Další DM box!

Ahoj,

myslíte si, že je možné mít štěstí ve hře i v lásce? Odpověď na tu otázku bohužel neznám, každopádně jsem teď asi už potřetí vyhrála DM box, takže buďto mě mají v DM drogerii rádi nebo mám štěstí v této hře.

Tak se na to rovnou vrhneme:

Obal se skutečně povedl a to říkám i přesto, že nemám ráda podzim. Dokonce ta prkénka jsou tak skvěle nakreslená, že vypadají jako skutečné dřevo.

Balení je jako vždy precizní a moc pěkně vyvedené.

A tady už lze vidět, co v balíčku vlastně je. 

Tentokrát musím říct, že mě DM box velmi mile překvapil a snad všechno z toho využiju. Vlhčené ubrousky, to je klasika. Pyré je jako každé jídlo super, dále zde máme vzoreček tělového mléka s vůní růže, miniaturku batiste suchého šamponu na vlasy (batiste má super suché šampony), jelení lůj (taková napodobenina eosu, ale velmi roztomilá), vzorek tělového krému od nové norské značky, vzoreček vůně, micelární šampon od Nivey (pro mě novinka, ještě jsem to nezaznamenala), alverde hydratační pleťová esence (také novinka, moc se nemažu, tak to třeba napravím), sprchový gel pro muže (dám buďto bratrovi nebo příteli), šampon na poškozené vlasy asi věnuji mamince a ještě dekorativka.

Rtěnka se mi barvou docela hodí, řasenky jsem si sice teď nakoupila do zásoby (miluju Maybelline Falsies, kterou musím kupovat už jenom přes internet, protože v obchodech již není k dostání, poté oční linky v peru - ty se hodí vždy, a péče o nehtovou kůžičku v tužce, což vypadá hodně prakticky.


Jako vždy mě DM box potěšil, ale tentokrát můžu říct, že se mi skutečně líbí všechno, co jsme objevila.

Mějte se krásně!♥

Laserová operace očí

Ahoj,

po dlouhé době jsem zpět, tentokrát s článkem asi úplně jiným, než tu kdy byl.

První problémy se zrakem jsem měla už ve druhé třídě, kdy jsem neviděla na tabuli. Bylo docela jasné, že budu mít problémy s očima, protože tatínek taky nosil brýle a měl docela dost dioptrií. A tak jsem postupně nahrabala nějakých 6 dioptrií na levém a 7 dioptrií na pravém oku a k tomu asi dva cylindry na každém oku.

A to jsem nosila až do mých dvaadvaceti let, strávila jsem tedy dvě třetiny svého života s brýlemi na nose a zvykla jsem si na ně. Brýle ke mně patřily, ačkoli nám (mně a bratrovi) tatínek celý život sliboval, že půjdeme na operaci očí. On sám operaci absolvoval ještě v době, kdy se s tímto typem operace začínalo v Rusku (tehdejším Sovětském svazu), kdy nějaký profesor začal s nařezávám rohovky. Tatínek mu dokonce psal a o tuto operaci se zajímal. Nevadily mu útrapy, které by musel podstoupit a nedbal ani na rady svých rodičů, kterým se nelíbilo, že pojede do Zlína (kde se tehdy jako na jediném místě v republice tato operace prováděla).

Takže mi bylo jasné, že "někdy v budoucnu" budu muset na tuto operaci jít. No a asi před rokem jsem byla u své oftalmoložky, která mi potvrdila, že se mi dioptrie již nehýbají, oko neroste, takže je možné operaci provést.

V červnu jsme tedy byli na klinice Lexum na předoperačním vyšetření. Předoperační vyšetření se skládá nejenom z běžného vyšetření (tlak v očích, různé prosvěcování, kontrola u optometristy), ale také z testu slzivosti (papírky vám zavěsí za spodní víčka a čekají, kolik slz vyslzíte) nebo ze scanování rohovky (kdy se díváte do světýlky, které vám změří rohovku - tj. otočí se o 360 ° kolem oka). Na tomto předoperačním vyšetření mi však byly zjištěny podrážděné spojivky, takže jsem odešla s kapkami do očí, které jsem si měla měsíc kapat a pak přijít na kontrolu. Nutno říct, že jsem vždycky byla ten typ, co nesnášel byť ty klasické formy vyšetření oka, takže mi většinou nikdo v oku nic nezjistil. Natož kapání, to pro mě vždy bylo úplně smrtelné. Ale když jsem poté přišla na kontrolu a dostala kapky na další dva měsíce, dá se říci, že jsem si na kapání docela zvykla.

Takže jsem poté přišla na kontrolu 11. září, kde mi bylo oznámeno, že spojivky jsou v pořádku, znovu mi byly provedeny nějaké testy a dohodli jsme datum operace. Na včerejšek.

Je pravda, že dřív jsem se maximálně bála. Nedoporučuju dívat se na internet na ta videa, to člověka jenom odradí. Navíc bratr tu operaci absolvoval přede mnou a tak trochu mě strašil. Ale hodně mi pomohlo, že jsem ty poslední dny před operací byla s přítelem a řešili jsme úplně jiné věci. A já mám radši, když člověk musí do té situace spadnout a pak se s tím prostě nějak vyrovnat, než o tom moc přemýšlet dopředu. Navíc jsem na to vlastně byla připravována skoro celý život a člověk prostě musí brát věci tak, jak přicházejí. A jsou na světě přece horší věci, že ano?

Taky jsem si říkala, že to je pro mě ještě výhodnější, než pro jiné, protože mi byl zjištěn astigmatismus a když člověk podstoupí tuto operaci, tak si tím snižuje riziko pozdějšího šedého zákalu.

(Níže jsou uvedeny zkušenosti z kliniky Lexum v Praze na Budějovické. Operaci jsem si sama - respektive tatínek - zaplatila, takže řádná reklama.)

Na operaci by si s sebou člověk měl vzít přezůvky a sluneční brýle (mimochodem to byl jeden z důvodů, proč jsem se tak trochu těšila na operaci - že si konečně budu moct koupit krásné sluneční brýle a nebudu muset nosit takové ty klapky na dioptrických brýlích). Recepční vás odvede do vrchního patra, kde se převlečete do pláště, vlasy vám schovají pod čepici a věci si odložíte do skříňky. Potom vám postupně rozkapávají oči, a každému je rozkapávají jiným množstvím - bratrovi je třeba rozkapávali na čtyřikrát, mně jenom dvakrát.

Potom si vás odvede sestra vedle, přijde primářka nebo nějaký další doktor a řekne vám první fázi. Tou je vytvoření sítě bublinek na rohovce oka, které vám tam nějak vypálí ty buňky (omlouvám se za laické vyjadřování, nejsem oftalmolog). Přijdete do sálu, na břicho dostanete pejska, kterého můžete svírat a zajede s celým lůžkem po první laser. Po roztažení oka do rozvěrky a nakapání anestetik se díváte do zeleného světýlka s kruhem, které se vám přiblíží k oku a udělá tu síť bublinek. Doktoři s vámi pořád komunikují, říkají vám, kolik ještě zbývá času a zajímají se, jak se cítíte, což je super. Tohle vám udělají na obou očích, následně vás odvezou pod další laser, kde vám seříznou vrchní část oka (myslím, že skalpelem, ale jistá si tím nejsem), odklopí ji, zaměří laser a vylaserují dioptrie. Opět se nesmíte hýbat, trochu vám i přidržují hlavu, ale celé to trvá asi tak dvě minuty max. Druhé oko máte při tom vždy přelepené.

Celý zákrok skutečně trvá tak 10 - 15 minut a dá se to vydržet. A říkám to já, největší bázlivec na oči v celém vesmíru. Pokud jsme to zvládla já, zvládne to už skutečně každý. A já jsem si taky řekla, že pokud zvládnu tohle, tak už snad v životě zvládnu všechno.

No, potom po operaci vám dají sáček s antibiotiky a umělými slzami a jdete domů. Potom jsem nemohla sice několik hodin ty oči moc otevřít, navíc mě šíleně bolela hlava, tak jsem si dala i ten rozpustný prášek, co jsem také měla v sáčku, lehla si a na pár hodin usnula. Důležité je, že člověk nesmí první noc spát na boku, aby se mu lamela nepohnula a potom celý týden být extrémně opatrný na oči, ale jinak lamela se prý usazuje celé tři měsíce, takže nemačkat oči, nemnout si je atd.

A druhý den se jde na kontrolu. Dozvěděla jsem se, že levé oko je v suprové kondici (tj. už s ním přečtu to, co bych měla), pravé oko (které jsem vždy měla slabší) se ještě bude korigovat a celkově budu mít ještě po nějakou dobu pocity zamlženého vidění a nebude to stoprocentní, ale to už je taková maličkost.

Takže celkově bych to zhodnotila tak, že to bylo, nechci říct lepší, než jsem čekala, ale rozhodně jsem to čekala o hodně horší. Vydržet se to určitě dá, není to příjemné, ale nebolí to, oči trochu tlačí a nejdou pak moc otevřít, ale večer už člověk normálně vidí a zatím je to už jenom lepší.

Tak doufám, že jsem někoho aspoň trochu obohatila a nebojte se - dnes už je pokrok skutečně na vysoké úrovni a to hlavně co se týče takhle těch laserových operací. A je normální, že se člověk bojí o svůj zrak (sama mám kamarádku, která je téměř slepá a samozřejmě bych tak nechtěla skončit), ale na druhou stranu pokud má člověk tolik dioptrií jako já, tak je komfortnější se trochu hecnout a podstoupit to. Zvlášť pokud má někdo astigmatismus. Však o zrak musíme pečovat.

Mějte se krásně!♥

Dovolená v Hluboké nad Vltavou

Zdravím vás, opálená a vysmátá, tak jak jsem přijela z dovolené v Hluboké.

Když bylo asi tak od května jasné, že s rodinou to tento rok na dovolenou nevypadá, rozhodla jsem se poměrně brzy, že si zařídím svoji vlastní dovolenou. S kamarády, někam, kde to finančně uneseme a s programem, s kterým (snad) užijeme dost legrace.

Začala jsem shánět ubytování a vymyslela jsem nám jeden den na raftech. Já sama jsem na raftech byla jenom asi dvakrát v životě, vždy se školou. A vždy s nějakým instruktorem, takže jediné, co jsem dělala, bylo pádlovat jako o život. Navíc jsme sjížděli pouze Jizeru. Takže jsem si říkala, že to bude dobře zapadat do naší sportovně-turistické dovolené a popravdě si myslím, že zrovna tohle byla věc, která nalákala mé přátele. A taky jsem se tím odreagovávala v případech, kdy jsem začala přemýšlet nad operací očí.

No, zkouškové uplynulo a překulil se červenec a pak i začátek srpna. A konečně jsem se měla balit a připravovat. Mám takový špatný zlozvyk: vždycky před nějakou "akcí" se mi tam strašně nechce, musím se skoro přemlouvat sebou hejbnout, ale potom jsem velmi ráda, že jsem do toho šla a že jsem to zkusila. A tak to bylo i tentokrát. Samozřejmě jsem se těšila na kamarády, ale byl to takový zvláštní pocit.

V úterý 8. srpna jsme vyjížděli z Prahy. Hned od začátku jsem byla ráda, že mám s sebou kluky, protože mi bylo jasné, že budou zařizovat všechno na nádražích a s jejich pomocí při orientaci v mapách jsem také počítala. Když jsme se dostali do kempu, byla jsem mile překvapena. Zažila jsem totiž už i jeden opravdu hrozný, to bylo ve Sloupu v Čechách, kam jsem jela s babičkou. S tou jsme dříve hodně jezdili na takovéhle turistické výlety, no a asi to na mě zanechalo nějaké stopy.

Když jsme se ubytovali, šli jsme nejprve okouknout Hlubokou nad Vltavou. Koupili jsme nějaké pohledy a kluci si koupili zmrzlinu (já jsem úspěšně odolala a zůstala o svém jablku. Chtěla jsem taky trochu zhubnout na téhle dovolené.). A večer jsme se vykoupali v rybníku Bezdrev, u něhož jsme bydleli.

 Druhý den byly naplánované rafty. Ráno jsme museli vstávat v pět hodin, abychom stihli vlaky do Vyššího Brodu. A potom se jelo. Pěkně osm hodin až do Českého Krumlova (respektive za Český Krumlov). Byla to zabíračka. Sice první třetinu cesty - do Rožmberka nad Vltavou - to uplynulo krásně, poté se začaly projevovat bolesti a k tomu ještě začalo pálit sluníčko. A kdo si nevzal mléko na opalování? Nehlaste se všichni, ale byli jsme to zrovna my. Což bylo docela vtipné, protože ráno pro nás do Českých Budějovic přijela obstarožní souprava s otevřeným vagonem, v němž bych asi zmrzla, kdybych si od Honzy nepůjčila tričko a kdybychom z toho neměli takovou legraci, takže jsme se rozehřáli i smíchem.

Před Rožmberkem jsme se stavili na pizzu a měli tam nádhernou tříbarevnou kočičku. Tak dostala šunčičku z mého přídělu šunkové pizzy, vypadala strašně hladově.

Naštěstí jsme stihli vrátit raft před sedmou hodinou. No a potom nás čekala jenom cesta do Hluboké. Bohužel vlak stavěl jenom na zastávce Zámostí, která byla od kempu vzdálena asi 8 km. Takže jsme upádlovali 38 km po Vltavě a potom se ještě prošli po Hluboké (a ještě se ztratili), takže myslím, že to možná i těch 10 km mohlo být. Bohužel jsem s sebou neměla svůj chytrý telefon, takže to nevím jistě. Každopádně do kempu jsme dorazili až v půl jedné a byl to zřejmě ten nejintenzivnější sportovní zážitek mého života. Kluci už byli očividně unavení a já jsem vypadala ještě v pohodě, proto jsem si vymyslela hlášku: "Odrovnala tři kluky". :-)

Další den jsme vstávali později, asi v 9 hodin. Měli jsme naplánováno vyzvednout Rubie a jít na zámek. Všechno jsme splnili a prohlédli si reprezentační prostory v zámku. Na Hluboké už jsem byla, ale je tam krásně, člověku vůbec nevadí to vidět několikrát za život. Prostě jižní Čechy ♥.

Nechtěla jsem se fotit a dlouho jsem si říkala, že jsem na těch fotkách fakt ošklivá, ale pak jsem si řekla: A co? Však vím, že nejsem dokonalá a hlavní je, že jsem se s klukama dobře bavila a že jsme se zasmáli.

 Potom jsme se ještě prošli skrze Hlubokou až do kempu, nachodili jsme dalších krásných několik kilometrů. Zbožňuju chůzi.

Ten večer jsme si taky naplánovali menší oslavu. A kluci vytáhli karty. Nejdřív jsem nechtěla hrát, ale pak se mi to velmi zalíbilo a hráli jsme hodně dlouho. No jo, jsem škodolibá a ráda vyhrávám.

Další den, to byl pátek 11. srpna, bylo celý den ošklivo. I cesta k uvaření těstovin se změnila v kličkování mezi loužemi a odnesli jsme to mokrými botami. Takže jsme hráli karty (Rubie už z toho mohla vyrůst :-) a hru Česko. Ošetřovali jsme si naše spáleniny a chystali se na návštěvu ZOO Ohrada, kterou jsme měli naplánovanou na večer.

 V zahradě jsme viděli roztomilé pouštní kočky (to chci domů!), ale i další zvířátka. Mají i medvěda, tygra, supy a další zajímavá zvířata. Já jsem tedy už byla navečer podivně unavená (prohlídka byla od 19:30 do 22:00 hodin), takže jsem víceméně polehávala po svých kamarádech. :-)

A když jsme přišli, byl už čas sbalit si věci a připravit se na odjezd, který měl být další den. Docela jsme litovali, že to bylo tak krátké, proto jsme s kamarády ještě strávili nějaký čas (do 3 hodin ráno, ehm :-) povídáním si o metafyzických otázkách typu náboženství a filozofie. To mám ráda.

No a další den se jelo domů. Akorát se někdo (no jo, byla jsem to já :-) špatně podíval do jízdních řádů, takže místo vlakem jsme se do Českých Budějovic museli dostat autobusem. Ale stihli jsme to.

No a po příjezdu domů mě ještě čekala návštěva u pratety a oslava jejích 70. narozenin. Byla to pěkná přežíračka.

 (A borůvkové knedlíky jsou od babičky. ♥)

No prostě: krásná dovolená, počasí taky docela vyšlo, dokonce jsem snad jedno kilo zhubla! A hlavně, byla jsem tam s těmi nejlepšími, hodně jsem se nasmála a zkrátka si to stoprocentně užila! Akorát škoda, že jsme na raft nevzali můj telefon, ale to by tady byla spousta fotek a nikoho by to nezajímalo.

Mějte se krásně!♥

Přelom mezi zkouškovým a prázdninami

Ahoj,

když jsem psala minule, byla jsem v extrémně depresivní náladě, která mě sice ani tak moc neopustila, ale pokouším se změnit nastavení svojí palice tak, aby se to změnilo. Je to o hlavě, jako všechno. Asi si budu muset dát nová předsevzetí, tentokrát na druhou polovinu roku a na změněné podmínky. :-D

Takže to musíme vzít pěkně zgruntu. Vzhledem k tomu, že jsem měla skoro dva měsíce zkouškové, jsem tak trochu zmatená (i když to jsem asi celý život), takže budu muset najet zpět do poklidných vod své mysli a užívat si trochu život. Bohužel mi to kalí myšlenky na operaci očí, na kterou pravděpodobně v brzké době půjdu. Ne, že by nebylo příjemné zbavit se brýlí (a konečně si moct koupit nějaké krásné sluneční) a navíc předejít riziku vzniku šedého zákalu, přesto se na operaci netěším, protože jsem na oči mimořádně citlivá. Jenom doufám, že kvůli mě nebudou muset zastavovat lasery.

Zkouškové jsem prožila celkem v poklidu. Jako vždy jsem se odměňovala prakticky za všechno dobrým jídlem, jak můžete vidět níže:

 A samozřejmě, pilná studentka práv i u nejlepšího jídla pilně studuje - například Občanské právo (které jsem se učila asi tak 4 dny - a podle toho dopadla i známka :-):

Jinak i při studiu jiných předmětů dojde na zajímavé okamžiky:

Poté, co jsem zvládla všechny zkoušky (více či méně úspěšně) a skončila s prostým průměrem 1,56 (ale vážený mi vyšel 1,407, takže z toho ještě stipendium být může ;-) jsem se ještě dozvěděla, že jsem neudělala druhou státnici (zvládla jsem jenom tu ze zpracování textu na počítači, byla jsem ještě na státní zkoušce ze psaní na klávesnici základní rychlostí, kde mi to nezkazila rychlost, ale tabulka, sakra!) a prázdniny mohly začít.

Hned prvního července jsem byla jako vždy v Hejnicích na pouti. Občas tam jezdím i kvůli hudbě a i tentokrát to vypadalo docela nadupaně, ale šly jsme tam s babičkou spíš kvůli stánkům, suvenýrům a jídlu. (Jídlo je můj život a moje láska, což lze jednoduše poznat.) Tentokrát ale byla otevřena i hrobka Clam-Gallasů v místním chrámu, takže jsme se byly podívat i tam dole, na rakvičky.

V hrobce to fakt dost hnusně smrdělo (namlouvala jsem si, že to je z těch rozkládajících se těl - nebo už spíše rozložených těl, ale babička tvrdila, že to je jen zatuchlý vzduch), ale zase je to přímo naturalistický zážitek - a co si budeme povídat, Zola vykonal své. Takže se snažím ty nepříjemné zážitky z mého života vidět jinou optikou - že aspoň člověk objeví všechna zákoutí života. (Achjo, kdybych tak přistupovala i k operaci očí.)

No, po přeměření rakví a konstatování, že lidé tehdy prostě byli menší - i než já, což je velké překvapení, protože se svými 163 cm jsem prostě mrňavá, jsme zase radši vyšly ven. Tentokrát už s myšlenkami jenom na jídlo. Vždycky si v Hejnicích dávám rožněnou kýtu, nejlépe i s Kofolou a přemýšlela jsem, že bych si i koupila sejkory, ale to jsem nakonec zavrhla. Byl by to sice super dárek pro dědu, kterému by určitě udělaly větší radost než perníček, neboť je rodilý Krkonošan, ale asi by převoz v tom vedru v sáčku nepřežily.

"dubnové stromy, silnice bílá a přec smutného něco tu je,

jdu navštívit babičku chorou a dědečka, který ji ošetřuje."

(J. Wolker - Svatý Kopeček)

Hned druhý den jsem jela k prarodičům a tam jsem strávila několik příjemných dní. Byla jsem suprově vykrmována babiččiným kuchařským umem, dokonce mi usmažila ovesné palačinky, které se dají jíst naslano i nasladko:

(třeba s Lotus krémem a hroznovým vínem)

(nebo se sýrem a zeleninou).

Ale hlavně, jejich kočce se narodila čtyři roztomilá koťátka! Miluju koťátka, takže jsem se s nimi samozřejmě mazlila asi tak každých pět minut! 

(tohle černé se zrzavou pusinkou se mi hnedka zalíbilo, připomíná mi naši Micinku, která je také derou jedné z dědových koček) 

Byli jsme také na návštěvě u pratety, která má mainskou mývalí kočku. Mainské mývalí kočky jsou strašně drahé, ale tuhle někdo vyhodil poblíž strejdova domu a tak se o ni už nějaký ten rok stará teta. Jak někdo může vyhodit tuhle krasavici?

(Taky bych jednou mainskou mývalí chtěla, je to mazel a ještě k tomu je úžasně chlupatá a vypadá jako lvíček.)

Ale abych taky dostála názvu tohoto blogu, objevila jsem v poslední době článek a znovuobjevila básničku o Češích a obojí mě naplňuje radostí, proto to sem přidávám:

 (Tento článek je z časopisu Týden a je použit pouze pro potřebu demonstrace mého vztahu k České republice.)

No, nemám tak docela prázdniny, chodím i do práce. Měla jsem v poslední době takový záchvat, že už bych se na tuto práci vykašlala, ale na druhou stranu ... někteří lidé tam jsou docela v pohodě a navíc už mám za sebou zkušebku. A sama si říkám, že Co tě nezabije, to tě posílí. Takže tam asi ještě nějakou dobu zůstávám. Ne sice, že bych chtěla zůstat v advokacii, ale beru to jako školu života. Beru to v zájmu masochismu jako super školu života.

Tak, to je z dnešního obsáhlého článku zřejmě všechno. Doufám, že příště už se ozvu, až budu mít za sebou úspěšně operaci očí.

Mějte se krásně!♥

Můj svět je prázdný

Ahoj,

často se nemůžu zbavit dojmu, že v mém životě všechno plyne sice víceméně tak, jak bych chtěla, ale nevede to k ničemu hlubšímu. Nedělám si iluze o tom, že by kdy ze mě byl nějaký zachránce světa a pravděpodobně bych to ani nechtěla, ale zvlášť v poslední době se mi zdá, že když mi na něčem záleží a opravdu to chci a třeba se na to i těším, tak to (a teď nevím, jestli je to jen mojí nedočkavostí a urputností) nedopadne.

A pak začnou takové ty vnitřní myšlenky: Vždyť ty víš, že bez tebe by svět byl pořád stejný a že na tobě vůbec nezáleží. Všechno je to ještě posilováno mým dojmem, že svět je vlastně ne až tak dobré místo, tím, že bude válka a že je všechno jen zmar. Prostě jsem v poslední době upadla do těžkého nihilismu, kdy s lehkým úsměvem na tváři vtipkuji o smrti a na jednu stranu mi je všechno jedno, ale na druhou mi na některých věcech možná záleží až příliš.

A ano, vyznávám doktrínu, že některé věci je prostě nejlepší pustit a nelpět na nich, ale na druhou stranu se nerada vzdávám věcí, na které jsem si zvykla. A budoucnost je pro mě až příliš pustá a prázdná. Nic tam na mě nečeká. Nikdo tam na mě nečeká.

(Přísahám, že tohle nemá nic společného s tím, že v úterý budu mít poslední a pravděpodobně nejtěžší zkoušku tohoto semestru.)

Čím dál tím víc si uvědomuji, že tady jenom přebýváme, že čekáme na smrt. A dokud si to čekání můžu ukrátit ještě aspoň studiem a prací, tak je to docela v pohodě, ale co potom? Upřímně říkám (ve svých skoro 22 letech), že bych se nechtěla dožít nějakých sedmdesáti let. Nikdy jsem sice nebyla vyznavačkou hesla "Die young", ale v určitém ohledu to dává docela smysl.

A vlastně netuším, co jsem tím vším chtěla říct (a někteří by si řekli, že řeším strašné kraviny a že bych si měla zkusit mít starosti ostatních lidí, že by mě takové nápady opustily), ale právě teď se cítím strašně opuštěná a smutná a nijaká.

Mějte se krásně!♥

I žena chce svět lepší a jinačí, a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí ...

Ahoj,

dnes začínáme citátem Jiřího Wolkera (mého oblíbeného básníka) z mé oblíbené básně (Balada o nenarozeném dítěti). Dnes to bude smutné, o životě, o zmaru, filosofické.

Nečekaně mě tato nálada postihla právě v pátek. Ne, že bych neměla pátky ráda, ale od té doby, co pracuji, to jsou rozporuplné dny. Není to o tom, že by mě právničina nebavila (je to tedy jen úředničina, ale to je v pořádku), ale spíš mi vadí praktiky naší kanceláře. O nichž se nemohu rozšiřovat, takže nepochopíte, co tím chci říct. Ale zřejmě chápete, jak to v advokátkách chodí. Pokud jste viděli aspoň nějaký díl Kravaťáků, tak si buďte jistí tím, že tam budete jako Mike do večera a budete dělat první poslední. Tak to je.

Takže ano, mám deprese z mé práce, ale vím, že bych na to neměla myslet. Ale je mi zatěžko nemyslet na to, z čeho pochází moje výplata. Jestli se snažím mermomocí vymanit ze škatulky "millenials", tak tohle je zrovna věc, která mi na srdci leží. A když budeme všichni neteční, nepřispíváme tak k tomu, že se svět řítí do záhuby?

Nedivím se lidem, kteří raději na spoustu věcí rezignovali. Kteří řeší svoje problémy alkoholem nebo jinou drogou. Protože když člověk má skutečně mnoho povinností a všechno na něj padá, nic moc nepomáhá.

Ale popravdě, pak se člověk podívá na takový film "Bastardi" a uvědomí si, že jeho starosti jsou malicherné. A když už jsem do advokátky nastupovala, tak jsem si předsevzala, že se z toho nezhroutím. Že si to nebudu brát vážně. Že já bych vlastně ani pracovat nemusela, protože já ty peníze vydělávat nemusím. A že mám skvělé rodiče, a ti mě vždy podrží. Což je super poznatek.

A taky mi začíná být jasné, že v advokacii prostě nechci být. Tedy, já jsem si to myslela vždycky, ale nyní si začínám uvědomovat, že přes svůj názor o nutnosti peněz bych radši byla někde mimo Prahu na úřadě. Někde, kde je klídeček. Samozřejmě nejraději v Liberci, ale nejsem zas tak optimistická.

Jak jsem si předsevzala, že květen si maximálně užiju, že to je nejkrásnější měsíc a všechno bude OK, tak se taky stalo. Bohužel mi taky bylo jasné, že červen a červenec budou (napriek vysokým teplotám) hrozné měsíce. Ještě mě čekají dvě velké zkoušky, do toho si v práci vzpomněli, že mě teď budou hodně potřebovat, musím jet pracovně do Teplic a k tomu mě ještě bude čekat vyšetření a pravděpodobně ještě v červenci (což by na druhou stranu bylo super, měla bych to rychle za sebou) operace očí. Takže se upínám k dovolené, kterou jsem si naplánovala se svými zlatíčky kamarády. Je to jedna z položek na mém bucket listu (neměla by tam být i ta operace? ne, na bucket listu jsou jenom příjemné věci) a aspoň je tady něco, na co se budu těšit jako na odměnu za celé ty dva hrůzné měsíce, které mě čekají.

Takže je tu velké dilema: řešit věci nebo radši ne? Neměla bych to dělat tak, že se prostě pokusím všechno zaspat? Jenomže před problémy neutečeš. A neříká se, že co tě nezabije, to tě posílí? Jak dlouho tě může něco zabíjet (a posilovat tě), než tě to skutečně zabije?

Mějte se krásně!♥

Můj život v začátku roku 2017

Ahoj,

Jak je možné, že už je květen? Já jsem tedy za květen strašně ráda, ale už menší radost mám z pohledu na statistiku příspěvků. Ale co, ten čas už odešel a nemá smysl se s tím trápit. Každopádně teď jsem tu a chci zase napsat něco o svém životě.

V březnu jsem měla připravený článek, jehož znění si můžete přečíst níže:

Ahoj,

Vítám vás u mého dalšího článku. Je to opět nějakou dobu, co jsem psala ten poslední článek a nemůžu ani uvěřit tomu, jak strašně rychle to letí. Vždyť už je březen, brzy už bude dokonce oficiálně jaro! Ono tedy tady v Praze už je jaro podle mě docela dlouho (to jenom já pořád chodím v zimním kabátu a botách), ale ta oficialita už přece jenom znamená určitý přelom. Uplynul už taky měsíc studia v dalším semestru, uvědomila jsem si to, když jsme se bavili o tom, že už vlastně máme čtvrtou přednášku – tj. ze dvanácti. A tento semestr to ještě bude napínavé, protože nám toho docela dost odpadne – hlavně Evropské právo, ze kterého je přednáška vždy v pondělí a kvůli svátkům (Velikonoční pondělí, 1. a 8. května) se toho tedy z EP moc nenaučíme. Jak ale já říkám – ani to potřebovat nebudeme, protože dávám EU tak deset let.

Jinak co se týče školy, tak se mi opravdu zdá, že jsem si toho nabrala docela dost. On mi totiž zbyl ještě jeden volitelný předmět z minulého semestru (Vybrané kapitoly z dějin ekonomického myšlení), do toho jsem si dala další volitelňáky (Regulace finančních trhů, Právnickou ruštinu II., Právní psaní a Úloha kodifikace v právních dějinách) a když si to člověk sečte ještě s povinnými předměty (Evropské právo, Mezinárodní právo veřejné, Občanské právo hmotné II., Občanské právo procesní I., Obchodní právo a Pracovní právo), tak to už je docela slušná kupa. Takže jsem si na tento semestr dala heslo: „Buďto si to z té spousty práce hodím, nebo si to nehodím právě z toho důvodu, že budu mít tolik práce.“ (Ale ne, vidím to optimisticky, nějak to zvládnu.) Super věc na letním semestru je totiž ta, že kromě zkouškového v druhé polovině května a v červnu máte ještě celé září. A to se vyplatí!

Jinak stále pokračuji v práci, kde jsem teďka už vlastně 5 měsíců (a to je, mezi námi, v naší firmě docela úspěch, naše HR asistentky odcházejí po měsíci) a jsem, dá se říct, docela spokojená. Peníze jsou super a já aspoň nemám pocit, že mrhám svým časem. Ano, je to občas docela dost náročné, skloubit práci a školu a já sama bych si myslela, že budu unavená, ale zatím je to OK. (No, zkouškové ukáže.)

V poslední době mám super náladu. Opravdu se snažím nebrat život tak vážně (odvážné tvrzení od právníka) a taky si ho trochu „užívat“, vystoupit, jak se říká, „ze své komfortní zóny“ a nedělat si těžkou hlavu s věcmi, které se mě buďto ani nedotknou, nebo už se staly a stejně nejdou změnit. Určitě to taky souvisí s tím, že jsem si udělala odstup od lidí, kteří pro mě nejsou „zdraví“ (i když, dalo by se to napsat i bez uvozovek) a seznámila jsem se s lidmi, kteří toho sice se mnou nemusí mít tolik společného, ale jsou milejší a tolerantnější. Taky mě psychicky netlačí do něčeho, na co se necítím.

Prostě mám teď docela dobré období, ale štve mě, že z hlediska osudu to vypadá, že na úkor druhých. Stala se totiž moc smutná věc, totiž že moji prarodiče museli nechat utratit svého pejska. Chudáček ochrnul na zadní nožičky, dědovi a babičce řekli, že by operace stála 30.000,- Kč a měla nejistý výsledek, a tak se prarodiče rozhodli, že ho nechají odejít ještě relativně v klidu. Já nesnáším, když trpí zvířata, navíc Rexíček byl ještě docela mladý pes (v květnu by mu bylo 10 let). Na druhou stranu, kdybych já si měla vybrat, jak zemřu, tak radši taky nějak v poklidu a smrtící injekce by byla ještě ta lepší varianta. Ano, narážím samozřejmě na otázku eutanazie, která je v našem prostředí nepřípustná. Tedy, je přípustná pasivní eutanazie (podepíšete papír, že nechcete jít např. na nějakou operaci a doktoři vás nechají umřít). Pokud však trpíte bolestmi a chcete si zařídit svoje záležitosti a pak si dojít do nemocnice pro injekci, musíte se obrátit na jiné státy.

OK, pryč od tématu smrti. Když jsem v práci a nudím se (jako třeba při psaní tohoto článku) a musím dělat, jako že pracuji, projíždím často internet a hledám si různé informace. Dneska jsem se například zajímala o to, jak lidé hodnotí bydlení na kolejích.

Já jsem nikdy neuvažovala (v době před příchodem na vysokou školu), že bych bydlela na privátu. Vždycky jsem věděla, že raději „přetrpím“ kolejní život za cenu toho, že to moje rodiče nebude stát tolik peněz, protože jsem do Prahy šla s tou ideou, že se po studiu vrátím do Liberce. Takže v mém případě šlo už čistě jen o to, na kterou kolej si dám žádost. Původně jsem uvažovala o Jednotě, hlavně kvůli tomu, že je blízko školy, ale pak jsem se náhodou podívala na ty ceny a nechtělo se mi platit 4.000,- Kč za dvojlůžák bez sociálního zařízení, tak jsem se porozhlédla jinde. Našla jsem si, že druhé nejlevnější je to na Hvězdě, kde za dvojlůžák se sociálním zařízením (buňku) platím asi 2.900,- Kč (připlácí se 100,- Kč za připojení k internetu). To už mi vyhovovalo a říkala jsem si, že tím rodiče zase až tolik nezatížím. Samozřejmě jsem se brouzdáním na internetu dostala i k článkům o znásilňování a přepadání na Hvězdě. Taky k článkům o štěnicích a dalším nechutnostem. Ale já razím zásadu, že jako nesmím hodnotit člověka předtím, než ho poznám, tak nebudu hodnotit ani kolej předtím, než ji poznám. A tak jsem vyrazila.

První dojmy z Hvězdy byly dost tristní. Ne, že by to bylo tak hrozné, ale jako správné rozmazlené dítě mám v našem domě svůj vlastní pokoj a pokojíček na Hvězdě byl oproti tomu dost stísněný (ale částečně za to mohla i tehdejší spolubydlící, která tam měla strašně moc věcí). Přiznávám, že v prvních chvílích se mi chtělo brečet, ale to nejenom z toho pokoje, ale celkově jsem byla psychicky nepřipravená na nový život, který jsem si původně na střední strašně idealizovala. První rok na Hvězdě byl pro mě docela strašný. Ale zdá se mi, že to byl i první rok ve škole jako takový, nejenom z pohledu ubytování. (Já jsem totiž ten typ člověka, kterému dlouho trvá, než si na něco zvykne. A když si zvyknu, tak samozřejmě nechci žádnou další změnu.)

Tenhle rok to ale vidím úplně jinak. Jsme na buňce super čtveřice holek, shodneme se, nepřekážíme si, sice tady není vždycky stoprocentně uklizeno, protože máme každá milion povinností, ale vždycky někdo koupí toaletní papír (Verča) nebo odmrazí ledničku (Mája) nebo důkladně umyje kachličky ve sprše (Anička) nebo vymění žárovku a vyčistí ucpaný dřez (já). Je skvělé, že se všechny v pohodě bavíme a Mája dokonce říká, že bude na koleji bydlet až do konce života :-). Ale určitě nejlepší je, že se mi nikdy nic neztratilo (hlavně jídlo, že ano) a že – pravděpodobně kvůli tomu, že jsme čistotné – jsem nikdy nemusela řešit nějaké nechutnosti na vařiči nebo v koupelně. Protože to se často stává lidem, kteří bydlí na pokojích bez sociálek, že ve společných prostorách jsou lidi, kteří nechávají u záchodů vložky (viděla jsem z fotek, co putovaly po kolejní skupině) nebo po nich zůstane tuk rozlitý na třech ze čtyř plotýnek sporáku.

Jediný menší problém je pak to, že se nám tento rok rozmohli takoví malí mravenci a tak je občas člověk najde na pečivu nebo i jinde. Ale nemáme s nimi větší problém.

Co vidím jako další mega benefit našeho bydlení je fakt, že máme balkonek. Je sice uzoučký a v současné době neuklizený (za to si samozřejmě můžeme samy), ale dá se tam pověsit oblečení, když se třeba vrátíte z hospody a načuchne vám. Když si ho nepřikolíčkujete, tak vám sice může spadnout skoro na balkon lidí pod vámi, ale to je jiná věc.

Takže já jsem maximálně spokojená. Z toho, co jsem slyšela, je dobrá kolej Kajetánka (taky je asi o 1.000,- Kč dražší), naopak hrozná je dle mé spolubydlící Aničky Švehlovka. Je to na Žižkově a prý tam byl docela dost velký nepořádek. Dívala jsem se na ni na obrázcích a popravdě se mi líbí její architektura.

Častokrát čtu, že nejdůležitější je, aby si člověk se spolubydlícími sednul a to se mi podařilo. Sice spolubydlící chodí často pařit, a tak se vrací třeba ve čtyři ráno nebo se jde učit do studovny a přijde v obdobnou dobu, jinak ale je to v pohodě. Někdy, jako třeba dneska, přijde dokonce v 6:45 a to je mi už úplně jedno, protože stejně musím brzo vstávat.

No, už z výše přečteného si můžete udělat obrázek o tom, jak jsem se v té době cítila. Teď se mi snaží mnoho okolností zkazit krásný květen, ale to se nestane. Nenechám si nejkrásnější měsíc v roce kazit ani zkouškami (mými ani maturitou bratra), ani nepříznivou politicko-společenskou situací, ani vztahovými problémy. Docela nemá ani smysl popisovat, co se mi všechno během těch dvou měsíců (březen – květen) přihodilo, protože a) je toho strašně moc, b) nechci na to myslet, c) zkoušky.

Zkoušky se přiblížily rychleji, než bych čekala, ale zatím jsem v té „těšící se“ fázi. To já mám vždycky před zkouškami. Hlavně se těším, jak se bude plnit index a informační systém (samozřejmě doufám v úspěšné pokusy).

Každopádně si nenechám květen zkazit ani těmito problémy. Trošku mi to sice narušuje plány, protože bych teď jen nejraději chodila po Praze a otrhala všechny šeříky na všech náměstíčkách, která znám, ale to neznamená, že necítím neustálou přítomnost nejhezčího měsíce v roce.

Květen pro mě znamená hlavně měsíc jara a osvobození. Jo, jsem tak trochu nezdravě zamilovaná do představy konce války a jak to všechno muselo být skvělé. A hlavně v souvislosti s posledními světovými i domácími událostmi se začínám více obracet k ideálu Spojenců a jejich úspěšné snahy zabránit šíření nenávistných ideologií. Což je přesně to, co by nyní měly státy ve světě udělat – spojit se proti terorismu a militantnímu islamismu.

Já vždycky vztahuju spoustu věcí k místu svého bydliště a původu. Protože bydlím v Liberci (oficiálně) a pocházím z Jablonce nad Nisou, ráda odkazuji na Sudety jako místo zvláštní a svébytné. Jsem vlastně docela pyšná na to, že tam bydlím. Praha je určitě krásné město, ale já jsem tam šla s vědomím, že se do Liberce vrátím. (Samozřejmě hlavně s představou, že budu pracovat na místním Okresním soudě v Liberci, pobočce Krajského soudu v Ústí nad Labem.) A u nás na severu je prostě zima dlouhá. Třeba šeříky tam ještě nekvetou. A i proto je pro mě jaro strašně důležité, protože – jak já říkám – u nás je zima asi tak 6 měsíců v roce, a ten zbytek roku se musí podělit o jaro, léto a podzim.

Mám ale i několik pozitivních zpráv. Třeba moje kamarádka, na kterou často odkazuji – Rubie, se přestěhovala do Prahy a bydlí vlastně jen několik desítek metrů ode mě. Což si vždycky večer uvědomím, když na Hvězdě šrotím MPV (Mezinárodní právo veřejné) a říkám si, že bych si pro ni na ten Větrník snad i sama došla. A jak je to divné, že kolikrát jsou vaši známí jen pár metrů (nebo kilometrů) od vás a stejně se nevidíte. Každopádně to nic nemění na tom, že se určitě o prázdninách budeme více vídat a že s ní snad uskutečním některé akce, které jsem si napsala do svého bucket list.

Ačkoli tady mluvím o krásách Prahy, předevčírem – 4. 5. 2017 – jsem byla v Lidlu na Albertově a poté jela tramvají č. 18 do Nuslí, kde pracuji. A uvědomila jsem si, že ve skutečnosti to ne všude v Praze je krásné. Zrovna Nusle jsou ne moc hezká čtvrť (kolem Pražského povstání a na Pankráci). Na rozdíl třeba od Dejvic nebo Břevnova, nebo i Vinohradů. Ale celkově si v poslední době začínám všímat krásy Prahy a už ji nevnímám jenom jako „hlavní město a tam, kde studuji“.

To je zřejmě všechno ohledně začátku roku 2017. Teď se pravděpodobně zase na dlouhou dobu odmlčím, protože mě čekají dva měsíce zkoušek - a možná i září. :-)

Mějte se krásně!♥