem, co všechno přečtu a zatím jsem se moc nepohnula. A vlastně i ostatní moje plány se tak nějak rozplývají (lenost pracuje, no :-). Ale co jsem rozhodně nemohla vynechat, byly Colours of Ostrava.

Já jsem trochu divná, protože vždy, když si naplánuju nějakou akci, tak se zpočátku strašně těším, potom jak se to blíží, tak jsem spíš na nervy a nakonec jsem vlastně ráda, že jsem to podstoupila.

Ještě před odjezdem jsem napekla Míša řezy a natrhala třešně, abychom měly nějaký proviant na cestu. Já jsem totiž přehnaně starostlivá a snažím se všechno pokrýt dopředu, jsem prostě plánovací typ.

Ve čtvrtek ráno jsem vstávala v pět hodin a nejradši bych rovnou zase usnula. Počasí bylo hnusné, pršelo nepřetržitě a já jsem už z myšlenky na tu dalekou cestu (přibližně 6 hodin) byla unavená. S Rubie a s Pavlou jsme však nějak vydržely a dotáhly se do vlaku. Jak to tak bývá, cesta tam utekla rychle. Možná to bylo i tím, že jsem se snažila co nejvíce spát.

V Pardubicích na nádraží jsme si koupily čerstvá ovocná smoothies a mně se na tom nejvíc líbilo právě to, jak se skvěle barevně doplňovaly.

 A cesta pokračovala dál. Z Pardubic přes Olomouc až do Ostravy. Naštěstí jsme měly místenky, jinak bychom si nesedly. Vlak byl plný mladých lidí cestujících do Ostravy.

 Mimochodem, to smoothie nádherně ladilo se Zolovým Člověkem bestie. (Příhodně se tento příběh odehrává ve světě železnic.)

V Ostravě jsme však narazily na problém. Vím, že jsem se ještě cestou na koleje kamarádky ptala, zda skutečně budeme bydlet na koleji a zajímalo mě, jestli jsme tam raději neměly zavolat. Ne, to jsem byla moc starostlivá a vystresovaná. Samozřejmě, koleje byly plně obsazeny a ještě nám bylo řečeno, že když se konají Colours of Ostrava, tak není v celém městě nikde místo.

Myslela jsem, že kamarádku zabiju, ale naštěstí si (i přes veškerou svoji sociální neobratnost) našla v Ostravě přítele. Já už jsem se tam dávala na modlení (naštěstí umím aspoň Otčenáš, zvládla bych i Zdrávas Maria), když jsme se dozvěděly, že budeme moci přespat u jejího přítele. Moje touha ji zabít trochu opadla a my jsme se mohly konečně začít pořádně těšit na festival.

Před tím jsme ale musely doplnit energii v restauraci/bistru, které se jmenuje Spice box. Hodně spicy tam byl i kuřecí sendvič, který spicy být neměl, ale vydržela jsem to. Bylo v něm hodně cibule a oliv, k tomu byly i pečené brambůrky a dva druhy omáčky.

Měla jsem Kofolu, asi po sto letech. Já ji zrovna dvakrát ráda nemám, ale ta poslední reklama je fakt nádherná, navíc když se považuji za vlastenku, měla bych ji pít pořád, že ano?

A už jsme jely do Vítkovic. Už zdálky jsme viděly věže, tyčící se nad okolí a já jsem se opravdu těšila. Líbí se mi, že tento areál nezničili (jako se to stalo třeba obchodnímu domu Ještěd v Liberci) a ačkoli o technice nemám ani páru (doslova), tak mě to svým způsobem přitahuje. Atmosféru tohoto areálu by určitě nejlépe popsal Emil Zola (ten by tam určitě strávil celé dny, abych se přesvědčil, jak se tam pracovalo), já to tak dobře neumím.

Ty fotky jsou skoro úplně stejné, nemohla jsem se rozhodnout, která je hezčí :-).

Byly jsme tam docela dost brzo, chtěly jsme si ještě očíhnout stánky a projít i celý areál. Bylo to tam všechno tak správně alternativní (až na stánky s alkoholem a linoucí se velmi mainstreamovou hudbu), stánky s prodejci z Fleru a různými diskuzními koutky.

V této budově se nádherně zrcadlil areál Vítkovic.

Již po půl sedmé jsme si našly místečko, zatímco Rubie (na fotce s květinovou čelenkou) šla zabrat nejlepší místo v první řadě. 

Nejdříve hráli Treacherous Orchestra. Byli to Skoti míchající tradiční skotskou a irskou hudbu s moderními prvky a byl to fakt nářez. Nikdy předtím jsem o nich neslyšela, ale mám pro tyto rytmy slabost. 

Potom byla hodinu přestávka a nám bylo jasné, že Rubie zůstane vepředu a bude zabírat místo na následující koncert - Tame Impala. O Tame Impala vím samozřejmě od Rubie a hráli fakt skvěle. Byla jsme k té jejich psychedelice trochu skeptická a kdybych stála někde přímo u podia, asi bych byla zdrogovaná už z jejich obrazového doprovodu. A ačkoli nebyli zmiňováni jako headlineři, rozhodně by si to zasloužili. Hrají zajímavou, netradiční hudbu a mně se to líbilo.

Ale samozřejmě, čekala jsem na M83. Dokonce jsem si dělala legraci, že jsem zaplatila 3.000,- Kč jenom abych slyšela Midnight City. Vím, že to je nejprovařenější písnička od nich a že ji zná asi každý, ale je to prostě nádhera. Navíc je to písnička, na kterou cvičím břicho (hlavně criss cross) a cvičící písničky mám vždycky zažrané pod kůží.

zdroj: Google

Mohlo mě napadnout, že většina písní bude z alba Junk, taky osvětlení bylo laděné do modro-růžova. A přiznávám, že jejich písničky moc neznám, mám svoje oblíbence, ale ti oblíbenci se mi po tomto koncertu doslova zažrali pod kůži. 

A pro mě úplným vyvrcholením byla samozřejmě Midnight City. Strašně ráda ji zpívám a miluju (jako asi každý) závěrečné sólo na saxofon. Já mám saxofon docela ráda a tady nádherně doplnil atmosféru. Až mi bylo líto, že jsem si zrovna na tuhle písničku nešla zatancovat, mám ji spojenou s pohybem a taky bych se zahřála.

M83 končili v 1 hodinu ráno a já jsme v tu chvíli ani neměla čas přemýšlet o tomto koncertu. Museli jsme se nejdříve dostat do postele a pak tu byl ještě pátek.

Tak nějak mi to došlo až včera večer. Že jsem je skutečně viděla, že jsem to všechno slyšela a že právě kvůli tomuhle koncertu se mi pořád vybavuje Go nebo Do it, Try it.

Byly jsme tam jednom jeden den, ačkoli já jsem měla koupený lístek na 4 dny (kupovala jsem ho v předstihu, kdy jsem si ještě myslela, že pojedeme na celý festival).

Ale teď už k vybavení na festival.

Já jsem si dlouho pletla náramky a chokery a vybírala šaty. Nakonec jsem byla nucena vzít si džegíny, tílko a džínovou košili a měla jsem si toho na sebe vzít víc. Colours of Ostrava nejsou žádná Coachella, a to bohužel ani line-upem, ani počasím. Vlastně snad na každých Colours prší (možná proto budou příští rok posunuté o týden dopředu a budou i v jiných dnech!) a tak je určitě nutné vzít si pláštěnku/nepromokavou bundu s kapucí. Kašlete na módu a vezměte si i pevné boty/holínky, které se mohou zašpinit. Na Colours sice až tolik bahna nebylo, ale i tak se to tam za deště nashromáždí.

Co se týče jídla a pití, čepovali tam zdarma pitnou vodu a jinak tam bylo plno stánků s jídlem i pitím, takže není nutné si s sebou nic brát. Spíš si myslím, že čím méně si toho člověk vezme, tím lépe. A jelikož jsme měly velký oběd, ani hlad jsme neměly. On to člověk nějak přežije, těch pár hodin.

Zato peněz si člověk musí vzít hodně, zvlášť, když si kupujete něco z merche nebo chcete i nějaký další suvenýr.

U vstupu nás sice kontrolovali, ale nebylo to nijak drsné, spíš naopak. Zdá se mi, že i alkohol bych pronesla, vlastně jsem pronesla i deštník. Měla jsem i pláštěnku a ta je fakt nedocenitelná. Pláštěnky tam i prodávali, jak říkám, Colours bez deště snad neexistují.

Celkově hodnotím Colours jako opravdu podařené. Co je trochu otravné, tak je cesta z Liberce, která trvá 6 hodin a zvlášť mezi Turnovem a Libercem se vlak nesnesitelně vleče.

Kdyby teď někdy zase M83 někde hráli, snad tam ještě teď zajdu. Ne, že bych do nich byla tak strašně zamilovaná, jako Rubie do Tame Impala (její lyrický a emotivní článek naleznete zde), ale tak nějak mě to s nimi sblížilo.

P.S. Přijedou příště Phoenix? :-)

Mějte se krásně!♥

Recept na odzamilování se, brunch s kamarádkou

Ahoj,

jako vždy přicházím s dalším článkem, když bych se měla na něco učit. Nyní to jsou České a československé právní dějiny. Ale nemohla jsem si pomoct, tentokrát je to fakt potřeba.

Jak už jsem zmiňovala o pár článků níže, stal se ze mě nepřítel lásky. A bylo to i kvůli tomu, že jsem na sobě začala pozorovat, že jsem tak zoufalá, že si hned všechno beru osobně a často se do někoho marně zamiluju a to je potom problém. Nechci se nechat strhnout ze své cesty a je pravda, že občas se prostě zamiluju, respektive si myslím, že jsem se zamilovala. Nechci být opět zraněná a proto si postupně vyvíjím systém, jakýsi recept, jak se odzamilovat.

Nebudu předstírat, že to je jednoduché, protože city (a zvláště láska) jsou chemickými reakcemi a myšlenkovými pochody, které lze stěží potlačit. Na druhou stranu, naše mysl je opravdu silná a je to hodně o tom, co my sami chceme a o co se snažíme.

Takže tu mám asi 6 rad, jak se "odzamilovat". Samozřejmě jsou moje rady "s ručením omezeným", jako všechny mé "služby". :-)

1) Moje rada č. 1 je určitě napsat si seznam pro a proti. Já si dělám tento seznam vždy, když se nemohu rozhodnout (takže často) a je to opravdu taková ta pomůcka, která se píše snad ve všech možných knihách, doporučeních atd. Podle mě je to extrémně účinná věc. Důkladně si sepište jak klady, tak zápory toho daného člověka. Nemusíte to mít během hodiny, můžete se k tomu i vrátit druhý den a doplnit to. Promýšlejte všechny možnosti, není špatné najít i dobré věci na tom kterém člověku (i když to se tak trochu liší podle toho, zda se s ním chcete alespoň přátelit, nebo ho nadobro vymazat ze života). Potom se ale hlavně soustřeďte na ty zápory, uvědomte si, že to jsou opravdu důležité věci, které by se ve vašem vztahu stejně vyhrotily a jsou to ty věci, které stojí mezi vámi, které vás na druhém štvou, které jsou překážkou ve vašem vztahu. Neříkejte si, že byste ty zápory překonali, že byste si zvykli nebo (nedejbože) se sami přizpůsobili jenom proto, abyste tomu druhému vyšli vstříc. Tady není čas na kompromisy.

2) Rada č. 2: vyslechněte si názor někoho zvenčí. Někoho, kdo vás dva nikdy neviděl dohromady a někdo, komu opravdu věříte, kdo vás dobře zná. Může to být kamarád/kamarádka nebo někdo z rodiny. Když tomu někomu popíšete toho člověka a jak to vlastně je, tak se vám sice může i stát, že bude tu marnou lásku podporovat, ale když to bude dostatečně kritický člověk a zároveň to s vámi bude myslet dobře, tak vám ukáže ten "vztah" v jiném světle, zamyslíte se nad věcí z jiného úhlu. Musíte si udělat odstup, ze kterého přehlédnete situaci, jako když vylezete na kopec, abyste se rozhlédli po okolí. Pohled jiného člověka pomůže, nebudete tak ovlivněni jenom svým vlastním názorem a nebudete si pořád dokola v hlavě opakovat tu samou písničku.

3) Písnička mě vede k bodu č. 3. Mně hodně pomáhá muzika, strašně ráda zpívám a vsadím se, že je mnoho lidí, kteří žijí muzikou, pomáhá jim uvolnit se a myslet trochu na něco jiného. Skoro se mi zdá, že jestliže jde o zapomenutí na člověka, nemusíte poslouchat nijak sofistikovanou hudbu, jste nyní ve složité psychické situaci, takže postačí mainstreamové písničky, nad kterými nemusíte moc přemýšlet. Moje nejoblíbenější (a zároveň "dřepovací") písnička je Same old love od Seleny Gomez. Jo, je to strašný mainstream, ale tahle písnička je nejemotivnější anti-love písnička, kterou znám. Dalšími mými oblíbenými písničkami jsou: Stitches, Me, myself and I, My silver lining, Bulletproof, Allein Allein, On my mind, Habits a  Lean on. (Aspoň já je tedy za anti-love považuju.) A samozřejmě nemůžeme zapomenout na hymnu písniček proti lásce, a to jsou Boty proti lásce.
+ Je v pohodě nadávat sprostě, vyřvat se. I když normálně nejste sprostí, tím víc vám to možná pomůže.

4) Rada č. 4 zní: zaměřte se na školu/práci/koníček/celkově na sebe. Jestliže studujete, nesmiřte se s průměrnými známkami, nesmiřte se s průměrnými výsledky. Nebojte se účastnit se soutěží, nějakých prací navíc, naučit se tak, abyste si byli jistí, že si jdete pro jedničku. I kdyby to nevyšlo, budete mít dobrý pocit. Nebojte se realizovat i mimo svou práci/školu, je dobré rozvíjet nějaký svůj koníček. Když se na něco zaměříte a budete v tom dobří, budete mít aspoň něco, z čeho se těšíte, bude to takové vaše další dítě. Nebojte se naložit si i trochu víc, přinejhorším prostě tu méně nutnou věc neuděláte, ale nestane se vám, že budete mít volno (dlouhodobě) a budete v depresi z toho, že váš život o ničem není, protože tu bude pořád něco, na čem pracovat.
Nezapomínejte ani na rozvoj těla, čím budete spokojenější se svým tělem, tím rychleji zapomenete na nějaké lidi, kteří vám ničí život. Nezapomínejte hodně spát, hodně pít, jíst kvalitní jídlo. Nedržte diety, dopřejte si, ale s mírou.
+ Cvičení vyplavuje endorfiny. Hromadu endorfinů. Nikdy nebudete litovat, že jste si dali workout, nikdy nebudete litovat, že jste byli na procházce. I kdyby vás potom měly bolet svaly (jako mě, když jsem si minulý týden opět nějak poranila kyčel - moje pravá kyčel je opravdu nějaká slabá), NIKDY NEBUDETE LITOVAT CVIČENÍ!

5) Rada č. 5 je spíše rada pro lidi, kteří už třeba s tou druhou osobou nějakou dobu byli, ale funguje to i pokud jste se jenom vídali. Zní: odstraňte ze svého života všechno, co vás s tou osobou nějak spojovalo. Jestliže to myslíte vážně, stejně by vám ty věci/vzpomínky překážely a proto je jednorázovou, rychlou, sice trochu brutální, ale účinnou metodou se toho zbavit. Když si děláte úklid, tak se taky nemůžete rozplývat nad každou kravinou, jinak by se vám věci hromadily a hromadily a nadělaly víc škody než užitku. A rozhodně máte zákaz myslet na to, jaké by to bylo, kdybyste se dali dohromady (ať už znovu nebo pokud se to ještě nestalo, tak kdykoli) a vymýšleli si různé výlety, výročí atd., které byste spolu prožili. V žádném případě, TO NESMÍTE!


6) Poslední, ale značně nestálou radou je najít si lidi, kteří smýšlí stejně. Mohou to být i lidé z vašeho okolí nebo i inspirativní lidé skrze sociální sítě. Ale nesmí být single v takovém tom smyslu: Nikdo na mě nezbyl, tak jsem prostě sám/sama. Musí to být lidé inspirativní hlavně v tom, že se mají rádi takoví, jací jsou a vědí, že:

JE LEPŠÍ BÝT SINGLE&FABULOUS, NEŽ BÝT NEUSTÁLE V HAJZLU Z LÁSKY A VZTAHŮ.

Bohužel, asi nejsem sama, kdo má ve svém okolí takové ty otravy, kteří se pořád jenom ptají: Kdy si někoho najdeš? Máš přítele? Co tenhle tvůj kamarád? ... No, známe to. Lidé, kteří vědí lépe než vy, jak to vlastně je, kteří si myslí, že vám mohou radit, ačkoli sami nemají vůbec páru o tom, jak se cítíte. Pokud to jsou kamarádi, tak s nimi omezte styk, pokud to je rodina, tak se snažte nereagovat, nějak je odpálkovat, ale rozhodně nad tím nepřemýšlejte a nedávejte si za vinu to, že po vás někdo něco chce a vy to neplníte, není to vaše povinnost.

Naštěstí dnes již nejsou ženy považovány za méněcenné, když nemají rodinu (i když stigma zde stále přetrvává) a nikdo vás nemůže zasnoubit proti vaší vůli, nikdo vám nemůže nakazovat. Aspoň něco jsme si vydobyly a važme si toho, že na tom nejsme tak, jako někde v Africe či v Asii. Ani muži již nejsou nuceni zakládat rodinu, aby byl předán rodový majetek a další kraviny, které se s tím pojí.


Dobře, první část článku je za námi. V té druhé, trochu pozitivnější, chci zveřejnit fotografie z mého setkání s kamarádkou Rubie. Dohodly jsme se, že se sejdeme již v 9 hodin ráno a půjdeme na brunch. Byla to spíš taková snídaně, ale je to v našem oblíbeném podniku, který se jmenuje Saber café a je v Liberci. Je to fakt krásná kavárna, stojí na místě bývalé restaurace a je sice moderní, ale v takovém tom rádoby starším stylu. Před kavárnou vždy stojí staré, zrezivělé kolo, je tam stylové posezení, dělají tam moderní i zdravá jídla a ačkoli nejsem kavárenský povaleč, tam bych asi mohla strávit hodně času.

Dala jsem si lívanečky se zakysanou smetanou a čerstvým ovocem, kamarádka si dala to samé, ale s nutellou (kterou já nemůžu vystát, ale protože už nemohla, tak jsem to samozřejmě dojedla, to jsem prostě já, sním snad všechno :-). K tomu jsem měla Caffé latté, já ani jinou kávu napiju. No a protože bylo extrémní teplo, tak jsme si poté ještě daly čerstvě vymačkanou šťávu z jablka, pomeranče a řapíkatého celeru. No, byla to fakt mňamka. Už dlouho jsem měla na lívanečky chuť a tady je měly prostě dokonalé!

Pro dnešek asi všechno, budu se muset asi jít zase učit, nemám z toho vůbec radost, na druhou stranu, zrovna práva jsou dle mé rady č. 4, takže se musím podle toho řídit.

Mějte se krásně!♥

Konečně fotky! a vitamíny

Ahoj, jsem zpátky!

Konečně jsem si vyšetřila trochu času mezi učením se, ale za dnešek už jsem toho vážně měla trochu dost (zrovna šprtám Římské právo) a protože si otázky opisuju na počítači, tak tu zřejmě dneska bude víc chyb, než obvykle.

Jsem teďka doma a snažím se učit. Dobrá zpráva je, že jsem dala na první pokus i "klauzuru" z Ústavního práva (máme písemný test, ale protože to je klasifikovaný zápočet, má to nahrazovat klauzuru), takže mě toho zase čeká trochu míň. Ale jsou přede mnou všechny ústní zkoušky - Říman, Čech, Teorka, i některé volitelné předměty - Dějiny daní a poplatků, Starořečtina (kterou ani nemám chuť teď dělat, a fakt mi to zůstane na září) a Vývoj československého práva 1948-1989, ale na ten dělám práci a tu mám odevzdat až v září, takže času dost.

No, je toho přede mnou ještě dost a na jednu stranu jsem naštvaná, protože je jasný, že mi něco prostě na září zbyde, na druhou stranu, jsou to jenom nepovinné předměty a hlavní jsou povinné předměty. Navíc, co bych v září dělala, vždyť bych se ukousala nudou! Sice jsem tak trošku přemýšlela o tom, že bych si chtěla udělat certifikát z němčiny, ale neměla jsem ji celý rok a fakt už neřeknu snad ani slovo, musela bych si ji minimálně oživit v nějakém kurzu. Tak uvidím, jak to v létě všechno bude.

Ale chtěla jsem sem dát aspoň aktualizované fotky mého kolejního života - pořízené minulý týden:

Učení se na Ústavko (nesmí samozřejmě chybět zvýrazňovače, Ústava a hrníček s kočičkou plný čaje).

Update mojí večeře, protože minule to vypadalo, že papám jenom samé zelené, tak to samozřejmě tak není! Skoro vždy dostanu domácí vajíčka od babičky a dědy, takže se pěkně vyžírám!

Poslední fotka zachycuje výhled z naší učebny 225 - ano, vidíme přesně na starý židovský hřbitov na Josefově. 

Další částí tohoto článku budou fotky mých nynějších pomocníčků:

Od maminky jsem dostala tenhle čaj, který by měl příznivě působit na mozek. Tak snad to zabere a zkoušky s ním půjdou lépe!

Říkala jsem, že ohledně cvičení neberu žádné podpůrné látky, ale vitamíny atd., na ty jsem docela ujetá. CEM-M dostávám pravidelně od tatínka, tyhle jsou ještě od Vánoc. Rybí olej taky beru pravidelně, zdá se mi, že mi vitamín D chybí. Cardillan jsem dostala od doktorky, prý mi to neuškodí, i kdyby to nepomohlo (no, jelikož je to jen vápník a hořčík, tak to vážně neuškodí). Dále jsem od tatínka z jeho nekonečných zásob vyškemrala vápník-hořčík-zinek, taky neuškodí. Jodid by mi měl pomáhat se štítnou žlázou (prý mám nějaký problém, ale není to nic vážného). A Cetebe jsem vyhrabala a občas si ho prostě zobnu, vitamin C nemůže uškodit.

Všechno to beru tak nějak nepravidelně, většinou po mé cvičící rutině. Nemyslím si, že by mi to nějak pomohlo, ale na druhou stranu to neuškodí.

Tak jo, to je všechno, jdu se dívat na Rozsudek, to je moje obsese!

Mějte se krásně! ♥

Jací jsou studenti práv?

Ahoj, vítám Vás u mého dalšího článku.

Dnes jsem měla dvě zkoušky (písemné, ústní bych asi dvě nedala :-), a to z Ústavního práva a z Teorie národního hospodářství. Samozřejmě ještě neznám výsledky, ale z obou mám docela dobrý pocit. Na Ústavko jsem se docela učila, nemám ho totiž moc ráda, na druhou stranu je to jasná látka, kde člověk nepochybuje o tom, co jak je. TNHčko je naprostý opak, je to vlastně taková ekonomie v kostce (což by mi mělo být blízké, když jsem z ekonomie maturovala), ale jak se to u nás na právech přednáší ... no, řekněme, že mi to tak úplně nevyhovovalo, byla to dost všehochuť a NIC NEBYLO ODVYKLÁDÁNO POŘÁDNĚ!

Ale dobrý, nebudu se tady vztekat, protože mi test přišel dost jednoduchý, a to přes to, že to byl multiple-choice test (tedy všechny odpovědi mohly být dobře, nebo ani jedna, ...). Ale uvidíme, zítra bych měla mít výsledky a vzhledem k tomu, že zítra snad taky vyjde článek, bych se tady o výsledek mohla podělit.

Chtěla jsem ale psát ještě o testu, který jsem měla včera. Opakovala jsem písemnou část zkoušky z Římského práva. První pokus jsem dělala vlastně ještě v předtermínu (i když se tomu tak neříkalo), ale bylo to prostě ještě před tím, než začalo zkouškové, tak tomu říkám předtermín :-)
A to byl prostě děs. Jaksi jsem si zapomněla zopakovat věcná práva (mimochodem jsem je nikdy neměla zvlášť ráda, zlaté dědické nebo obligační právo!) no a ten test byl celý jenom o věcných právech. Naštěstí už minulý semestr jsem Římana dělala nadvakrát, takže jsem nebyla nijak vyklepaná. Naopak jsem o tomto zkouškovém ještě relativně klidná, protože si nechci zkazit pleť, jako se to stalo minulé zkouškové. (Jak má moje spolubydla napsané nad postelí - Co má být, stane se.)

Takže, včera jsem psala opravu a naštěstí to byl test, který mi vyhovoval, byly tam právě obligace a dědic. Samozřejmě jsem byla trošku vyklepaná, protože přece jenom, už to byl druhý termín a ty otázky prostě musí být přesně, nesmí nic chybět ani přebývat. Ale už jsem s sebou měla svoje talismany, takže i ty mi určitě pomohly.

Dnes tedy už byly výsledky a jak si asi dovedete představit - z předchozího odstavce - jsem Římana udělala! No, zábava nekončí, protože ještě mě čeká ústní část zkoušky a to taky bude zážitek. Ale to je až 6. června, takže času moře se to naučit.

Tenhle článek by tedy spíše než o mě měl být o studentech práv, ale já se k tomu dopracuju. Hlavně na zkouškách si totiž člověk dobře uvědomí, jací lidé vlastně na ta práva chodí.

Asi vám dojde, že to jsou hlavně lidé, kterým nešla matematika a kteří zároveň chtějí nějaké prestižní vzdělání. Taky je tu hodně straníků a také (řekla bych, že to se pojí s prestiží) hodně ctižádostivých lidí. Já nejsem jiná. Já jsem taky ctižádostivá, vím to o sobě a nestydím se za to, nemyslím si, že to je špatná vlastnost. Ale záleží, s čím se to pojí.

Je tu totiž mnoho lidí, kteří si myslí, že to prostě nějak udělají. Nemají vlastně před tím vzděláním nějakou pokoru. Já chápu, že někdo vydělává a že třeba nemá čas to tak dobře pochopit, když se to učí jenom o zkouškovém. Ale jsou zde bohužel i lidé, kteří mají dostatečně bohaté rodiče, že nemusejí pracovat (OK, jsem jedna z nich), na druhou stranu ani tak škola je nijak nevzrušuje. Jako taky tam nechodím jak třeba do kavárny, ale přece jenom, když už jsem zapsaná ke studiu a chce se po mně jenom to chození do školy a příprava na hodiny, nevidím v tom problém.  Nemyslím si, že by mě učitelé svými požadavky otravovali, tak to prostě ve škole chodí.

Naštěstí je i plno lidí, kteří školu opravdu žerou. Protože, na druhou stranu, na práva také chodí šprti. Tady už se však nedá lézt učitelům do zadku (OK, trochu to jde), ale jsou šprti ve smyslu že je baví se učit dlouhá ustanovení a definice. To asi musí být trochu v každém právníkovi, že se chce rýpat ve smyslu slov a vět a že se nedá jen tak odbýt nějakým neúspěchem. To je zase to, co se mi na právnících (na nás, vlastně :-) strašně líbí.

My jsme vlastně masochisté, rádi se mučíme, protože jinak bychom na práva nešli. Jsem také ráda, že je i zde mnoho lidí, kteří prostě nechtějí zklamat své okolí, jsou smutní i ze sebemenšího neúspěchu a ženou se kupředu.

Nedávno jsem začala sledovat Youtube kanál jedné studentky práv. Původem je to myslím Ruska, ale má více kořenů a studuje v Holandsku práva. (Dobře, nelíbí se mi, že její oblíbené slovo je f*cking, ale to je jedna z mála výtek.) A zrovna před chvilkou jsem viděla její video, najdete ho zde. Povídá tam, jak se vypořádává s neúspěchy. A přesně její myšlenky znám i já. Prostě mi mluvila z duše.

Další věc, o kterou jsem se s Vámi v souvislosti s touto dívkou chtěla podělit, je tato fotka. Vlastně tam obhajuje myšlenku, respektive názor, který mám už dlouho.

Totiž, na jednu stranu je "trendy" začít brzo s partnerským (no, popravdě spíše sexuálním životem) - jestli už je tomu jinak, dejte mi vědět -, na druhou stranu je zase mnoho dívek, které říkají, že jsou šťastné samy. Já vím, že naše doba je plná kontrastů, civilizovaný svět vymírá, přitom lidí na světě přibývá atd. Já sleduju pár budoucích právniček a zdá se mi, že v tomto jsme docela zajedno. Nechci tím říct, že chceme žít jako jeptišky, ale asi máme jiné nároky. A navíc hodně často jsme takové citlivky, které dokáže odrovnat jedna neúspěšná zkouška, takže si dovedeme představit, co by s námi asi udělaly vztahové problémy.

Tím jsem chtěla dojít k závěru, že přesto, anebo právě proto, že studujeme to, co studujeme, jsme si hodně podobné. A myslím, že i muži právníci si jsou hodně podobní (minimálně jim to extrémně sluší v oblecích, všem, do jednoho!). I u nich, řekla bych, je ctižádostivost a vysoké ambice hlavním hnacím motorem. A právě proto mě překvapuje, kolik lidí, které znám, se chovají jako naprostí ignoranti a myslí si, že jim snad zkoušky spadnou do klína jen tak, z ničeho nic. OK, mně se taky nelíbí všechny zkoušky, ale co s tím nadělám, tak to prostě je. A jestliže má člověk nějaký cíl a docela dost pro něj udělal, nemůže prostě jen tak skončit nebo se vymlouvat na to, že je na něj osud hnusný anebo si myslet, že je tak dokonalý, že to prostě nějak zvládne.

Dobře, další názorový článek, fotek mám dost, takže o ně tento blog bude brzy obohacen, ale jelikož jsem stále v Praze (ale zítra jedu domů!), tak se jaksi k fotkám nedostanu. Tak alespoň nějaký článek, jak to vidím s právy. Já vím, že tady s tím otravuju pořád, ale je vlastně pravda, že když už si někdo s právy začne, stanou se jeho životem. A tak to má být!

P.S. Včera jsem se učila na Ústavko a skoro jsem se nemohla soustředit, protože mi pořád v uších zněla píseň Roses (Say you´ll never let me go). Já vím, je to mainstream století, ale já jsem tam původně slyšela Sayonara let me go, tak jsem si říkala, že to je takové akurátnější, ale i tak se mi ta písnička líbí, poslouchám ji v úpravě 10 hodin dlouhé :-).

Tak, to je opravdu všechno, já Vám přeju všechno nejlepší a kdo má před sebou ještě zkoušky, maturitu nebo cokoli jiného, tak hodně štěstí, protože Vy to dokážete!

Mějte se krásně!❤

Generace Y alias moje generace?

Ahoj!

Je mi jasné, že další článek bez obrázků asi bude málo doceněný, ale to je jedno, nesklouznu přece k "lifestylovému" blogu se všemi jeho nedostatky.

Dnes jsem se chtěla zaměřit na generaci Y. Už nějakou dobu o ní přemýšlím. Přece jenom, když je člověk součástí této generace, neměl by být úplně neinformovaný.

Už v jednom starším příspěvku jsem zmiňovala, že nechápu svoji generaci. Že mám mnoho konzervativních názorů, že i moje hodnoty jsou dostatečně konzervativní na to, abych se s úspěchem pokusila zpochybnit svoje přiřazení ke generaci Y. Vím ale taky, že v mnoha ohledech nejsem jiná. Každý se chceme vymezovat, ale musíme také uznat, že některé věci prostě splňují určitá kritéria a prostě tak jako tak skončíme v nějaké škatulce.

Našla jsem si i pár definic generace Y na internetu, ze kterých jsem se dozvěděla například, že: "změny jsou součástí jejich života", "vyrůstají s moderní technologií", "kladou důraz na osobní uplatnění" atd. Ano, to zcela určitě sedí. Takhle znám lidi ze svého okolí, takhle se chováme, takoví jsme.

Na druhou stranu si nemyslím, že bych takhle mohla specifikovat celou generaci, ani si nemyslím, že bych našla skutečný výčet odvrácené stany této generace. Myslím si, že všechny tyto charakteristiky, které jsem uvedla, z nás dělají povrchnější jedince, méně uvažujeme, rychleji se rozhodujeme, na druhou stranu se ale cítíme hodně zodpovědní i za věci, které nedokážeme změnit. V této generaci se podle mě více než v které jiné objevují sociální fobie, deprese a pocity méněcennosti. A nevím, zda to je realitou, která je až moc internetová, kamarády, se kterými se skoro nevídáme nebo zkrátka tím, že nepřeberné množství možností nám až moc plete hlavu.

Z takové nepřehledné směsice možností je totiž těžké si vybrat, co bude člověk dělat. Naši rodiče nám říkají, ať využijeme, co se dá, že oni ty možnosti neměli. Zároveň je novodobým trendem dělat všechno a vlastně nic. Já vím, teď opět zasáhne moje osobní antipatie a předem se za takové zkreslování reality omlouvám.

Uvedu na to na příkladu blogerů, vlogerů, youtuberů. Jako mnoho jiných, tito lidé dělají naprosto povrchní a nesmyslnou práci. Dobře, někdo taky musí být herec, zpěvák, komik. Neberu jim to, mají svobodu konání, je to jejich věc. Vadí mi to, že a) mnoho lidí je má ve větší vážnosti než lidi, kteří si naši úctu opravdu zaslouží. Už dlouho říkám, že bych byla radši, kdyby se naše civilizace více zaměřila na práci vědců, lékařů, astronomů. Kdyby se opravdu propagovaly nějaké hodnoty. (Jo, zním jako moje babička, taková já jsem.)

B) Příklad, který se dává ostatním. Nemám ráda tu představu, že nemusím dělat nic, ani vystudovat školu a budu se mít dobře. Znám jednu blogerku, respektive youtuberku, protože jsem s ní chodila do školy. To, že jí škola nešla, to je fakt. Mně do toho samozřejmě nic není, ale prostě mi vadí, když potom čtu komentáře od mladých dívek, které se v ní vidí a myslí si, že svět je jenom o kráse. Ano, svět je (bohužel) hodně o kráse, ale to může také mnoho dívek zmást. Některá potom třeba není tak hezká a než si uvědomí, že jí nebude stačit natočit video, aby se uživila, vezme jí to hodně úsilí i optimismu.

Tolik asi o moderních idolech. Navíc je nám pořád podsouván ideál krásy a inteligence, kterého (jak všichni víme) většina z nás prostě nedosáhne. Dle mého bychom se konečně po všech těch letech lidské existence (akorát že generace Y už to nezmění) měli zaměřit na ty věci, o kterých všichni víme, že jsou důležité.

Dobře, určitě žehrám na hodnoty, které ani nevím, zda se někdy uctívaly. Mám v hlavě představu lepšího světa, kterého bych chtěla, abychom společnými silami dosáhli. Ale svět místo toho, aby se zaměřil na důležité věci, věci, které nás budou spojovat místo aby nás rozdělovaly, se zaměří na zbytečnosti. Generace Y je podle mě toho zářným příkladem.

Navíc si nemohu pomoci, ale generace Y je podle mě odtržená od reality. Ano, dozvíme se sice o událostech ve světě dříve, než se dozvídali lidé v minulosti, na druhou stranu v nás teroristické útoky ani válka ve světě již nevyvolávají takové reakce, jako tomu bylo dříve. Ráda bych zažila svět, kdy lidé protestují proti takovýmto událostem a ne svět, kdy skloní hlavy a začnou tvrdit, že to je realita, na kterou si musíme zvyknout. Nejsem žádný brutální člověk a nechci válku, zbraň bych do ruky nevzala, ale rozhodně bych bránila svoji vlast, která je v dnešní realitě také entitou již zcela mizící.

Lidé se necítí jako vlastenci, ať již kvůli tomu, že svět je tak propojený, že vnímají všechny státy jako jeden stát nebo proto, že migrace stovek tisíc lidí je již jevem zcela běžným.

Další mojí výtkou bude existence neziskových organizací. Mnoho mladých lidí, kteří vystudovali vysokou školu, našlo práci v neziskových organizacích. Vysokých škol je mnoho, jejich kvalita upadá a mnoho lidí, kteří vystudují (nejenom) humanitní obory, těžko shánějí práci. Možná je to chyba systému, ale možná je to chyba společnosti, která každému říká, že je správné vystudovat obory, které nemají žádné uplatnění. A co ti lidé potom udělají? Často najdou práci v neziskových organizacích.

Nezisková organizace je pro mě jako pro absolventku obchodní akademie paradoxní pojem. Podniky jako takové vznikají za účelem zisku, tak jsme se to učili. Pod pojmem nezisková organizace jsem si představila tak akorát charitu, případně nějaké útulky pro zvířata a bezdomovce. Zaráží mě však, jak velkou moc mají. Tlak neziskových organizací například na veřejné mínění je citelný a v některých oblastech je to tak správně. Podporuji udržitelné životní prostředí i vymahatelnost práv člověka. Jsou však i organizace, jejich cíl je mi naprosto neznámý, nechápu, co vlastně dělají a ani odkud na to berou peníze. Ano, existují mecenáši, ale nejsem hloupá, abych věřila, že jim jde o dobro všech lidí. Za vším stojí moc a vliv. Nejinak tomu je i zde.

Jak se lidé z generace Y, tak hrdí na své hodnoty, mohou dobrovolně propůjčit k tak neprůhlednému podniku? Myslela jsem si, že v neziskových organizacích pracují hlavně takoví ti idealisté, kteří chtějí lepší svět a myslí si, že právě pomocí této organizace se to povede. V poslední době tam ale pracují i tvrdí kariéristé, což podle mě přímo odporuje základnímu poslání neziskových organizací.

Můj názor na generaci Y není pozitivní, ačkoli k ní patřím. Chybí mi na ní nedostatek hodnot, nedostatek trpělivosti a houževnatosti, nedostatek selského rozumu, že to tak musím říct.

Článek samozřejmě vyjadřuje můj osobní názor, který není nikterak profesionální ani vědecký. Celý článek slouží jenom pro účely zamyšlení se nad světem.


Dobře, to byl můj stěžovací článek, příště se zase pokusím uveřejnit něco zábavnějšího, s obrázky a na lehčí téma.

Mějte se krásně!