Opět o mojí náladě (já vím, už je to trapné)

Ahoj,

tenhle blog by se měl přejmenovat na Ráj depresivních myšlenek, ale já to neudělám. Stejně to nikdo nečte a tak mi může být jedno, že se to tu jmenuje Vlastenka (což já tedy jsem, ale články tomu moc neodpovídají).

Můj život je skvělý. (My life is brilliant, my life is pure …). No dobře, to byla odbočka. Můj život je skvělý, ale já nejsem. Dneska jsem se chovala příšerně, protože v sobě dusím tolik věcí, že se z toho asi zblázním. No a dneska ty věci tak trochu vyšly ven.

Musela jsem své rodině říct, ať se raději smíří s tím, že si nikdy nikoho nenajdu. Já si myslím, že když o mě 20 let nikdo ani okem nezavadil, že se to asi nezmění. Ne snad, že bych nechtěla, ale tohle je a) prokletí našich rodin – z obou stran, b) moje soukromé prokletí.

Ad a) moje neprovdaná prateta a moje teta, co se vdala a měla děti až po čtyřicítce. Mimochodem, asi se jí podobám čím dál tím víc, taky je tak trochu psycho.

Ad b) mám všechno, co v životě chci. Když má člověk všechno, skvělou rodinu, kamarády, studuje školu, kterou vždy studovat chtěl, je zdravý a materiálně zajištěný, tak prostě musí být věc, která mu nikdy nevyjde. No a v mém případě to je partnerství. Nenamítejte, že jsem mladá a že mě to všechno ještě čeká a že když budu mít takovéhle myšlenky, že si to přivolávám. Tohle je realita.

V souvislosti s tímto bych si měla gratulovat k výběru školy. Na právech, zvlášť, když musíte už tak nějak od třetího ročníku konstantně (= i celý školní rok) pracovat v nějaké advokátní kanceláři, tak vážně nemáte čas na partnerský život. Nemohla jsem si vybrat lépe, nejdřív se na celých pět let (žádný bakalářský mezistupeň) zahrabu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, poté nastoupím do nějaké advokátní kanceláře, kde budu pracovat za pár korun šestnáct hodin denně, když budu mít štěstí, tak si najdu nějaké ne moc dobře placené, ale stálé místo, odkud mě nevyhodí po tříměsíční zkušební době.

No, v té době mi bude už asi tak čtyřicet, na rodinu už bude pozdě a já se zahrabu v práci a doma na mě bude čekat šest koček, které mě ani milovat nebudou, protože kočky jsou sice krásné, ale tak trošku mrchy a potvory a mají rády jen samy sebe. S rodinou se raději ani stýkat nebudu, protože bych viděla ty jejich soucitné pohledy a pořád by se přetřásalo, jak to, že jsem si nikoho nenašla. Budu pokračovatelkou mojí prapratety z Krkonoš, která se nevdala prý proto, že čekala na prince na bílém koni. O mě se bude říkat to samé.

Když budu mít štěstí, tak umřu až budu pát let pobírat důchod. Mezitím budu snášet posměšky obyčejných lidí (vlastní zkušenost – pokladní v Bille na Petřinách nahlas před jinou zákaznicí nadávala na starší paní, která si mezitím ukládala nákup, že není dostatečně rychlá a proč si nenakoupila v jiné době, když tam není tolik lidí, aby nezdržovala). Když štěstí mít nebudu, tak umřu přímo u nějakého nádherného případu, se kterým se budu mořit tak dlouho a nakonec dostanu infarkt když zjistím, že nějaká mladá kolegyně ho vyřešila za mě za mnohem kratší dobu a mě vyrazí pro neschopnost a stáří.

Vidíte, jaké krásné představy mám o svém životě. Totiž, nadhodila jsem před babičkou – a pyšně jsem jí ukázala letáky z Athénské univerzity – že bych tam chtěla jet na Erasmus a podle babičky můžu cestovat, až si najdu manžela. A když jsem se jí zeptala, co když si ho nenajdu, tak její odpověď – ta automatická, soucitná a nechápající – byla, že si určitě někoho najdu.

Vánoce mě taky strašně deptají. Perníčky se nepovedly podle mých představ, dárky ještě nemám nakoupené, šílím z toho, že budu muset udělat úklid (jsem perfekcionistka) a do toho ještě zkoušky. Jo, řekněte, že uklízet a péct nemusím, ale to já prostě nedokážu, jsem šílenec, sebevrah a masochista.

Strašně se za tenhle článek omlouvám, chtěla jsem původně psát o vlastenectví a přidat nějaké fotky, ale nic jsem tento víkend nestihla a ještě jsem byla strašně podrážděná. Ale pokud je někdo masochista, tak si tenhle článek užije.

Mějte se krásně!♥

Můj 17. listopad

Ahoj všichni,

tentokrát Vám hodlám předat spíš pozitivní vlny, a to tím, že Vám povím něco o mém 17. listopadu.

Na 17. listopadu nemám ráda tu demonstrační pohotovost. Každý jde někam do ulic a stává se to už folklorem. Ve škole se dokonce jeden učitel ptal: "Byli jste někde demonstrovat?" jako kdyby ten, kdo nešel byl absolutně mimo slušnou společnost a jak si taky někdo mohl dovolit snad zůstat doma a mít nohy nahoru, když měl jít demonstrovat?

Já a moje mamka jsme tento svátek pojaly trochu více prozaicky a šly jsme na balet. V našem Domě kultury v Liberci totiž vystupoval nějaký Petrohradský baletní soubor a uváděl Labutí jezero. Je to samozřejmě naprostá baletní klasika, kterou jsem - přiznávám - předtím neviděla. Jak je to možné, když jsem taková fanynka Taneční akademie? No, to sama nevím, každopádně 17. listopadu jsem se rozhodla to změnit.

Zajímavé je, že náš dům kultury nemá zas až tak velké pódium. Navíc to není zas až tak reprezentativní prostor pro hostování takové události. My s mamkou bychom tento baletní soubor spíše uvedli do Divadla F. X. Šaldy, ale zde to také bylo pěkné. Akorát se nám kolikrát zdálo, jako by ti baleťáci a baletky skoro z pódia spadli, kdyby udělali jen o trošku delší skok.

A moje dojmy? No, řeknu Vám, že ty kostýmy baleťáků vypadají fakt strašně vtipně, tím chci hlavně říci od pasu dolů a trošku jsem je litovala, že takhle chodí "s kůží na trh", i když oni jsou na to zvyklí. Hlavní baleťák byl takový typický hezounek a asi si toho byl i vědom, ale myslím si, že to představení spíše přidalo.

Hlavní baletka byla neuvěřitelně hubená, ba přímo vychrtlá, ve výstřihu jí byla vidět jenom žebra, ale tancovala nádherně, zvládla všechny otočky, piruety i zvedačky.

Seděly jsme v první řadě, takže jsme na všechno skvěle viděly a také byl slyšet opravdu každý krok a každý skok následovalo hlasité klapnutí prken jeviště.

No, co Vám budu říkat, zážitek to byl skvělý a rozhodně si takovýhle svátek užiju více na baletu, než na nějaké demonstraci venku, kde mi bude zima a kde tou demonstrací stejně nic nedokážu.

Na fotkách níže vidíte moje narcistické "no face" fotky, které jsem pořídila v šatně domu kultury. Nevím ani, jestli jsem se na balet správně oblékla,ale prostě jsem doma nic slavnostnějšího neměla.

A teď už vážně musím něco dělat, uvědomujete si, že zbývá měsíc do zkouškového? Možná mi nebudete věřit, ale já opravdu nic neumím, přes Vánoce budu muset tvrdě zabrat. A dneska ještě musí zapracovat na seminární práci,tak mi držte palce, ať se mi podaří ji napsat a obhájit.

Mějte se krásně!♥

Jak se mám?

Ahoj,

píšu z koleje, protože se prostě potřebuju někomu svěřit a zrovna poblíž není nikdo konkrétní, komu bych se vyplakala na rameni. Píšu vyplakala, ale já nejsem slz schopná. Jsem vnitřně prázdná a zvnějšku ubitá a unavená.

Jsem asi na nějaké životní křižovatce, protože jinak nechápu, proč se cítím tak špatně. (Samozřejmě to asi souvisí s tím, že jsem si dělala naděje ohledně 25. listopadu a ano, může se to ještě změnit, ale já jsem pesimista a nevěřím v to.)

Já jsem totiž asi ztratila víru. Ztratila jsem víru v sebe sama a ztratila jsem víru v život. A nejhorší je, že jsem ztratila víru v lásku. Vždycky jsem byla jako Taylor Swift a věřila na opravdovou lásku, na kterou se vyplatí počkat. Ale teď už v ni nevěřím.

Nevěřím ani v sebe, nevěřím si ohledně školy a nevím, kam mám svůj život směřovat. Vím, že bych se měla radovat, že jsem na právech a že konečně studuji to, co doopravdy chci (ehm, opravdu?), ale nedokážu to.

Nedokážu si vážit věcí které mám, svojí rodiny, se kterou se sice štěkáme, ale vlastně se máme rádi, nevážím si toho, že nemám materiální starosti, nevážím si svého zdraví, nevážím si svých kamarádek a mám pocit, že všechno je jen zmar a smutek a deprese a nic nikam nevede.

A navíc jsem tak zbabělá, že si myslím, že můj život nemá smysl, že nechápu, proč tady vlastně jsem, že by - a to si nechci připouštět - možná bylo lepší, abych nebyla. (A na druhou stranu jsem tak zbabělá, že se trápím a ani skoncovat bych sama se sebou nedokázala.)

Ráda bych našla nějakou vnitřní motivaci, něco, co by mě hnalo kupředu, ale nedokážu se ani rozhýbat k tomu, abych si to našla.

Já nevím, možná bych vážně měla jít k psychiatrovi. Ale u nás v rodině když se řekne psychiatr, tak to znamená to nejhorší z nejhoršího. A já se vážně snažím sama sebe přesvědčit, abych byla silná, abych s tím bojovala.

A na závěr se Vám strašně omlouvám za svoje depresivní články, kterými Vás nechci zatěžovat (pokud se tak stalo, tak se omlouvám), ale tohle je jedno z mála míst, kde si můžu postěžovat.


weheartit.com

A dopadnu jako Lisa. No a co, vždyť se s ní často srovnávám. Jestli se bude komukoli chtít, může napsat cokoli, klidně i anonymně. Ocením každý příspěvek a každou radu.

Mějte se krásně!♥

Jak se mi daří na koleji + moje návštěva zahrad Břevnovského kláštera

Zdravím všechny,

sledovali jste předávání státních vyznamenání? Já ano (jak jinak - vlastenka jak poleno :-) a strašně mě dojalo, jak celý Vladislavský sál povstal, když prezident předával vyznamenání otci Petra Vejvody. Já si myslím, že hrdinství se stále cení, a to je dobře!

Taky jsem nadmíru spokojená, že ocenění dostal Ludvík Hess, vynálezce babyboxů. To je podle mě v současnosti jeden z nejužitečnějších vynálezů a nechápu, jak se proti tomu může někdo vzpěčovat a odmítat užitečnost tohoto vynálezu.

Ale zpátky k hlavnímu tématu mého článku. Včera večer jsem přijela domů, hlavně proto, abych byla dnes doma. Přece jenom jsem minulý víkend doma nebyla, stýskalo se mi a hlavně se stýskalo tatínkovi. V sobotu jsem totiž byla sázet stromky na Praze - Hájích, kde je takové komunitní centrum. Původně jsme si se spolužáky mysleli, jaká to bude dobročinnost, jenomže nám tam dali svačinu, oběd a nakonec i malý pytlíček s levandulí, kterou pěstují na střeše. No, takže jsem se moc dobročinně necítila, ale bylo to příjemné (a to říkám jako naprostá ateistka - na druhou stranu jsem natolik svědomitá, že mi nevadí pomoc komukoli, nevěřícímu či věřícímu).

V neděli jsem poté navštívila zahrady Břevnovského kláštera. Kolej mám totiž doslova párkroků (a trošku mě to původně vylekalo) od Břevnovského hřbitova, poté se sejde takovou cestou kolem hřbitovní zdi a jste u kláštera. Z něj každé ráno a večer slyšíme klinkání a to mi přijde strašně domácké a milé (doma slýchávám zvonění z kostela v Chrastavě). No a hned za klášterem jsou docela rozsáhlé a nádherně udržované zahrady. Udělala jsem si takovou hodinovou procházku, jen já a sluchátka na uších. Rozhodně doporučuji pustit si v Břevnovských zahradách do uší Charlie Straight - Someone with a slow heartbeat (moje v současné době oblíbená) a nebo od Jamese Blunta You´re beautiful (moje asi celoživotní oblíbená).

Ještě sem přikládám pár obrázků mé kolejní stravy, abyste viděli, že opravdu nehladovím, spíš naopak. Ale jak víte, já mám úchylku, že si fotím skoro každé jídlo, které sním.

A tady je oběd, který jsme dostali v komunitním centru.

Jo a ještě něco, mám teď tak trošku obsesi fotit svoje selfie, ačkoli jsem na to nikdy nebyla. Tak se pokochejte.

A na závěr takový, řekla bych typický obrázek podzimu:

Všechny fotky byly foceny na foťák v mobilu, takže je berte s rezervou - jsou malé a ne moc kvalitní, ale to já bohužel už v Praze moc neovlivním, jsem ráda, že tam je něco vidět.

Doufám, že si užíváte státní svátek!

Mějte se krásně!

Sázení stromů a o Praze

Tak, můj historicky první příspěvek na blogu přímo z petřinské koleje Hvězda!

Ahoj, ano, je to tak, jsem v pátek na koleji a (jak nečekané) trávím svůj volný večer na pokoji, sledováním videí na Youtube a poté si snad stihnu i trochu počíst. Naštěstí jsem tady sama, protože moje spolubydlící někde kalí a holky z vedlejšího pokoje jsou doma.

Důvodem mého víkendového pobytu na koleji je sobotní ekologická akce, které se účastním. S několika spolužáky půjdeme do Prahy – Hájí sázet stromy. Jo, někomu to možná přijde jako bláznivina, ale řeknu Vám, že pro mě je to pořád přijatelnější alternativa ke všem těm „uvítacím“ kalbám a party a seznamovákům a tak dále.

Zítra tedy jedu na ekologickou akci a doufám, že tam taky poznám nějaké trochu normálnější studenty, protože zatím se mi moji spolužáci moc nezamlouvají. Ale jsem tady jenom 3 týdny, tak se to třeba ještě změní.

Celkově jsem přemýšlela o tom, že mi život tak nějak plyne, a já nejenom že ho nechávám, ale ani nemám nějaký motiv nebo impuls k tomu, abych to změnila. Uplynulo mi takhle už 20 let (fakt strašné, jak dlouho už jsem tady na tom světě a nic o něm nevím a ještě k tomu se cítím tak na 15) a já doopravdy nevím, jestli má můj život nějaký smysl.

Chápu, že mnoho lidí asi nemá ve svém životě smysl, ale protože se v tom nepitvají tak, jako já, tak jsou relativně spokojení. Já jsem ale takový uzlíček nervů, pořád se stresuji s budoucností (hodně taky s minulostí, i když mám samozřejmě na paměti, že minulost nelze změnit a neměli bychom se v ní rýpat) a zároveň je mojí největší slabinou to, že mám malé sebevědomí. Vlastně se zdá, že se pořád jenom nervuji a že nemám chvilku klidu. Na druhou stranu jsem teď v období života, kdy mám docela dost volného času a některé věci už jdou tak trochu mimo mě (bohužel, je v tom i škola).

Já jsem vždycky byla pilná, ale s příchodem na vysokou školu jsem tak nějak ztratila iluze. Ne, že bych si nečetla povinnou četbu a nepřipravovala se na hodiny, ale zároveň vidím, že prostě vysoká škola je hodně jinde, než střední škola. Takže chápu, že aktivitou si nepomůžu a hlavním pomocníkem mi bude štěstí, talismany a dobrá ruka na tahání otázek.

Docela mě ten vysokoškolský systém štve, protože já bych byla radši, kdybych se ty informace dozvěděla ve škole a nemusela ve svém volném čase ještě chodit do knihovny a tam to tahat z bůhvíjakých zdrojů.

Dále mě taky vyvádí z rovnováhy to, že právě tady moc lidí neznám. Byla jsem zvyklá na nějaký kolektiv, ale teď jsem vlastně na všechno sama. Ne, že bych se o sebe nedokázala postarat, ale chybí mi nějaká spřízněná duše, které bych se svěřila. Samozřejmě mám svoje kamarádky z Liberce, ale chtěla bych, aby v Praze taky byl někdo normální.

Nejraději bych samozřejmě byla, kdybych tady objevila někoho takového, jako byl Jiří Wolker. To byl přece taky "mladý muž, básník a socialista" (snad jsem to ocitovala správně), studoval práva a byl to komunista. Jenomže v Praze prostě nemůžete říct, že jste socialisté. Protože to znamená něco jiného.

Tedy ne, že bych primárně hledala nějaké komunistu/komunistku, ale hledám aspoň někoho, kdo nebude obrážet kluby a bude tak trošku normální. Což se mi zatím nepodařilo.

Každý potřebujeme spřízněnou duši, která by nás vyslechla a poradila. Mějte se krásně!♥

Řecké produkty z Lidlu

Ahoj všichni,

při sledování úvodního dílu nové řady Star dance (tu show mám docela ráda, vždycky mi přijde, že se s těmi účinkujícími člověk tak nějak sblíží) Vám přináším takovou recenzičku "řeckých" produktů z Lidlu. Ony to tedy nejsou řecké produkty, jenom se tak tváří (výroba je samozřejmě Německo), ale je to milá změna v Lidl sortimentu.

Na fotce níže si můžete prohlédnout, co jsem vlastně v Lidlu pořídila:

Takže, konkrétně jsou to dva jogurty s medem, jogurtový nápoj s medem a vlašskými ořechy, pečená cizrna a dvě pomazánky (oběse sýrem Feta a s řeckým jogurtem) a jedna s olivami, druhá s bylinkami.

Na rovinu můžu říct, že oba jogurty chutnají úplně stejně, rozlišné je jenom balení. Oba dva jsou však dobré, takže ty si třeba někdy v budoucnu ještě koupím.

Jogurtové nápoje mám ráda, prakticky každý týden nějaký mám (nejčastěji Activia nápoje). Tento chutnal opravdu dobře, už na první čichnutí byly cítit ty ořechy. Trošku mě zklamalo, že jsem tam kousky ořechů nenašla (pro mě jasný důkaz, že ta ořechová vůně byla z nějakého koncentrátu).

Pečená cizrnu jsem si docela nechávala na dlouho. Cizrna má svoji specifickou příchuť, na kterou člověk musí být připravený. V podstatě je skoro jedno, jak cizrnu připravíte, protože vždycky bude mít tuhle příchuť. Mě cizrna zase až tak nechutná, ale tato pečená je docela dobrá. Je to taková zdravější varianta nějakých křupek nebo lupínků, které já nejím.

Zdaleka nejvíce mě nadchly pomazánky. Ta s bylinkami chutná jako nějaká pizza a ta s olivami prostě chutná, jako pomazánka s olivami :-)
Olivy jsou také specifické, a třeba v Řecku (jo, o tom teď mluvím často, a ještě tomu tak dlouho bude) jsem ochutnala zapečené těstoviny se zeleninou a olivami a docela mi chutnají. Olivy jako takové jsem ochutnala jen jednou, a to jsem byla malá a nechutnaly mi. Ale nyní jim snad přicházím na chuť, už to tak vypadá :-)

Dobře, doufám, že jste se najedli očima nad touto krátkou recenzí.
Mimochodem, minulý týden jsem byla poprvé v Lidlu v Praze a koupila jsem si tam ty vlněné šaty a sukni se vzorem. Byla jsem tam až odpoledne v úterý, takže jsem dlouho hledala něco ve velikosti S, protože to bylo šíleně probrané. Ale s nákupem jsem spokojená (obě věci odpočívají na koleji, takže je teď bohužel nemůžu zdokumentovat).

Tak, to by asi bylo všechno. Závěrem snad jenom, že Lidl vsází na dobrou obchodní taktiku a hlavně oblečení si tam často kupuji. Teď by myslím zase měl být retro týden, tak uvidíme, co si na nás Lidl nachystá.

Mějte se krásně!♥

Moje nálada

Ahoj,

nebudu zastírat, že s mojí psychikou je to pořád různé. Někdy si myslím, že jsme měla skvělý den a cítím se zase extrémně dobře a vesele, zpívám si a mám plno energie. Jindy je mi zase pod psa, a to je mi většinu času. Myslím si, že to je hlavně tím, že jsem ztratila v životě nějaký směr.

Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla být dospělá. Dělat si co chci, neposlouchat příkazy, být volná. No a v neposlední řadě jsem si tak trošku naivně myslela, že bude všechno skvělé a že budu mít už všechno, co chci. Tudíž studovat/pracovat (to jsem ještě jistě nevěděla), mít plno přátel a užívat si s nimi skvělé chvíle a mít partnera, se kterým budu plánovat budoucnost. Už od útlého věku jsem totiž věděla, že chci mít rodinu, vždycky jsem byla tak nějak rodinný typ.

No, je mi sice teprve 20 let a kdekdo by řekl, že to nejlepší mám ještě před sebou, ale bohužel jsem ve fázi, kdy se cítím, jako kdyby mi ujel vlak. Jako kdybych byla zaseknutá někde ve vzduchoprázdnu. Možná to je také tím, že po velké dřině, abych se dostala na práva, se přede mnou nerýsuje žádný velký cíl. Tedy samozřejmě, chci práva dodělat, ale to je na dalších pět let a to je tak dlouhá doba, že to je pro mě jako věčnost.

Nechci si stěžovat na nedostatek přátel, akorát - jak už tomu v životě bývá - to není tak úplně dle mých představ. Nejvíce jsem asi vykolejená z toho, že si nerozumím s mými vrstevníky. Samozřejmě je pár lidí, se kterými si rozumím, ale s většinou prostě ne. Nechápu jejich život, nechápu jejich sebejistotu a nechápu je celkově.

Zároveň zjišťuji, že se u mě začíná vyvíjet mateřský cit. Prostě fakt by mi nevadilo, kdybych teď měla dítě. Jsem si vědomá toho, že moje tělo asi nikdy nebude připravenější a že nás Evropanů je zkrátka málo. Na druhou stranu jsou tady požadavky společnosti (vysoká škola) a nejtíživější skutečnost, totiž že zde není partnera, se kterým bych ty děti měla.

Jsem zkrátka zaseknutá někde mezi dětstvím a dospělostí, asi prostě probíhá moje Těžká hodina. V tom měl tedy soudruh Wolker pravdu, je to těžké. A nevěřím. (Mimochodem, Jiří Wolker je moje spřízněná duše, jeho básně jsou dokonalé a vyhovuje mi i jejich ponurost. Takový je prostě život.)

Tolik asi k dnešnímu článku. Vezměte si z něj, co chcete, čtěte ho nebo nečtěte, to je čistě na Vás.  Ale hlavně ...

Mějte se krásně!♥